Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová šance - 2. díl

08.05.2009 (15:00) • FallenAngel02 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2537×

2. kapitola - Minulost se vrací

„Píp... Píp... Píp..." Slyšela jsem jakoby z dálky podivný zvuk, který jsem nedokázala zařadit. Ale děsně mi lezl na nervy. Chtěla jsem utéct pryč. Odpoutat se od toho protivného zvuku, co nejdál, ale nešlo to. Cítila jsem se podivně rozlámaná a utlumená. Bylo to, jako bych byla rozbitá na tisíce malinkatých kousíčků. Nevěděla jsem, co se stalo, ani kde to jsem.

Jen jsem se zoufale snažila pohnout, ale mé tělo jako by mě snad ani neposlouchalo. Ale vůbec jsem necítila nohy. A hruď mi svírala bolest, která určitě neměla nic společného s mým srdcem rozbitým na miliony kousíčků. Tohle bylo jiné. Nevím, možná mám polámaná žebra nebo tak něco. U mě by to nebylo nic překvapujícího. Na nehody jsem talent. Ale pořád netuším, kde to vlastně jsem...

Pokusila jsem se znovu pohnout, ale nic. Nechápu to. Jsem snad mrtvá?

„Bello, zlatíčko, uklidni se. Bude to v pořádku." Uklidňoval mě nějaký povědomý hlas. Ale nedokázala jsem ho hned zařadit. Jako by byla moje hlava úplně prázdná. Možná, že někdo vzal gumu a všechno vymazal. Kdo ví...

„Holčičko, můžeš otevřít oči?" Pokračoval ten hlas. V mojí mysli se ozval alarm. Proč jsem v tom hlase slyšela tak zvláštně smutný tón podbarvený obavami?

Charlie! Najednou mi to došlo. Ten ustaraný hlas patřil Charliemu.

Pokoušela jsem se odpovědět mu, ale nešlo to. Měla jsem úplně vyschlo v puse. Z mého hrdla unikl jen jakýsi sten. Byla jsem zmatená a čím dál víc zoufalejší...

„Klid, holčičko. Jsem tady!" Pokračoval Charlie tím ustaraným tónem.

Ne, nic není v pořádku! Chtělo se mi křičet, ale místo toho jsem se pokusila znovu promluvit. Tentokrát se povedlo. Chraplavým hlasem jsem ze sebe dostala: „Tati..." A potom jsem zkusila otevřít oči...

Jakmile se to povedlo, bodlo mě ostré světlo, a tak jsem je raději zase zavřela. Po pár vteřinách jsem to však zkusila znovu. Už to šlo lépe. Zvlášť proto, že se nade mnou skláněl Charlie, tudíž toho světla trochu ubylo.

„Bello! Jak se cítíš?" Ptal se Charlie a hořel nedočkavostí.

Rozhlížela jsem se po místnosti. Vůbec se mi nelíbila. Byla taková moc bílá a strohá... Jako kdybych byla... No, jasně! Nemocnice. Mohlo mi dojít hned, že jsem v nemocnici. To by vysvětlovalo to pípání, ale... Proč jsem vlastně tady? Co se stalo?

„Co se stalo? Proč jsem v nemocnici?" Vysoukala jsem ze sebe a pohlédla nervózně na Charlieho. Naposledy, když jsem ležela ve špitále, tak tu se mnou byl někdo jiný... Tehdy jsem jen o vlásek unikla smrti. Tehdy, když po mě šel James a...

Ne, dost! Okřikla jsem se v duchu, protože se mi do očí začínaly drát slzy. A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem brečet. Zvlášť ne před Charliem. Pitomé vzpomínky!

„Spadla jsi ze schodů a... Ošklivě ses potloukla..." Vysvětloval Charlie, ale pořád jsem nedokázala pochopit, proč se tváří tak tragicky. Tohle se mi přece stávalo docela často, tak proč ten jeho zničený pohled?

„Aha. No, to je mi docela podobné..." Řekla jsem a unaveně zavřela oči. Chtělo se mi strašně spát.

„Odpočiň si, jsi unavená. Vrátím se později..." Rozloučil se Charlie a políbil mě na čelo.

„Ahoj, tati." Zamumlala jsem a cítila, jak mě přemáhá ospalost. Byla jsem opravdu moc unavená...

***

„Já nevím. Nezdá se mi to jako dobrý nápad. Možná bys měla raději odejít. Nepomůže jí, když tě uvidí." Říkal Charlie. Vůbec jsem to nechápala. S kým to mluví?

„Já vím, Charlie. Ale dovolte mi ji alespoň vidět. Promluvit si s ní. Mohla bych být prospěšná..." Odpověděl Charliemu hlas, který jsem okamžitě poznala. Bylo to, jako líbezná hudba. Přesně tak zněl ten hlas...

„Tak dobře, Alice. Ale buď... Ohleduplná, prosím." Hledal Charlie to správné slovo a poté si vzdychl. Sakra, co se to tu děje? Ničemu nerozumím!

Alice. Kde ta se tu vzala?? Sním snad či co?

Neměla jsem však čas dál přemýšlet, protože Alice už vytušila, že jsem vzhůru, tudíž se její pozornost obrátila na mě.

„Ahoj , Bello!" Zatrylkovala a vmžiku byla u mě. Ani jsem nemusela otevírat oči, abych poznala, že stojí hned vedle mě. Ta její sladká vůně mě okamžitě uhodila do nosu.

Přesto zvuk jejího hlasu byl tak šokující, až jsem úlekem otevřela oči. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je opět tady. Bylo to už tak dlouho, co jsem ji viděla naposledy... Ale vůbec se nezměnila.

Byla pořád stejně malá, drobná, avšak přesto bylo v jejím postoji tolik důstojnosti a elegance až se mi podlamovala kolena. Také její vlasy byly pořád stejně rozčepýřené a tmavé. V bledém obličeji kontrastovala úzká, ale výrazně červená ústa. A její oči měly teď barvu tekutého zlata. Tak moc mi připomínaly jiné oči, tolik podobné těmhle...

Nakonec jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se. Najednou se mi to všechno vrátilo. Ty vzpomínky, do teď zamlžené... Vzpomněla jsem si na svůj pád, i na to, co mu předcházelo. Znovu nalezené CD a fotografie... Také moje zoufalá touha zemřít. A to všechno jenom proto, že bych byla raději mrtvá, než žila bez něj...

„Alice," ozval se opatrně Charlie. „Možná bys měla -"

„To je dobré, Charlie. Bella je jen trochu rozrušená. Bude to v pořádku." Přerušila ho Alice uprostřed věty a její hlas zněl tak něžně a zároveň autoritativně, že se ani Charlie neodvážil odporovat.

„Dobře," zaváhal Charlie, ovšem nakonec raději vycouval. „Půjdu si dát kafe nebo něco..."

„To bude nejlepší. Děkuji, Charlie." Odpověděla Alice zdvořile, a věnovala Charliemu jeden ze svých oslňujících úsměvů, až zalapal po dechu. Okamžitě zmizel za dveřmi nemocničního pokoje.

Teď se pozornost Alice obrátila opět na mě. Její výraz okamžitě ztvrdl. Nejspíš se pokoušela tvářit přísně. Vlastně jí to šlo docela dost dobře, až jsem se začínala bát...

„Nechtěla bys mi něco vysvětlit?" Zeptala se mě chladně a upírala na mě své pronikavé oči.

„No já... Spadla jsem ze schodů..." Zamumlala jsem zmateně. Co chtěla slyšet?

„Ne, Bello, to jsem na mysli neměla." Odvětila Alice a dál mě provrtávala pohledem. „Mohla bys mi vysvětlit, jak je možné, že jsem tě viděla spáchat sebevraždu? Nezbláznila ses, náhodou??"

„Hmm, možná..." Špitla jsem tiše, ale byla jsem si jistá, že Alice mě slyšela.

„Já ale vážně nespáchala sebevraždu. Spadla jsem ze schodů." Hájila jsem se, protože to byla pravda. To, jaké byly moje úmysly, jsem raději opominula.

„Ano, Bello. To já vím. Ale ten pád... To byla jen náhoda. Protože ty jsi to vážně chtěla udělat! A netvrď mi, že ne. Viděla jsem to ještě dřív, než se ti do cesty připletly ty pitomé schody!" Mluvila Alice rozčileně, až jsem měla co dělat, abych jí rozuměla. Mluvila až příliš rychle...

Nevydržela jsem její upřený pohled, a tak jsem raději sklopila oči. Studovala jsem svou nemocniční přikrývku, jako bych snad mohla svým pohledem proniknout až do její samé struktury...

„Bello, řekni mi proč? Tohle já vážně nechápu. Jsi mladá, hezká... Život máš před sebou..." Vyjmenovávala Alice a stále mě upřeně pozorovala.

„Protože život bez něj nemá cenu!" Vykřikla jsem a znovu se dala do pláče.

Slzy, co mi kanuly po tvářích, byly plné zoufalství, které tryskalo až ze samého nitra mé duše...

Ten smutek byl zakořeněný hluboko v mém srdci...

Pokračování příště!

Fallen_Angel

Předchozí / Další

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová šance - 2. díl: