Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová šance - 18. díl

09.09.2009 (07:00) • FallenAngel02 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2777×

18. kapitola – Nejistota

Bella

Otevřela jsem oči a nechápavě hleděla do tváře onoho anděla. Byl tu zase. Nevěděla jsem, zda sním či bdím. Proto jsem zavřela oči a po chvíli jsem je zase otevřela. Byl tam stále. Jeho oči byly tak černé, až mi to nahánělo strach. Snažila jsem se vzpomenout si na jeho jméno. Jak říkal, že se to jmenuje?

Edward… Vzpomněla jsem si. Měla jsem pocit jako by mým tělem projelo jakési zvláštní zachvění, ale nerozuměla jsem tomu…

„Bello, zlatíčko!“ Uslyšela jsem náhle jiný hlas. Odtrhla jsem se pohledem od Edwarda a podívala se za něj. Stál tam jakýsi muž ve středních letech s tmavými vlasy a hnědýma očima, ve kterých se mu leskly slzy. Nechápala jsem, kdo to je.

„Bells, já jsem Charlie. Tvůj otec.“ Promluvil znovu, ale ve mně to nevzbuzovalo žádné city. Připadal mi jako naprosto cizí člověk, ne můj otec.

„Promiňte, ale… Já vás neznám…“ Zamumlala jsem tiše a cítila jsem, jak znovu začínám propadat panice. Tohle je cizí svět s cizími lidmi, ale proč v něm jsem já? Chci pryč!

„Bello, uklidni se.“ Ozval se můj anděl a chytl mě za ruku. Pod jeho chladným dotykem jsem se mírně zachvěla. „Prosím, Bells.“ Dodal a naléhavě se mi podíval do očí. Nevěděla jsem proč, ale něco uvnitř mě, mě nutilo ho poslechnout…

„Promiňte, Charlie, ale možná byste měl jít. Bella se nesmí rozrušovat.“ Otočil se Edward na onoho muže, ale ten se zamračil.

„Jsem její otec! Rozhodně mám větší právo tu být, nežli ty!“ Řekl Charlie naštvaně Edwardovi. Nechápavě jsem je oba pozorovala. Nevěděla jsem, oč tu jde. Pouze jsem cítila ono nepřátelství, které čišelo z Charlieho a směřovalo k mému andělovi…

Znovu jsem se začala třást a snažila se potlačit vzlyk, co set tlačil na povrch. Edward se na mě podíval a jeho pohled se okamžitě změnil. Byl lítostivý a starostlivý zároveň. Ale v jeho očích bylo ještě něco. Nějaký pocit, snad něha? Ale ještě něco víc. Jen jsem nedokázala pojmenovat co…

„Nezlobte se, Charlie, ale Edward má pravdu. Bella potřebuje absolutní klid.“ Ozvalo se náhle ode dveří, až jsem nadskočila. Zvedla jsem hlavu a spatřila člověka v bílém plášti, výrazně bledou pletí, světlými vlasy a zlatýma očima. Byl velice pohledný. Možná dokonce krásný… Hodně se podobal Edwardovi. Jako by snad byli příbuzní nebo tak něco…

„Carlisle.“ Kouknul se Charlie na nově příchozího a vypadal rozpačitě. „Nechtěl jsem Bellu rozrušit, jen…“ Náhle se zasekl a podíval se na mě. V jeho pohledu bylo tolik bolesti, až se mi úzkostí sevřely útroby. Ale přesto jsem ho nepoznávala…

„V pořádku, Charlie, já vás chápu.“ Odpověděl mu ten doktor chápavě a konejšivě se usmál. Poté se podíval na mě.

„Jak se cítíš, Bello?“ Optal se mě a pohlédl na jeden přístroj, co ukazoval činnost mého srdce. Potom si zapsal něco do karty.

„Hmm, já…“ Na chvíli jsem se zamyslela. „Připadám si jako by mě přejel náklaďák.“ Zamumlala jsem nakonec a rozhlédla se. Došlo mi, že jsem v nemocnici, ale pořád jsem nechápala, co se stalo. Proč tady jsem…

„To se nedivím.“ Usmál se na Carlisle konejšivě. „Kdyby býval Edward nezasáhal včas, tak…“ Když si Carlisle všiml Edwardova nesouhlasného pohledu, raději zmlkl. Přesto mi však došlo, co měl na mysli… Obrátila jsem svou pozornost na Edwarda. Překvapeně jsem se mu zahleděla do očí.

„Ty… Zachránil jsi mi život… Proč?“ Vydechla jsem tiše a čekala na odpověď. Zadívala jsem se mu do očí. Připadala jsem si však tak unavená… Proti své vůli jsem zívla.

„Měla by sis odpočinout, Bello.“ Upozornil mě Carlisle a upřel na mě své zlaté oči. Dívala jsem se na Edwarda, ale pak jsem koukla na Carlisleho. Jeho upřený pohled mě přinutil kývnout. Znovu jsem zívla.

„Dobře. Myslím, že si na chvíli zdřímnu.“ Prohodila jsem a znovu se podívala na Edwarda. Chtěla jsem slyšet odpověď na svou otázku. Upřeně mě pozoroval, ale nic neříkal. Možná, že tu bylo až moc lidí…

Naposledy jsem se na něj podívala, poté jsem si položila hlavu na polštář a zavřela oči. Slyšela jsem tiché kroky a poté se zavřely dveře. Byla jsem opravdu unavená. Díky vlivu prášků jsem téměř okamžitě usnula.

Edward

Vyšel jsem spolu s Carlislem a Belliným otcem z nemocničního pokoje. Ještě naposledy jsem se otočil a zadíval se na ni. Měla zavřené oči a její dech se pomalu uklidňoval, jak usínala. Tiše jsem zavřel dveře a šel za nimi. Když jsme vyšli z jednotky intenzivní péče, Charlie si sedl na židli a dal si zničeně hlavu do dlaní. Carlisle mu dal ruku na rameno a snažil se ho utěšit. Příliš jsem je nevnímal. Postával jsem opodál a měl hlavu plnou svých myšlenek.

Nechápal jsem, jak se tohle mohlo stát. Jak je možné, že mě Bella nepoznávala? Jak jen mohla zapomenout?? Tolik otázek mi vrtalo hlavou a ani na jednu jsem nedokázal odpověď. Tou nejhorší však bylo, zda je Bellino poškození mozku jen přechodné, anebo trvalé. Protože zatím bylo příliš brzy na jakékoliv závěry doktorů. Avšak jedno bylo jisté. Bella sama od sebe chodit nezačne. A bude zázrak, pokud jí doktoři dokážou pomoci. Věděl jsem to. Ačkoliv se mnou o tom Carlisle ještě nemluvil… Bože, proč zrovna ona musí pykat za mé hříchy? To já bych to měl odnést. Ne ona!

Náhle mě vytrhla z přemýšlení Carlisleho slova. Zvedl jsem hlasu a podíval se na ty dva. Charlie vypadal vážně zoufale. Bylo mi ho až líto…

„Je mi líto, Charlie, ale prozatím nevíme, kdy a jestli vůbec se Belle vrátí paměť…“ Řekl Carlisle to, co jsem věděl už dávno. Přesto se mnou ta slova otřásla. Co když si na mě už nikdy nevzpomene? Bude to tak pro ni lepší, nebo ne?

„Ale mnohem větší starosti mi dělá její ochrnutí. Při téhle druhé nehodě se ošklivě uhodila do páteře. Máme podezření, že došlo k trvalému poškození. Bella potřebuje nutně na operaci.“ Pokračoval Carlisle a tvářil se velice vážně. Věděl jsem, že to poškození páteře je stejně tak vážné, jako poškození mozku, pokud k němu došlo… Ale chápal jsem, proč to Carlisle neřekl Charliemu na rovinu. Nechtěl mu přidělávat zbytečné starosti, protože je dost možné, že Bellina ztráta paměti nebude trvalá. Kéž by…

„Operaci? Jakou operaci?“ Zvedl Charlie hlavu. Vypadal unaveně. Jeho oči byly plné bolesti a rezignace. Neuměl příliš dávat najevo své city, ale Bellu měl opravdu rád.

„Jedná se o poměrně složitý zákrok. Operaci páteře. Tady ji ale nedělají… Je jen pár specializovaných klinik na světě, které se tímhle zabývají. Jedna je v Severní Karolíně. Shodou okolností mám na té klinice velmi dobrého známého, který by mi určitě rád poskytl laskavost. Avšak taková operace a léčba s ní spojená, je velice nákladná finančně.“ Carlisle se na chvíli odmlčel. Dával Charliemu čas, aby jeho slova vstřebal. Poté pokračoval.

„Ale o to si samozřejmě nemusíte dělat starosti, Charlie. Všechno bychom to uhradili. Bella je pro nás jako dcera a pro Edwarda...“ Znovu se Carlisle odmlčel a podíval se na mě. „Je Bella to nejdůležitější na světě. Věřte mi, Charlie. Vím, co říkám… Edward by pro Bellu udělal cokoliv, i když to tak možná nevypadá, ale pro některé své činy měl velice vážné důvody…“ Dokončil Carlisle tiše a jeho pohled sklouzl znovu na Charlieho. Jen těžko věřil slovům Carlislea, ale poté mu myslí proletěla vzpomínka na to, jak mu Alice vyprávěla, že jsem Bella zachránil život. Vzpomněl jsem si na Bellu bezvládně ležící na zemi. Projel mnou záchvěv zoufalství…

„Nejsem si jistý, Carlisle, zda po vás mohu tohle chtít. Ale musím se přiznat, že zdraví mé dcery je pro mne na prvním místě. Ale… Nejsem si jistý, zda budu moci odjet tak daleko a nechat město bez dozoru. Nejspíš bych přišel o práci…“ Přemítal Charlie a vypadal zamyšleně. Vůbec mu nedošlo, jak to vlastně Carlisle myslel. Podíval jsem se na Carlislea a čekal, jak to Charliemu vysvětlí.

„Víte, Charlie, myslím, že nebudete nutné, abyste jel s Bellou. Postarali bychom se o ni. Ona stejně nikoho z nás nepoznává. A možná, že čím méně neznámých lidí kolem ní, tím lépe. Už takhle nebude dobré, že se bude muset seznamovat s novým prostředím, ale ta operace je bohužel nutná.“ Vysvětlil Carlisle a já z myšlenek Charlieho poznal, že je vyhráno. Bella pojede s námi do Severní Karolíny…

Ta představa byla… Přinejmenším zajímavá. Vypnul jsem a přestal vnímat jejich hovor i myšlenky. Přistihl jsem se, že se těším na čas, který strávím s Bellou. I když mě nepoznává. Ale to se může změnit. Chci být s ní. Netoužím po ničem jiném. Není nic důležitějšího, než ona. Teď už to vím…

Pokračování příště!

Fallen_Angel

Předchozí / Další

Shrnutí

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová šance - 18. díl: