Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odraz minulosti - V. kapitola

10.10.2009 (15:00) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1874×

5. KLÍČ OD ZÁHADY

Vyběhla jsem zběsile z pokoje, vběhla do koupelny, rychle zamknula dveře a vyzvracela jsem si snad celý žaludek. Do toho se mi po tvářích hrnuly horké slzy. Srdce mi chtělo  vyskočit z hrudi. Měla jsem pocit, že žiji ve špatném snu. Někdo zabušil na dveře.

„Bello? Bello, co se děje?“ promluvil naléhavě Edwardův hlas.

„Vypadni! Jdi pryč!“ křičela jsem. Přeběhla jsem na druhý konec místnosti, co nejdál ode dveří. Hlavu jsem si položila do dlaní a vzlykala. Byla jsem otřesena ze všeho, nevěděla jsem teď, co je skutečné a co je sen. Hlavu jsem si položila na studenou podlahu, což příjemně chladilo na rozpálenou kůži. Znovu se mi otočil žaludek. Opět jsem zvracela. Tentokrát jsem přešla k umyvadlu, abych si mohla vypláchnout ústa příjemně chladivou vodou. Mokré ruce jsem si přitiskla na čelo a krk.

„Lásko?“ ozvalo se znovu u dveří. Ztuhla jsem. „Bello? Co se děje?“ opakoval. Tentokrát jsem neodpověděla, pouze jsem hlasitě polkla. V krku se mi vytvořil veliký knedlík a srdce mi opět bušilo jako splašené. Vzal za kliku.

„Nechoď sem!“ zaječela jsem hystericky. Nechtěla jsem  za nic na světě vidět rudookého Edwarda. Opět jsem ulehla na podlahu a nechala se unášet pocitem beznaděje. Po krátké chvíli se ozvalo krátké nesmělé zaklepání na dveře.

„Bello? To jsem já Alice, otevři, prosím. Copak se děje, sluníčko?“ To mě zarazilo. Ale na druhou stranu, když otevřu Alici, co mi zaručí, že nebude stejná jako Edward?

„Nechte mě být!“ Dokonce i svým slabým lidským sluchem jsem zaslechla dohadování za dveřmi. Ovšem nedokázala jsem přesně rozluštit slova, která splývala v nesourodé bzučení. Rozklepaně jsem se posadila. Co když je to jen výplod mé fantazie a já se právě chovám jako blázen? Vstala jsem, otočila klíčem a opatrně vzala za kliku. Pomalu jsem otevírala dveře dokořán. Za nimi se skrývala celá rodina.

„Né!“ zaječela jsem a padala k zemi, abych se nemusela dívat do jejich rudých očí. Když se nic nedělo, zvedla jsem hlavu, všichni do jednoho mě roztřeseně pozorovali. A co bylo nejhorší, dívali se na mě očima barvy rozteklého karamelu. Najednou jsem za nimi zahlédla rudý záblesk, blížili se ke mně Volturiovi, vznášeli se, chtěli mě zabít. Sahali na mě. Rychle jsem vstala, jednou ránou jsem rozbila zrcadlo, jehož střepy se vysypaly na dlaždice. Popadla jsem ten největší střep. Přiložila jsem si ho k zápěstí. V Edwardových zlatých očích se mihlo zděšení.

„Bello, co to děláš? Odlož ten střep!“ křičel. Nemohla jsem  ho ovšem poslechnout, jeden z Volturiových na mě vztahoval mrtvolně bledou ruku.

„Nechte mě! Běžte pryč!“ Temné postavy mě zahnaly až do kouta a v tu chvíli jsem řízla hluboko do levého zápěstí. Znovu a znovu. Z ruky se mi hrnula tmavá krev. Zhroutila jsem se k zemi. Už jsem slyšela jen vyděšené výkřiky, rychlé kroky a pocítila jsem chladné ruce, jak mě podpíraly. Zatímco mé vědomí plynule odcházelo, naposledy jsem se uchechtla. Už mě nedostanou. Mrtvá krev je nenasytí.

Temnota mě obklopovala ze všech stran, ale pomalu se začalo rozjasňovat. Do hlavy mě bušil pípavý zvuk. Buch. Buch. Pípání se trochu zrychlilo. Na pravém zápěstí jsem ucítila tlak a chlad. V druhé ruce mi divoce tepalo a sálala z ní horkost. Pomalu jsem pootevřela oči. Zahlédla jsem Edwarda, jak se na mě podezíravě a útrpně dívá. Ale co se stalo? Všimla jsem si hadiček vedoucích do mé pravé ruky. V jedné tekla čirá tekutina. Kapačka. A ta druhá byla zabarvená do ruda. A co se mi stalo s druhou rukou? Teprve teď jsem si všimla pout, která mě přivazovala k posteli. Zamračila jsem se. Chtěla jsem zvednout nohu, ale moje obavy se potvrdily. I nohy mám spoutané.

„Co to sakra je?“ zeptala jsem se nakvašeně.

„Bello, byla to nutnost…,“ zašeptal Edward.

„Ale proč? Něco jsem provedla? Vždyť jsem jen usnula a… a…,“ mumlala jsem. Ano pamatuji se, že jsem si lehla společně s Edwardem a poté jsem usnula. Nic víc nevím.

Přišel ke mně Carlislem. Vzal si baterku a svítil mi do očí.

„Jak se cítíš Bello?“ optal se profesionálně.

„Jsem zmatená. Nechápu to. Nechápu nic. A… A bolí mě ruka a točí se mi hlava.“

„Ty si nepamatuješ na koupelnu?“ zeptal se Carlisle vyděšeně.

„Koupelnu? Jakou koupelnu?“ Tentokrát jsem byla ale ještě zmatenější. Carlisle si vyměnil s Edwardem pohled. Neušlo mi Edwardovo zalapání po dechu.

„Bello, předevčírem jsi na nás křičela. Zavřela ses do koupelny a přeřezala sis žíly v zápěstí střepem ze zrcadla. Byla jsi jako smyslů zbavená,“ řekl Carlisle.

„Co mi to tady vykládáš?“ zakřičela jsem.

„Pšt, nesmíš se rozčilovat. Buď v klidu. Máš hlad?“ uklidňovala mě Esme a hladila mě po vlasech. Jídlo bylo to poslední na co jsem myslela. Vždyť ze mě právě udělali totálního blázna, který patří do blázince. Udělali ze mě sebevraha. Zadívala jsem se na ruku překrytou bílým obvazem. To nemůže být pravda. To bych si pamatovala. Přece se nemůžu pokusit se zabít a nic si nepamatovat. Nejsem blázen, rozhodně ne.

„Carlisle?“ zamumlala jsem. V mžiku u mě byl doktor.

„Co se děje? Je ti špatně?“ zeptal se rychle a už kontroloval všechny životní funkce, které ale byly v pořádku.

„Nic, já jen… Chtěla jsem se zeptat, jestli mě už odvážeš?“ Zahlédla jsem zděšené zablýsknutí v očích Edwarda, který postával na druhém konci místnosti. Carlisle po něm střelil pohledem. Neuniklo mi Edwardovo nepatrné negativní zakývání hlavou.

„Je mi líto, Bello. Ale než si budeme jistí, co ti je, jsem povinen, nechat tě přivázanou,“ promluvil smutně. To mě rozlítilo.

„Ale vždyť mi nic není!“ zakřičela jsem. Esme, která si právě četla nějaký časopis, zvedla hlavu a zatvářila se smutně. Alice přestala aranžovat květiny po pokoji a z haly se přestalo ozývat hraní na klavír.

„Tím si nejsem jistý,“ řekl. „Ale více nám ukážou další vyšetření.“

Další dny jsem prošla řadou nepříjemných vyšetření, na které mě Carlisle vzal do nemocnice. EKG ukázalo, že mám zcela zdravé srdce. Testy EEG Carlisle udělal dokonce dvakrát,a by si byl zcela jistý a ICT také opakoval několikrát. Dělal mi také několik krevních testů. Když už jsem byla opět zpátky doma a spala jsem, zaslechla jsem, jak se Edward s Carlislem dohaduje.

„Je to nebezpečné!“ vrčel Edward.

„Ale je to takřka jediná možnost. U ní to zachází do extrému, Edwarde! Chceš, aby zemřela? Je to vážnější než si dokážeš představit,“ řekl Carlisle klidně, ale slyšela jsem i jiný podtón.

„Vím, co to znamená!“ zavrčel Edward.

„Víš, ale asi si to špatně uvědomuješ!“ Teď už i vždy klidný Carlisle, zvedl hlas. Uvědomil si, že spím, takže další slova byla tišší. „Snaž se na to dívat jako by se tě to netýkalo.“

„Nemůžu. Bellin život se mě dotýká a hodně.“

„Myslíš, že pro mě není důležitá. Chci jí jen zachránit život!“ křičel.

„Pst, tiše!“ zasyčela Alice. „Bella vás uslyší.“ Cítila jsem na své tváři několik párů očí. Po tváři mě pohladily studené ruce.

„Srdíčko, jak je ti?“ šeptal Edward.

„Je to dobré,“ usmála jsem se, ale zároveň jsem přemýšlela nad ostrou výměnou názorů mezi ním a jeho otcem. „Ale…“

„Co máš na srdci?“ zeptal se.

„Chci vědět, co mi je, Edwarde. Je to vážné?“ Tvář mu potemněla.

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odraz minulosti - V. kapitola: