Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový svět XII.

12.03.2009 (21:30) • Lillu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2256×

12.

Nasoukala jsem se do úzkých tmavě zelených šatů nad
kolena s holými zády. Skvělé, to jsem mohla rovnou jít
nahá, já Alici přetrhnu,  říkala jsem si v duchu, když jsem
si pod šatama sundalava podprsenku. Ještě, že jsem si
oholila dneska nohy. Edward se vepředu za volantem
uchechtl.
„Doufám, že se bavíš, čtením mých myšlenek."
„Vlastně ano.... ehm Alice bude ráda, že se ti šaty líbili..." dal
se do smíchu.
„Ale jo, vždyť se mi líbí." zabručela jsem a myslela jsem to
upřímně.
Natahovala jsem si tělové silonky a praštila jsem se u toho
do hlavy.
„Auu... za tohle budete pykat oba dva!"
Vyhrabala jsem v kosmetické tašce řasenku a tmavě červenou
rtěnku, nic jiného jsem nepoužívala. Normálně jsem se nelíčila,
jen když jsem razila někam ven tak jsem byla ráda trochu
extravagatní k čemuž mi dopomáhaly ostře rudé rty, posilovalo
to mou vizáž ala 20. léta. Milovala jsem secesi a art deco a
ráda jsem se do toho stylizovala, ostatně to je pochopitelné,
vyrůstala jsem v Paříži. Hodila jsem černé páskové boty na
podpadku na přední sedadlo a přelezla jsem zpátky.
„Víš, že bych tě mohla nahlásit na policii jako únosce?" řekla
jsem.
Edward mlčel. Podívala jsem se na něj, abych zjistila zda mě
vůbec slyšel, nezdálo se mi, že by k tomuhle neměl jednu ze
svých vše říkajících a vše vysvětlujících poznámek.
Díval se na mě. V očích měl lásku a touhu. Zrudla jsem. Srdce
mi začalo bušit jako na poplach.
„Koukej na cestu, ještě nás nabouráš."
„Promiň.... jen.... vypadáš nádherně."
Vzdychla jsem.


Zbytek cesty jsme nemluvili za což jsem byla vděčná.  Utápěla
jsem se ve svých bludných myšlenkách.
V Seattlu mě vzal Edward na večeři do francouzské restaurace,
že prý když už jdeme na francouzskou hru tak abych se cítila
komplentě jako doma. To mě rozesmálo, teprve teď jsem si
uvědomila, že to bude prvně co Cyrana neuvidím ve
francouzském originále. Nebyla jsem si jistá jestli mi v tomto
případě nebude angličtina vadit.
V restauraci jsme se zase rozpovídali.
„Chayo měli bychom si promluvit." řekl Edward po několika
neutálních konverzačních frázích.
Věděla jsem o čem chce mluvit, ale neměla jsem na to náladu,
nebyla jsem připravená.
„Můžeme to nechat po představení?" zadívala jsem se mu do
jeho topasových očí, byl opravdu nádherný.
„Jak myslíš."
Abych nás přivedla na jiné myšlenky, začala jsem se
vyptávat v jakém hotelu tedy dnes přespíme a jestli
mě zítra provede městem, že toho také náležitě využiji
a koupím si plátky do saxofonu, konečně. Plácala jsem
páté přes deváté. Edward se smál. Zjistila jsem, že
Cullenovy mají v Seattlu malý byt, ve kterém tráví
většinu času hlavně Esme, když se náhodou koná víc
aukcí v týdnu, kterých se musí účastnit, tak tam žije,
aby nejezdila pořád tam a zpět. Jedná se o podkrovní
ateliér, takový ten klasický bohémský byt, ostatně Esme
tam občas restauruje nějaké starožitnosti. Čas od času
tam bydlí kdokoliv z rodiny kdo prostě jen zatouží po
víru velkoměsta. Oběma se nám u věčeře podařilo zdánlivě
potlačit naše bolesti někam dozadu, nakonec jsme se dobře
bavili.

Představení bylo krásné. Mám tu hru moc ráda a američtí
herci mě nezklamali, vlastně byli výborní, dokonce mi ani
angličtina nevadila. Byla jsem dojatá, zase. Při závěrečné
scéně kde Roxana zjistila ve chvíli, kdy Cyrano umíral, že
ty dopisy, kvuli kterým se do Kristiana zamilovala, nepsal
Kristian, ale Cyrano a že tedy vlastně celou dobu milovala
Cyrana a oni kvuli nadcházející smrti nemohou být spolu, mě
rozplakala. Nesnáším to, když si se mnou umění hraje
takovým způsobem, že mi povolí stavidla a já se rozbrečím
dojetím. Většinou se mi to daří skrýt, ale před Edwardem
ne, už mě takhle viděl podruhé. Cítila jsem se jako husa.
Chytnul mě povzbudivě za ruku, byl studený, ale stejně
mi to bylo příjemné.  Jeho ruku jsem ve své dlani nechala
až do potlesku.

Po představení jsem se rozhodla, že chci jít tancovat,
musím si přece užít divokou noc ve městě se vším všudy.
Zašli jsme s Edwardem do nějakého alternativního klubu,
kde hráli od jazzu a independent music až po pop, rock
nebo SKA.  Byla jsem ve svém živlu. Klub byl plný podivně
vyhlížeících individuí, kterým já říkám umělci, zkrachovalí
umělci a pseudo itelektuálové (což jsou ti co vysedávají
po klubech s jointem v jedné a Nietschem v druhé ruce).
S takovými typy lidí jsem se přátelila v Paříži, vlastně
jsem byla jednou z nich, takže jsem se cítila jako doma.
Nechala jsem si od nějakého chlápka koupit drink
(v Americe jsou totiž hrozně uzkoprsí a mladistvým
alkohol neprodávají) a vzala jsem si od něj cigaretu.
Edward na mě koukal nesouhlasně.
„No co chci se bavit!" vyštěkla jsem na něj naštvaně
a táhla jsem ho na parket.
„Ostatně, když jsi opíjel Jessiku tak to bylo v pořádku,
že? Musela jsem se o ni postarat, za trest se postaráš
ty o mě."
Podíval se na mě opravdu vyděšeně. „Kolik se toho
chystáš vypít?"
Rozesmála jsem se. „Neboj, nikdy jsem nebyla z těch
co se zpijí do němoty. Chci se jen trochu uvolnit, toť
vše....  Nepotáhneš mě domů, nebudeš mi držet vlasy
nad záchodovou mísou. Slibuji." zářivě jsem se na něj
usmála. „Takže už si přestaň hrát na mého otce, uvolni
se a pojď se mnou tančit."

Protančili jsme noc, domů jsme se vraceli asi o půl
čtvrté ráno. Požádala jsem Edwarda, abychom šli
pěšky, chtěla jsem se projít. Chtěla jsem nasát
atmosféru semaforů a neonových světel, než se
vrátím do zeleného Forks. Zakručelo mi v břiše, takže
jsme zašli do nonstop obchodu, kde jsem si koupila
košík jahod a čokoládovou zmrzlinu, což nevím proč
Edwarda rozesmálo.

Byt byl nádherný,  byl v podkroví takže tam bylo i
příjemné teplo. Dřevěné střešní trámy mě uchvacovali.
V jednom rohu stál na stojanu veliký obraz, vypadal hodně
staře. Bylo mi jasné, že jej Emse restauruje, protože obraz
měl dvě vrstvy, tu původní a druhou, jak obraz v průběhu
let někdo přemaloval. Esme se snažila vrchní vrstvu
odstanit a dostat tak originální první malbu. Něco se mi
tam, ale nezdálo. Podívala jsem se pozorněji.
„Není tohle Carlisle?" ukázala jsem na jednoho ze čtyř
mužů na obraze.
Edward mlčky přikývl. „Stará italská práce. Matka ho
chce zbavit té přemalby, aby tam byla ta původní,
na které je otec a pár dalších...." nejistě se na mě
podíval. „... upírů."
Prohlížela jsem si zaujatě obraz, kromě Carlisla na něm
stáli tři muži, krásní ale děsiví zárověň. Všichni tři
měli dlouhé vlasy, dva byli tmavovlasí, jeden bělovlasý,
přesto nepůsobil jako stařec, jeho tvář byla mladá, ale
jaksi vyditelně křehká. Stály na terase jakéhosi
honosného domu, většina domu byla ještě schována
pod přemalbu, proto jsem nebyla schopna určit jak
dům vypadá, o honosnosti ale už svědčillo zábradlí
terasy. Pak mé oči sklouzly na pátou osobu
na obraze. Stařena stála pod terasou a vzhlížela k
čtyřem upírům, ale její oči byly slepé. Projelo mnou
zamrazení.  Uvědomila jsem si, že obraz znázorňuje
postavy ve větru, i nebe zde bylo zatažené. Stromy
a tráva, které stihla Esme odhalit, se ohýbaly pod
evidentně silným náporen větru. Upíři na obraze vypadali,
že je tento fakt absolutně nevzrušuje, stáli tam jistí
si sami sebou a svou sílou, jen jejich vlasy a plástě
vlály ve větru. Ale ta stařena byla naprosto statická,
její šedivo- bílé vlasy jí mastně ležely na zádech,
jako by se jí vítr zdaleka vyhýbal, jako by si malíř spletl
obrazy a ženu chtěl původně namalovat do úplně jiného,
možná slunečného obrazu. Celkový výjev na mě působil
dost zneklidňujícím dojmem.
„Tahle, ale nevypadá jako upír."
„Pravděpodobně nějaká žebračka." pokrčil rameny
Edward. „Ale o tom obraze ti může říct víc Carlisle,
byl u toho, když se maloval.... ostatně i Esme toho
ví o něm dost.... Podívám se ti po nějakém tričku na
spaní."
„Nejsem unavená."
„Jsou čtyři ráno."
„A já srším energií. Tady z toho okna bude určitě
nádherný výhled na východ slunce."
„To vychází až za hodinu."
„V tom případě mi najdi to tričko, já se půjdu
vykoupat. Nesnáším, když smrdím hospodou..."

Dala jsem si dlouhou, horkou sprchu a oblékla si
Emmettovo tričko. Bylo parádně velké, takže jsem
ho měla až nad kolena.
Když jsem vyšla z koupelny Edward se zrovna díval na televizi. Byl
to jeden z těch programů, kde dávají jen filmy jeden za druhým,
takřka bez reklam. Zrovna běžel Butch Cassidy a Sundance Kid.
Bolestně mě bodlo u srdce, aby toho nebylo málo vstoupila jsem
zrovna když byla scéna s kolem. „Raindrops keep faling..." Slzy se
mi vehnaly do očí, ale úspěšně jsem je zahnala. Pak hlavní ženská
role, Katherine Rossová, řekla větu  „Butchi, nenapadlo tě, že
kdybych potkala dřív tebe, tak jsme spolu měli něco my dva?".
Krev mi zmizela z tváří a srdce nachvíli přestalo tlouct. Vybavilo se
mi co miřekl Jacob před tím, než mě prvně políbil. „Nechci být jako
Butch. Rossová ve filmu chodila s Redfordem ne s Newmanem, já
doufal..." Znepokojeně jsem se podívala na Edwarda. Jak by to
dopadlo, kdybych jeho potkala dřív?

Edward si všiml, že jsem rozrušená a televizi vypnul.
„Jsi v pořádku?"
Kývla jsem. „Není už čas? Za chvíli začne svítat."

Postavili jsme se k velkému střešnímu oknu. Edward ho otevřel dokořán. Ovanul nás chladný ranní vzduch, ptáci zpívali jako o závod. Sem tam bylo slyšet troubení auta, nebo nadávka rozmrzelého člověka. Začalo svítat. Prudce se mi rozbušilo srdce, bylo to totiž nádherné, milovala jsem, když se rudé slunce dralonad střechy domů. Podívala jsem se na Edwarda a skoro jsem přestala dýchat. Byl snad ještě krásnější než to slunce. Jeho kůže se diamantově třpytila, to bylo poprvé co jsem ho takto viděla, v jeho pravé podobě. Měl zavřené oči, asi si užíval nenadálé teplo, které s sebou slunce přineslo. A pak jsem to udělala. Stoupla jsem si na špičky a políbila jsem ho...

Autor: Lillu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový svět XII.: