Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odraz minulosti - VI. kapitola

16.10.2009 (17:30) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2186×

6. ROZUM JEN TAK NECHYTÍŠ

„Ano, lásko. Hodně vážné…,“ řekl a najednou byl jako o deset let starší. Byl smutný. Chtěla jsem ho pohladit po tváři, utěšit ho, ale v tom mi bránila pouta. Nechtěla jsem ho vidět v takovém stavu. To mi trhalo srdce. Po tvářích mi kanuly slzy. Edward si ale myslel, že mě rozhodila jeho slova. „Neboj, budeš v pořádku. Něco vymyslíme,“ utěšoval mě.

„Ale mně přece nic není!“ nenechala jsem se odbýt. Nevěřila jsem.

„Bello, nesmíš se rozčilovat. Ty máš těžký druh epilepsie.“ Epilepsie? O té jsem toho moc nevěděla, ale necítila jsem se nemocná.

„Nic takového nemám! To bych o tom věděla, nemyslíš?“ řekla jsem kysele.

„Jak bys také mohla, když sis ničeho nevšimla. Já jsem byl hlupák, že jsem si ničeho nevšiml dříve. Všechny příznaky byly tak jasné. To, co jsi měla v té koupelně, byl psychomotorický záchvat nebo-li generalizovaný záchvat. Je to zvláštní onemocnění mozku. Měla jsi nejspíš halucinace, často jsi vrávorala, ale já jsem to přiřazoval k tvé nemotornosti. Také porušení krátkodobé paměti. Carlisle si myslí, že je to následek nějakého šoku, úrazu a nebo infekce…“ Celou dobu mluvil jako robot. Zadíval se mi do očí. Neměla jsem strach, jestli se mi něco stane, ale měla jsem strach o něj. Vypadal tak zbědovaný. Nechtěla jsem, aby se trápil.

„Kvůli tomu ta pouta?“ zeptala jsem se s hraným úsměvem. To Edward neprokoukl a úsměv mi opětoval.

„Ano, pro tvé bezpečí. Předtím… V té koupelně…“ Nemohl to doříct, tvář si ukryl do dlaní. Snažila jsem si vyprostit levou ruku, ale jak se mi kožený řemen zaryl do obvazu, v ráně mě bolestivě zapálilo. Hlasitě jsem zaúpěla. Edward okamžitě zvedl hlavu a vyděšeně mě kontroloval. Dokonce i Carlisle přiběhl zkontrolovat mé životní  funkce.

„To jen… ta ruka,“ zamumlala jsem. Carlisle mi nabídl uklidňující léky, ale já s díky odmítla.

Když jsem se nemohla dotknout jeho smutné tváře, alespoň jsem hleděla do nádherných očí, i přes jejich temnou barvu, která každou hodinou tmavla o odstín. Nedokázala jsem odtrhnout zrak od jeho obličeje. Nevím proč, ale ukládala jsem si do paměti každý oblý tvar jeho rtů, nosu, krásnou zářivou barvu jeho vlasů, každé gesto, každý pohyb. Úplně vše, co jen udělal. Chtěla jsem si zapamatovat jeho ruku hladíc mě po tváři, rty laskající moji tvář, absolutně vše. Dlouhou dobu jsme vůbec nemluvili. A slova nebyla zapotřebí, stačily nám oči. Zrak dokázal nahradit vše. Nikdo ani jednou nevstoupil do obývacího pokoje, všichni nám nechávali soukromí. Byla jsem jim vděčná. Přemýšlela jsem o všem možném. Takže mám epilepsii. Připadám si, jako by mi to ještě pořádně nedošlo. Jako bych všechno sledovala shora. I když mě se to všechno týkalo. Ale právě v tu chvíli jsem pochopila, že jsem nemocná. Poznání na mě dopadlo plnou vahou. Avšak já se cítila absolutně zdravá, až na drobné točení hlavy. Netušila jsem, co tahle choroba dokáže.

„Edwarde? Smím se na něco zeptat?“ Opatrně mi pohlédl do oči a jemně kývl. Nevěděla jsem, jak začít. Zadívala jsem se na obvaz na paži. Každé slovo jsem přežvykovala v ústech. Nechtěla jsem mu ublížit slovy a už vůbec ne činy.

„Něco tě trápí?“ špitl a prstem mi nadzvedl bradu, abych se mu podívala do očí.

„Chci jen vědět, jestli mě máš rád,“ řekla jsem, ale tuhle otázku jsem položit nechtěla. Jeho oči zjihly, obočí se zkroutilo do něžné grimasy.

„Nemám tě rád, lásko. Miluji tě víc než vlastní život. Nedokážu bez tebe žít.“ Jemně mě políbil na rty. Zvuk elektrokardiogramu poskočil a místností se rozléhalo zběsilé pípání. Po vteřině se odtáhl, ale já jsem byla stále omámena. Avšak nemohla jsem zapomenout na svoji původní otázku. Edward v mé tváři vyčetl nějaký zádrhel.

„Musím vědět, co tě trápí,“ řekl rozhodně. Znovu jsem byla potichu a přemýšlela jsem, jak otázku zformulovat.

„Budu žít někdy jako dřív?“ vzlykla jsem. Přes dolní víčko se mi překulila slza. Když jsem si otázku kladla v duchu, bylo to jednoduché. Žádná bolest mě netížila, ale jakmile jsem vyslovila ta slova nahlas, pochopila jsem jejich celý význam. Možná jsem ani nechtěla slyšet Edwardovu odpověď. Mohl odpovědět: Ano, budeš zdravá, budeme spolu žít navěky. A nebo: Ne… Máme sice dohodu, ale co když prostě chci být člověkem o něco déle? Užít si dosyta vše, na co na chvíli pozapomenu jako novorozená? Co když už nikdy nebudu cítit to, co teď? Tu bláznivou zamilovanost. Slabost v kolenou pokaždé, když se zasměje či na mne pohlédne. Zběsilý úprk mého srdce, když mě políbí. Tohle všechno nechci zahodit jen kvůli nějaké nemoci. Edward mi setřel cestičku slz, které nešly zadržet.

„Víš, s touhle nemocí se dá vcelku dobře žít. Carlisle ti už nasadil antiepileptika, ale v tvém případě se můžou objevovat záchvaty častěji a častěji. Máš tu nejhorší variantu. Nemoc ti postihla celý mozek. Ale…,“ nedopověděl.

„Ale?“ opakovala jsem hlasem se stopami pláče.

„Nic,“ řekl najednou a vstal ode mě. „Za chvíli jsem zpátky,“ zamumlal s čelistmi pevně stisknutými. Z útrob ostatních pokojů se ozývaly duté rány, rozhořčené hlasy a vrčení. Nechtěla jsem dál poslouchat tiché výhružky, tak jsem zavřela oči a poddala se svým myšlenkám. Je nějaké ale, které mi Edward nechce říct, avšak já to zjistím. Řemínky na zápěstích byly nepohodlné, takže jsem se nemohla převalit, abych měla pohodlí. Vzdychla jsem a v tu chvíli jsem usnula.

Viděla jsem slunce, jež ozařovalo moře. Krásná modř odrážela drobné paprsky a na poměrně klidné hladině tvořila diamanty. Moře šumělo a naráželo do skal a pomalu se s každou vlnkou se přibližovalo na břeh, kterým byla písčitá pláž. Každé zrníčko písku bylo malou perlou. Perlou v celém oceánu. Jen tak jsem ležela v nádherných perlách a oddávala se kráse toho, co jsem viděla. Jen jedinou vadu mělo to kouzelné místečko. Chyběl mi tu můj smysl života. Možná to bylo tím, že jsem si přála, aby se objevil a on přicházel z dáli. Na sobě měl pouze černé šortky ostře kontrastující se sněhobílou pokožkou. Posadila jsem se a zadívala se do jeho rozzářené tváře. Tohle mohlo být nebe, protože v něm je vše perfektní. A já právě měla vše, co jsem k životu, ať kdekoliv, potřebovala. Mým snem bylo, být s ním navěky…

Buch. Trhla jsem sebou. Mé tělo vystřelilo do sedu, ale tentokrát jsem neviděla přicházejícího Edwarda, ale Emmetta, jak se snaží otevřít plechovku s fazolemi. Buch. Švihl s ní o konferenční stolek. Nic. Konzerva zůstala netknutá.

„Emmette! Uklidni se!“ křičela Alice. „Vždyť jsi ji vzbudil, blbečku!“

„Já za to nemůžu! Když oni mi nejdou otevřít fazolky. Já chci svoje fazolky! Mamí!“ křičel.

Do pokoje vlétla Esme a dívala se na Emmett shovívavě.

„Ale zlatíčko, ty zapomínáš, že nejsi Jack. Z takových ti nevyroste velká fazole,“ řekla mu maminkovsky a z rukou mu vzala stříbrný předmět. Najednou ticho, které následovalo po Emmettovi uražení, proklál smích. Rytmický a od srdce. Ano, patřil mně. To já se smála jako blázen, když jsem si představila Emmetta, lezoucího na obří fazoli, jak se utká s medvědem namísto obra. To mě popohnalo ještě k většímu veselí. Z očí mi vyhrkly slzy. Mé tělo se otřásalo trhavým smíchem.

„Takový schody do nebe, postavit chtěl bych pro Tebe… Emmette, postav si schody, to bude jednodušší!“

„Ts! Jsi na mě zlá! Řeknu to na tebe Santovi a on ti nepřinese žádné dárky. Cha a máš to,“ posmíval se.

„Emmette? Víš, on Santa neexistuje,“ řekla jsem pobaveně. Emmett vykulil oči, střelil pohledem na Esme a znovu na mě a na Alici. Když se zastavil u Esme, ta kývla.

„Né!“ křičel bezmocně Emmett. „Santa nemůže být vymyšlený! Vždyť si vždycky bere sušenky a mléko, co pokládám ke krbu. Nosí mi dárky a dostal jsem od něj tohle triko Ha!“ Opravdu na jeho triku stálo Pro drahého Emmettka. Santa C. Esme se provinile otočila na Alici.

„Víš Emme, to tričko ti dal Santa Carlisle. A sušenky s mlékem jsme pravidelně podstrkovali lidem bez domova,“ řekla Esme. „Jsi velký chlapec, měl bys to pochopit,“ dodala mateřsky. Emmett se však zakabonil a s brekem utekl z obývacího pokoje. Opět jsem propukla v hurónský smích, když jsem si znovu vybavila Emmetta, jak se snaží ochránit Santovu čest. Najednou se ozvala rána a Carlisleův křik.

„To snad nemyslíš vážně! Jsem tvůj otec a tohle si nebudeš dovolovat!“ Poté se ozvala další rána. Carlisle se objevil mezi dveřmi a v ruce držel svoji nejtěžší lékařskou knihu na cáry. Zachytil Esmein pohled.

„Hodil ji po mně a nechápu proč.“ Opět jsem se otřásala smíchy a slzy mi tekly po vlhkých tvářích. To vyvedlo Carlislea z míry ještě více.

„Promiň, za to můžu já. Řekla jsem mu, že Santa neexistuje,“ zamumlala jsem stále se smějíc.

„To nic, jednou by na to přišel.“

„Kde je Edward? Konečně zašel na lov?“ zeptala jsem se, ale nikdo neodpověděl. Pouze se vyhnuli mému tvrdému pohledu. Najednou mě smích přešel. Rty jsem semkla do jedné linky a vyčkávala na odpověď, ať bude jaká bude.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odraz minulosti - VI. kapitola: