Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Plamen naděje 22

06.10.2009 (18:15) • Verus • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3451×

22. Kapitola: Bolí to, ale musím žít dál.

Bella:

Když jsem se vzbudila, napjatě jsem ležela dál a čekala, jestli se nebude opakovat mé noční probuzení. Ještě teď mi běhal mráz po zádech, když jsem si opakovaně přehrála to nepřátelské vrčení. Plné zlosti a nenávisti ke všem. Byl to tak příšerný zvuk. Už nikdy ho nechci slyšet. Stejně na něj nikdy nezapomenu. Vždyť to se ani nedá zapomenout.

Mozek mi rotoval na plné obrátky a snažil se zjistit, co to večer mělo znamenat. Co to bylo? Kdo byl původce toho hrozivého vrčení? Jak to, že najednou utichl a místo toho byl u mě Edward? Nestalo se Cullenovým nic? Tolik otázek a žádná odpověď. Dostanu někdy vůbec odpověď? Snažila jsem se myslet logicky, ale logika mi v tuhle chvíli byla na nic. To vrčení bych přirovnala, k normálnímu vrčení psa, ale tohle bylo přesto rozdílné. Nenormální. Pořád mi vrtalo hlavou, kdo za tím zvukem stál.

A v tu chvíli mi to došlo. Jediné východisko. Jediné rozumné vysvětlení. Zbytečně jsem otevřela oči a prudce se posadila. Dech jsem měla nad normálně rychlý, srdce jak by smet a očima jsem mrkala do všech světových stran. V krvi mi proudil adrenalin a to ani nevím proč. Z části jsem byla vzrušená a netrpělivá, abych už si byla jistá, a z části jsem byla vyděšená snad ještě víc. Nesedělo mi tu spoustu věcí, ale jiné vysvětlení prostě neexistuje. Budu se muset zeptat někoho s Cullenů, nebo Edwarda.

A sakra, Edward. Byla jsem celou dobu myšlenkami jinde a ani si nevšimla, že mě v realitě někdo volá a dožaduje se mojí pozornosti.

„Bello, co se děje? Jsi v pořádku?“dolehl ke mně starostivý hlas. Samozřejmě, byl tu se mnou celou dobu, jinak bych ani neusnula. Na jazyku mě pálili tisíce otázek, ale taky jsem už chtěla být u Ronyho. Chtěla jsem si potvrdit svoji teorii. Těžké rozhodování. Ale jestli se něco Ronymu stalo, tak mě k němu nebudou chtít pustit a já budu pravdu vědět rychle.

„Jo, jen chci jít za Ronym.“odbyla jsem odpověď a radši se soustředila na svoji otázku. Stačí malé zaváhání a budu na pochybách, to musí vědět, není hloupý.

„Víš Bello, to asi nebude možné.“řekl potichu a já slyšela to, co jsem potřebovala. Zaváhání. Tak že to je pravda. Jsem zvědavá, na co se Edward vymluví, nebo že by šel s pravdou ven?

„Proč? Já chci jít k němu. Je něco s jeho stavem?“hrála jsem svoji hru, ale i já si začala říkat, že jsem blázen, že se pletu a Ronyho stav se opravdu zhoršil. Já jsem pitomá. Určitě mu něco je a já se mezitím chovám, jako naprostý idiot. Moje myšlenky byly mylné. Třeba to byl jenom zlý sen, to co se stalo v noci. Noční můra.

„Řekni mi to!“zvýšila jsem na něj hlas. To bylo poprvé. Už zase mě polila vlna paniky. Ale proč mlčí. Copak nechápe, že právě to mě utvrzuje v tom, že je něco špatně? Stejně mi to bude muset říct, tak proč to tak protahuje? To mě chce trápit? Ale proč? To je jediné, co si snad zasloužím? Bolest, bolest a zase jenom bolest?

Pořád se neměl k odpovědi, ale já už to dál nemohla vydržet. Budu si to muset zjistit sama. Chtěla jsem se zvednout a Ronyho si najít nějakým způsobem sama, ale to by mě nemohli držet Edwardovy ruce, které mi bránili se pohnout. Měl větší sílu nežli já, neměla jsem proti němu ani nejmenší šanci. Po pár pokusech, vymanit se s Edwardových rukou, jsem se přestala zbytečně snažit, ale musela jsem naléhat dál, alespoň slovně. Musím vědět pravdu, nebo se opravdu už zblázním.

„Edwarde! Já chci slyšet pravdu!“řekla jsem tvrdým hlasem, mě neznámým a přitom se snažila zahnat příval slz, které se draly na povrch. Stejně se mi to nepodařilo.

„Bells.“jeho hlas byl tak zlomený a umučený. Určitě se stalo to nejhorší. Už jsem se ani nesnažila zahnat slzy. Prostě jsem je nechala si téct. Ale ihned se o ně někdo postaral. Edward mi jemně stíral slané slzy, které vytvářely po mé tváři potůčky. Jsem si jistá, že chytil každičkou. To mi ale moc nepomohl. Tady teď pomůže jen pravda. Špatná to ještě zhorší, ale na tom nezáleží. Všechno je lepší, než nevědět nic a představovat si jen různé předpoklady. Umřel, neumřel. Není na tom nic těžkého.

„Nemůžu vidět, jak se trápíš, ale nemůžu ti říct pravdu. Pochop to prosím. Promiň.“ Řekl do ztracena. Nechápu, co mu brání v tom, aby mi řekl pravdu. Přece si jí zasloužím. Mám na ní právo. Rony je přece můj pes, ne jeho, nebo jeho rodiny.

„Musíš mi to říct! Rony umřel, že jo? Ne! Nemůžu tomu uvěřit. On se měl probudit. On měl být v pořádku. Zdraví a šťastný.“jsem tak bezmocná a k ničemu. Nemohla jsem mu pomoct, zachránit ho.

Teď už Edward nemohl stíhat stírat mi slzy. Pořád mě pevně držel, ale nějakým zázrakem se mi povedlo pohnout se. Nikam jsem nešla, proč taky? Potřebovala jsem ho. Jedině on mě dokáže uklidnit a navíc pořád čekám na tu pravdu. Místo toho jsem se stulila v jeho náručí a veškerou svojí silou jsem se ho držela.

„Ne Bello. Tak to není. Rony neumřel, žije. Už se probudil, ale nemůžeš se k němu přiblížit. Nemůžu ti říct proč, ale musíš mi věřit. Nesmíš se zajímat, jak je to možné. Buď prosím šťastná, že žije a je v pořádku, ale neptej se na něj. Někdy ti řeknu celou pravdu, přísahám, ale teď to nejde.“pořád jsem si pro sebe opakovala jeho slova, ale vůbec jsem je nechápala. Rony žije, je v pořádku, ale nesmím ho vidět a ani se nesmím na nic ptát. Co to má znamenat? To už Ronyho nikdy neobejmu? Co si myslí, že budu dělat? Bez Ronyho nejsem nic. Ale co když mi tu teď Edward lže? Všechno si to vymyslel, aby mi nemusel říct, že mi Rony umřel. To jsem od něj nečekala. Já jsem myslela, že mu můžu věřit. Ve všem.

„Nevěřím ti. Snažíš se skrýt bolestnou pravdu, za lež. Za vymyšlené pohádky, ale já jim nevěřím. Ani tobě už nevěřím!“stála jsem si na svém a přitom kroutila nesmyslně hlavou. Nikdy jsem si nemyslela, že bych mu tohle někdy mohla říct. Vždycky se o mě staral a já myslela, že mě má alespoň trošičku rád, ale asi jsem se spletla. Nikdy mě neměl rád, za to já ho až nemožně moc miluju.

„Já ti nelžu Bello. Je to pro tvoje dobro. Rony je teď agresivní a nepamatuje si tě. Mohl by ti ublížit.“něco na jeho hlasu mě donutila uvěřit těm slovům, i přesto, že to znělo tak nesmyslně a nereálně. Můj Rony si mě nepamatuje. Nepamatuje si, co jsme spolu zažili a ani jak ho mám ráda. A ještě k tomu je agresivní. Je to jako zlý sen. Jak se tohle mohlo stát? Nikdy by neublížil ani mouše, na tož pak mě.

Cvak. Jakoby jedna myšlenka právě našla své místo. Ta má teorie byla pravdivá. Ach můj bože. Začala jsem se třást, jak si to moje mysl už poněkolikáté přehrála. Ne. Už žádné nejisté teorie. Musím si to ověřit.

„Večer.“měla jsem knedlík v krku. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Je to tak nepravděpodobné, ale musím pokračovat, jinak se pravdu nikdy nedozvím.

„To vrčení. To byl Rony.“nebyla to ani otázka, nýbrž konstatování věci. Ani jsem nedýchala, jak jsem čekala, co mi na to Edward odpoví. Bude zapírat, nebo půjde s pravdou ven.

„Ano. To byl on. Nehlídali jsme ho pořádně. Mohl jsem přijít pozdě.“řekl a slyšela jsem, jak poraženě vydechl. Asi mu došlo, že nedám pokoj, dokud mi to nepotvrdí.

Tak že to je pravda. To vrčení, s kterého mi běhal a běhá mráz po zádech, byl od Ronyho. To on mě tak příšerně vyděsil. Jak je ale možné, že se mohl takhle změnit. Myslím tak rychle? Nic se přece neděje bez příčiny. To je prostě neuvěřitelný. Přesto tomu ale věřím. Nebo spíše Edwardovy věřím. Tím, že mi řekl pravdu, jsem mu zase začala věřit. Neskrýval to přede mnou, jak chtěl před tím.

Neustále mi v hlavě zněla Edwardovy slova. Mohl jsem přijít pozdě. To znamená, že Rony by byl schopný mě i zabít. Nebyla jsem schopna slova, nemohla jsem to ani představit. Celý týden jsem byla mimo a netrpělivě čekala, až se Rony uzdraví a teď, když je mimo ohrožení života, sám představuje nebezpečí. Co budu jen dělat? Bez něho nedokážu dojít ani do školy. U tety budu sama. Usínat budu bez jeho hřejivého a chlupatého kožichu. Ale Edward měl pravdu.

„Máš pravdu. Měla bych být ráda, že žije. Jsem vám vděčná, že jste ho zachránily, ať už jste to udělaly jakkoliv a za jakoukoli cenu. A to, že s ním nebudu moc být. Taky slibuju, že se nebudu na nic ptát, dokud mi to neřekneš sám, jak si mi to slíbil.“moc mě ty slova bolela, ale jinak to opravdu nejde. Budu to bez něj muset nějak zvládnout. Počínaje vrátit se zpátky k tetě a začít žít bez Ronyho.

Bolelo to mnohem víc, než bych si kdy dokázala připustit. Nevím, kdy mi znovu začaly téct slzy. Takové nepodstatné věci jsem si nemohla ani všimnout. Všechno zastínila nynější bolest a strach, jak to sama zvládnu. Nevnímala jsem Edwarda, který se mě snažil uklidnit, a dál plakala.

„Nejde to! Nejde to!“ křičela jsem bezmocně. Nešlo ani představit si, že bych večer usínala bez Ronyho. Že bych u tety byla jen a jen sama.

„Mrzí mě to Bells. Nechtěl jsem ti ublížit.“měl hlas plný bolesti, jako já. Činím mu bolest. To nechci. Jsem zrůda, která dělá lidi nešťastný. Takový lidi by neměli vůbec existovat. Bolest by měla být zakázaná.

Byla jsem sobec. Nechala jsem se utěšovat, jako bych byla nějaká chudinka, která si to zaslouží. Vůbec jsem si to nezasloužila, ale nezmohla jsem se na nějaký protest. Zajímalo by mě, jak dlouho jsem musela spát, že jsem zase unavená. To asi ty slzy a bolest člověka zmohou. Snažila jsem se a to dlouho, ale přesto mě spánek brzy přemohl. Přála jsem si, aby to byl jen zlý sen. Všechno.

* * *

„Bello, my si nepřejeme, aby ses vrátila ke své tetě.“naléhal Edward pořád dokolečka. Stejně, jako zbytek rodiny. Ale co bych tu dělala. Rony už je v pořádku a je na čase, abych se vrátila domů. I když jsem to za domov určitě nepovažovala, ale nepotřebuju si tetu ještě víc proti sobě poštvat. Když už na to teda budu sama.

„Víš stejně dobře jako my, že ten jed dala Ronymu do jídla tvá praštěná sestřenice.“přidal se k Edwardovy ještě rozzuřený Emmet. Nevím, jestli mi to chtěl jen připomenout, protože se bojí, že jsem na to zapomněla, ale to se plete. Vím moc dobře, kdo semnou bydlí pod střechou.

„Ano zlatíčko, je to nebezpečné. Ta holka je schopná čehokoliv.“teď ještě Esme tím jejím maminkovským hlasem plném strachu o mou cennou osobu. Ale ne, já už se rozhodla. Pevně rozhodla a svoje rozhodnutí, jen tak nezměním. Ne že bych odtud nějak spěchala, ale takhle to dál nejde. Já nejsem další člen rodiny, nemám tu co dělat. Jsem jen rodinná přítelkyně, která tajně miluje jednoho člena rodiny. To je asi tak vše.

„Já už se rozhodla.“řekla jsem nekompromisně a tím všem dala najevo, že mě stejně nepřemluví.

„Odvezl by mě někdo domů?“zeptala jsem a doufala, že to bude Edward. Alespoň s ním strávím více času. Teď už ho nebudu mít pořád u sebe.

„Já tě odvezu.“řekl ten, od koho jsem to chtěla slyšet. Nejspíš si po cestě poslechnu další důvody, proč bych se neměla k tetě vracet, ale to nevadí. Nějak se s tím už vypořádám.

„Postarejte se mi o Ronyho.“rozloučila jsem se s nimi a nechala se od Edwarda vést. Objímání s rodinou jsem raději vynechala, taky jsem to nemusela unést.

Edward mi pomohl do auta a my mlčky vyjely do strašidelného domu. Očekávané otázky se ani neobjevili. Nakonec jsem tomu byla ráda. Teď, když jsem měla čas a myšlenky měli volný průběh, tak to na mě všechno dolehlo. Až teď jsem začala přemýšlet o tom, co mi Emmet připomněl. To kvůli Alexandře už Ronyho nikdy nesmím vidět. Tolik mě nenávidí, že mi takhle ublížila. A já se klidně vracím pod stejnou střechu. Jsem vážně pitomá. Nemůžu vědět, jestli se náhodou nepokusí udělat něco mě, ale stejně se tam vracím. Už se nebudu cítit jako doma. Tak se cítím jenom u Cullenů a to není správné. Tam já nepatřím. Už nebude žádný Edward, který by mě mohl utěšit. Musela jsem se přemoci a nenechat se ovládnout emocemi. To by mi trochu pozměnilo plány. Edward by si určitě všiml a snad by mě i nikam nepustil. Slzy si nechám na doma.

Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem, že už dávno stojíme. Nenechala jsem Edwarda ani nic říct a rychle se slovem “Ahoj“ jsem vypadla s auta. Ani nevím, jak jsem se dostala do domu, na cestu jsem se zrovna dvakrát nesoustředila.

„A koho pak to tu máme.“zeptal se tetin nadřazený hlas, až jsem se ho lekla. Necítila jsem se bezpečně, když jsem byla tady bez Ronyho, ale nechci to dát najevo. Alexandra by to pak proti mně používala.

„Už tam nemám co dělat.“řekla jsem hrdě a dokonce se mi hlas ani netřásl. Doufám, že se nebude moc dlouho vyptávat. Tuhle tvrdou a nepřístupnou masku nevydržím mít navždy.

„Copak, to psisko už se nevrátí?“ozval se s druhé strany výsměšný hlas Alexandry. Musela jsem zatnout čelist a ruce jsem měla v pěst, abych na ní hned nezačala řvát. Jak může existovat takový netvor.

„Ne.“tím jsem ukončila milé přivítání a nějakým zázrakem jsem došla do svého pokoje. Po schodech jsem docela často brkala. Asi bych si už měla začít zvykat. Hned jsem si lehla na svoji postel a nechala slzy dělat si, co chtějí. Už jsem je dál prostě nemohla zadržovat. Chtěly ven, tak jsem jim to dovolila. Kéž by udělaly něco pro mě a pomohli mi od bolesti.

Teď bych tu potřebovala mít Edwarda a jeho studené náručí. Přála bych si, abych mu mohla usnout v náručí. Tak bezpečném a příjemném pro mě. Ale on tady není. Dál jsem si močila polštář. Vzlykala jsem nahlas, ale bylo mi úplně jedno, jestli teď Alexandře dělám radost. V tuhle chvíli mi bylo všechno jedno.

Po chvíli jsem se cítila strašně unavená. Už jsem ani neplakala. Slzy mi asi došli. Zase se vrátil ten pocit, že tu semnou někdo je. To mi trošičku pomohlo. Skoro jsem už o sobě nevěděla, ale cítila jsem, jako by mě někdo vzal do náručí a houpal mě, jako když se kolébá malé dítě. Nakonec jsem cítila něco studeného ve vlasech. Potom jsem už nevěděla nic.

O pár dní později:

Bez Ronyho opravdu nejsem nic. Nikdy jsem nechtěla být na někom závislá, teda až na Ronym, ale teď jsem. Vždycky jsem si říkala, jak jsem dobrá, že pomocí Ronyho se zvládnu chovat jako normální a zdravý člověk. Jenže Rony už se mnou není.

Hned jsem se vrátila do školy. Sama bych to doma asi nevydržela a teta by mě i vyhnala. Už nebyly žádné procházky lesem do školy a zase zpět. Edward pro mě jezdil autem a vozil zase domů. Snažila jsem se žít a mluvit, abych to Edwardovy nedělala těžší. Dával za to vinu sobě. Proto jsem slabé chvilky prožívala doma ve svém pokoji. Tam jsem si to mohla dovolit.

Byla jsem ráda, že ve škole jsem pro všechny neviditelná. Nikdo si ani nevšiml, že semnou nechodí žádný pes, jako by oni byly ti slepý. Jediná holka si všimla, že jsem bez Ronyho. Jmenuje se Angela. Je docela milá a bylo jí to opravdu líto.

Na každou hodinu mě někdo doprovázel. Ta nesamostatnost mi už vážně lezla krkem. I když na druhou stranu jsem byla ráda, protože většinou se mnou chodil Edward. Na konec jsem se sama necítila. Pořád se mnou někdo byl, když nepočítám, když jsem byla doma. Ani když jsem usínala, tak jsem se necítila sama. Bylo to, jako u Cullenů. Jako by semnou byl Edward. Vždycky, když už jsem usínala, cítila jsem na sobě studené ruce. Měla jsem stejný pocit, jako když jsem usínala v Edwardově náručí.

Dny plynuly a já už si v podstatě zvykla, že Rony se mnou není a nevím, jestli někdy bude. Naučila jsem se žít bez něj, ale pořád mi strašně moc chybí. Nikdy na něj nezapomenu.

Autor: Verus (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Plamen naděje 22: