Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová šance - 6. díl

24.05.2009 (14:00) • FallenAngel02 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2147×

6. kapitola - Návrat

Edward

Ani nevím, co mě to napadlo. Jít zrovna sem. Jako by nestačilo, že jsem se vrátil do Forks, ačkoliv jsem se zařekl, že už sem nikdy více nezavítám...

Ignoroval jsem tu část mě, která mě varovala, ať se raději otočím a utíkám pryč. Hodně daleko... Ale místo toho jsem se protáhl polootevřeným oknem do místnosti, ve které jsem dříve trávil tolik času... Byly doby, kdy jsem v křesle stojícím naproti posteli pobýval každou noc a pozoroval spící dívku, která ze spaní šeptala mé jméno...

Ale ty doby už jsou dávno pryč. Uvědomil jsem si bolestně...

Rozhlížel jsem se po Belliině pokoji a zjistil jsem, že se tu vůbec nic nezměnilo. Tedy skoro nic zbystřil jsem náhle. Můj pohled spočinul na uvolněném prkně v podlaze. Vedle něj leželo cédéčko, které jsem poznal velice dobře. A také pár fotografií, které jsem tam kdysi ukryl právě já...

Moc dobře jsem si na to pamatoval. Tu chvíli, kdy jsem se zjevil u Belly v pokoji. Těsně po tom, co jsem ji přesvědčil o tom, že už ji nechci. Největší lež v mém životě! Tehdy jsem jí slíbil, že to bude, jako bych nikdy neexistoval. Ale neměl jsem to srdce, si všechny ty věci, co by jí mohly připomínat mě, odnést. Bylo to směšné a pošetilé, ale zkrátka jsem chtěl, aby jí něco ze mě zbylo. Aby měla alespoň malou památku, i když o ní vlastně ani nevěděla...

Ale něco se změnilo. Nevím, co se stalo, ale začínal jsem mít důvodné podezření, že za tu Belliinu nehodu mohou tyhle znovu nalezené věci. Nevím, co se tu přesně událo, ale myslím, že si to umím docela dost dobře představit...

Tiše jsem si klekl na zem a vzal jsem do ruky jednu z fotografií. Byla to ta, kde jsem byl s Bellou. Tehdy jsem se pral s vědomím toho, co bude lepší. Zda mám Bellu opustit. Jestli jí to přinese štěstí... Nakonec jsem se rozhodl správně. Nebo alespoň tehdy jsem si myslel, že je to správné...

Ale s odstupem času se můj pohled na věc změnil. Protože pro mě to rozhodně dobré nebylo. Bez Belly nemá můj život, celá moje existence, nejmenší smysl. Ale ona, ona si nezaslouží být neustále vystavována nebezpečí...

Po chvíli jsem vzal uvolněné prkno a jedním pohybem ho umístil tam, kam patří. Poté jsem však zaváhal. Přemítal jsem, zda mám ty znovunalezené věci opět schovat. Ale nakonec jsem usoudil, že už by to nemělo smysl...

„Edwarde," ozvalo se náhle za mnou. Byl jsem tak ponořený do svých myšlenek, že jsem ani nepostřehl, že už nejsem sám.

„Alice," konstatoval jsem ještě předtím, než jsem se otočil. „Co tu děláš?"

„To se ptáš ty mě?? Spíš co tu děláš ty!" Vypěnila Alice. Ačkoliv oproti mně byla takový prcek, když byla naštvaná, šel z ní strach...

„Jako bys to nevěděla..." Odvětil jsem nevzrušeně.

„Edwarde," začala Alice přísně. „Nechystáš se zase do Itálie, že ne?"

Neodpověděl jsem. Nevěděl jsem, co říct. Nemám tušení, co teď budu dělat. Nejrozumnější by bylo zmizet. Odjet zase pryč. Co nejdál od Belly. Ale copak můžu, když jsem jí tak moc ublížil? Ona trpí a je to jenom kvůli mně!

Možná, že kdybych si dostatečně pospíšil, podařilo by se mi do Volterry dorazit dříve, než ostatní. Kdybych zavdal dostatečný důvod, možná, že by Aro...

„Zastavím tě včas." Upozornila mě Alice a přerušila tak tok mých myšlenek.

„Víš, Edwarde, hodně jsem přemýšlela," promluvila Alice o poznání klidnějším hlasem. Okázale ignorovala to, že jsem její úmysly již vyčetl z myšlenek, co se jí honily hlavou. Pomalu se mě začínala zmocňovat panika. Tohle ne! To nemůže udělat! Zbláznila se snad?! „Myslím, že tu zůstanu. Ve Forks se mi vždy líbilo. Znovu se sem nastěhuji. Alespoň tu Bella nebude tak sama. Budu na ni dohlížet a pomůžu jí - "

„NE!" Přerušil jsem její bláznivé úvahy. „To nemyslíš vážně!"

„Myslím a ty to víš lépe, než kdokoliv jiný." Ubezpečila mě a zatvářila se vítězně. „Buď se znovu vrátíš, anebo tu zůstanu já."

Pozoroval jsem Alici a nechápal jsem, proč opatrně ustupuje směrem k oknu. Ruce napřažené před sebou v obranném gestu... Poté mi to však došlo. To přede mnou couvala. Protože jsem na ni vrčel a cenil své nebezpečně ostré zuby. To se Alici nejspíš nelíbilo...

„Uklidni se, Edwarde." Napomenula mě, ale její postoj se prozatím nezměnil.

„Víš moc dobře, že jsem slíbil, že už se nikdy nevrátím zpět." Vyslovil jsem tiše, avšak důrazně. Pomalu jsem začínal mít svůj vztek pod kontrolou...

„To samozřejmě vím." Obrátila Alice znuděně oči v sloup. „Ale už si nemyslím, že je to nejlepší řešení. Pro tebe, ani pro Bellu. Ona bez tebe nechce žít. A já se rozhodně nehodlám nečinně dívat na to, jak se chce připravit o život. Už proto, že ty bys pak neváhal najít způsob, abys šel, co nejrychleji za ní. Nechci tě ztratit, Edwarde. Nikdo z nás... Proto je nejlepším řešením vrátit se..."

„Ne." Stál jsem si vehementně za svým, ale už jsem si nebyl tak jistý. Určitá část mě, ta víc sobecká, mi našeptávala, že to mám udělat. Vrátit se... Ale ta druhá mě varovala...

„Musím si to všechno promyslet." Zamumlal jsem a poté jsem zmizel otevřeným oknem...

***

Vůbec nevím, co tu dělám. Měl bych co nejrychleji odejít. Dřív, než si mě Bells opět všimne... Přemítal jsem a přitom se mi v hlavě vybavila vzpomínka na dnešní odpoledne. Po rozhovoru s Alicí jsem se vydal na lov, ale nakonec jsem skončil opět tady. V nemocnici. Stál jsem v nejzazším koutě. Opřený o zeď, doufajíc, že si mě Bella nevšimne. Byl jsem naprosto nehybný, tak moc soustředěný. Znovu jsem cítil tolik bolesti. Měl jsem sto chutí rozrazit ty pitomé dveře, které dělily mě a Bellu. Jít tam, vzít ji do náručí a stokrát se omluvit za vše, co jsem jí způsobil...

Místo toho jsem však pozoroval, jak se Charlie marně snaží dostat do Belly byť i jen sebemenší sousto. Zarputile odmítala jíst. Jako malé, umíněné dítě... A pak se to stalo. Všimla si mě...

Tedy nebyla si jistá tím, že to jsem já. Viděl jsem v jejím obličeji pochyby. Ale přesto. Posadila se na posteli a dál na mě udiveně zírala. Byl jsem si jistý, že na tu dálku nevidí dost jasně. Přesto jsem měl v jednu chvíli pocit, že se naše oči střetly. Bylo to jako by mě do srdce znovu zasáhl Amorův šíp. Zcela neomylně si našel cestičku, aby znovu rozdmýchal ty pocity, které jsem se tak urputně snažil potlačit... Leč marně. Nikdy jsem ji nepřestal milovat...

A pak Bella vyslovila mé jméno. Její oči se začaly plnit slzami. Víc jsem nevydržel a v nestřeženém okamžiku jsem vzal nohy na ramena. Dřív než způsobím ještě větší škody, než do teď...

A přesto mi to nedalo. Jsem tu znovu. Tiše jsem se plížil, teď prázdnou chodbou, do Belliina pokoje... Spala. Vypadala rozkošně. Jako anděl. Ačkoliv byla trochu pobledlá a nervózně se převalovala na posteli.

Přes všechna varování, co mi vířila myslí, jsem neodolal... Věděl jsem, že je tohle krajně nebezpečné. Kdyby se Bella náhodou probudila a načapala mě tady. Kdo ví, co by se stalo... Ale možná by si stále myslela, že jsem jen halucinace...

Přistoupil jsem až těsně k ní. Její vůně mě těžce uhodila do nosu, až se všechny moje smysly napjaly. Měl jsem dojem jako by mi v krku vypukl požár... Přesto ta žízeň byla ovladatelná. Myslím, že mě nevratně poznamenaly události minulého roku, kdy jsem si myslel, že je Bella mrtvá. Od té chvíle mi její krev už nepřišla tak neodolatelná jako dřív... Samozřejmě mi pořád voněla stejně líbezně a neodolatelně, avšak vědomí toho, že bych ji měl ztratit... Také díky tomu to teď bylo snazší... Raději bych našel způsob, jak zabít sám sebe, než ublížit jí...

Ale teď bych si přál jediné... Políbit ji. Jeden jediný polibek a pak bych mohl zmizet navždy. Anebo by mě to tu možná připoutalo na věky. Už bych nedokázal nikdy více odejít...

Bylo mi to však jedno. Opatrně jsem se naklonil a zadržel dech s úmyslem ovládnout ten žár, co se mi rozléval uvnitř... Ovšem v tom Bella vykřikla: „Edwarde! Vrať se!"

Ustrnul jsem v půli pohybu. A pak, když Bella otevřela oči, jsem snad doopravdy zkameněl... Tak a teď jsem všechno zkazil. Možná, že začne vyděšeně křičet. Ona však místo toho znovu zavřela oči. Tušil jsem, že byla zmatená...

Ale i kdybych se znovu vrátil, o čemž jsem zatím dost pochyboval, rozhodně jsem nechtěl, abychom se znovu setkaly takhle. Uprostřed noci, kdy jsem se vkradl do jejího pokoje jako stín... Raději jsem se otočil a spěchal pryč...

Na chodbě jsem míjel zdravotní sestru... Vypadala zaskočeně a zároveň naštvaně. Avšak než stačila něco říct, zmizel jsem za nejbližším rohem. A o pár vteřin později i z nemocničního areálu...

Potřeboval jsem si všechno promyslet. Uspořádat si myšlenky... Neměl jsem tušení, co bude dál. Nikdy by mě nenapadlo, že budu znovu uvažovat o svém návratu. Zařekl jsem se, že už Bells nikdy nevstoupím do života... Ale je tak těžké tohle vydržet. Raději bych se smažil na věčné časy v pekle. Než abych dovolil, aby se Bella trápila...

Bylo by pro ni lepší, aby jí konečně došlo, že život se mnou není pro ni. Že ona by si měla najít někoho, kdo bude stejně lidský jako ona. Nejspíš ji o tom budu muset přesvědčit...

Ovšem nejdříve musím spravit, co jsem napáchal...

Vůbec se mi nelíbilo, jakým směrem se ubíraly mé myšlenky. Avšak vidina toho, že bych mohl alespoň nějaký čas ještě strávit s Bellou, byla silnější, než cokoliv jiného...

Nejsem dostatečně silný, abych znovu odjel pryč. Nechal tu Bellu samotnou...

Leda by to chtěla ona sama...

Kdo ví, možná, že nastane chvíle, kdy si skutečně bude přát, abych zmizel...

Pak si tedy počkám a až si budu jistý, že bude Bella šťastná, pak... Udělám vše proto, abych jí v tom štěstí nepřekážel...

Pokračování příště!

Fallen_Angel

Předchozí / Další

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová šance - 6. díl: