Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový svět XIV.

09.04.2009 (11:25) • Lillu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1766×

14.

Procházela jsem se bezcílně ulicemi, vůbec jsem nevnímala okolí,
 nevěděla jsem kde jsem ani kam jdu. V hlavě se mi přehrávalo 
pořád dokola to co se stalo v bytě. V ústech jsem cítila pořád 
chuť Edwardových polibků. Hlavu jsem měla pořád plnou jeho 
vůně. Chutnal... nevím ... jako med, červený rybíz... nevím... 
Jacob naprotitomu chutnal jako hořká čokoláda a máta. Vybavilo
se mi když jsme se spolu poprvé milovali, bylo to ten večer kdy
 jsem se vrátila od Cullenů se zlomenou nohou. Bolestně mě bodlo
 u srdce.  Tohle jsem parádně zvorala.

Co se to se mnou děje? Jacoba miluji víc než svůj život, Edwarda
 jsem vždy považovala za spřízněnou duši, nejlepšího přítele, jsme 
v podstatě stejní. Máme podobné zájmy a podobný pohled na svět.
  Kdežto já a Jacob jsme dost rozdílní, což je jedna z věcí kterou na
 něm miluji a obdivuji.  Snad jsem se do Edwarda taky nezamilovala? 
Je možné, abych je milovala oba dva? Je vůbec možné, aby člověk 
miloval dva lidi najednou? Nechovám se jako blbec jen proto, že mi 
řekl, že me miluje a já se cítím provinile? 

Mou pozornost najednou zaujaly hudebniny. Alespoň něco mi vychází, 
napadlo mě neurčitě. Koupila jsem si hned několik saxofonových plátků
 a zase jsem se bezcílně toulala po Seattlu. I kdybych se chtěla vrátit
 nevěděla bych kde mám Cullenovic byt hledat. 

Zastavila jsem se před nějakou synagogou. Rozhodla jsem se, že půjdu
 dovnitř, vyáhla jsem z tašky šátek a ovázala si ho zkušeně kolem hlavy.
 Zrovna  začal Šacharit, ranní bohoslužba. 

Nebyla jsem v synagoze od příletu do Ameriky. Poslouchala jsem rabína 
a modlila se spolu s ostatními. Nějakým způsobem se mi ulevilo, už 
jsem tolik nemyslela na tu svízelnou situaci ve které jsem se ocitla. 

Bylo asi jedenáct dopoledne, když bohoslužba skončila. Vyšla jsem 
na prosluněnou ulici, už bylo skoro léto. Nasála jsem teplý vzduch a 
uvědomila si, že jsem strašně unavená, vždyť jsem v noci vůbec 
nespala. Došla jsem do nějakého parku a posadila se na lavičku. 
Vytáhla jsem mobil, který byl od příhody na fotbalovém hřišti skoro
 pořád vypnutý, abych se tak mohla snadněji vyhýbat Jacobovi i 
Edwardovi. Zapla jsem ho. Trvalo mi asi půl hodiny než jsem se 
probrala všemi vzkazi co mi Jacob zanechal, poslední byl z dnešního
 rána. Byl opravdu na dně. Když už jsem komunikovala s Edwardem 
nemělo cenu být na Jacoba kvuli otisku pořád naštvaná, obzvláště 
ne potom co jsem těď provedla. 

Vytočila jsem Jacobovo číslo, nezvedal to. Napsala jsem tedy 
sms: „Miluji tě, uvidíme se večer." Rozhodla jsem se, že neřeknu
 Jacobovi nic z toho co se tady stalo. Co bych měla z toho, kdyby 
se zabili navzájem? 

Byla jsem tak unavená, že jsem usnula na lavičce.  Zdál se mi 
děsivý sen,  probudil mě vlastní výkřik. Lidi na mě koukali jako na 
blázna, ale já jim nevěnovala pozornost. Nevěděla jsem co mě tak 
rozrušilo, nepamatovala jsem si o čem ten sen byl, pamatovala jsem 
si jen, že tam byla ta slepá žena z obrazu. 

„Jsi v pořádku?" ozvalo se mírným hlasem vedle mě.

Leknutím jsem nadskočila, teprve teď jsem si uvědomila, že vedle 
mě někdo sedí a že ten někdo je Edward. V ruce držel horké kafe a 
podával mi ho. 

„Co tady děláš?" 

„Měl jsem o tebe starost, tak jsem se tě vypravil hledat. Před chvílí 
jsem tě tu našel spát, tak jsem ti došel pro kafe s tím, že tě vzbudím. 
To si ale zvládla za mě. Špatné sny?"

Přikývla jsem. „To nic není, ani si to nepamatuji. Jak si mě 
našel?" změřila jsem si ho podezíravým pohledem.

„Nebylo to snadné, zapojil jsem smysly. Prohledával jsem myšlenky 
lidí jestli tě tam nenajdu a hledal jsem tvou vůni..."

Mlčky jsem přikývla a pila kafe. 

„Vezmu tě na oběd a pojedeme domů, je nejvyšší čas." promluvil 
po chvíli. 

Překvapivě mezi námi vedlo mnohem menší napětí než jaké jsem 
očekávala.

„Chayo musíme si promluvit, tentokrát tě nenechám aby si utekla
 nebo to zamluvila." řekl když jsem se cpala sýrovou pizzou. 

Poplašeně jsem vzhlédla.

„Miluji tě víc než si vůbec dokážeš představit." začal a moje srdce
 snat přesáhlo povolenou rychlost, krev se mi nahrnula do tváří,
 zakousla jsem se ještě urputněji do pizzy.

„Ale uvědomuji si plně, že nejsem pro tebe ten pravý. Jsem příliš 
nebezpečný, příliš hrozí, že bych se neovládl a ublížil ti.... Já jen 
jsem ti chtěl říct, že máš zapomenout na to co jsem ti řekl o 
Jacobovi, on tě miluje.... A vím jak moc ho miluješ ty, neměla 
by ses proto trápit, mrzí mě, že jsem to řekl." 

Mé oči se rozšířili překvapením. 

Nervózně se zasmál. „Miluji tě tak moc, že se tě vzdávám, abych 
tě ochránil. Dohání mě to k šílenství.  Usnadňovala mi to myšlenka, 
že ty ke mně beztak necítíš víc než přátelství, ale dnešní 
ráno...."  hlas se mu zlomil. Tentokrát se na mě už nedíval.

„ Já... nevyznám se v tobě, mám snad naději, že mě také miluješ? 
Nějakým způsobem..." smutně se zasmál. „Nenamlouvám si, že 
jeho si milovat přestala, přesto to co se stalo dnes ráno... bylo to 
nejkrásnější.... Ne nechci to vědět. Nechci vědět proč si mě políbila, 
pak bych nebyl schopný se tě vzdát...."

Polkla jsem a upřeně se na něj dívala, konečně zdvihl hlavu a zadíval
se mi do očí.

Nejistě jsem se usmála. 

„Přemýšlela jsem nad tím dnes celé dopoledne... Jsem staršně 
zmatená...."

Edward se smutně usmál. 

„... já myslím,... já... kdybych tě poznala jako prvního..."  teď už 
jsem jen šeptala. „ Miluji tě Edwarde, ale Jacob je můj život, miluji 
ho a dokud on bude milovat mě...." hlas se mi zlomil.

„Neměla si mi to říkat...."

„Stejně by ses to dozvěděl. Prosím zůstaňme přáteli." když jsem tu
 větu vyslovila uvědomila jsem si, že je to jedna z nejvíce otřepaných 
frází, ale já potřebovala od Edwarda ujištění, potřebovala jsem ho mít 
na blízku, byla jsem sobecká a nechtěla jsem se ho vzdát, ztratit ho.

Uchopil mě za ruku a povzbudivě se usmál.

„Netvař se tak tragicky, miluješ mě a já miluji tebe, i když víc. Láska 
je šťastná záležitost, pokud je opětována. Nikdy tě neopustím! 
Nikdy!!!"

Jeli jsme v autě zpět do Forks. Užívala jsem si Edwardovi přítomnosti. 
Zeptal se zda mě může držet za ruku, než mě předá do Jacobova 
náručí. Kývla jsem, bude to jiné, tohle naše „nové" přátelství...

„Co si vlastně dělala než  si usla na té lavičce?" vyzvídal Edward.

„Koupila jsem si plátky do saxofonu a šla jsem do synagogy. Vlastně 
až tam se mi podařilo srovnat si myšlenky. Je to uklidnující být
 v chrámu Božím..."

Edward se smutně usmál. „Už jen pro tvou víru v Boha se od tebe 
musím držet stranou..."

Překvapeně jsem vzhlédla a ucukla rukou. „To snad ne... raději my 
vysvětli jak to myslíš, jestli máš něco proti Židům tak ...!" 

Zasmál se. „ Jsem sice Katolík, ale určitě ne antisemnita. Opravdu
 proti Židům nic nemám." znovu mě uchopil za ruku. Musela jsem se
 nad tím usmát.

„ Myslím to z hlediska toho co jsem, ne kdo jsem." nechápala jsem 
a tázavým pohledem jsem ho vybízela, aby pokračoval. 

„Jsem monstrum, myslím, že když jsem se přeměnil v upíra ztratil
 jsem duši a ve svém sobectví bych tě jistě jednou přiměl, abys ze 
sebe to monstrum udělala taky. Jak bys pak s takovým vědomím
vstupovala do chrámu Božího? Tohle magické spojení by ti kvuli mě 
bylo odepřeno... Komunikace s Bohem bez duše není možná..."

„Věříš, že nemáš duši? Monstrum? Proboha Edwarde! Nejsi monstrum,
 jsi jedna z nejkrásnějších bytostí co znám!" s úšklebkem se na mne
 podíval. „Nemyslím fyzicky! Myslím duševně, ty si krásný uvnitř. Jsi
 šlechetný a dobrý, obětavý, hodný, to by nebylo bez duše možné!!!"

Jeho úšklebek se změnil v překvapení. 

Políbila jsem ho na hřbet ruky. „Tohle si nesmíš už myslet... 
Slib mi to!"

Autor: Lillu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový svět XIV.: