Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odi et amo - 2. Kapitola *Šok*

21.07.2009 (12:30) • Tera • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1327×

„Co-, cože?“ vykulila jsem na něj nevěřícně oči. Tohle mi přece nemůže udělat! Ne po tom, co se stalo jemu. Přece musí mít nějaký rozum. Musí mě mít aspoň trochu rád, aby to nedělal.

„Slyšela jsi dobře. V sobotu tě seznámíme s tvým snoubencem,“ nepřipouštěl žádné námitky otec.

„To mi nemůžeš udělat. Po tom všem co se stalo, to nemůžeš!“ začala jsem na něho roztřeseně křičet. Chtělo se mi plakat, tak strašně se mi chtělo plakat, ale byla jsem v šoku a, i přesto, že mi otec uštědřil takovou ránu, jsem nechtěla svým emocím dát volný průběh. Ne před ním. Ale ještě nikdo za devatenáct let mého života mi tak neublížil jako teď on. To nemůže myslet vážně!

„Ano, můžu. A nekřič na mě, mladá dámo. Takhle to bude a nemíním se o tom s tebou dohadovat,“ dál mi zařezával dýku hlouběji a hlouběji do mého již zdevastovaného srdce.

„To nemůžeš myslet vážně! Podívej se na sebe, tobě a matce to zničilo život a ty mi to hodláš udělat taky? To toho na mě nebylo už dost?“ křičela jsem na něj dál. Ani jsem si to neuvědomila a pokořila jsem se před ním jako ještě nikdy. Z oka mi vypadla první slza a stékala po mé tváři. A po ní další a další, až jsem na otce přes všechny ty slzy neviděla.

„A dost! Nesnaž se mě poučovat nebo moralizovat! Nedělej ze sebe největší chudinku na světě. Měla jsi očekávat, že jednou to přijde,“ dál mi vyčítal otec.

„Ale proč s někým, koho vůbec neznám? To si nemůžu jednou vzít někoho, koho budu milovat a on mě? Proč? Sakra, řekni mi proč? Proč bych taky nemohla být jednou šťastná, otče?!“ vzlykala jsem. „Já myslela, že pro tebe a matku znamenám alespoň tolik, abys mi takhle nezničil život.“

„Eileen,“ povzdechl si náhle nešťastně. Tou změnou jsem byla vážně zaskočená, na chvíli jsem nedokázala ronit žádné slzy, ale pak se spustily znova. On zrovna projevil nějaké emoce! Nezdálo se mi to jenom? Najednou vypadal mnohem starší, starosti ho jakoby zabalily do šedého stínu, který se kolem něj vznášel. Unaveně podešel k oknu, odhrnul závěs, čímž do místnosti vtrhly sluneční paprsky a opřel se o parapet, zády ke mně. Svůj zrak upřel do zahrady a chvíli bylo ticho. Já už nevěděla, co říct. Jako bych měla v hlavě vygumováno. Tedy, téměř vygumováno. V hlavě se mi stále dokola točila myšlenka na to, že se budu muset vdávat, a to za muže, kterého ani neznám. Bylo to jako v mé nejhorší noční můře. Chtěla jsem se z ní probudit, ale nešlo to. Z toho jsem usuzovala, že jsem vzhůru, nic z toho se mi nezdá a je to opravdu tak špatné, jak to vypadá. Cítila jsem sice slzy na tváři, ale nevnímala jsem je.

Otevřela jsem ústa a chtěla něco říct, ale přes knedlík v krku to ani nešlo. Ani jsem nevěděla, co bych tak řekla.

„Matka s tím souhlasí?“ zeptala jsem se plačtivě a otec si znovu povzdechl.

„Ano. A i kdyby ne, stejně nemá na výběr, stejně jako já.“

„Jak to myslíš? Proč bys neměl mít na výběr? Měl jsi na výběr a zvolil sis tohle. Ne. Tys tohle zvolil mě, aniž bych o tom měla nejmenší tušení a aniž bych to chtěla!“ znovu jsem se rozvzlykala.

„Vím, že mě a ani tvou matku to neomlouvá, ale neměli jsme na výběr. To, prosím, pochop.“

„Ale pochop taky mě, otče. Nemůžeš na mě vyrukovat s něčím takovým a očekávat ode mě, že se s tím jen tak smířím a že budu jako poslušná tatínkova holčička, kterou mimochodem jsem nebyla nikdy, dělat, co se ti zlíbí. Já si ho prostě nevezmu, nemůžu si ho vzít. Teprve jsem nastoupila na vysokou školu. A proboha je mi jenom devatenáct! Opakuji to už po několikáté – to po mně prostě nemůžeš požadovat! Nikdy si nikoho cizího nevezmu,“ odporovala jsem znovu. Vzedmula se ve mně vlna vzdoru. Stále jsem cítila slzy kanoucí mi po tváři, ale teď to byly spíše slzy vzdoru a neskutečného vzteku. Měla jsem chuť rozmlátit celou tuhle pracovnu, ne, celý náš dům na malinkaté kousíčky abych ze sebe ten vztek dostala a stejně by to nestačilo. Ten vztek mi zasel ještě větší knedlík do krku a další bolest. Nebo spíše křivdu smíšenou s bolestí. Měla jsem chuť skrčit kolena, obejmout si hruď co nejpevněji a snažit se nemyslet na tu bolest. Opravdu to tak moc bolelo. Jako bych uvnitř měla nějakou díru, těsně vedle srdce. Srdce a duše smísily svou bolest, která uprostřed mé hrudi vysílala impulsy do celého mého těla a mě se chtělo plakat, ale slzy jsem už neměla. Jakoby je ta bolest pohltila, spolkla do své propasti a mě nedovolila se ani pořádně nadechnout, uklidnit a vybrečet se do vyčerpání. Jenom jsem doufala, že později to přijde a bude mi umožněno se pořádně vyplakat.

„Ale ty budeš muset, Eileen. Zákony to nařizují,“ otočil se ke mně konečně otec a podíval se mi do očí zarudlých od pláče. Musel v nich vidět neskutečnou bolest a zklamání, když sklonil hlavu neschopen se mi do nich dívat déle než pět vteřin. Opřený o parapet se skloněnou hlavou vypadal jako nějaký mučedník. Co on ví?!

„Jaké zákony? Víš, že se o politiku nezajímám, tak nevím o čem mluvíš.“

„Zákony hovořící o sňatcích králů a královen,“ hovořil pomalu otec se stále sklopenou hlavou.

„Takové existují? Nikdy jsem o nich nic neslyšela,“ odpověděla jsem slabě, protože přes ten knedlík v krku jsem nemohla mluvit moc nahlas a zřetelně.

„A byl bych nejraději, kdybys o nich ani nemusela vědět. Ale jednou budeš královnou a máš právo, znát je.“ Ten jeho tón mě začal znovu děsit. Bylo to, jako kdyby mluvil o tom, že panovníci musí vraždit své děti nebo něco podobně krutého a drastického. Naprázdno jsem polkla a poslouchala dál.

„Nechce se mi to popisovat celé. Zrod naší rasy je zapsán a můžeš si ho přečíst v knihovně, stejně tak jako jsou sepsány naše zákony, které s matkou máme za úkol strážit před ostatními klany. Také jsou tyto zákony naším dědictvím. Předávají a ochraňují se z generace na generaci, po celá ta dlouhá staletí od našeho vzniku. Jednou je zdědíš i ty,“ znovu otočil hlavu směrem ke mně a podíval se mi do očí. Pak, jakoby smířený s tím, co v nich vidí, se ke mně otočil celým tělem a podešel ke mně. Pohladil mě po tváři a já na něho zůstala zaraženě hledět. Tohle malé jednoduché gesto neudělal už… strašně dlouho. To mě dojalo. Jeho krátké světlé vlasy se leskly na sluníčku, které procházelo oknem a v jeho modrých očích se podivně blyštělo. Jako by slzely…. Jako by se chystaly dát průchod emocím, které se v něm praly. Takhle jsem svého otce ještě nikdy neviděla. Prostě jsem na něho dokázala jen tupě zírat.

„Ale Daria s Vixenem potřebovali dědice. Sice nestárli, ale věděli, že vláda novu je nevypočitatelná a nevěděli, kdy je sesadí a nebudou již moci dál vládnout. Nemilovali se, měli se rádi jako bratr a sestra, ale nemohli nic jiného dělat, neměli jiné východisko. Nechali sepsat zákon. Zákon, který nikdo nemůže zrušit, protože byl napsán jejich vlastní krví. Zákon tak stálý a mocný, že s ním není možno pohnout. To znamená, že ho nelze ani nijak pozměnit. Nařizoval, že pokaždé, když se narodí královský potomek, musí být do dvou let zasnouben s nejvýznamnějším šlechticem, ať už to bylo také dítě nebo o stovky let starší aristokrat,“ pronášel otec váhavě a na konci po mně nervózně pokukával.

Zděsila jsem se. To ne! To znamená, že můj budoucí choť může být nějaký zplesnivělý Dracula s tisíci lety na krku. Měla jsem pocit, že se zhroutím. Psychicky jsem na tom byla hodně špatně. Když jsem si jenom představila ten věkový rozdíl. Představila si to, jak bych musela žít. Jak budu muset žít. Teď ten sňatek, to zasnoubení, teprve vyvolalo to, že jsem cítila žaludeční žluč, jak stoupá nahoru mým hrdlem. Vařila se ve mně krev. To bylo tím návalem stresu a zděšení. Vzpomněla jsem si na trik na uklidnění. Začala jsem zhluboka dýchat, jak mi to kdysi radila Annie – au -, když jsem se jako malá vztekala.

„Trápí tě to hodně, viď?“ zeptal se znenadání otec. Zasekla jsem se uprostřed nádechu a nechápavě se na něho podívala. „To, že by to mohl být nějaký starý slizký upír, co?“ ujasnil mi to.

Ztěžka jsem přikývla.

„O tohle se nemusíš bát, Eileen. Je jen o pár roků starší než ty. Je mu něco kolem třiceti,“ řekl otec a mně se ulevilo a zároveň přitížilo. Takže už vím něco o svém nastávajícím. Je to muž – upír – okolo třiceti let. To mě nebezpečně přibližovalo ke dni, kdy se s ním setkám. Dnes je neděle. Do soboty zbývá tak málo času. Na čele mi vyrazily krůpěje potu. Jen šest dní. Jen šest dní zbývá do toho osudného dne.

A dost! Zakázala jsem si na to prozatím myslet. Ne, dokud nebudu ve svém pokoji.

„A není nějaký způsob, jak by se ten zákon dal obejít?“ zeptala jsem se na to, co mě nejvíc zajímalo. „Něco určitě musí existovat.“

„Kdybych o tom věděl, nemusela bys tomu teď čelit ty. Je mi to líto Eileen, tak moc líto, že s tím nemůžu nic udělat. Že já ani tvoje matka nemůžeme nic udělat. Trápili jsme se tím od tvého dětství. Corthy trpěla, když jsme tě museli zasnoubit. Alespoň jsme se ti snažili vybrat někoho, kdo je z lepší šlechtické rodiny, jak je dáno v zákonu. Aby dobře vládl, ale to jsme posoudit nemohli, když v té době byl v podstatě také dítětem. A hlavně, aby tě dokázal udělat šťastnou alespoň tak, jak jsme byli šťastní s Corthy. Doufám, že to tak bude.“

Znovu jsem jen přikývla, teď jsem nevěděla, co říct. Musela jsem jsem si to všechno urovnat v hlavě.

„Víš, že s tvou matkou jsme se do sebe naštěstí zamilovali, ale holčičko,“ vzhlédla jsem k němu s otázkou v očích, „vím, žes neměla lehké dětství. To s Annie byla hloupost a já lituji, že jsem byť jen jednou pomyslel na jinou ženu než tvou matku. Ani nechápu, co jsem na ní viděl. Corthy byla krásná, milá, obětavá, pro svou rodinu by udělala cokoliv. A já jsem ji tak zradil. Tak se za sebe stydím,“ opřel se zády o stůl, složil obličej do dlaní a vzlykal. To mě zabolelo. Sice se ke mně nechovali zrovna nejlíp, ale byli to oba mí rodiče. Nerada jsem je viděla trpět.

Proto jsem přinutila své ztuhlé tělo k pohybu. Vstala jsem, přešla jsem ten kousíček k otci a objala ho. Překvapeně vzhlédl, chvíli se na mě díval a pak mi objetí opětoval. Na toto otcovské objetí jsem čekala dobrých dvanáct let a musí být za takovýchto okolností. Ale to jsem v té chvíli neřešila. Přitiskla se k jeho mužnému vypracovanému tělu, které bylo samý sval a nechala se jím kolíbat. Byl to zvláštní kontrast po všech těch letech.

„Je mi to líto, Eileen,“ šeptal mi do vlasů. „Tak strašně líto.“

Nevěděla jsem – znovu – co na to říct. Jen jsem přikývla a dál ho jen objímala.

Své rodiče jsem nenáviděla a milovala zároveň. Byly to vášnivé city, které se různě propojovaly a mísily. Z nich vznikla zvláštní melancholie života. Mého života.

Autor: Tera, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odi et amo - 2. Kapitola *Šok*: