Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola VIII.

07.10.2009 (19:15) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1929×

Kapitola VIII.

Zaslechla jsem jemné zaklepání na dveře, které mě probudilo, jak jsem po chvíli zjistila. Musela jsem spát opravdu tvrdě, když mě neprobudil ani Edward. I když, upíři byli vždy přehnaně tišší. Vstala jsem, oblékla si ten příjemný župan a vydala se do obývacího pokoje. Na stole už na mě čekala snídaně, kterou nejspíš přinesla pokojová služba.

„Dobré ráno lásko,“ přivítal mě Edward a políbil mě. „Nechal jsem ti přinést snídani, abychom se nezdržovali.“

„Díky, ale nemám moc veliký hlad,“ snažila jsem se vycouvat.

„Už zase začínáš?“ Pokáral mě.

Namísto vymýšlení opravdu vážných argumentů, proč vlastně nepotřebuji jíst, jsem se posadila ke stolu a dala se do jídla. Edward se usmál a posadil se na židli vedle mě.

„Až to sníš, tak se oblékneš, sbalíme věci a půjdeme zpátky na letiště. Doufám, že chytneme nějaké letadlo do Kuusama ještě dnes. Čím dříve tím lépe. Musíme využít toho, že je stále ještě v jeho blízkosti,“ osvětlil mi plán. Přikývla jsem a rychle do sebe naházela obsah talíře.

Netrvalo moc dlouho a už jsme stáli v hotelové recepci. Edward zaplatil účet, který byl podle mě, nesmyslně drahý a potom jsme se vydali na letiště. Zamířili jsme rovnou k pultu a Edward zase začal mluvit finsky. Slečna se velice dlouho dívala na obrazovku počítače a když vzhlédla tak jen zakroutila hlavou. Edward se s její odpovědí nechtěl smířit a tak se k ní naklonil trochu blíže, vykouzlil na tváři úsměv filmové hvězdy a něco řekl. Slečna se usmála a začala se červenat. On s ní snad flirtuje nebo co? Pane Bože! On s ní doopravdy flirtuje! Byla jsem otřesená. Za pár chvil nám ta dívka s úsměvem podávala dvě letenky. Edward vypadal velice spokojeně.

„Letí nám to asi za dvě hodiny,“ informoval mě, když jsme se posadili na lavici uprostřed haly. „Měli jsme štěstí.“

„Štěstí? Edwarde, ty jsi s ní flirtoval!“ Nařkla jsem ho. Opravdu mě jeho předchozí počínání vytočilo.

„Ale lásko, víš, že miluji jen tebe. Bylo to nutné. Tvrdila mi, že do Kuusama je všechno obsazené až do zítřejšího večera. Musel jsem něco udělat. Nezlob se na mě, prosím,“ vypadal, že ho to opravdu mrzí. Jeho pohledu se nedala odolat. Namísto slov jsem se na něj jen usmála.

„Měli bychom se nechat odbavit,“ navrhla jsem.

„To je dobrý nápad. A co budeme dělat pak? Budeme mít asi ještě hodinu času,“ zapřemýšlel nahlas.

„Nevím, napadá tě něco?“ Zeptala jsem se.

„Nejspíš ne, nejraději bych tě celou tu dobu držel v náručí a šeptal ti, jak moc tě miluji,“ prozradil mi své smyšlené plány. Bohužel se tady nedaly realizovat. Lidé by se asi velice podivovali a my jsme o přílišnou pozornost opravdu nestáli. Stačilo, že se na Edwarda co chvíli dívala snad každá kolemjdoucí.

Nechali jsme se odbavit a potom jsme se posadili do jedné kavárny, kterých tu bylo nespočet. Moc jsme nemluvili, tedy spíš vůbec, jen jsme si vyměňovali zamilované pohledy jako by nám bylo sedmnáct, což už dávno nebyla pravda. V Edwardově případě obzvlášť, jenže na něm to bohužel nebylo vůbec znát.

Když se letadlo odlepilo od země, tak se mi najednou chtělo spát. Jedno silné espreso mi už zřejmě nestačí. Edward si všiml, jak se mi zavírají víčka a tak můj stav podpořil tou úžasnou melodií mé ukolébavky. Usnula jsem snad okamžitě.

* * *

„Lásko, budeme přistávat,“ oznámil mi sladký hlas. Otevřela jsem oči a snažila se vrátit zpátky do reality. Sen mě přenesl o mnoho let zpátky, zažívala jsem znovu svůj první den ve forkské škole a první setkání s Edwardem. Bylo těžké uvědomit si, že je všechno už nebo vlastně ještě pořád jinak.

„Jo, jo, už jsem vzhůru,“ vysypala jsem ze sebe. Zapnula jsem si pás a čekala až letadlo dosedne na zem.

Edward se opět hned na letišti informoval, kde se můžeme ubytovat a kde seženeme automobil. Půjčovna aut byla jen pár kroků od letiště, takže jsme se se zavazadly nemuseli tahat kdo ví jak daleko. No, tahat, všechna naše zavazadla by určitě vzal Edward a ani po desítkách kilometrů by se necítil nijak unavený. Nejsem si ale jistá, jestli by takový pochod vydržely moje nohy. Může se stát, že mě podobné náročné výlety čekají v příštích dnech, takže bude lepší, když budu šetřit všechny síly.

V půjčovně jsme se dlouho nezdrželi. Edward obsluze vysvětlil, jaké auto potřebujeme a během chvíle jsme dostali klíčky od černého Jeepu Cherokee, který přesně vyhovoval našim potřebám. Poté Edward naházel naše zavazadla do velice prostorného kufru a vydali jsme se do hotelu Sokos Hotel Kuusamo, který se nacházel kousek od jezera Kuusamojärvi. Hotel stál přibližně v těch samých místech, kde Alice naposledy viděla Samuela. Snad budeme mít štěstí.

Ubytování nám také moc času nezabralo. Byl podzim, před začátkem sezóny, takže byl hotel skoro prázdný. Dozvěděli jsme se, že hosté začínají přijíždět většinou až v listopadu a pak je celkem problém sehnat zde pokoj. Edward vzal všechny naše věci a vydal se do prvního poschodí. Šla jsem za ním. Zastavil se až před dveřmi s číslem 3. Otevřel je a nechal mě vstoupit první. Tento pokoj nebyl tak luxusně vybavený, jako v hotelu v Helsinkách a proto jsem se tu hned cítila lépe. Připadala jsem si tu bezpečně, protože všechno působilo velice útulně.

„Promiň,“ řekl najednou Edward.

„Co, cože?“ Nechápala jsem. „Za co se omlouváš?“

„Tenhle pokoj není přesně takový, jaký bych si pro tebe představoval,“ vysvětlil mi a tvářil se velice zkroušeně. „Ale připadalo mi zbytečné brát nějaký veliký, když tu stejně moc času nestrávíme.“

„Mně se tenhle pokoj líbí,“ namítla jsem nadšeně.

„Vážně?“ Ujišťoval se.

„Ano, je takový… útulný. Cítím se tu dobře,“ informovala jsem ho o svých pocitech a usmála se. On mi úsměv opětoval.

„To jsem rád,“ řekl. „Takže, teď si vybal a pojedeme nakupovat.“

„Nakupovat?“ Vyjekla jsem.

„Uklidni se lásko, nemůžeš se přeci finskou tundrou procházet ve svých teniskách. Musíme ti koupit pořádné vybavení. Především pevné boty a teplé oblečení,“ objasnil mi. Pochopila jsem, že má pravdu. Opět.

„Aha,“ rezignovala jsem. „Dobře. Ale víš, že nesnáším, když za mě utrácíš spoustu peněz.“

„Na penězích vůbec nezáleží,“ zašeptal mi do ucha, přitáhl si mě k sobě a následně políbil. Velice intenzivně. Začala se mi podlamovat kolena, jeho úžasné vůni se prostě nedalo odolat.

Nechal mě vybalit si, ale celou dobu vypadal trochu nervózně. Zřejmě se bál, abych z těch nákupů nechtěla cuknout. Věděla jsem, že to nemá smysl. Opravdu by bylo bláhové, abych se do místní přírody vypravila jen tak nalehko. Když jsem konečně skončila, tak jsme se vydali do recepce. Tam se Edward, tedy nejspíš, zeptal, kde je tu nějaká prodejna turistického náčiní. Recepční mu ochotně na mapě ukázala, kam se máme vydat. Projeli jsme skoro celé město, které mimochodem nebylo zase až tak veliké, jak jsem si původně myslela. Nakonec Edward zastavil před obchodem, v jehož výloze byly vystavené všemožné potřeby pro turistiku.

Edward mi pokynul, abych vešla dovnitř jako první. Asi se pořád bál, že bych mohla utéct. Když jsem vstoupila do krámku, tak se na mě zpoza malého pultíku začal usmívat plešatý stařík. S Edwardem za zády jsem se vydala rovnou k němu. Mezi tím, co Edward vysvětloval, co všechno potřebujeme, jsem se po obchůdku rozhlédla. V mnoha ohledech mi připomínal Newtonovic obchod ve Forks, který jsem za ta léta znala opravdu detailně. Zvláštní bylo, že se mi vůbec nezastesklo. Strávila jsem tam opravdu spoustu času a to místo mi teď vůbec nechybělo. Z mého přemýšlení, proč to tak asi je, mě náhle vytrhl Edward.

„Bello, pojď,“ řekl a ukázal směrem ke kabince. Jedné jediné v celé místnosti.

Poté šlo vše ráz na ráz. Vyzkoušela jsem si snad troje pohorky, desatery kalhoty, patero zimních bund, nespočet teplých mikin, svetrů a triček a dalšího oblečení, které je pro správného „zálesáka“ nepostradatelné. Poté mi Edward vybral ještě nějaké termoprádlo, silné ponožky, krosnu a spoustu, dle mého názoru, zbytečných věcí jako byl lovecký nůž, ešus, čutora a spousta instantního a jinak upraveného jídla. Navrch nezapomněl přihodit rukavice a šálu. Na pult položil veškeré oblečení, které jsem si zkoušela a bylo mi. Myslela jsem, že je to nějaký vtip. Rozhodně jsem nepotřebovala troje boty a patery kalhoty. Nechtěla jsem se ale s Edwardem hádat a tak jsem raději mlčela.

Společně jsme naházeli mé nové věci do kufru a vydali se zpět do hotelu. Když jsme projížděli městem, tak jsem si jej detailně prohlížela i když mi to ztěžoval fakt, že už se začalo smrákat. Asi se mi Finsko zalíbilo. Bylo to jiné než u nás ve Spojených státech, ale v mnohém se toto město podobalo Forks. Ticho a klid v ulicích mi připomněli domov. Můj domov, do kterého už se nejspíš nebudu moct vrátit, pokud náš plán ztroskotá.

Edward mě donutil, abych všechny nové věci pečlivě vyskládala do skříní a hlavně mě prosil, abych si pamatovala, kam co dávám. Zdržovat se hledáním oblečení? To by tak scházelo. Na to, s čím vším jsem do Finska přiletěla, byla teď celá skříň plná. Řekla bych, že Edward měl z podařeného nákupu vážně radost. Po tom, co jsem všechno řádně uklidila, už na mě čekala večeře. Moje láska mě samozřejmě nemohla nechat strádat. Rychle jsem do sebe naházela zeleninové rizoto a pak se rychle přesunula k Edwardovi na postel, bylo mi jasné, co bude následovat.

„Ahoj,“ ozvalo se z aparátu. „Ne Edwarde, žádná změna. Celý den byl zalezlý někde v jeskyni a zatím to nevypadá, že by se z ní chtěl hnout.“ Informovala nás pohotově Alice, aniž by Edward položil otázku nahlas. Napadlo mě, že ta její schopnost jim vlastně tak trochu šetří účty za telefon.

„Dobrá,“ řekl Edward zadumaně. „Zítra zkusíme vyrazit po okolí, abychom zmapovali terén. Máš pro nás ještě nějakou zprávu?“

„No, vlastně ano,“ přiznala Alice zdrženlivě. Když bylo chvíli ticho, tak pokračovala: „Edwarde, asi bys neměl s Bellou zůstávat žíznivý. Dlouho už jsi nebyl na lovu.“ Podívala jsem se Edwardovi do očí a teprve teď si všimla, že nejsou zlatavé, ale černé jako uhel.

„Díky za připomínku, sestřičko,“ odbyl ji. „Zavolám zase zítra. Všechny pozdravuj.“ Počkal na Alicin pozdrav a hovor ukončil.

„Lásko,“ začala jsem opatrně. „Alice měla pravdu, vážně bys měl vyrazit na lov.“ Bylo vidět, že to neslyší rád, ale začal o tom přemýšlet. Musel mít šílenou žízeň.

„Nemůžu tě nechat samotnou,“ vypadlo z něj náhle. „Slíbil jsem ti to.“

„Ale já s tebou na lov jít nemůžu, takže mě tu budeš muset nechat,“ snažila jsem se být neoblomná. „Nedá se svítit.“

Vypadal, že o tom vážně přemýšlí. Raději jsem do toho nezasahovala, ale bylo mi jasné, že v noci se bude toulat po lesích a lovit místní zvěř. Věděl, že mám pravdu a že je nebezpečné, aby v mé blízkosti zůstával žíznivý. Snažila jsem se o povzbudivý úsměv a zadívala se mu přímo do uhelně černých očí.

„Dělám to opravdu nerad, Bello,“ oznámil mi zničeně.

„Já vím, ale je to nutné. Jako já musím jíst, tak ty zase pít,“ snažila jsem se poukázat na jeho přílišnou starost o můj denní přísun potravin. „Neboj, nikam ti neuteču!“ Ujistila jsem ho a stvrdila svůj slib polibkem.

Vypadal opravdu zmučeně, když opouštěl náš pokoj oknem. Zamávala jsem na pozdrav a také mu poslala vzdušný polibek. Ve vteřině zmizel ve tmě. Chvíli jsem stála u otevřeného okna a nechala se ovívat ledovým vzduchem. Bylo mi velice zvláštně. Po prvé od chvíle, kdy se ke mně vrátil, zase odešel. Nechtěla jsem smutnit, ale pohltilo mě to. Řekla jsem si proto, že musím něčím vyplnit čas, který budu trávit sama, ale nevěděla jsem čím.

Začala jsem tím, že jsem si dala velice dlouhou relaxační koupel. Opravdu dlouhou koupel. Když jsem vylezla, tak jsem se chvíli procházela po pokoji a prohlížela si veškeré vybavení opravdu pečlivě. Ale ani to mi moc čas neukrátilo. Počet mých plánů se najednou rovnal nule. Nevěděla jsem, co dělat. Spát se mi nechtělo a jen tak nečinně sedět a čekat také ne.

Znovu jsem si začala prohlížet nábytek v pokoji, ale to jsem opravdu neměla dělat. Objevila jsem totiž malý bar, který byl plný lahví s alkoholem. Nejprve jsem jej hned zase zavřela a poručila si se do něj už nepodívat, ale neměla jsem moc pevnou vůli. Uvědomila jsem si, že by se mi snáz usínalo, že už jsem se pár dní ničeho nedotkla a také, a to bylo hlavní, otupěly by mi po něm smysly a já se tak nemusela soužit myšlenkami na nejistou budoucnost a také na… na mého přítele, kterého nejspíš už pohřbili a já u toho ani nebyla. Vzpomínka na Jacoba mě utvrdila v tom, že bych se opravdu měla něčeho napít. Na druhou stranu, nechtěla jsem zklamat Edwarda. Jenže, co ten o tom může vědět? Jemu přítel nezemřel. Dodala jsem si kuráže, bar znovu otevřela a doufala, že to Edward nepozná.

Sáhla jsem do malé skřínky a vytáhla láhev nějaké čiré tekutiny, název byl bohužel ve finštině. Pokrčila jsem rameny a láhev načala. Brrr, zřejmě nějaká místní vodka. Odložila jsem ji vedle sebe a sáhla po další lahvi. Objevila jsem jakýsi koňak, poté nějaké slaďoučké pití a nakonec poklad. Úplně vzadu byla zastrčena láhev mojí stará známe whisky Jack Daniel’s. Je vidět, že se Finové vyznají, když tu mají ukrytý poklad, který pochází z našeho kontinentu. Whisky jsem si nalila do sklenky a posadila se do pohodlného křesla. První lok jsem si opravdu vychutnala a dlouhou chvíli jej převalovala v ústech sem a tam, jako nějaký znalec. Byla jsem ráda, že jsem konečně objevila něco, co se dá pít.

Obsah první sklenky ve mně zmizel rychlostí blesku. Chuti tohoto báječného moku se vážně nedalo odolat. Okamžitě jsem si dolila. Povolilo ve mně napětí a já se cítila uvolněně. Nepřipadala jsem si jako alkoholička, ale rozhodně mi alkohol pomáhal zapomenout na realitu. Při třetí sklence na mě padl splín. Na chvíli jsem měla pocit, že opět sedím ve svém starém křesle, jen s tím rozdílem, že je můj kdysi velice dobrý přítel mrtvý a ještě k tomu mou vinou. Nechtěla jsem na to myslet, protože jsem cítila, že se mi do očí tlačí slzy. Pár jsem jich nechala sklouznout po tváři a rychle trápení zahnala dalšími loky lahodné tennessijské tekutiny. Netrvalo dlouho a výsledek se dostavil. Opila jsem se velice rychle, ale bylo mi to jedno. Konečně jsem se dočkala sladké stagnace myšlenkových pochodů. Dokonce jsem měla chuť se smát. Chtěla jsem si ještě dolít, ale láhev zela prázdnotou.

„A sakra,“ ujelo mi. Chtěla jsem se postavit, ale dost dobře mi to nešlo. Tělo mě přestalo poslouchat. Připadalo mi to vtipné. Nápad nalít si ještě jednu, jsem pro jistotu zamítla. Uznala jsem, že už mám dost. „Edward asi nebude mít radost,“ řekla jsem si sama pro sebe a musela se znovu pousmát.

Od původního plánu počkat na něj jsem raději upustila a velice neohrabaně se přesunula do postele. Spala jsem snad okamžitě.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola VIII.: