Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová šance - 15. díl

23.08.2009 (20:30) • FallenAngel02 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1916×

15. kapitola – Smrti na dosah

Edward

Řítil jsem se po silnici tak rychle, že kdyby nás potkalo nějaké auto, jako, že žádné nejelo, tak bychom pro něj byli nejspíš jen rozmazaná šmouha… Šlapal jsem na plyn, jak nejvíc to šlo, ale nejspíš by mi nestačilo ani letadlo… Potřeboval jsem být rychlejší a rychlejší…

Alice seděla tiše vedle mě, oči pevně zavřené. Mnula si spánky, jak to dělala vždycky, když se potřebovala soustředit…

Snažil jsem se na nic nemyslet, ale neustále se mi vracel obrázek Belly ležící bezvládně na zemi. Útroby se mi svíraly strachem, a ačkoliv jsem si vždy dokázal zachovat chladnou hlavu, cítil jsem, jak se mě zmocňuje panika…

Myslí mi létaly vzpomínky. Vzpomínal jsem na krásné chvíle strávené s Bellou… Na všechny úžasné okamžiky, kdy jsem jí držel v náručí. A pak se mi vybavil ten den, kdy jsem ji opustil… Nenáviděl jsem se za to, jak jsem jí ublížil. Tohle byla moje vina! To kvůli mně je na tom Bella tak špatně… Nikdy si to neodpustím!

Alici jen tak něco nerozhází, proto když náhle vyděšeně zalapala po dechu, prudce jsem zabrzdil. Její vize se změnila. Bella v ní byla u nich v kuchyni a pokoušela se na něco dosáhnout na kuchyňské lince. Ale byl to jen záblesk, takže jsem ani pořádně nezaregistroval, co to bylo… Poté přišla další vize. Bella padající z kolečkového křesla….

Když narazila zády prudce do jejich kuchyňské linky, útroby se mi sevřely strachem a úzkostí. A pak jsem zahlédl nůž, který si nechtíc zabodla do břicha. Na nic jsem nečekal. Vyskočil jsem z auta a začal jsem utíkat, jak nejrychleji jsem uměl… Rozhodně tam budu dřív, než tím zpropadeným autem…

Alici jsem nechal na místě, však ona si poradí. Ovšem nejdůležitější bylo dostat se, co nejdříve k Belle. Můj běh byl zaručeně rychlejší, než kterékoliv auto na světě… Zaběhl jsem do lesa, aby mě náhodou nikdo nespatřil, ale nejspíš by mě stejně nezaregistroval…

Běžel jsem téměř po slepu, poháněn strachem a touhou zachránit ji… Avšak cestu jsem znal tak dobře, že bych nemohl zabloudit, ani kdybych měl zavázané oči. Na nic jsem nemyslel. Jediné, co se mi honilo hlavou, byla Alicina vize. Pořád a dokola se mi zjevovala…

Cítil jsem, jak se mé srdce láme na kousky, což bylo s podivem. Dávno jsem si myslel, že z něj už nic nezbylo. Nejspíš jsem se zmýlil…

Po několika nekonečně dlouhých minutách jsem se dostal až do lesa za Belliným domem. Tryskem jsem běžel přímo ke kuchyni. Okno bylo naštěstí otevřené. Skočil jsem dovnitř a spatřil Bellu, ležící na zemi, kterak se natahovala po noži…

V místnosti byla cítit krev. Sevřely se mi útroby a v hrdle se mi rozlil oheň. Krk mě začal pálit a mé instinkty zabijáka se mě pokoušely ovládnout. Já jsem však tvrdě vzdoroval. Strach o Bellu byl mnohem silnější, než cokoliv jiného…

„Bello!“ Vykřikl jsem a běžel k ní. Lekla se a její tělo se zmítlo v prudké křeči. Poté zvedla hlavu a otočila se. Zahlédl jsem její pohled. Zamrazilo mě…

Poté se však její oči zavřely a Bella upadla do bezvědomí…

„Bells!“ Křikl jsem a přiklekl jsem si k ní. Na krátkou chvíli jsem se zaposlouchal. Její srdce stále bilo, avšak rytmus chvílemi pokulhával…. Pach krve byl teď tak moc zřetelný…

Určitě ztratila hodně krve… Mihlo se mi hlavou. Okamžitě jsem si svlékl košili. Zmuchlal jsem ji do jakéhosi čtverce a nesmírně opatrně jsem ji vsunul pod ní, přesně do místa, odkud byla vůně její krve nejsilnější… Doufal jsem, že tohle aspoň trochu pomůže… Nechtěl jsem s ní hýbat… Navíc ten pád, kdy se praštila do zad, jak jsem viděl v Alicině vizi, mi dělal dost starosti, vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu…

Vytáhl jsem z kapsy mobil a rychle vytočil číslo zdejší nemocnice. Představil jsem se a vzápětí objasnil situaci s tím, aby co nejrychleji přijela sanitka. Nadiktoval jsem jim adresu, avšak dům náčelníka Swana znal ve Forks každý…

Když byl hovor vyřízen, začal jsem vytáčet další číslo… Stále jsem klečel u Belly a hladil ji po tváři. Poslouchal jsem tlukot jejího srdce a v duchu se modlil, aby dorazili včas…

„Lásko, odpusť mi, prosím…“ Šeptal jsem pořád dokola, ačkoliv mě teď stejně nemohla slyšet. Bylo mi to jedno…

„Haló? U telefonu Carlisle…“ Ozvalo se náhle v telefonu.

„Carlisle! Tady Edward!“ Vyhrkl jsem. „Potřebuji tvou pomoc…“ Dodal jsem, aniž bych čekal na jeho reakci. V mém hlase zaznívala panika. Měl jsem o Bellu hrozný strach…

„Co se stalo, Edwarde?“ Zareagoval okamžitě Carlisle. Mluvil na mě tím svým uklidňujícím tónem. Celý Carlisle. Vždy jednal klidně, i když možná až příliš… Avšak bylo znát, že si dělá trochu starosti…

„Bella…“ Vydechl jsem její jméno a na malou chvíli jsem se odmlčel. Hledal jsem vhodná slova. Poprvé za celou svou upíří existenci se mi nestalo, že bych nebyl schopný okamžité reakce a musel přemýšlet nad svou odpovědí… „Carlisle, ona… Musíš jí pomoct! Měla nehodu a… Musíš přijet!“ Naléhal jsem na Carlislea. Možná, že doktoři ve Forks nejsou špatní, ale na Carlislea nemají… Bella musí mít tu nejlepší dostupnou péči!

„Edwarde, uklidni se…“ Zopakoval Carlisle. Z jeho hlasu bylo znát, že nic nechápe, ale nevyptával se. „Přijedu co nejdříve, Edwarde.“ Slíbil mi Carlisle.

„Díky…“ Řekl jsem tiše a dál se soustředil na Bellu ležící bezvládně na zemi.

Sakra, kde je ta sanitka tak dlouho?? Vztekal jsem se v duchu. Připadal jsem si tak hrozně bezmocný. Měl jsem nutkání ji popadnout a odnést ji tam sám. Jistě by to bylo rychlejší…

Chtěl jsem ještě něco říct Carlisleovi, když v tom mě upoutalo ticho, které náhle nastalo. Doteď se místností ozýval slabý tlukot Bellina srdce a její přerývavý dech. Ale najednou vše ustalo… Její srdce se zastavilo…

„Bells! Ne!“ Vykřikl jsem a upustil telefon… Ve zlomku vteřiny jsem ji držel v náručí a opatrně ji přetočil na záda. Ruce jsem jí položil podél těla, protože tu jednu měla nepřirozeně zkroucenou pod sebou. Na malý okamžik mě upoutala zkrvavená rána na jejím břiše. Byla dost hluboká a nepřestávaly z ní vytékat proudy krve. Rychle jsem na ni přitiskl svou košili, která zůstala ležet vedle Belly…

Opatrně jsem uchopil Bellinu hlavu, vsunul ruce pod její krk a zaklonil ji dozadu. Její ústa se samovolně otevřela… Vybavoval jsem si základy první pomoci…

Prohlédl jsem její ústa, zda v nich nemá krev, žvýkačku, zapadlý jazyk či další věci, které by jí mohly bránit v dýchání, ale vše bylo v pořádku…

Zacpal jsem Belle nos a vdechl jí do plic dva vdechy. Její vůni byla tak silná… Ale já ji v tu chvíli nevnímal. Vůní její krve byla nasycená celá místnost, ale já byl tak ochromený strachem a bolestivou touhou zachránit ji, že všechny mé zabijácké instinkty šly stranou. To monstrum ve mně jako by náhle ztratilo důležitost. Byl jsem posedlý tím, aby Bella zůstala naživu. Má lidská část mě zcela ovládla…

Stlačil jsem Belle hrudník třicetkrát za sebou a poté jsem znovu přitiskl svá ústa na její. Dvěma mocnými vdechy jsem nadzvedl její hrudník, ale sama od sebe nedýchala… Následovalo dalších třicet stlačení hrudníku… Náhle jsem uslyšel křupnutí…

„Sakra!“ Zamumlal jsem. Zlomil jsem Belle žebro… Přesto jsem nepřestával a snažil se dál…

Bellino srdce však pořád nebilo. Jako by se zastavil čas a život kolem nás se stal jen pouhou nepatrnou součástí vesmírného prostoru…

Slyšel jsem každý zvuk, nepatrné zavrzání podlahy… Jen Bellino srdce mlčelo… To ticho bylo tak tíživé… Připadalo mi, že v té krátké vteřině umřu. Ztratím svou existenci…

Bello, prosím! Ty musíš žít! Nevzdávej to! Zaříkával jsem ji v duchu. Ačkoliv je má duše zatracená, modlil jsem se k Bohu, aby nenechal Bellu zemřít…

Pokračoval jsem v resuscitaci, avšak stále bez úspěchu… Ačkoliv uběhlo od zástavy Bellina srdce sotva pár minut, připadalo mi to jako celá věčnost…

„Bells! Prosím!“ Šeptal jsem naléhavě a nepřestával v oživování. Musím ji zachránit!

Po chvíli jsem zaslechl houkání sanitky…

Pokračování příště!

Fallen_Angel

Předchozí / Další

Shrnutí

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová šance - 15. díl: