Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová šance - 8. díl

31.05.2009 (18:30) • FallenAngel02 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2652×

8. kapitola - Shledání

„To -... To není možné!" Vykoktala jsem a cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika. Celá jsem se třásla a mé srdce bilo jako o závod... Nejspíš jsem se při tom pádu uhodila do hlavy, protože jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že vidím věci, které ve skutečnosti nejsou!

„Bello," vyslovil ten přelud sametovým hlasem mé jméno. „Uklidni se. Všechno je v pořádku." Snažil se mi namluvit ten nejkrásnější hlas, co znám. Ale já mu nevěřila. Protože tohle už v pořádku nebude. Nikdy!

„Ne!" Vykřikla jsem zděšeně a snažila se setřást ty ledově chladné ruce, které se mě snažily udržet v klidu. Marně. Myslím, že jsem dostala nervový šok nebo tak něco... „Nech mě být!"

„Bells, lásko, no tak, klid! Bude to dobré! Jen se musíš uklidnit..." Stisk těch ledových rukou ještě zesílil. Nebyla jsem schopná se pohnout. Zavřel mě ve svém železném objetí a čekal až mě ta hysterie přejde...

„Ne..." Pokusila jsem se naposledy o protest, ale sil ubývalo. Nakonec jsem to vzdala. Pomalu mi to všechno začínalo docházet. Tohle není sen. Sny jsou krásné... Ve svých snech jsem hezká, zdravá a šťastná... Tudíž tohle musí být skutečnost...

Opřela jsem si hlavu o rameno, které se mi nabízelo. Přestala jsem bojovat, protože proti těm silným pažím jsem neměla sebemenší šanci... A najednou slz, které si našly cestu ven, začalo přibývat. Propukla jsem v šílený pláč, kdy se mé tělo otřásalo vzlyky. Byla v tom i doznívající hysterie...

Byla jsem v šoku. Neschopná vnímat své okolí či snad rozumně uvažovat. Jediné na co se mé smysly dokázaly plně soustředit, byla osoba, která můj svět převrátila vzhůru nohama...

Ty chladné paže, které mě objímaly. Dokonale vykrojené rty, šeptající uklidňující slova. Neodolatelné oči podobné tekutému zlatu... Ten hlas, tak... Jasný a líbezný... To všechno způsobovalo, že do mého srdce pronikl šíp. Ostrý a chladný jako nůž. Pronikl jím skrz na skrz a mé srdce, tedy to málo, co z něj ještě zbylo, se roztříštilo na milióny kousíčků. Tak malinkých, že už je nejspíš nikdy nikdo neslepí dohromady...

Ta bolest byla nesnesitelná. Myslela jsem, že se snad celá rozpadnu. Takhle hrozně jsem se naposledy cítila po příjezdu z Itálie... Taky jsem měla dojem, že se mé srdce roztříštilo... Tehdy jsem však byla přesvědčená, že horší už to být nemůže. Spletla jsem se...

„Proč... Proč jsi tady?" Vydechla jsem přiškrceně a pokoušela se o od sebe Edwarda odstrčit. Ale bylo to jako snažit se pohnout zdí. Stejně beznadějné a neúčinné...

Nic. Ticho. Čekala jsem na odpověď, ale žádná nepřicházela. Edward mlčel. Pouze se ode mě trochu odtáhl a po několika minutách se mi zadíval do očí... Zalapala jsem po dechu. Bylo to tak... Intenzivní. Naprosto nesrovnatelné s jakoukoli mou iluzí či snem. Byl pořád stejně krásný a omamující... Nebo snad možná dokonce ještě víc...

Po chvíli jsem se donutila odvrátit svůj pohled a obejmula jsem se pažemi. Možná to mohlo vypadat, že je mi zima. Ve skutečnosti jsem se však snažila udržet se po hromadě. Ten pocit, že se každou chvíli rozpadnu, byl čím dál víc intenzivnější...

„Bells..." Vydechl po chvíli Edward a naklonil se ke mně. Chvíli to vypadalo, že mě snad chce políbit... Znovu jsem začínala pociťovat paniku. Proboha, proč tohle dělá?? Proč si se mnou pořád zahrává? Já už nechci!...

„Jdi pryč, Edwarde." Donutila jsem se vyslovit, avšak můj hlas se tak chvěl, že to spíš znělo jako šepot. Ale co na tom. Edward to přesto určitě slyšel...

Ano, slyšel. Potvrdila jsem si vzápětí. Protože se ode mě opět odtáhnul. Tentokrát si dokonce poposedl o kousek dál. Ale zase ne tak daleko, aby na mne nedosáhl...

„Bello, odpusť mi, prosím!" Měla jsem dojem jako bych v jeho hlase slyšela bolest. Ale to je nesmysl. On už mě nechce. Jediná věc, které by mohl litovat, je ta, že se vrátil. I když nechápu, proč. Akorát jitří staré rány... Ale já už tohle dlouho nevydržím. Ne, tohle nezvládnu...

„Edwarde," přinutila jsem se promluvit. Ale můj hlas nezněl vůbec tak jistě, jak jsem si přála. Spíš naopak... „Odejdi, prosím... Běž pryč!"

„Bells, lásko..." Snažil se Edward, ale já ho přerušila...

„Ne! Tak-už-mi-nikdy-neříkej!" Oddělovala jsem namáhavě jednotlivá slova. To abych se ovládla a nezačala brečet. I když to bylo velmi těžké. Asi jako snažit se zadržet dech na celou hodinu. Byť i jen pět minut bylo nad mé síly... „Běž!"

Cítila jsem, jak se začínám celá třást. Nejspíš přišla další fáze potlačované hysterie... Už jsem to nevydržela. Znovu mi začínaly téct slzy po tvářích... Razily si cestu ven. Naprosto bez námahy. Jako by teď bylo mou druhou přirozeností neustále brečet...

„Já už nechci znovu..." Zamumlala jsem si spíš pro sebe. Nechápala jsem samu sebe. Jediné, co jsem si přála, bylo, aby se vrátil čas a já mohla být znovu s ním... Ale netušila jsem, že pohled na něj bude tak moc bolet. Že budu mít pocit, jako bych umírala... Nechci! Nechci novou falešnou naději. A pak o ni znovu přijít! Nechci opět zažívat ten pocit, kdy jsem naprosto bezcenná, obyčejná... A tudíž Edward nemá sebemenší důvod mě chtít...

Náhle jsem ucítila Edwardovu ledovou ruku na mé. Jemně ji hladila. Jako když se utěšuje malé dítě... A poté jsem ucítila pevný stisk. Edward spojil svou ruku s mojí... Ale na jak dlouho? Než přestanu plakat? Dokud budu odmítat zbytečnou snahu doktorů o nemožné? Než přestane cítit pocit viny??... Mohou to být dny, měsíce, možná roky... Ale jednou. Jednou zase zmizí. Dříve či později... A pak... I kdybych teď měla sebemenší šanci, ačkoliv tomu nevěřím, na nový život... Pak tehdy, až by se to znovu stalo. Tehdy bych umřela...

Ne! Ne, tu bolest už nechci nikdy víc prožít! Bolest ze ztráty někoho milovaného, blízkého... Někoho, bez koho nemohu žít...

„Ty?? Co tady děláš??!! Okamžitě vypadni!" Uslyšela jsem náhle, a tak jsem zvedla své uplakané oči, abych se setkala s naprosto nepříčetným Charlieho pohledem... Stáli s Alicí u otevřených dveří. Alice se tvářila velmi mrzutě. Možná tohle předvídala a snažila se tomu předejít. Marně... Charlie je opravdu rozzuřený...

„Charlie, počkejte. Já vám to vysvětlím..." Snažil se Edward, ale odpovědí mu byl pouze opovržlivý pohled.

„Okamžitě! Odtud! Vypadni!" Vykřikoval Charlie jednotlivá slova a v obličeji byl celý rudý...

„Charlie, prosím, nechte mě to - " Mluvil Edward chlácholivým hlasem. Ale na Charlieho tohle neplatilo. Nejspíš chtěl dodržet slib, který mi kdysi dal... A sice, že Edwarda už nikdy do mého života nepustí... Jak moc bych si přála, aby mi nikdy nic takového neslíbil... Aby Edwarda neodháněl svými opovržlivými myšlenkami... Jak moc bych si přála, aby tu Edward zůstal navždy... Ale to se nikdy nestane. Proto bude možná lepší, když odejde hned... Dřív, než to bude bolet ještě víc, i když myslím, že to už možná ani nejde...

„Ne!" Přerušil Charlie Edwarda a podíval se na mě. V jeho očích se zračila bolest. Nebyl rád, když mě viděl takhle... Zoufalou, zničenou... Avšak náhle na chvíli znejistěl...

„Bells?" Vyslovil Charlie opatrně mé jméno... „Chceš, aby tu zůstal?"

Cítila jsem na sobě pohledy všech. Charlieho vyčkávavý, Alicin nesouhlasný a Edwardův prosebný... Ten mě tížil ze všech nejvíc. Díval se na mě, jako by měl v srdci zabodnutý nůž... A jen čekal, zda ho vytáhnu a ulevím jeho bolesti, anebo jestli ho zarazím ještě hloub...

Nevěděla jsem, co říct. Co vlastně chci. Vím, co chci. Edwarda. Ale také vím, co nechci. Znovu ho ztratit. Raději ať zmizí dřív, než začnu opět hloupě doufat. Ať je šťastný... A nemusí se dívat, jaká se ze mě stala troska...

„Běž pryč, Edwarde. Prosím..." Zašeptala jsem a polykala jsem ty dotěrné slzy...

Edward se na mě naposledy podíval. Vypadal, jako by se měl každou chvíli rozplakat. Ale to se mi určitě jen zdálo. Už proto, že je to nemožné... Poté však udělal něco naprosto neočekávaného...

Vstal, pak se ke mně naklonil a do ucha mi zašeptal: „Miluji tě, Bello. Nikdy jsem tě nepřestal milovat a nikdy ani nepřestanu... Sbohem, má lásko..." Poté mi věnoval poslední pohled a prosmýkl se kolem Charlieho, tak rychle, že to Charlie málem ani nepostřehl...

Zmateně jsem se dívala za ním. No, spíš šokovaně. To je přesnější...

Můj bože! Tohle se mi jen zdá! Doopravdy se to nestalo. On to neřekl. Byl to jen výplod mé fantazie. Protože tohle... Nedává žádný smysl...

„Edwarde..." Zašeptala jsem naléhavě...

Vzápětí jsem svého rozhodnutí litovala. Co když se vrátil proto, že... Chtěl? Že mu na mně možná doopravdy ještě trochu záleží? Já ta všechno zkazila! Zničila jsem i tu poslední možnost!

Zahodila jsem svou šanci na štěstí...

Šanci na život, protože bez něj pro mě nic neexistuje...

Jen černočerná samota...

„Edwarde, vrať se!" Vykřikla jsem, ale už bylo pozdě. Zmizel. Možná, že tentokrát navždy. A je to jen má vina...

To já ho vyhnala!

Odehnala jsem lásku svého života...

Pokračování příště!

Fallen_Angel

Předchozí / Další

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová šance - 8. díl: