Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová šance - 3. díl

09.05.2009 (17:00) • FallenAngel02 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2490×

3. kapitola - Následky

„Já jsem mu to říkala, že to nic dobrého nepřinese!" Zavrčela tiše Alice. Spíš to vypadalo, že si povídá sama pro sebe...

„Bello, no tak. Uklidni se!" Obrátila se Alicina pozornost opět na mě. „Tohle k ničemu nevede. Přestaň brečet!"

Zvedla jsem své uslzené oči a poprvé za celou tu dobu jsem pohlédla Alici do očí. To, co jsem spatřila, mě však zaskočilo. Její oči se změnily. Byly teď plné něhy a lítosti. Ovšem také se v nich zračila zloba a možná i bolest. Nevím, nerozuměla jsem tomu, co jsem viděla. Tolik se to lišilo od té Alice, co jsem znávala...

„Bello, bude to dobré." Ujišťovala mě Alice, ale něco v jejích očích ta slova popírala... Ovšem neměla jsem čas nad tím přemýšlet, protože v tu chvíli se otevřely dveře a v nich se objevil doktor.

„Dobrý den," pozdravil. „Jak se cítíte, slečno Swanová?"

„No," zaváhala jsem a přitom jsem si otírala uslzené oči. „Docela to jde, myslím, že jsem se cítila už i hůř."

„Bella je totiž přímo magnet na nehody," vysvětlila Alice, když se doktor zatvářil nechápavě.

„Aha, tím se to vysvětluje," pousmál se a poté pokračoval. „Víte, slečno Swanová, ještě je brzy na jakékoliv závěry, tudíž se nemusíte obávat, že by tento stav byl konečný... Máme určité teorie, které by mohly -"

„Cože? Jaký stav?" Přerušila jsem ho nechápavě. Neměla jsem ani páru o čem to ten člověk vlastně mluví...

„Ještě jsme jí to neřekli..." Prohodila Alice tiše.

„Ach tak. Myslel jsem, že - " Začal ten neznámý člověk opět mluvit, ale Alice ho přerušila.

„Promiňte, pane doktore, ale myslíte, že byste nás teď mohl nechat o samotě?" Zeptala se Alice zdvořile, ovšem její tón nepřipouštěl námitky.

„Ach ano, jistě. Přijdu později." Přitakal doktor a pospíšil si, aby už byl pryč.

„Alice, co se děje?" Zeptala jsem se nervózně.

„Nic, všechno je... V pořádku, Bello. Vůbec se tím teď nemusíš trápit. Nic zatím není jisté, takže je naprosto bezpředmětné, aby ses tím jakkoli zabývala. Prostě na to nemysli, Bello. A víš, že já tohle vím nejlépe. Kdyby to bylo konečné, tak bych ti to určitě - "

„Tak dost, Alice!" Přerušila jsem její únavný monolog. „Prostě mi řekni, co se děje."

„Jsi jako malé, umíněné dítě!" Vztekala se Alice, ale její pohled byl pořád stejně zatvrzelý.

„Řekni mi to, Alice. Nebo zavolám zpátky toho doktora. On mi to určitě poví..." Varovala jsem ji.

„Tak dobře," vzdychla si. „Ale vážně se tím netrap, Bello. Tvůj stav se může ještě změnit. Je příliš brzo na jakékoliv závěry..."

„Alice!" Vykřikla jsem nervózně. Už mi začínala jít na nervy. Zvláště pro to, že mi ta její vyhýbavost naháněla strach. Kdo ví, co přede mnou tají...

„Bello, ta nehoda... Zanechala jisté následky. Doktoři mají podezření, že... Že už nebudeš moct chodit..." Přiznala Alice a mluvila velmi tiše a sklíčeně. „Ale vážně to ještě není jisté! Jinak bych viděla - "

„Dost, Alice. Prosím!" Přerušila jsem ji. Nepotřebuji žádné útěchy. Žádné falešné naděje. Do očí se mi znovu začaly drát slzy. Bože, to snad není možné. Poslední dobou nedělám nic jiného, než že brečím...

Ale ano, proč ne. Když už mi Bůh vzal úplně všechno, tak proč by si nevzal i mé zdraví? No a co já ho přece nepotřebuju!

„Bello, já nevím, co s tebou mám dělat," přiznala Alice rozpačitě. „Asi budu muset zavolat doktora, jestli se neuklidníš..."
„Alice," vzdychla jsem mezi novým přívalem slz. „Chtěla bych být sama. Prosím..."

„Tak dobře," souhlasila po chvíli. „Půjdu se podívat na Charlieho..."

„Dobře." Zopakovala jsem mechanicky a zavřela jsem oči. Slyšela jsem, jak se tiše zavřely dveře.

Konečně jsem byla sama. Bylo tolik věcí, nad kterými jsem musela přemýšlet...

Byl tohle snad trest? Za to, že jsem chtěla už konečně ukončit to trápení? Nebo proč? Proč se to děje zrovna mně??

To, co říkala Alice... Znamená to, že už nikdy nebudu chodit? Alice sice říkala, že to není jisté, ale... Moc dobře vím, že ona lhát umí. Když je to potřeba, dokáže říkat cokoliv, jen aby mě uklidnila.

Mám strach. Vážně se bojím. Zůstanu sama, opuštěná a ještě k tomu ze mě bude... Invalida??

„Ne, to přece nejde!" Vykřikla jsem do prázdného pokoje a náhle mě něco napadlo.

Odhrnula jsem přikrývku a prohlížela si svoje nohy. Vypadaly úplně normálně. Žádné známky zranění. Nic, co by potvrzovalo Aliciina bláznivá slova.

Ale proč to tedy říkala? Nějaký důvod k tomu mít musí... Přemýšlela jsem, ale žádné rozumné vysvětlení mě nenapadalo... Nejspíš to asi budu muset vyzkoušet...

„Fajn. Ok. Bude to v pohodě." Uklidňovala jsem se a pokusila se pohnout pravou nohou. Dala jsem do toho veškerou svou sílu, ale nic. Zkusila jsem to jednou, po druhé, po třetí... Nic.

Pomalu jsem začínala být zoufalá. Tohle přece není možné! Jen špatný vtip!

„Já to prostě dokážu!" Procedila jsem skrz zuby a posadila se na posteli. Trochu se mi zatočila hlava, ale ignorovala jsem to. Zasunula jsem ruce pod svoji nohu a pokusila se s ní pohnout. Pomalu ji pokrčit v kolenou. Šlo to těžko, ale pomalu jsem ji sunula ke kraji postele s úmyslem dostat ji dolů. Když se mi to konečně povedlo, začala jsem pomalu i s druhou nohou.

Cítila jsem, jak mi na čele perlí kapičky potu. Píchalo mě na hrudi. Ale bylo mi to jedno. Já prostě BUDU chodit!

„Auu!" Vydralo se mi ze rtů, když jsem se zakymácela tak silně, až jsem se praštila hlavou o noční stolek.

„Bello! Co to děláš?? Vždyť si ublížíš!" Vykřikl Charlie a hrnul se ke mně. Ani jsem si nevšimla, že přišel...

Rychlostí blesku se ale dostal až ke mně a pokoušel se mě dostat zpátky do postele. Já se ale nedala. Vzpírala jsem se, co mi síly stačily.

„Ne, tati! Nech mě! Já to dokážu!" Křičela jsem jako smyslů zbavená.

Najednou jsem si všimla Alice. Stála tiše u dveří a to všechno sledovala vážným, ale velice smutným pohledem. To mě donutilo přestat se bránit. Dívala jsem se jí do očí a viděla v nich to bezbřehé zoufalství, které se odráželo z mých očí...

„Néé..." Uniklo mi zoufale a stulila jsem se Charliemu v náručí.

„Tati," vzlykala jsem a nebyla jsem schopná přestat. Jen jsem v duchu sledovala, jak se i poslední karta mého domečku z karet, zhroutila. Ztratila jsem úplně všechno. Už nezbylo nic. Ani malinký závan naděje...

Proč mají někteří lidé všechno a jiní nic? Proč?? To přece není fér!

„Bells, holčičko," začal Charlie, ale nejspíš nevěděl, co dál říct. Došla mu slova... Ale nakonec přece jen zašeptal: „Bude to v pořádku..."

Tak strašně bych tomu chtěla věřit. Tak jako se věří tomu, že každé ráno znovu vyjde slunce. A ať se člověk podívá na nebe kdykoliv, bude tam. Protože i když je zrovna zastíněno mraky, vy stále víte, že tam je. Ale tohle je jiné...

Tady už není slunce, ani naděje, ani láska. A i ten život schází... Zbylo jen pouhé přežívání...

Byla jsem tak rozrušená, že jsem si ani nevšimla postavy, která tiše stála za Alicí, a všechno tohle pozorovala zoufalým pohledem. V těch očích jako by se snad zaleskly slzy. Doopravdy tam nebyly, ale kdyby to bylo možné, pak by jich na zem dopadalo snad tisíce...

Pokračování příště!

Fallen_Angel

Předchozí / Další

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová šance - 3. díl: