Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová šance - 12. díl

19.08.2009 (14:30) • FallenAngel02 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1595×

12. kapitola – Vlkodlaci

Bella

Seděla jsem v tom hloupém kolečkovém křesle a strnule pozorovala Alici. Dýchala jsem zrychleně a cítila bušení ve spáncích. Mé myšlenky i pocity pohlcoval strach. Jestli se Edwardovi něco stane, tak to nepřežiju! Nechápu, co se děje. Proč Alice Edwarda nevidí? Ona přece vidí všechno!

„Alice? Vidíš něco??“ Zeptala jsem se už asi po desáté. Pozorovala jsem Alicin obličej, ale nedalo se z něj nic vyčíst. Tvářila se pořád stejně zmateně a bezradně.

„Ne, Bello.“ Odpověděla mi a v jejím hlase byla slyšet podrážděnost. Ale zároveň také strach. Bála se o Edwarda, stejně jako já… Potom zavřela oči a přiložila si ruce ke spánkům. Promnula je. Vypadalo to jako, když se snaží soustředit…

Ponořila jsem se do svých myšlenek a nervózně si pohrávala s lemem trička. Jestli se mu něco stane, tak už dál nechci být na tomto světě… Bez něj můj život nemá smysl. Vlastně… Jaký smysl má teď můj život? Naprosto žádný! Jsem jen ubohá troska, která se stala naprosto závislou na pomoci ostatních… Je hloupé tu dál setrvávat. Možná, kdybych…

„Bello, mohla bys toho laskavě nechat? Možná, že tě úvahy o smrti opravdu baví, jak je vidět.“ Při té poslední větě obrátila oči v sloup. „Ale já se tu snažím soustředit. Tak pokud možno nemysli na žádné rozhodnutí, protože mě to ruší.“ Její hlas zněl unaveně. Na chvíli mi bylo Alice líto…

„Promiň.“ Omluvila jsem se a koukla jsem ven z okna. Venku začínalo pršet. Dešťové kapky padaly z nebe dolů v čím dál menších intervalech. Jedna za druhou. Jedna dopadla na naše okno a pomalu klouzala dolů. Za ní další...

Zajímalo by mě, která z nich bude rychlejší… Problesklo mi hlavou a přijela jsem k oknu trochu blíž. Bylo dost obtížné manipulovat s kolečkovým křeslem, ale po chvíli se mi přeci jen podařilo dostat se blíž. Zadívala jsem se na okno a všimla si, že jedna z těch dešťových kapek právě dokončila svou dráhu a ztratila se na okenním parapetu. Ta druhá však byla stále v pohybu…

Osaměle stékala po skle. Jako opuštěný voják na bojišti. Po dlouhé, krvavé bitvě, kdy přežilo jen pár vyvolených, a on měl to štěstí a zůstal mezi nimi… Najednou mě vytrhl ze zamyšlení Alicin hlas…

„Vidím ho!“ Vykřikla a postavila se. Otočila jsem se na ni, ve tváři překvapení.

„Co? Kde je??“ Zeptala jsem se a rozjela se k Alici. Ta však stála naprosto nehybně a nevnímala mě. Její zrak se opět rozostřil. Vnímala jen něco, co se dělo daleko odtud…

„Alice?“ Řekla jsem po chvíli nervózně ve snaze přilákat její pozornost. Ona mě však stále nevnímala… Po chvíli se konečně probrala a koukla se na mě.

„Promiň, Bello, ale musím jít.“ Řekla a vydala se ke dveřím. Chtěla jsem něco říct, ale ona mi nedala šanci. „A nevyváděj žádné hlouposti!“ Křikla na mě ještě a poté zmizela ve dveřích…

Otevřela jsem pusu a chtěla jsem něco říct, ale pouze jsem zalapala po dechu. Byla jsem tu sama. Alice zmizela rychlostí blesku. To se mi nelíbí. Vůbec se mi to nelíbí. Proč tak spěchala??

Alice

Vyděšeně jsem zírala před sebe. Nechápala jsem, jak je možné, že Edwarda nevidím. Prostě najednou zmizel! Tohle není možné, nikdy předtím se mi to nestalo. Navíc na členy své rodiny jsem vyladěná obzvlášť silně. Ale teď… Nevidím nic.

Ztěžka jsem dosedla na pohovku a stále jsem se dívala před sebe. Nevnímala jsem Belliny otázky. Byla vyděšená stejně jako já. Možná dokonce víc. Bylo mi jí vážně líto. Nevěděla jsem, jak jí pomoct, protože jsou s Edwardem oba tak strašně umínění. Nechápu, proč nemohou být spolu, když se oba tak moc milují! Ale na tohle teď nemám čas. Teď mi vrtá hlavou jiná věc. Jak to, že Edward zmizel z mých vidění??

Pokoušela jsem se soustředit a vyvolat nějakou vidinu. Jakoukoliv. Ale Edwardova budoucnost pro mne byla náhle skrytá. Jako by udělal nějaké rozhodnutí, které mi znemožňovalo cokoliv vidět…

Sem tam mi hlavou probleskly malinkaté útržky, ale bylo těžké je identifikovat. Vím pouze, že Edward seděl v autě a někam jel. Ale zbytek je mi skrytý… Navíc mě ruší Bella svými úvahami, které vyvolávají nesmyslná rozhodnutí. Prostě to jen ignorovat…

„Alice? Vidíš něco??“ Zeptala se mě Bella už asi po desáté a cítila jsem, jak mě pozoruje, i když jsem se na ni nedívala.

„Ne, Bello.“ Odpověděla jsem podrážděně. Avšak v mém hlase byly také stopy strachu. Bála jsem se, aby Edward neudělal nějakou pitomost, a zároveň jsem měla tušení, že přesně to má v plánu.

Poté jsem zavřela oči a přiložila si ruce ke spánkům. Promnula jsem je a snažila se znovu vyvolat vidinu, která by mi prozradila něco víc… Byla jsem úplně mimo, když v tom mě zasáhl něčí obraz. Ale po chvíli jsem zjistila, že ta vidina patřila Belle a jejímu bláhovému rozhodnutí, zemřít, pokud by se Edwardovi něco stalo. Pche, jako kdybych jí to nechala udělat! Ale teď potřebuju klid…

„Bello, mohla bys toho laskavě nechat? Možná, že tě úvahy o smrti opravdu baví, jak je vidět.“ Při poslední větě jsem obrátila oči v sloup. Vážně mi to začínalo lézt na nervy… „Ale já se tu snažím soustředit. Tak pokud možno nemysli na žádné rozhodnutí, protože mě to ruší.“ Dodala jsem a podivila jsem se, jak zněl můj hlas unaveně. Ale bylo to spíše podrážděním a nevědomostí. Nesnáším, když nevím, co se děje, což se mi nestává prakticky nikdy.

„Promiň.“ Zaslechla jsem Bellinu omluvu, ale už jsem jí nevěnovala pozornost. Znovu jsem se začala plně soustředit.

No tak, Edwarde. Změň svoje rozhodnutí… Zaříkala jsem ho v duchu a čekala na jakoukoli sebemenší vidinu. A vskutku. Po chvíli jsem ho zahlédla. Vystupoval z auta. Kolem bylo vidět les. Ale pak to zase zmizelo…

Zamračila jsem se a začala se znovu soustředit. A pak jsem ho spatřila znovu. Nejspíš váhal a měnil svá rozhodnutí… Protože chvíli jsem ho viděla a pak zase ne. Ale nakonec se obraz vyjasnil.

„Vidím ho!“ Vykřikla jsem a soustředila se dál.

Edward se rozeběhl lesem. Utíkal mezi stromy a pak po nich začal šplhat a slézal zase dolů… Poté zbystřil a začal lovit. Byl zcela poddán svým instinktům. Poté se ale zadrhal a v tu ránu zastavil. Obezřetně se rozhlédl, přitom krčil nos, jako by cítil něco nelibého, a pak všechno zmizelo…

Zprudka jsem otevřela oči. Ignorovala jsem Belliny otázky a rychle uvažovala… Stále jsem nechápala, proč neustále mizí… Vyvolala jsem v paměti vzpomínku na předchozí vidinu. Ten les. Připadalo mi to tam známé…

No jistě, už vím, kde to je! Zaradovala jsem se v duchu a vyskočila na nohy. Poté jsem se koukla na Bellu.

„Promiň, Bello, ale musím jít.“ Řekla jsem a vydala jsem se ke dveřím. „A nevyváděj žádné hlouposti!“ Křikla jsem ještě na Bellu a poté jsem zmizela ve dveřích…

Utíkala jsem hustým deštěm tak rychle, že kdyby mě viděl nějaký člověk, ani by mě nezaregistroval. Byla bych pro něj jen nepatrná, rychle se vzdalující, rozmazaná šmouha…

Po nějaké době jsem konečně vběhla do lesa. Utíkala jsem směrem, kde jsem doufala, že je Edward. Jednak proto, že to byla jediná část lesa, kterou jsem teď nemohla vidět… Po chvíli jsem ucítila pach upíra.

Edward… Napadlo mě a běžela jsem dál. Avšak poté mě do nosu uhodil jakýsi zvláštní pach. Nakrčila jsem nos a přemýšlela jsem, odkud ho jen znám…

No jistě, vlkodlaci! Došlo mi s hrůzou, když se mi vybavilo mé setkání s Jacobem. Tehdy, když Bella skočila z útesu…

Náhle jsem se zarazila a zůstala jsem ohromeně zírat s pusou dokořán. Nechápu, že mi to nedošlo dřív! Edward se rozhodl jít k vlkodlakům, aby ho… Zabili.

„Ježíš!“ Zaúpěla jsem a vyrazila znovu vpřed. Šla jsem po stopě toho děsného pachu. Vsadila bych cokoliv, že je Edward teď s nimi…

Jak pach sílil, mísila se s ním i vůně upíra. Trochu jsem zpomalila a obezřetně se rozhlížela kolem. Neměla jsem žádný plán. Snad jen moment překvapení…

A pak jsem je zahlédla. Několik metrů ode mě stál Edward a kolem něj byli čtyři vlkodlaci. Edward stál čelem k rudohnědému vlkodlakovi a zíral na něj. Po chvíli se zkroutil v bolestné křeči. Ten vlk, který stál přímo naproti Edwardovi, vydal zvláštní zvuk. Jako by se snad… Smál? Stále jsem nechápala… Ale poté se Edward napřímil a chystal se zaútočit. Vlkodlak byl však rychlejší. Zlověstně zavrčel a poté se napjal ke skoku.

V té chvíli jsem na nic nečekala. Rozeběhla jsem se k nim a zrovna v okamžiku, kdy vlkodlak téměř dopadl na Edwarda, jsem do něj silně narazila. Ozvala se ohlušující rána jako, když do sebe narazí dva velikánské kameny. Společně s Edwardem jsem dopadla o několik metrů dál. Koutkem oka jsem viděla zuřícího rudohnědého vlka. Dopadl na zem na všechny čtyři a obrátil svou pozornost k nám. Vrčel a pomalu se přibližoval…

Zabiju tě, Edwarde! Ty jsi tak neuvěřitelný pitomec! Pomyslela jsem si naštvaně a hbitě jsem vyskočila na nohy. Pokoušela jsem se prohlédnout budoucnost nás dvou, ale neviděla jsem vůbec nic…

Pokračování příště!

Fallen_Angel

Předchozí / Další

Shrnutí

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová šance - 12. díl: