Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová šance - 10. díl

07.06.2009 (09:30) • FallenAngel02 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2769×

10. kapitola - Život není fér

Marně jsem se natahovala až na samý okraj nočního stolku, kde ležela jedna z knih, co mi donesl Charlie. Prý abych se tu nenudila. Směšné... Jako by mě nějaká knížka mohla zabavit a odplavit všechny starosti a problémy...

„Kruci!" Zaklela jsem, když se mi povedlo shodit skleničku s čajem. O vteřinu později se ozval dunivý zvuk a řinčení skla... Natáhla jsem se, abych dosáhla dolů. Mohla po sobě uklidit ty střepy, ale bohužel marně... Byla jsem moc vysoko, zato podlaha proklatě nízko...

„Nech toho, Bello. Ještě spadneš dolů a nechají si tě tady déle. I když myslím, že by to až tak špatný nápad nebyl..." Neodpustila si Alice kousavou poznámku. Už mi dala několikrát jasně najevo, co si myslí o mém předčasném propuštění z nemocnice. Leč všechny její připomínky byly marné...

„Už víš něco nového o Edwardových plánech?" Nereagovala jsem na Alicinu poznámku.

Alice však zarytě mlčela. Sbírala střepy ze země a dělala, že mě neslyší. Ale na tohle jí neskočím. Její super sluch by zaregistroval, i kdyby spadlo na zem pírko...

„Alice? Tak povíš mi to?" Zkusila jsem to ještě jednou. Rozhodně se nehodlám nechat jen tak odbýt. Tohle se mě totiž týká až příliš. Vlastně je to životně důležité. Musím nutně vědět, co je s Edwardem...

Nehledě na to, že do mého života už nejspíš nepatří. Mám o něj hrozný strach... Nepřežila bych, kdyby se mu nedej bože něco stalo. Raději bych skočila z útesu, než abych žila s vědomím, že Edward už není... Protože bez něj pro mě tenhle svět ztrácí význam...

Ale nesmím zbytečně předbíhat. Třeba jel na Aljašku. Za Tanyou, nebo nějakou jinou neodolatelně krásnou upírkou...

„Nic důležitého." Odpověděla mi konečně Alice, ale přesto se tvářila až příliš zaměstnaně. Něco mi na tom nesedí. Ale nemůžu přijít na to co...

Chtěla jsem ještě něco dodat, ale v tom se objevila ve dveřích zdravotní sestřička a tlačila před sebou kolečkové křeslo. Určené pro mě...

„Ach..." Uniklo mi a moje tvář se zkřivila bolestnou grimasou. Cítila jsem na hrudi zvláštní bolest. Jako když něco životně důležitého umřelo. Možná to byla naděje, že se mi tohle všechno jenom zdá. A moje... Nepohyblivost není definitivní. Ovšem teď už to mám potvrzené. Tohle pitomé pojízdné křeslo je toho důkazem...

„Děkujeme, nechte to tady. Ten zbytek už zvládneme." Odbyla Alice s úsměvem sestřičku, když mi chtěla pomoci přemístit se na... Na mé nové kolečkové křeslo....

„Kde je Char -... Táta?" Zeptala jsem se, abych převedla své myšlenky na jiné téma. Zdaleka ne tak nebezpečné...

„V práci. Měl něco moc naléhavého, jinak by tu byl jistě také. Ale prý se pokusí přijet domů brzy..." Vysvětlila Alice a tvářila se bezstarostně, jako by bylo vše v nejlepším pořádku. Anebo to tak možná jen mělo vypadat, kdo ví...

„Aha." Zamumlala jsem pouze a dál hypnotizovala ten krám, co mi má posloužit místo noh. Jako by je snad mohl někdy nahradit...

„Myslím, že je čas jít, Bello." Pobídla mě Alice a přistoupila ke mně blíž. „Tedy pokud sis to snad ještě nerozmyslela a nechtěla bys tu třeba zůstat a začít s rehabilitacemi...?"

„Ne, jedeme domů." Řekla jsem jen a rozhlédla se kolem sebe. Věci už jsem měla sbalené. Nemohla jsem se dočkat až budu konečně doma. Tohle neznámé a neosobní prostředí mi moc neprospívá. I když ono je to celkově jedno. Troska zůstane troskou, ať je v nemocnici, doma nebo třeba na dovolené na Hawaii...

„Jak myslíš, ale je to od tebe velice nerozumné, Bello." Konstatovala Alice otráveně a natáhla ke mně své ledové paže. Člověk by řekl, že takové drobné stvoření nemůže mít žádnou sílu. Ovšem to je veliký omyl...

Alice mě popadla do náručí, tak lehce a ladně, jako bych snad bylo pírko. Poté mě opatrně posadila na vozík čekající opodál. Jakmile se mé tělo poprvé dotklo té pro mě neznámé věci, udělalo se mi nevolno. Zvedl se mi žaludek. Ale spíš to bylo způsobeno čirým zoufalstvím. Cítila jsem, jak se mi do očí znovu derou slzy. Ale já nechtěla plakat, i když jsem si připadala jako naprostá troska. Zbytečná a nepotřebná. Na obtíž. Ano, to jsem teď já...

Rukou jsem si zakryla oči. Tak, abych utajila ten protivný projev mé slabosti. I když myslím, že Alice si toho stejně všimla, ale nijak to raději nekomentovala. Byla jsem jí za to neskonale vděčná...

„Konečně domů..." Poznamenala jsem tiše. Spíš myslím, že jsem si mluvila pro sebe... Poté se můj vozík díky Alicině zručnosti rozjel. Bože, už teď jsem ten hloupý krám nenáviděla!

***

„Vítej doma, Bello!" Vykřikla radostně Alice a zaplula se mnou do obýváku. Úžasem jsem otevřela pusu. Všude kolem byly barevné nafukovací balónky. Pestrobarevné květiny postrkané snad úplně všude... A přesně uprostřed hromada dárků. Vsadím se, že Alice vykoupila polovinu Forks, Port Angeles nebo jakéhokoliv jiného města, které je v blízkém dosahu...

Vypadalo to tu jako v přecpaném cirkusovém šapitó... Teď ještě odněkud vyskočí cvičená opice a budu se moct do té nemocnice vrátit znovu. Tentokrát však díky srdeční zástavě způsobené úlekem...

„Líbí se ti to?" Zašvitořila Alice s nadějí v hlase a vyčkávavě se mi zadívala do obličeje.

„Hmm, ano." Přitakala jsem, ale moc nadšeně to neznělo. Alice si toho naštěstí nevšímala.

„Provedli jsme tu pár změn. Tedy spíš já, Charlie mi nechal volnou ruku." Vysvětlila a zatvářila se tajemně. „Máš novou postel. Rozkládací. To proto, že další by se tam těžko vešla. A já někde spát musím, že? Také je to nahoře trochu předělané, aby ses tam mohla dobře pohybovat... Pro to ostatní tu zatím budu já, ale brzy se budeš moct bez problémů pohybovat po celém domě úplně bez problémů sama. Je to zařízené..."

„Hmm, aha. To je super. Dík." Odvětila jsem bez zájmu a tupě zírala před sebe. Jen jsem se čím dál víc utvrzovala ve vlastní neschopnosti... A tohle zvláštní zacházení mi nijak nepomáhalo. Spíš naopak...

„Bello, nemůžeš projevit aspoň trošku nadšení?" Stěžovala si Alice mrzutě...

„Promiň, Alice. Samozřejmě si moc vážím tvojí pomoci..." Řekla jsem omluvně a pokusila se vyloudit na tváři úsměv. Ale pravda byla, že mi to moc nešlo... Spíš z toho vyšel jakýsi nepovedený škleb.

„Neboj se, Bello. Zase bude líp. Uvidíš. Jsem si tím -„ Najednou se Alicin pohled rozostřil. Její oči dostaly nepřítomný, avšak velmi soustředěný nádech. Vypadala jako by sledovala něco, co se odehrávalo daleko odtud. Ona to však viděla. Viděla něco, co ji velmi rozrušilo. Po chvíli to zmizelo. Alice byla opět plně přítomná...

Posadila se roztřeseně na pohovku a lapala po dechu. Takovouhle reakci jsem u ní snad ještě nezažila. Náhle vypadala tak... Zranitelně. Plná obav. Tatam byla její předešlá sebejistota...

„Alice, co se děje??" Vydechla jsem zmateně. Začínaly se mě zmocňovat obavy. Tohle se mi vůbec ale vůbec nelíbilo...

„Edward... Edward zmizel." Hlesla Alice a upřeně zírala před sebe. Seděla bez hnutí. Jako socha vytesaná z kamene.

„Cože?? Jak... Jak zmizel??" Vykulila jsem oči a na okamžik jsem samým leknutím přestala dýchat. Nechápala jsem, jak to myslela...

„Prostě ho nevidím." Vysvětlila Alice nešťastně. „Jako by najednou přestal existovat. Viděla jsem ho, změnil směr své jízdy. Chvíli to vypadalo jako, když se vrací zpátky do Forks. Ale potom najednou nic. Prázdno. Nemůžu se na něj naladit... Je to, jako by se snad propadl... Nerozumím tomu. Tohle se mi ještě nikdy nestalo."

„Ne. To nemůže být pravda. Musí to mít nějaké rozumné vysvětlení! Lidé přece jen tak nemizí!" Křičela jsem jako smyslů zbavená. Opět jsem pociťovala nával paniky. Celá jsem se třásla. Oči se mi začínaly plnit slzami...

Nemohu ho ztratit! To se nesmí stát! Edward je určitě v pořádku. Nic se neděje. Zase to bude dobré... Musí být!

„Edwarde." Mumlala jsem zoufale a bezděčně se rozhlížela po místnosti. Horečně jsem přemýšlela. Přece existuje něco, co můžeme udělat!

„Musíme... Musíme něco udělat!" Vykoktala jsem a podívala se Alici do obličeje. Vypadala bezradně. A to mě vyděsilo ještě víc. Protože ona si věděla rady vždy...

Tohle je zlé. Moc zlé... Došlo mi vzápětí.

Mám takové špatné tušení... Pevně doufám, že je to jen hloupý pocit, nic víc...

Jestli se Edwardovi něco stane, tak... Nepřežila bych to!

Edwarde, prosím, nedělej žádné hlouposti!...

Pokračování příště!

Fallen_Angel

Předchozí / Další

Autor: FallenAngel02 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová šance - 10. díl: