Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová šance - 7. díl

28.05.2009 (09:07) • FallenAngel02 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2270×

7. kapitola - Naděje zabíjí

Bella

„Dobrý den, slečno Swanová," zahlaholil doktor, jen co vešel do mého pokoje. „Jak se dnes cítíte? Myslím, že by bylo dobré začít s rehabilitací, co říkáte?"

„S rehabilitací?" Opakovala jsem otupěle a pokoušela se přinutit svůj mozek opět normálně fungovat.

„Jistě, čím dříve se začnou vaše nohy hýbat, tím lépe." Pokračoval doktor a nepřestával se usmívat. Zajímalo by mě, kde bere pořád tu dobrou náladu... „Sice budeme muset být ze začátku opatrní. Rehabilitace rozhodně není jednoduchá věc... Ale věřím, že vy to zvládnete. Možná, že za pár týdnů či měsíců budou vidět pokroky... Ovšem i kdyby ne, pak se nesmíte nechat odradit. Rozhodně myslím, že - "

Týdnů, měsíců? A co třeba roky? Nechci být připoutaná na kolečkové křeslo a marně doufat v zázrak...

„Ne..." Přerušila jsem doktorův monolog a podívala se na něj prázdným pohledem. Najednou jeho úsměv zmizel. Vypadal vyděšeně. Možná, že ho tak vylekal můj výraz. Nebo to, že se nechci uzdravit... Nevím, je mi to jedno. Nehodlám to zkoumat. Co je mi po nějakém doktorovi. On mi život do pořádku nedá...

„Ale slečno Swanová, nemůžete přece -" Začal doktor znovu opatrně, ale bohužel byl vzápětí přerušen...

„Pane doktore, dobrý den!" Zvolal Charlie a hrnul se do pokoje jako velká voda. V závěsu za ním šla Alice. Sice byla menší, než Charlie, ale rozhodně ne nepřehlédnutelná. Všimla jsem si jí okamžitě... Jen jsem nechápala, proč tu pořád zůstává. Už přece nemá důvod. Teď, když ví, že jsem odepsaná, tak ji tu nic nedrží. Bylo by lepší, kdyby odjela a nechala mě být...

Nechci nikoho vidět. Chci být sama. Nesnáším ty lítostivé, soucitné, případně káravé či vyděšené pohledy. Raději budu zavřená mezi čtyřmi stěnami. Sama. Radši dělat, že neexistuju...

„Ahoj Bello," pozdravila mě Alice a zkoumavě si mě prohlížela.

„Alice, myslela jsem, že už jsi odjela..." Prohodila jsem bez zájmu.

„Ne, ještě ne, Bello," odpověděla Alice klidně. Nedala se rozhodit mým chováním. Byla si jistá, jako vždy. „Rozhodla jsem se, že tu nějaký čas zůstanu."

„Oh, vážně, Alice?" Vložil se do toho náhle Charlie, který mezitím domlouval něco s doktorem, jak jsem stačila postřehnout. Ovšem netuším, o čem se bavili a je mi to upřímně jedno...

„Ano, Charlie, nevadilo by vám, kdybych zůstala nějaký čas u vás? Mohla bych dělat společnost Belle..." Navrhla Alice a zatvářila se jako to největší neviňátko. Než jsem se zmohla na jakékoliv protesty, Charlie poněkud zdráhavě souhlasil.

„Ale co tvoji rodiče, Alice? Nebude jim to vadit? A co škola?" Projevil Charlie určité obavy, ale bylo jasné, že Alici neodmítne...

„V pořádku. Oni to určitě pochopí. A do školy mohu chodit opět tady. Nedělejte si s tím starosti, Charlie." Uklidňovala ho Alice a přitom se zářivě usmála. „Možná, že bych mohla dát do pořádku náš starý dům, když už tu budu. Myslím, že bude poněkud zpustlý ..."

„Oh, jistě. To je dobrý nápad. Třeba bys pak našla vhodného kupce. Je škoda nechat tak krásný dům na pospas přírodě..." Souhlasil Charlie rozpačitě. „Myslím, že... Půjdu se ještě na něco zeptat doktora."

„Ano, jistě. Jen běžte, Charlie." Přitakala Alice zdvořile.

Rozhlédla jsem se. Teprve teď mi došlo, že doktor už dávno odešel. Ani jsem si toho předtím nevšimla. Zvláštní...

„Za chvíli se vrátím. Zatím, Bells." Rozloučil se Charlie a odešel...

No, to bylo rychlé. Dnes tu ani dlouho nebyl. Nejspíš ho už nebaví dívat se na takového zoufalce, jako jsem já... Napadlo mě, ale než jsem stihla začít o tom více přemýšlet, dožadovala se mé pozornosti Alice...

„Bello, proč nechceš začít chodit na rehabilitace? Tenhle negativní přístup tvému uzdravení rozhodně nepřispěje." Začala mi Alice promlouvat do duše. Jako by to snad k něčemu bylo... Nemůžu chodit a už nikdy se to nespraví... Tak nač ztrácet čas nějakými pitomými rehabilitacemi, které mi akorát tak možná dají falešnou naději? Jenže o tu já nestojím! Protože naděje zabíjí...

Nahlas jsem však neodpověděla. Nemá cenu se s někým dohadovat. Tím méně s Alicí... Ona a já jsme bývaly kamarádky. Nechci to pokazit...

Náhle se však Alicin pohled zamlžil... Tenhle její pohled znám...

Posadila jsem se na posteli, abych na ni lépe viděla, a poté jsem jí položila zdánlivě jednoduchou otázku. „Co jsi viděla, Alice?"

„Jéé, ty už se mnou zase mluvíš?" Prohodila Alice ironicky. Myslím, že byla poněkud dotčená z mého chování. Ale to nebylo kvůli ní. Jen neměla strkat nos do věcí, do kterých jí už dávno nic není... Ona už do mého života nepatří. Je mi to líto. Alici jsem vždy zbožňovala. Ale až příliš mi připomíná osobu, na kterou musím zapomenout. Protože ta osoba mě už ze svého života dávno vymazala. Tak jednoduše, jako když vyhodíte použitý kus oblečení... Prostě něco nepotřebujete. Už o to nemáte zájem. A tak se toho jednoduše zbavíte...

„Co jsi viděla?" Zopakovala jsem znovu svou otázku. To bylo to jediné, co mě teď zajímalo. Chci vědět, co se to tu děje. Anebo se brzo bude dít. Znám Alici. Právě viděla blízkou, anebo možná trochu vzdálenější budoucnost...

„Nic důležitého..." Zamumlala Alice poněkud nesoustředěně. „Tak co bude s tou tvou rehabilitací? Varuji tě, Bello, jsem schopná tu zůstat třeba příštích deset let, jen abych tě donutila zase žít. I když myslím, že to nebude nutné..."

„Jak to myslíš?" Zeptala jsem se. Její poslední věta mě poněkud zmátla. Alice přede mnou něco tají. Nevím to jistě, ale mám jisté tušení... I když na ty je tu odborník někdo jiný, přesto...

„Neodpověděla jsi mi na otázku, Bello." Upozornila mě Alice všímavě.

„Ty mě taky ne." Nedala jsem se a poprvé po dlouhé době se v mých očích zračil opravdový zájem. Možná dokonce i zvědavost...

„Co jsi viděla, Alice?" Zeptala jsem se po třetí. Doufala jsem, že ji příliš nevytočím. Naštvaný upír není rozhodně nic milého. Zvlášť, když má schopnost předvídat...

Alice prudce vydechla a na malou chvíli zatnula ruce v pěst. Ovšem za dalších deset sekund se znovu uklidnila.

Obdivně jsem vydechla. Mít tak takovéhle sebeovládání. Hned by byl ten život trochu jednodušší...

„Isabello Marie Swanová, začínáš mi lézt na nervy!" Podotkla naštvaně a poté se otočila ke dveřím.

„A je to tu..." Poznamenala tiše Alice a než jsem stačila cokoliv říct, směrem ke mně dodala: „Půjdu na chvíli za Charliem. Potřebuji něco probrat s ním a také s tvým doktorem. Tak zatím, Bello. Ještě se vrátím... A Bello... Klid, ano?"

„Cože?" Zeptala jsem se zmateně. Opět jsem nic nechápala... Ovšem Alice se se mnou už nehodlala zdržovat.

„Alice? Alice!" Vykřikla jsem, ale už bylo pozdě. Dveře se zabouchly dřív, než jsem vůbec stihla vyslovit její jméno...

„Sakra!" Zaklela jsem, když v tom se dveře otevřely znovu...

„Alice, to je dost, že ses vrátila. Jak jsi to předtím - " Zasekla jsem se v polovině věty, protože nově příchozím nebyla Alice...

Byl to někdo jiný. Osoba, kterou bych tu nečekala, ani kdyby mi to řekla sama Alice...

Tohle přece není možné! Já jednoduše sním a tohle se mi zdá! A pak se probudím a zjistím, že nic z toho vlastně není! Anebo hůř. Nesním. Prostě jsem se zbláznila...

„Co -... Co tu... Děláš??" Vykoktala jsem ze sebe zmateně. Mám dojem, že mi na jednom z přístrojů za pár vteřin naskočí infarkt, protože se moje srdce rozhodlo trhat rekordy...

Ne, tohle se doopravdy neděje! Já spím a až se probudím, pak zemřu, protože moje srdce pukne strašlivou bolestí, protože tahle iluze je víc než skutečná. Je to další hloupá, falešná naděje. Protože až zmizí, tak mne zabije...

Nevydržím další ztrátu, byť bude jen vysněná...

Raději zemřít, než tisíckrát umírat... Umírat ne láskou, ale bolestí, kterou způsobuje její ztráta...

Ale ano, je to také láska, která zabíjí naše srdce a někdy i duši... Pak už nezbude nic. Život, sen, přání, ani budoucnost...

Bez lásky není život...

Pokračování příště!

Fallen_Angel

Předchozí / Další

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová šance - 7. díl: