Ahoj, přináším vám další díl:)... Je z pohledu Edwarda a je především o pocitech, avšak je rovněž zlomový... Mám dotaz. Chcete už tuhle povídku ukončit, anebo aby pokračovala ještě dál? Totiž v tom prvním případě by byly ještě tak 2-3 díly a byl by konec, protože už by pak nebylo o čem psát... V tom druhém případě bych měla nápad na pokračování, ale počítejte s tím, že by se tahle povídka přehoupla trochu do jiné roviny... Asi by už nebyla tak smutná a akční a myslím, že by se zaměřila na postupné sbližování Edwarda a Belly, kdy by k sobě pomalu znovu hledaly cestu... Ovšem nevím, zda by to nebylo nudné... Takže, je to jen na vás:)... Mně osobně tahle povídka přirostla k srdci, ale dokážu napsat rychlý a nejspíš šťastný konec:)... Ale rovněž si myslím, že bych k ní ještě zvládla vymyslet pokračování na víc dílů:)... Tak písejte komentíky, ať vím, jak mám psát dál... Čím víc komentů, tím líp, protože tím pádem i víc názorů a další díl o to dřív;)...
29.08.2009 (11:30) • FallenAngel02 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2303×
16. kapitola – Bezmoc
Edward
Seděl jsem na jedné z židlí v nemocniční chodbě. Byl jsem lokty opřený o stehna, hlavu v dlaních… Snažil jsem se nevnímat myšlenky ostatních… Dokázal jsem myslet jen na jednu jedinou věc. A sice na Bellu, která byla právě na operačním sále…
V hlavě mi pořád zněl tlukot jejího srdce, které se po opakované resuscitaci znovu rozeběhlo… Bylo to právě včas… Po více jak pěti minutách, kdy je přívod kyslíku do mozku přerušen může dojít k poškození, které může být i trvalé… Naštěstí jsme to stihli jen taktak
Přesně šest minut Bellino srdce nebilo a ona nedýchala… A pak… Zase naskočilo, jako by to snad byla vůle Boží… Ach ano, Bello, ty máš žít! Tvůj čas ještě nepřišel…
Nevnímal jsem okolí. Moje mysl byla upnutá na jediný světlý bod v tomto vesmíru, který pro mě existoval… Mé světlo… Moje věčná hvězda, která nesměla zhasnout! Protože pak už by byl konec… Co by to bylo za život bez mé jediné lásky?
Bella a já jsme si souzeni. Teď už to vím… Jen doufám, že není příliš pozdě…
„Edwarde?“ Zaslechl jsem náhle něčí hlas a ucítil na svém rameni něčí ruku. Trhl jsem sebou… Bylo to až s podivem. Upír, navíc s mou výjimečnou schopností se neleká nikdy, nebo ne? Nejspíš je to tím, že jsem byl zabraný hluboko do svých myšlenek…
Zvedl jsem hlavu a spatřil nad sebou Carlislea. Vedle něho stála Alice…
„Carlisle!“ Vyskočil jsem na nohy. Konečně mi někdo zjistí, jak na tom Bella je. Nikdo v téhle zpropadené nemocnici mi nechce nic říct…
„Prosím, mohl bys zjistit, jak je na tom Bella? Mně tady nechce nikdo nic říct… Nebo bys mohl jít na operační sál, kdyby bylo potřeba… Jsi rozhodně lepší doktor, než ti všichni tady dohromady!“ Chrlil jsem ze sebe a nezajímalo mě, že se po mně lidé otáčejí. Jedinou důležitou věcí byla Bella…
„Uklidni se, Edwarde. Doktoři jsou tu stejně schopní, jako všude jinde. Musíš vyčkat… Slibuji ti, že se pokusím něco zjistit.“ Chlácholil mě Carlisle.
„Dobře… Díky, Carlisle.“ Řekl jsem a podíval jsem se na něj zoufalým pohledem…
„Teď mě omluvte.“ Dodal Carlisle a šel někam do víru nemocnice zjistit nějaké informace…
Otočil jsem se na Alici. Tvářila se však bezradně. Jistěže něco málo viděla, ale nedůležitějším faktem bylo, že Bella nechtěla žít… Tohle její rozhodnutí převládalo v každé Alicině vidině… To vědomí mě ničilo…
„Je mi líto, Edwarde, ale… Vážně netuším, jak tohle dopadne…“ Řekla Alice a z tónu jejího hlasu byla znát rozmrzelost i strach.
Náhle její myslí projela vize. Rozběsněný Charlie, když se dozvěděl od svých policistů o Bellině nehodě…
Musím jít! Pomyslela si Alice, otočila se na patě a v tu ránu byla pryč. Mířila k Charliemu na stanici, aby mu řekla svou verzi Belliny nehody. Jsem si jistý, že její verze bude v můj prospěch… Ale to mi bylo celkem jedno. Na tom nezáleželo…
Seděl jsem dál v nemocniční chodbě a čekal na jakoukoliv zprávu. Bylo to jako čekat na vysvobození. Čekat na zázrak, který stále nepřicházel…
Po několika nekonečně dlouhých hodinách se konečně objevil Carlisle. Měl na sobě nemocniční oblečení a páchl krví… Nebo spíš voněl. Tohle byla Bellina krev. Poznal jsem to okamžitě… Zvedl jsem hlavu a podíval se mu do očí. Uhnul pohledem a jeho myšlenky byly vyhýbavé… Zpozorněl jsem…
„Carlisle, co se stalo??“ Vyhrkl jsem nedočkavě a cítil jsem, jak se mé tělo napjalo…
„Edwarde, musíš si uvědomit, že svou včasnou reakcí jsi Belle zachránil život…“ Začal Carlisle a já věděl, že je něco v nepořádku. Otupěle jsem kývl a netrpělivě jsem čekal na jeho další slova…
„Bellin stav je však velice vážný… Ta rána v krajině břišní způsobila, že Bella ztratila spoustu krve. Při operaci nastaly komplikace... Došlo k další zástavě. Nejsme si jistí, zda nebude Bellin mozek poškozen…“ Carlisle se na chvíli odmlčel. Bylo na něm vidět, jak nerad mi tohle říká, protože mi nechce ublížit… Ale ještě to není všechno. Cítil jsem to… Podíval jsem se tázavě na Carlislea. Ještě je tu něco, co mi neřekl…
„Edwarde, ten pád, kdy se Bella uhodila do páteře…“ Znovu se Carlisle odmlčel. Nebyl schopný pokračovat… Ale mně to došlo… Srdce se mi zastavilo…
„Carlisle?“ Podíval jsem se na něj zděšeně. „Znamená to, že… Bella už nebude… Chodit??“ Dostal jsem ze sebe. Připadal jsem si jako by se celý svět zastavil…
Proč ona? Proč musí trpět za mé hříchy?? Ptal jsem se v duchu.
Carlisle opatrně přikývl a v mysli dodal. Předtím měla naději, že pokud bude pravidelně docházet na rehabilitace, pak se mohla nehybnost jejích dolních končetin zlepšit, nebo dokonce vymizet úplně. Ale teď… Došlo k poškození páteře… Nejsem sice specialista, ale jako doktor si myslím, že…
V tu chvíli jsem jeho myšlenky přestal poslouchat. Ve vteřině jsem vyskočil na nohy a podíval se prosebně na Carlislea.
„Můžu jí vidět?“ Zašeptal jsem. Nebyl jsem schopný normálně promluvit. Hlas se mi třásl a zněl tak moc nepřirozeně.
„Ano, ale pouze na pár minut. Potřebuje hodně odpočívat, Edwarde.“ Souhlasil Carlisle po menším zaváhání. Věděl jsem lépe, než kdokoliv jiný, jak je Bellin stav vážný. Už proto, že jsem věděl to, co Carlisle, jehož myšlenky mě děsily, ubíjely, přiváděly k šílenství a co víc, budily hrozný pocit bezmoci. Nemohl jsem Belle pomoci…
Vydal jsem se chodbou na jednotku intenzivní péče. Na radu sestry jsem přes sebe přetáhl sterilizované nemocniční oblečení. Vykročil jsem směrem, kterým mi sestra ukázala. Ani bych radu nepotřeboval. Bellina vůně byla silně cítit až na chodbu, avšak byla trochu pokažená antibiotiky, které jí pomocí kapačky zaváděly přímo do žíly. Ale to mi bylo jedno… Toužil jsem ji konečně spatřit…
Došel jsem ke dveřím až na konci chodby a po malém zaváhání jsem je opatrně otevřel. Vešel jsem dovnitř a zůstal nehybně stát. Díval jsem se na Bellu na tom nemocničním lůžku a přísahám, chtělo se mi tak moc plakat, že jsem proklínal sám sebe, že to nejde…
Možná, že by slzy alespoň částečně odplavily tu bolest, co jsem cítil v hrudi. I když já si to zasloužím. Zasloužím si trpět. Protože všechno to, co se stalo, je jen a jen moje vina. Ale já to musím napravit! Jen kdybych věděl jak…
Po chvíli jsem se probral a pomalým krokem jsem došel až k Belle. Nevěděl jsem, zda byla v bezvědomí, nebo jen spala v důsledku narkózy. Avšak vypadala tak nehybně a bez života, že se mé útroby sevřely úzkostí… Kdyby nebyl slyšet tlukot jejího srdce, nevěřil bych, že je stále naživu.
Protože tohle přece není Bella! Z Belly, kterou jsem miloval, nezbylo téměř nic. Všechno jsem to dokázal zničit… Ale existuje vůbec způsob, jak bych to mohl napravit?
„Bells, lásko. Odpusť mi, prosím!“ Zašeptal jsem a chytil ji za ruku.
„Bello, ty musíš žít! Protože kdybys umřela, pak… Jaký by měl můj život smysl? To ty jsi smysl mého života!! Mé existence! Bez tebe nejsem nic! Lásko, prosím…“ Šeptal jsem dál s pohledem upřeným na ni. Bylo mi jedno, zda mě slyší nebo ne. Avšak cítil jsem podivné nutkání všechno jí to konečně říct. Teď hned, protože hlavou se mi honily hrůzné myšlenky, že pak už bych nemusel mít příležitost...
Stiskl jsem její ruku ještě pevněji. Byla studená skoro stejně jako moje… Pohladil jsem ji něžně po tváři a v duchu se modlil, aby se konečně probudila. Aby žila a byla znovu šťastná!
Byl jsem hlupák. Neměl jsem čekat. Měl jsem se vrátit mnohem, mnohem dřív…
Anebo spíš… Neměl jsem ji opouštět!
Pokračování příště!
Fallen_Angel
Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Nová šance - 16. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!