Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola VI.

31.08.2009 (13:30) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1876×

Kapitola VI.

Edward mě posadil na místo spolujezdce a následně se ujal řízení. Vyrazili jsme z Forks, jak nejrychleji to šlo. Nemluvila jsem. Pořád jsem před sebou viděla Jacobovo tělo a plakala. Najednou už jsem neměla z ničeho radost. Připadala jsem si ztraceně a hlavně provinile. Ano, je to všechno moje vina. V jednu chvíli jsem měla chuť říct mu, aby zastavil. Prostě už se mi s ním jet nechtělo. Pohrávala jsem si s myšlenkou vrátit se tam a postavit se k tomu, tak jak se patří. Říct všem pravdu o tom, co se stalo a zařídit Jakovi důstojný pohřeb. Přeci jen, zemřel proto, že mě chtěl chránit. Z mého přemýšlení mě vytrhl Edward. Sáhl si do kapsy a vytáhl mobil, který zvonil.

„Ano, Alice?“ Oslovil volající. Chvíli poslouchal co má Alice na srdci a pak jí odpověděl: „Zmizelo? To nechápu. Neboj se, jsme v pořádku. Tedy, více méně. Bella je trochu v šoku, ale to se určitě brzy zlepší.“ Zase byl chvíli zticha a jen poslouchal. Pak pokračoval: „Měli jsme menší potíže. Postavil se nám do cesty vlkodlak, Jacob Black. Nechtěl nás pustit a tak jsem se ho musel zbavit. Nechtěl si nechat nic vysvětlit. Ozvu se ti, až budeme v Helsinkách. Zatím.“ Rozloučil se s Alicí a položil telefon na palubovku.

Myslela jsem, že už jsem z nejhoršího venku a že se mi konečně podaří ovládnout pláč a ten příšerný pocit, který mě uvnitř trhal na kusy, ale ve chvíli, kdy jsem uslyšela jeho jméno, jsem se zase nebyla schopná ovládat. Hlasitě jsem vzlykla a to přilákalo Edwardův pohled. Uchopil mě svou dlaní za ruce, které jsem měla překřížené na klíně a pokusil se o úsměv.

„Neplakej už prosím,“ pokoušel se mě ukonejšit. „Vím, že tě to bolí, ale musíš si uvědomit, že jsme neměli jinou možnost. Chápu, že pro tebe nebylo příjemné vidět umírat přítele, ale musíš si také uvědomit, že to není na dlouho.“ Jeho poslední větě jsem moc neporozuměla a tak jsem po něm hodila nechápavý pohled. „Bello,“ pokračoval. „Tobě to nedošlo? Ano, Jacob je teď mrtvý, ale je mrtvý proto, abychom mohli vrátit čas, ve kterém bude ještě naživu.“ Vysvětlil mi klidně.

„Ale co když se nám to nepodaří,“ řekla jsem po chvíli přemýšlení. „Co když ho nenajdeme. Co pak? Zůstanu sama. Ne, nic neříkej. Nemohli bychom spolu být. A nezapomínej, že už teď po tobě a tvojí rodině jdou vlkodlaci.“

„Bello, my ho najdeme. Věřím tomu. Teď se to tak zkomplikovalo, že Samuela musíme najít stůj co stůj.“ Přesvědčoval mě. Chtěla jsem si zachovat chladnou hlavu, ale jeho slovům nešlo neuvěřit. Opět jsem se chytila té mlhavé naděje a nechala ji, ať ovládne celou mou mysl.

„Věřím ti,“ řekla jsem.

„Já vím,“ odvětil.

Zbytek cesty do Seattlu jsme jeli mlčky. Netrvalo to moc dlouho. Edward jel pomaleji než obvykle, aby na nás nepřitahoval zbytečně pozornost, ale i tak jsme všechno stihli. Když jsme dorazili na letiště, tak nám do odletu zbývaly ještě dvě hodiny. Nechali jsme si odbavit zavazadla a Edwardovi došlo, že bych měla něco sníst. Byla jsem tak zničená, že jsem na jídlo neměla ani pomyšlení, ale on si to nedal vymluvit. Musela jsem sníst alespoň vegetariánský toast. Neustále mě uklidňoval a tvrdil, že bude všechno zase dobré. Sama jsem tomu už zase začínala věřit.

Po tom, co jsme se konečně vznesli do vzduchu, letušky začaly podávat občerstvení. Když se mě asi pětadvacetiletá atraktivní blondýnka zeptala, co bych si dala k pití, tak jsem okamžitě vyhrkla, že whisky. Edwardův naštvaný pohled mě nakonec donutil zůstat u džusu. On sám si samozřejmě nedal nic.

„Měla by ses trochu vyspat a nesnažit se to co se stalo utopit v alkoholu,“ pošeptal mi, když se letuška dostatečně vzdálila. Chvíli jsem o jeho slovech přemýšlela. Nespala jsem už dlouho, ale kdykoli jsem zavřela oči, tak se mi vybavily ty hrůzné výjevy. Moje noční můry proti tomu byly vtipné epizody.

„Myslím, že se mi nechce spát,“ odpověděla jsem mu nakonec.

„Ale no tak, Bello,“ snažil se mě přesvědčit. „Ani si nevzpomenu, kdy jsi spala naposledy. Měla by ses o to alespoň pokusit.“

„Snažím se,“ oponovala jsem mu. „Ale pokaždé když zavřu oči, tak vidím velikého rudého vlka umírajícího u mě doma a vzápětí bezbrannou tvář s vyhaslýma očima, která patřila mému příteli. Promiň, ale takhle prostě nedokážu usnout.“

„Já to chápu, lásko,“ konejšil mě. „Ale zkus teď myslet na to, co nás čeká a na to, že všechno bude zase v pořádku.“ Když to dořekl, tak mě svou chladnou dlaní pohladil po tváři.

„Pokusím se, ale neslibuju zázraky,“ odbyla jsem ho. Pochopil, že nemá cenu mi teď něco vysvětlovat. Na jednu stranu jsem věřila tomu, že Samuela najdeme a přesvědčíme ho, aby nám prokázal laskavost, ale na tu druhou jsem věděla, že na to, co se stalo dnes ráno, stejně nikdy nezapomenu. I když se nám to všechno podaří a Jacob bude zase naživu, tak kdykoli ho uvidím, vybaví se mi ta tvář bez výrazu s očima hledícíma do neznáma. Při těch myšlenkách jsem stěží zadržovala slzy. Ano, vím, že bude zase žít, ale ten pocit, který mě uvnitř trhá na cucky se mi nedařilo ignorovat.

Let netrval dlouho. Za celou tu dobu jsem nezamhouřila oka. Přibližně po čtyřech hodinách jsme přistávali v New Yorku. Měli jsme přibližně hodinu a půl volného času, než odlétalo letadlo směr Helsinky, takže Edward rozhodl, že bych se měla někde občerstvit. Opět. Snažila jsem se mu vysvětlit, že vážně nemám chuť, což byla čistá pravda, ale stejně mě neposlouchal. Donutil mě sníst obrovskou mísu čerstvého zeleninového salátu, musím uznat, že byl vážně dobrý. Jídlo mi dodalo trochu energie a tak jsem už alespoň nevypadala tak sklesle.

Poté následovalo to samé, co v Seattlu. Odbavit, nastoupit do letadla, usadit se a nakonec se odlepit od země. Když nám bylo dovoleno rozepnout si bezpečnostní pás, tak se objevila letuška, tentokrát bruneta, ale opět velice mladá a atraktivní. Raději jsem neriskovala a poprosila o džus rovnou. Edward mě držel za ruku a co chvíli se ke mně naklonil a nenápadně mě políbil na krk. Bylo mi to před tolika lidmi trapné, ale prakticky mi to bylo vlastně jedno.

„Poletíme dlouho, vážně by ses měla trošku prospat. Ve Finsku nebude na odpočinek tolik času,“ snažil se mě Edward přemluvit.

„Možná,“ uvažovala jsem nahlas. Edward měl pravdu, moje tělo takový nápor nemůže zvládat pořád a ve Finsku vážně nebude čas na to, abych prospala půl dne. „Asi to zkusím.“ Řekla jsem nakonec. Edward si ke mně přisedl tak, abych se o něj mohla opřít a pak mi do ucha začal pobrukovat velice známou melodii. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla, kde jsem ji slyšela. Byla to moje ukolébavka. Nechala jsem se unášet melodickým tónem jeho hlasu a nakonec podlehla únavě.

* * *

„Bello, lásko, vstávej,“ slyšela jsem někoho říkat. Byl to Edward. „Za chvíli budeme přistávat.“ Vysvětlil mi.

„Cože? To jsem spala tak dlouho?“ Vyjekla jsem tak hlasitě, až se pár lidí otočilo mým směrem. Kdybych se uměla propadnout do země, udělala bych to.

„To je jedině dobře, že ses pořádně vyspala,“ uklidňoval mě. „Příštích pár dní bude dost náročných.“

Jen jsem pokývala hlavou. Ještě jsem se nestihla pořádně probrat. Netrvalo dlouho a letušky nás začaly upozorňovat, že se chystáme na přistání. Pod námi se rozprostíralo Finsko. Pamatovala jsem si o něm jen to, že je to země tisíce jezer. Pro mě je to odteď země naděje. Věřila jsem, že Samuela brzy najdeme a že se všechno vrátí do starých kolejí.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola VI.: