Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový svět VI.

26.02.2009 (11:58) • Lillu • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2335×

6.

V noci se mi poslední dobou špatně spávalo, hlavu jsem měla přehlcenou myšlenkami. Už mě nedokázalo uspat ani vlčí vytí, které bylo mou ukolébavkou od mého příjezdu do La Push.

Pořád jsem si v hlavě přehrávala své oficiální setkání s Edwardem Cullenem, bylo to tak divné. Chtěla jsem ho najít a vyříkat si to co se stalo s čistou hlavou, nechtěla jsem být vůči němu nepřátelská. Nevěděla jsem, ale kde bydlí, v kavárně se nikdy nezastavil a u školy se mi na něj čekat nechtělo, ačkoli jsem snadno mohla od Mika zjistit v kolik který den končí, byl to přeci jen jeho spolužák.

To už od toho setkání uběhlo víc ja čtrnáct dní, zkoušela jsem jít i na louku v naději, že poruší svůj slib a bude tam,aby si zase poslechl jak hraji. Neobjevil se, jeho přítomnost jsem necítila. Řekla jsem si, že je to jedno, co mi je do nějakého Edwarde Cullena a jeho podivností, jenže jsem na to co se stalo nemohla přestat myslet.

Další mé myšlenky patřily Jacobovi. Když jsem s ním teď začala chodit a najednou jsem si uvědomovala jak moc ho miluju, ale také jsem si uvědomila, jak moc bývá pryč, a že je plný tajemství o kterých nemluví. Toho jsem si před tím nevšimla, když jsem ještě jako jeho kamarádka svoje city v sobě úspěšně dusila, tak jsem neměla důvod starat se kam tak nečekaně mizí, vlastně jsem si to ani neuvědomovala. Nevadilo, že netráví se mnou 24 hodin, to je přirozené, taky zdravé, spíš mě bolelo, že se pak choval tak divně, jako by ho něco tížilo, nějaké tajemství co mi nechce nebo nemůže říct.

Nejsem z těch co naléhají, však já si na to přijdu sama, nebo to zařídím tak, že mi to nakonec řekne.

Ozvalo se opět vlčí zavytí, leknutím  jsem až nadskočila. Tentokrát to znělo jako by mi vyl přímo pod okny. Vždycky byli tak daleko, že mi bylo příjemné je poslouchat, představovalo to pro mě takový hmatatelný důkaz, že teď žiji opravdu v divoké přírodě a jak už jsem se zmínila, dobře se mi u toho usínalo. Ale teď, vlk a tak blízko? To už nebylo vůbec příjemné, napadlo mě jestli to psisko nemá vzteklinu. Vybavila jsem si ty přírodovědné dokumenty z Discovery Channel, kde popisovali, že zvířata nakažená vzteklinou se přibližují lidským obydlím, hrabou se v odpadcích, jsou nebezpeční a tak. Asi bych to měla zajít zítra říct Billymu, rodiče totiž včera odjeli na týden do New Yorku, kde se koná konference antropologů. Taťka tam měl přednášku a mamka ho doprovázela.

Urputně jsem zavřela oči, stop veškerým myšlenkám na Jacoba nebo na Edwarda, musím spát, potřebuju spát už mám kruhy pod očima tak veliké, že bych se na nich mohla houpat.

Další blízké zavytí, tak tohle už přestává všechno. Prudce jsem se zdvihla z postele, otevřela okno, žádného vlka jsem samozřejmě neviděla, stejně jsem ale zařvala. „Tak to by stačilo, v tom randálu se nedá spát psiska zatracený, zmlkněte!" no co rodiče tím nevzbudím a nebylo to tak nahlas abych vzbudila sousedy.  Zavřela jsem okno a začala se smát, byl to spíš takový hysterický smích, to že jsem křičela do noci mi totiž nepřineslo tu úlevu v kterou jsem doufala. Sesula jsem se na podlahu pod okno. Unaveně jsem zavřela oči. Najednou se ozvalo ťuknutí o okení tabulku, a pak další a další. Vstala jsem a podívala se z okna. Jacob? Podívala jsem se na budík, dvě ráno, už byla sobota. Otevřela jsem okno a už o poznání tišeji jsem zavolala.

„Co tu děláš?"

„Můžu nahoru?" aniž čekal na odpověď už začal šplhat po břečťanu, který obrůstal náš dům.  Poodstoupila jsem od okna. Vskočil dovnitř. Měl na sobě jen kalhoty, žádné tričko, či dokonce bundu, žádné boty.

„Mohl si přijít i dveřmi, naši nejsou doma." poznamenala jsem. „Není ti zima?"

„Ne vůbec ne, vlastně celý hořím." Řekl a přitáhnul si mě k sobě, aby mě políbil.

Zase se mi zatočila hlava a podlomily kolena, jako už tolikrát, když mě líbal. Po chvíli se ode mě odtáhnul a zasmál se.

„Co?" řekla jsem unaveně.

„Skvělá noční košile..."

Podívala jsem se v jakém pyžamu momentálně spím a okamžitě jsem zrudla. Měla jsem na sobě starou pánskou noční košili po mém dědečkovi, byl to můj nejoblíbenější spací úbor. Košile mi byla velká, courala jsem ji po zemi, takže když jsem chtěla někam jít musela jsem si ji přizvednout. Na ramenech mi neseděla, rukávy byli příliš dlouhé, což je ostatně logické, můj dědeček není žádné tintítko, na rozdíl ode mě. Jen ta košile působí značne asexuálně, v situaci jako je tahle.

„Seš v ní hrozně sexy." zašeptal mi do ucha a znova mě políbil

Pak uchopil mou bradu mezi palec a ukazováček a pátravě se mi zadíval do očí. „Vypadáš hrozně unaveně, měla by si spát a né tady vyřvávat z okna."

„Nebo tě líbat?" zeptala jsem se pobaveně. „To bych ostatně ráda,ale nemůžu. Poslední dobou mi to nějak nejde." Pak jsem se na něj překvapeně podívala „Tys to slyšel... co tu vlastně... tak pozdě...." To už mě zdvihnul do náruče, jako bych nic nevážila a opatrně mě položil na postel, políbil mě na obě víčka a prstem mi přejel starostlivě po těch stínech co se mi rýsovaly pod očima.

„Zůstaň tu ještě chvilku, nechci abys odešel." Mírně se usmál a lehnul si  vedle mě do postele.  Stulila jsem se k němu do náruče, hřál tak, že jsem se nepotřebovala přikrývat.

„Vyprávěj mi něco" požádala jsem ho.

Jacob se rozhlédl po pokoji a pak sebral z mého nočníhu stolku knížku, kterou jsem si koupila v Port Angeles, Quileutské legendy.  Otevřel ji na nějaké stránce a potichu začal číst. „Muž a vlk se jako jedno tělo vrátili do vesnice v přístavu...."

Jeho tělesná teplota a melodický hlas mě ukolébávali k spánku.

„ .... Nazvali ho Studený, Krvežíznivec, a žili ve strachu, že nebyl sám. Zbýval jim jeden jediný vlčí ochránce, mladý Yaha Uta. Nemuseli dlouho čekat. Ten tvor měl partnerku, další krvežíznivou, která přišla za Quileuty hledat pomstu. Studená žena byla to nejkrásnější, co kdy lidské oko spatřilo. Vypadala jako bohyně rozbřesku, když toho rána vstoupila do vesnice; zrovna svítilo slunce, pableskovalo na její kůži a prozářilo zlaté vlasy, které jí sahaly až ke kolenům. Její tvář byla kouzelná ve své kráse, v bílém obličeji jí žhnuli černé oči..."

Už v polospánku jsem ještě řekla větu, která měposlední dobou tolik trápila. „Jacobe Blacku, já vím, že máš přede mnou tajemství, ale já na něj přijdu, to ti slibuji."

Když jsem se ráno probudila už tam nebyl. Zato já byla přikrytá a vedle mě na polštáři ležela kytička šípkových růží. Zamrzelo mě, že Jacob musí zrovna dnes pracovat, tak ráda bych byla s ním.

Neměla jsem náladu na hraní, rozhodla jsem se, že se ale projedu na kole. Sjezdím zdejší okolí,abych večer byla pěkně unavená, bez myšlenek a usnula jako dudek. Jak říkává můj tatínek: „Fyzická námaha je na pročištění hlavy to nejlepší a navíc po tom člověk spí jako zabitej."

Venku bylo teplo, tak jsem si vzala kraťasy, tílko a lehký svetřík. Do batohu jsem si dala svačinu,abych neměla hlad a nemusela se vracet domů.

Jezdila jsem celý den, ale nevnímala jsem ani pořádně kam jedu, dostala jsem se pěkně daleko za Forks, jet ještě tak hodinu, dostanu se určitě do Port Angeles. Ten impuls, že jsem se pravděpodobně ztratila, že se začíná šeřit a že bych měla jet okamřitě domů mi dala obrovská kapka vody, která mi spadla z nebe přímo na hlavu. Spustil se šílený lijavec. Okamžitě jsem obrátila kolo a modlila se, ať najdu cestu domů, neměla jsem totiž tušení, kolikrát jsem cestou odbočila a kde teď vlastně jsem. Po minutě jsem byla mokrá až na kost a viděla jsem metr před sebe. Jediný štěstí bylo, že bylo dusno, nefoukal žádný vítr a tudíž mi ani nebylo moc zima. Po nějaké době jízdy jsem na sobě pocítila neuvěřitelnou únavu, oblečení nacucané vodou mě tížilo, už jsem neviděla ani metr před sebe, bylo to jako, by na mě někdo lil celé kýble vody. Najednou se ze zatáčky přede mnou vyřítilo auto, prudce jsem strhla kolo, abych se mu vyhla a nesrazilo mě. Dostala jsem smyk a já přeletěla přes řidítka. Ozvalo se křupnutí, nebyla jsem si jistá jestli to byla moje noha nebo hlava, obojí se totiž bolestivě ozývalo. Vybavila se mi prupovídka mojí maminky: "Sportem ku trvalé invaliditě." To sedí.

Posadila jsem se a rozhlédla se, kolena a ruce byly odřené, na mé bílé promočené tílko dopadaly kapky krvé smíšené s dešťovou vodou.  Zárověň v té chvíli co jsem zjišťovala napáchané škody a cítila jak je můj mozek pomalu zpracovává, jsem slyšela skřípot brzdících pneumatik. Stihlo mě ještě napadnout, co ten člověk blázní, vždyť do mě nenarazil, to jsem si způsobila sama, jak mě vůbec v tom lijáků mohl zaregistrovat?  Akorát zmokne.... Najednou byl u mě. Připadala jsem si hrozně zpomalená, trvalo snad věčnost než jsem k němu zdvihla hlavu. Edward Cullen. Chabě jsem se usmála a odhrnula jsem si mokré vlasy z obličeje, na ruce mi zůstala krev, kterou pomalu smíval déšť. Edward se tvářil strašně vyděšeně a ještě nějak, neuměla jsem v tu chvíli definovat co ještě se mu zrcadlilo v jeho.... je to možné? Pamatovala jsem si přece, že měl oči topasové, teď se zdáli být černé jako uhel. Proč tam jen tak stojí a nic nedělá? Proč na mě tak vytřeštěně zírá?

Pokusila jsem se zvednout, což jakoby ho přimělo jednat.

„Co tu sakra děláš?" zeptal se rozrušeně anglicky, pak najednou jako by si uvědomil s kým mluví přešel plynule do francouzštiny, jeho slova byla najednou bez emocí.„Máš to pravděpodobně zlomené."

Vypadal naštvaně, nebo jako by ke mně cítil odpor, přesto mě něžně zdvihnul do náruče, jako bych byla jen pírko a donesl mě do auta.

Jeho dotyk byl ledový,  on sám byl jako oživlá socha Davida, tvrdý jako kámen. Dostavil se u mě pocit paniky, zdánlivě bez důvodu.

„Dovezu tě do nemocnice, otec se na tebe podívá." Každou svou větu jako by cedil skrz zuby.

Vrátil se ještě se pro moje kolo. Sáhla jsem si znova na hlavu, pořád krvácela. Myšlenky, které jsem úspěšně jízdou na kole vypudila z hlavy se vrátili jako roj agresivních včel. Najednou se mi to však začalo podivně skládat do sebe. Jako by se mi ránou do hlavy rozsvítilo. Ale vlastně tu náhlou vědoucnost způsobilo tohle setkání s Edwardem. Poslední dílek do skládačky...Ne, to není možné. Vytřeštěně jsem se za ním dívala, zatímco mi hlavou zněly hlasy z mých vzpomínek:  „Studená žena byla to nejkrásnější, co kdy lidské oko spatřilo."

„ Navíc v životě by mě nenapadlo těm pijavicím sloužit, to bych si raději ukousal vlastní ocas."

„Muž a vlk se jako jedno tělo vrátili do vesnice v přístavu. ... zrovna svítilo slunce, pableskovalo na její kůži a prozářilo zlaté vlasy... v bílém obličeji jí žhnuli černé oči..." „Bylo to pro dobro nás obou, že jsem nevyšel na tu louku.... na to slunce..."

„Ti upíři vypadali jako by trpěli zácpou." „To vypadaj i normálně..."

„... barbarští vlkodlaci, to mě tedy uráží."

Vzpoměla jsem si na slova svého dědečka. „Každá záhada, kterou člověk řeší už je dávno vyřešená v jeho podvědomí."Je možné, abych tohle někde uvnitř sebe už dávno tušila? Jacob, Quil, Embry? Vzpoměla jsem si na mou a Jacobovu návštěvu u Sama Uleyho, vzpoměla jsem si na Emily a její zjizvenou tvář. Všechno dávalo smysl. Začalo mi být nevolno, a k tomu ta bolest byla takřka nesnesitelná...

Edward se vrátil do auta, ani se na mě nepodíval. Otevřel všchna okna v autě dokořán, kromě toho mého, jako by se mu nedostávalo vzduchu, ale zárověň nechtěl aby na mě zase pršelo.

Zlehka jsem se dotkla jeho ruky, ta má se neovladatelně třásla. Byl jako led. Překvapeně se na mě podíval. Rty měl stažené do tenké linky. Jeho oči opravdu černě žhnuly.

„Tak tohle je tedy ta pravda...?" stihla jsem zašeptat, než se mi zatmělo před očima.