Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová šance - 4. díl

11.05.2009 (17:40) • FallenAngel02 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2547×

4. kapitola - Vina

Edward

„Alice? Kam jsi zmizela? Carlisle říkal, že jsi najednou z ničeho nic odjela s tím, že si musíš něco neodkladného zařídit... Můžeš mi říct, co se děje?" Mluvil jsem tak rychle, že normální lidské ucho by sotva postřehlo vůbec nějaký zvuk...

Tiskl jsem mobil nervózně k uchu a čekal jsem na Alicinu odpověď. To její zmizení se mi vůbec nelíbilo...

„Edwarde?" Ozvala se Alice a její hlas zněl opravdu překvapeně. „Já jsem jen... Musela jsem si něco zařídit, přesně jak říkal Carlisle... Proč voláš? Něco se děje?"

„To by mě také zajímalo... Co se děje, Alice? A neříkej, že nic. Poznám to na tobě." Dožadoval jsem se konkrétnější odpovědi a začínal jsem tušit malér. Vlastně se mi to nelíbilo už od té chvíle, co jsem se dozvěděl, že Alice zmizela. Tohle ona nedělá. Pouze, když se přede mnou snaží něco zatajit. Protože své myšlenky přede mnou skryje jedině, když není v mé blízkosti. To by vysvětlovalo, proč zmizela ještě předtím, než jsem se vrátil domů, ačkoliv jsme byli domluvení, že spolu vyrazíme na lov...

„Všechno je... V pořádku, Edwarde. Není důvod, proč by ses měl znepokojovat." Uklidňovala mě Alice svým medovým hlasem, ale přesto jsem v tom zaslechl stín obav.

Vzdychl jsem. „Nejsem dnešní, Alice. Co přede mnou tajíš?" Zeptal jsem se přímo.

„Edwarde, já teď opravdu nemám - " Snažila se mě odbýt, ale něco ji přerušilo. Respektive někdo jiný, kdo říkal něco ve smyslu... "Musím na chvíli do práce, Alice. Kdyby se probudila, dej mi hned vědět, ano?"

„Jistě, Charlie. Zavolám, nebojte se." Zamumlala Alice. Možná doufala, že to nepostřehnu. Ale na to byl můj sluch až příliš dobrý.

„Charlie?? Řekla jsi CHARLIE??!!" Zahřměl jsem tak silným hlasem až mě to samotného překvapilo.

„Ehm, Edwarde, uklidni se, ano? To nic není, já jen - " Drmolila dál tím svým shovívavým tónem, který mi upřímně lezl na nervy.

„Jak nic není? Děláš si srandu?? Tys jela do Forks! Bez mého vědomí! Jak - jak jsi mohla??" Přerušil jsem jí zuřivě a začínal se obávat, že pokud se neuklidním, tak ten telefon rozdrtím na prach.

Mezitím jsem popadl klíčky od auta a pádil jsem do garáže.

Když si pospíším, za pár hodin bych tam mohl být. Přemýšlel jsem a nemyslel jsem na nic jiného, než jak dostat Alice, co nejrychleji z Forks. Než napáchá ještě víc škody, než do teď...

„Pche, nejsem tvůj otrok, Edwarde!" Upozornila mě znechuceně. „A ujišťuji tě, že důvody, proč tu jsem, jsou velice vážné. Jinak bych tu nebyla. A rozhodně pokládám za nutné -"

„Jedu tam." Skočil jsem jí znovu neurvale do řeči.

„Cože?? Ne!!" Vyděsila se Alice. „Edwarde, to nemůžeš! Bella -"

Víc jsem už neslyšel. Utnul jsem hovor a poté jsem hodil mobil do hlubin auta. Bylo mi jedno, zda se rozbije. Nezáleželo na tom...

Znovu jsem pomyslel na Alicina poslední slova. Při vyslovení...Jejího jména jsem měl dojem, jako by mě bodlo u srdce. Kdybych tedy nějaké měl. Nedokázal jsem na ni byť jen pomyslet...

A teď jedu přímo do jámy lvové. Nejspíš jsem se z toho už dočista zbláznil... Ale pomyšlení na to, že už za pár hodin budu tak blízko... Belle. Přinutil jsem se v duchu vyslovit její jméno... Bože, jak dlouho jsem se už snažil zapomenout!

Ale bylo to jako snažit se zapomenout... Existovat. Tak těžké, ba přímo nemožné!

Ona je důvodem mého bití! Důvod, proč jsem stále ještě tady. Ona je slunce, co vyšlo uprostřed noci. Dokud bude žít, pak je i pro mě na tomto světě místo. Nezáleží na tom, že je ode mě daleko. Stačí pouze vědět, že tam někde je...

Je to pro ni bezpečnější. Být ode mě daleko... Už žádní nebezpeční upíři. Žádné nadpřirozeno, které by jí mohlo ublížit.

Ovšem až na ty odporné psy! Pomyslel jsem si znechuceně.

Bella... Co to s ní jen udělá, když mě znovu uvidí? Probudí to snad ty staré city, které ke mně kdysi chovala? Bude mě nenávidět, tak moc, že mě ani nebude chtít vidět? Zapomněla na mě už? Našla si snad někoho jiného? I když myslím, že by mi to docela patřilo...

Zasloužil bych si jakýkoliv strašlivý trest za to, jak jsem jí ublížil. Ale byla to jediná možnost, jak ji ochránit. Jak dopadnout a zahubit Victorii, aby už jí nikdy nemohla ublížit. Ani žádný jiný upír. Ach ano, to nejlepší řešení...

***

Vběhl jsem do nemocnice rychlostí blesku. Nezajímalo mě, že se za mnou lidé otáčejí. Ignoroval jsem jejich udivené pohledy. Toužil jsem jenom po jediném. Konečně ji spatřit. I kdyby to mělo být byť jen na pár vteřin. Musím ji vidět! Je jako droga, která mi tak dlouho scházela. Jako moje osobní značka heroinu...

Ani mě nenapadlo ptát se sestry, kde ji najdu. Přišlo mi to jako zbytečné zdržování. Stačilo buď najít Alici, anebo prostě čekat až najde ona mě. Nepochybně už věděla, že tu jsem. Byla to jen otázka času, než najdu to, co hledám...

Navíc, když jsem mluvil s Alicí naposledy, povídala něco o třetím patře. Málem jsem vylítl z kůže, když mi řekla, že je Bella v nemocnici. Prý spadla ze schodů. Divím se, že mě to vůbec překvapuje...

A pak jsem ji spatřil. Ležela na nemocniční posteli. Z rukou jí trčely hadičky. Kolem ní pípalo spousty přístrojů. Úzkostí se mi stáhlo hrdlo. Naposledy, když jsem ji takhle viděl, ležela v nemocnici kvůli mně. Tenkrát, po Jamesově útoku... Ale na to jsem teď vzpomínat nechtěl...

Pozoroval jsem Bellu skrze okno oddělující její pokoj od nemocniční chodby. Žaluzie byly sice zatažené, ale ne úplně. Stál jsem dost daleko, ale přesto jsem byl schopný vnímat každý detail jejího obličeje. Vypadala strašně. Samozřejmě byla pořád stejně krásná, ale v jejím obličeji nebylo ani stopy po té dřívější Belle, která byla sice nemotorná, ale přesto šťastná...

Tohle je tvoje vina! Křičelo něco uvnitř mě a já musel uznat, že je to pravda... To já můžu za ten její nešťastný výraz!

Najednou jsem zbystřil. Viděl jsem, jak se posadila na posteli. Šlo jí to dost těžko, nepatrně se zakymácela. Měl jsem sto chutí tam vlítnout a ochraňovat ji, aby se jí už nikdy nic nestalo... Ale věděl jsem, že na to už právo nemám. Proto jsem jen zůstával stát na místě a pozorovalo Belliino počínání, které mi nedávalo nejmenší smysl.

Vypadalo to, jako když se snaží... Dostat svoje nohy na kraj postele?? Ale proč?? Tohle nechápu... Najednou se Bella znovu zakymácela, tentokrát víc, než poprvé, až se bouchla hlavou o noční stolek. V té chvíli jsem na nic nečekal. Rozeběhl jsem se chodbou a myslel jsem pouze na to, abych byl, co nejrychleji u ní... V tom mě ale něco zastavilo.

Slyšel jsem Alici, jak v myšlenkách volá: „Edwarde, zůstaň stát! Slyšíš? Dál nechoď!"

Rozhlédl jsem se a okamžitě jsem ji spatřil. Kráčela vedle Charlieho přesně naproti mně. Naštěstí byli ještě dost daleko, tudíž jsem se okamžitě otočil a snažil jsem se být neviditelný, aby si mě Charlie nevšiml. Mezitím jsem sledoval Aliciny myšlenky...

„Říkala jsem ti, ať sem nechodíš. Ale to ne! Taky bys mě mohl jednou v životě poslechnout!" Vztekala se Alice. Přímo jsem cítil její rozhořčení. Ale tyhle myšlenky mě příliš nezajímaly. Spíš jsem potřeboval vědět, proč sem Alice vlastně jela. Co ji k tomu vedlo...

„Můj Bože..." Pomyslela si náhle Alice a přímo jsem cítil ten pocit údivu smísený s lítostí.

A v tom jsem zaslechl Charlieho, jak vykřikl: „Bello! Co to děláš?? Vždyť si ublížíš!"

Na nic jsem nečekal. Okamžitě jsem se otočil nazpět a spěchal za Bellou. Je mi jedno, že mě Charlie nejspíš nechá zatknout nebo tak něco... Teď je nejdůležitější Bella...

„Ne, tati! Nech mě! Já to dokážu!" Křičela Bella, jak smyslů zbavená. Slyšet její hlas po tolika měsících, bylo... Ani pro to nemám to správné slovo. Jen ten stín zoufalství mi dělal starosti... Nechápal jsem to...

Pomalu jsem se blížil k Alici, která stála tiše u dveří. Najednou se na ni Bella podívala. Její pohled byl tak srdcervoucí, až jsem začínal mít dojem, že z toho snad zešílím.

„Néé..." Uniklo najednou Belle a stulila se Charliemu v náručí.

„Tati," vzlykala a nebyla schopná přestat. Chtěl jsem jít k ní, ale něco mě zadrželo na místě. Jen jsem stál a s narůstající bezmocí jsem to všechno pozoroval.

„Bells, holčičko," začal mluvit Charlie, ale nejspíš nevěděl, co dál říct. Došla mu slova... Ale nakonec přece jen zašeptal: „Bude to v pořádku..."

Tak a dost! Tohle už je vážně moc! Co se tu sakra děje? Zuřil jsem v duchu a čekal na odpověď. Jakoukoliv...

Najednou jsem zbystřil. Alice se přestala kontrolovat a její myšlenky se rozutekly do všech směrů... Ovšem to, co jsem v nich spatřil, mě ohromilo, vyděsilo a jistou část mě zabilo...

Pomalu jsem vstřebával nově nabité vědomosti a nevycházel jsem z údivu. Bella chtěla... Spáchat sebevraždu??!! To přece nejde! To není možné!!

A další myšlenka, kterou bych raději ani neznal, kdyby to bylo možné...

„Bello, řekni mi proč? Tohle já vážně nechápu. Jsi mladá, hezká... Život máš před sebou..." Vyjmenovávala Alice a stále Bellu upřeně pozorovala.

„Protože život bez něj nemá cenu!" Vykřikla Bella a znovu se dala do pláče...

„Můj Bože, Bells..." Zašeptal jsem tak tiše, že mě mohla slyšet jen Alice, která se nervózně ošila. Bylo tu ještě něco, co jsem nevěděl. Něco, díky čemu mi tohle všechno nedávalo smysl...

„Alice... Pověz mi všechno." Zašeptal jsem znovu. Bez dechu jsem čekal na odpověď. Obával jsem se toho, co mi Alice řekne... Nebo možná ukáže... Ne, na to byla příliš soucitná, než by mi to ukázala.

Raději v myšlenkách opatrně formulovala odpověď, až jsem měl dojem, že mluví na malé, hloupé dítě, které se pokouší uklidnit... „Edwarde... Já vážně nevím, jak ti říct, co nejšetrněji, ale... Uvědom si prosím, že je ještě brzy na jakékoliv závěry... Stav Belly se může ještě změnit... Ale prozatím mají doktoři podezření, že... Zkrátka ta nehoda zanechala jisté... Následky. Vypadá to, že... Bella už nebude moct chodit..."

Tak a bum. Je to tady. Trest Boží... Pokud jsem očekával cokoliv, tak TOHLE by mě ani ve snu nenapadlo! Ale proč ona?? Proč trpí ti nesprávní lidé?? Pykat bych měl já, ne ona!

Kdybych měl srdce, dozajista by teď přestalo bít. Protože by puklo žalem...

„Bello. Lásko..." Šeptal jsem si pro sebe. Teď bych si přál, abych mohl plakat...

Měl jsem dojem, jako by se mi snad v očích zaleskly slzy... Věděl jsem, že je to nemožné, ale kdyby tomu tak nebylo... Dozajista by jich na zem dopadalo tisíce...

Víc už jsem nevydržel. Naposledy jsem se podíval na Bellu, jak se zoufale tulila Charliemu v náručí a poté jsem se otočil a odešel...

Nevěděl jsem, kam mám namířeno. Můj cíl byl prostý: Zmizet. Zmizet z povrchu zemského a nikdy nikomu už neublížit... Ten pocit viny, co mě tížil, byl horší, než... Cokoliv jiného...

Měl jsem dojem, jako by mě stravovaly plameny...

Pokračování příště!

Fallen_Angel

Předchozí / Další

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová šance - 4. díl: