Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola VII.

22.09.2009 (14:15) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1712×

Kapitola VII.

Když letadlo konečně dosedlo na zem, tak se mi trochu ulevilo. Neustále jsem totiž měla strach, že se něco stane, něco, co my sami nedokážeme ovlivnit. Teď už je jasné, že je vše jen na nás.

Vůbec jsem netušila, co se bude dít, až opustíme letiště, ale byla jsem si jistá, že Edward určitě má nějaký plán. Tedy alespoň jsem v to doufala. Vydat se naslepo, jen tak finskou krajinou, se mi zdálo jako naprostá hloupost. Alice říkala, že se Samuel schovává, takže jej asi budeme muset hledat. Myslela tím, hledat v lesích? Snažila jsem se představit si sebe samu, jak se brodím bažinami a rozhlížím se, jestli náhodou nezahlédnu upíra. Z mých myšlenek mě vytrhl Edward.

„Lásko,“ zašeptal mi do ucha. „Tady už je večer. Bude nejlepší, když přes noc zůstaneme v hotelu, nemyslíš?“

„Když to říkáš ty, tak to asi bude nejlepší,“ odpověděla jsem mu. Na jednu stranu měl pravdu, nemá cenu vydávat se do neznáma za tmy, ale na tu druhou už jsem se nemohla dočkat až naše pátrání začne. Chtěla jsem to všechno už mít za sebou. Edward na mou odpověď jen tiše přikývl.

Poté jsme vystoupili z letadla a odebrali se do letištní haly. Edward se chvíli rozhlížel a potom zamířil k informacím, šla jsem za ním. Naprosto plynulou finštinou, tedy alespoň myslím, že šlo o finštinu, se na něco zeptal mladíka stojícího za pultíkem a ten mu hned ochotně odpověděl. Vůbec jsem netušila o čem se baví a trochu mě to trápilo. Mladík najednou sáhl pro brožuru a něco nám v ní ukazoval. Kdybych alespoň tušila co… Edward si brožuru vzal a ještě něco řekl. Mladík sáhl pod pult a vytáhl další malé knížečky a mapky. Edward se usmál a z peněženky vytáhl bankovku, kterou jsem ještě nikdy předtím neviděla, pak ještě něco zamumlal. Mladík vypadal velice spokojeně a přívětivě se na nás usmál.

„Ty umíš finsky?“ Zeptala jsem se Edwarda, když jsme se trochu vzdálili od pultíku.

„Tak trochu,“ odvětil.

„Trochu?“ Podivila jsem se.

„No, dříve, když jsem se po nocích nudil, tak jsem se učil různé jazyky. Aspoň vidím, že to k něčemu bylo,“ vysvětlil mi a usmál se. „Ten kluk říkal, že je hned tady vedle hotel, snad budou mít volný pokoj.“

Poté mě vzal za ruku a společně jsme se vydali pro naše zavazadla. Netrvalo dlouho a mohli jsme letištní halu opustit a vydat se najít hotel, o kterém mluvil ten mladík z informací. Moc práce nám to nedalo, hotel byl opravdu hned vedle východu z letiště. Když jsme vcházeli dovnitř, tak jsem si všimla, že veškeré vybavení vypadá velice luxusně. Přepadly mě výčitky, že kvůli mně musí Edward utrácet takovou spoustu peněz, kterou určitě jedna noc v tomto hotelu bude stát. Kdybych nebyla člověk, tak bychom hotel určitě nepotřebovali.

„Edwarde, nemyslím si, že potřebujeme spát v tak drahém hotelu,“ zašeptala jsem mu do ucha. Cítila jsem se opravdu provinile. On se na mě nechápavě podíval.

„Bello, musíme v klidu vymyslet nějaký plán a to bych velice nerad dělal někde venku. A o peníze se nestarej,“ řekl to trochu hrubým tónem, zřejmě se mu nelíbilo, že uvažuji takhle. Ihned mě ale objal a usmál se, abych na to zapomněla.

Došli jsme k recepci a Edward se ujal slova. Mladé ženě, mohlo jí být tak okolo třiceti, něco velice barvitě vysvětloval. Žena neustále přikyvovala a poté se začala věnovat počítači. Netrvalo dlouho a s lítostí Edwardovi něco oznamovala. On přikývl, vykouzlil na tváři svůj nejúžasnější úsměv a opět jí něco řekl. Žena se opět naklonila k počítači a dlouho něco psala na klávesnici. Nakonec se usmála a podala Edwardovi klíč od pokoje s číslem 21. Edward se na ni znovu usmál a podepsal jakýsi papír. Potom mě chytil okolo ramen a vydal se směrem k výtahu.

„A co naše zavazadla?“ Zeptala jsem se vyděšeně. Měla jsem namysli hlavně Edwardovi kufry, má chudá cestovní taška by nikomu nechyběla.

„Nedělej si starosti,“ řekl a usmál se na mě. Po očku jsem se podívala směrem k recepci, kde ležela naše zavazadla. Už u nich stál nosič a snažil se je opatrně zvednout ze země, když se mu to povedlo, tak se vydal za námi.

„Aha,“ vyklouzlo mi. Edward se opět jen usmál.

Vyjeli jsme výtahem do třetího patra a došli až ke dveřím s číslem 21. Edward je odemkl a pustil mě dovnitř. Vždycky byl velice galantní. Pokoj byl překrásný, no pokoj, byl to spíš apartmán. Byl obrovský, vešla jsem prvně do jakéhosi obývacího pokoje, velmi vkusně vybaveného. Z něj vedly jedny dveře do koupelny, druhé do ložnice a třetí, celé prosklené, na terasu.

„Líbí?“ Zeptal se mě Edward.

„Je překrásný,“ vydechla jsem. „Edwarde, není to přeci jen zbytečné? Jsme tu jen na jednu noc a myslím, že ani jeden z nás toho moc nenaspí.“

„Psst,“ utišil mě Edward a abych pochopila, že to myslí vážně, přiložil mi prst na ústa. Dlouho se mi díval do očí a poté mě políbil. Jeho ledové a tvrdé rty byly úplně stejné jako před lety. Užívala jsem si každou vteřinu toho nekonečného polibku a přenášela se kamsi do neznáma, kde mi bylo opravdu dobře. Najednou jsem se cítila bezpečně a spokojeně. Nechtěla jsem aby přestal, ale bylo to nutné. „Musím ti nějak vynahradit ta ztracená léta,“ dodal nakonec a obdařil mě svým andělským úsměvem.

„Nic mi vynahrazovat nemusíš,“ ujistila jsem ho.

„Už zase začínáš?“ Zeptal se mě káravým tónem. Sklopila jsem hlavu a pohled zaryla do země. „Myslím, že by ti přišla vhod pořádná koupel, co ty na to?“

„Ach, asi máš pravdu,“ hlesla jsem, když jsem si uvědomila, jak dlouho jsem nenavštívila koupelnu. Edward rukou pokynul ke dveřím koupelny a tak jsem se k nim rozešla, on mě následoval.

Koupelna byla samozřejmě také luxusní. Začínala jsem mít pocit, že jsme snad v prezidentském apartmá. Edward byl tak hodný, že mi začal napouštět obrovskou vanu a ukázal mi, kde najdu osušku. Poté svou úžasnou rychlostí a zmizel a hned se zase vrátil, aby mi přinesl mýdlo a šampon. Byl tak pozorný. Když jsem si obě nádobky vzala, tak se usadil do křesla, které stálo vedle umyvadla a usmíval se na mě. Čekala jsem až odejde, abych se mohla umýt, ale on se k odchodu moc neměl. Došlo mi, že chce zůstat.

„Víš, ráda bych byla sama,“ řekla jsem tiše a nejistě. Trochu jsem se začervenala. Styděla jsem se za to, jak vypadám.

„Chápu, omlouvám se,“ řekl, přistoupil ke mně, aby mi věnoval letmý polibek a pak z koupelny odešel.

Trochu se mi ulevilo, když za sebou zavřel dveře. Nechtěla jsem, aby mě takhle viděl, stačí, že se neustále musí dívat na mou vrásčitou tvář. Konečně jsem se ponořila do horké lázně a začala relaxovat. Všechny špatné vzpomínky se na chvíli uklidily někam do pozadí a já mohla jen tak ležet a nad ničím nepřemýšlet. Jak příjemné a jednoduché, kéž by to tak šlo pořád.

Voda pomalu začala chladnout a tak jsem se rozhodla vanu opustit. Zabalila jsem se do příjemného županu a vrátila se do obývacího pokoje k Edwardovi. Ten seděl u jídelního stolu a usmíval se na mě. Na stole byla připravená večeře. Je fakt, že jsem už trochu hlad měla a tak jsem se bez jakýchkoliv připomínek posadila na židli a pustila se do jídla. Edward se jen spokojeně usmíval, když viděl, jak mi chutná.

Když jsem konečně dojedla, tak jsme se přesunuli do ložnice. Nejprve jsem nechápala proč, protože spát se mi rozhodně nechtělo, ale když jsem na posteli uviděla rozložené mapky a brožury, tak mi to došlo. Oba jsme se posadili a Edward vytáhl z kapsy svůj mobilní telefon. Dvěma rychlými pohyby vytočil číslo a přístroj položil na postel.

„Ahoj Edwarde,“ ozvalo se z aparátu. Ten hlas nešlo nepoznat.

„Ahoj Alice, omlouvám se, že to tak trvalo. Museli jsme se ještě ubytovat a rozhodně jsem nemohl Bellu nechat bez večeře…“ omlouval se.

„Já vím,“ přerušila ho Alice.

„Promiň. Takže, co je nového?“ Zeptal se Edward.

„Více méně nic, zatím je pořád ve Finsku. Asi před hodinou jsem viděla, že se mihnul v okolí města Kuusamo,“ osvětlila nám Alice. Edward hned sáhl po jedné mapce a se zaujetím si ji začal prohlížet.

„To je dost na severu,“ prohodil Edward.

„Ano, drží se teď už pár dní v tamních lesích. Měl ale opravdu žízeň a tak zavítal blíže k lidským obydlím. Zřejmě už má zvěře plné zuby,“ pousmála se Alice.

„Dobrá, takže ráno letíme do Kuusama. Pak ti zavolám, jakým směrem se máme vydat dál. Kdyby se něco změnilo, tak nám dej vědět,“ poprosil Edward nakonec svou sestru.

„Určitě se ozvu. Přeji příjemnou noc. Ahoj,“ rozloučila se s námi Alice.

„Ahoj,“ odvětil jí Edward a poté mobil odložil na noční stolek. Vzal si znovu mapu, která nejlépe zobrazovala oblast okolo města, které Alice jmenovala a velice podrobně ji začal studovat. Nechtělo se mi tam jen tak sedět, ale spát zatím také ne.

„Půjdu na čerstvý vzduch,“ oznámila jsem mu. Nejprve si mě změřil káravým pohledem, ale pak se usmál a kývnul hlavou na znamení, že souhlasí.

Odebrala jsem se do obývacího pokoje, abych mohla vyjít ven na terásku. Venku už byla zima. Není se co divit, když je podzim a my jsme tak daleko od rovníku. Opřela jsem se o kamenné zábradlí a prohlížela si osvětlené Helsinky. Hlavou se mi honila spousta věcí. Vzpomínky, myšlenky na to, co bude… Ještě jsem se úplně nevyrovnala s Jacobovou smrtí, i když jsem věděla, že pokud se vše povede, tak zase bude žít. Jenže stále ve vzduchu poletovala ta prostá otázka: Povede se to? Tohle mě trápilo asi nejvíc. První část cesty už máme za sebou, ale tu snazší. Pronásledování Samuela bude rozhodně náročné a je tu možnost, že se nám ho nepovede dostihnout. Co budeme dělat pak? Na americký kontinent se rozhodně vrátit nemůžeme, Edwarda by si podala smečka vlkodlaků, která určitě touží po pomstě. Kdo ví, jestli se už teď nechystají navštívit zbytek Edwardovy rodiny. Doufám, že jim jejich hledání chvíli potrvá, abychom stihli splnit úkol, kvůli kterému jsme sem přijeli.

Dostavily se slzy. Jediná ventilace mých pocitů. Bylo toho na mě za posledních pár dnů opravdu moc. Nechtěla jsem plakat, prostě to přišlo samo. S každou další slzou jsem cítila úlevu. Musím se připravit na to co se bude dít v příštích dnech a rozhodně vím, že na pláč čas nebude. Zafoukal vítr a já se roztřásla zimou. V tu chvíli mi na zádech přistála teplá deka.

„Měla bys jít dovnitř. Podzim tu nebývá zrovna nejteplejší,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se, abych si mohla svého anděla prohlédnout. Když v mých očích spatřil slzy, tak mě objal a pevně mě k sobě tisknul. Potom si mě lehce vyhodil do náruče a odnesl mě do postele. Přikryl mě a položil se vedle. Vzal si do ruky pramen mých vlasů a chvíli si s ním pohrával.

„Nechce se mi spát,“ řekla jsem najednou.

„Já vím, prospala si skoro celou cestu sem, ale budeš to teď potřebovat. Nemůžu ti zaručit, kde budeme zítra v noci,“ přiznal otevřeně. „Odpočiň si.“

„Hmm, pokusím se,“ slíbila jsem a položila si hlavu na jeho hrudník, jako jsem to dělávala kdysi, když u mě trávíval noci.

Dlouho jsem si vychutnávala jeho vůni. Ani jeden z nás už nepromluvil. Oba jsme měli o čem přemýšlet. I když se mi zase vybavovali vzpomínky na Jacoba a zaplavovaly mě obavy z toho, co se bude dít, tak už jsem neplakala. Když byl Edward vedle mě, tak jsem se cítila v bezpečí a bylo mi dobře. Měla jsem zavřené oči, ale nespala. I on věděl, že nespím a tak si začal pobrukovat mou ukolébavku. Během pár minut mě jeho melodický hlas uspal.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola VII.: