Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola V.

27.08.2009 (09:30) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1990×

Kapitola V.

Do Forks jsme dorazili něco po rozednění. Celé městečko ještě spalo, takže se nikdo nepozastavoval nad tím, co v těchto končinách pohledává tak luxusní vůz. Od dob, kdy se Cullenovi odstěhovali, už mladí automobiloví nadšenci neměli co obdivovat. Cesta z Aljašky zpět sem nám trvala o dost déle. Když mě odsud Edward odvážel, tak byla noc, skoro žádný provoz a my se tak mohli potemnělou krajinou řítit jako o závod. Návrat byl o něco složitější, byl den, místy hustý provoz a rozhodně jsme nemohli riskovat, že by nás zastavila policie za rychlou jízdu. Teprve po setmění Edward opět pořádně sešlápl plynový pedál a ručička tachometru co chvíli zdolávala místo, které označovalo dvousetkilometrovou rychlost. Nikdy jsem neměla ráda, když jezdil moc rychle, ale tentokrát jsem si to naplno užívala. Čím rychleji jsme jeli, tím blíž jsem byla domovu a také splnění mého nového cíle. Kolem druhé ráno jsem usnula a zdál se mi překrásný sen plný naší lásky. Oba jsme byli zase mladí, tedy já jsem byla mladá, a byli jsme zamilovaní jako tenkrát. Mé snění ale netrvalo dlouho, spala jsem sotva dvě hodiny a Edward mě probudil. Nezazlívala jsem mu to, chtěla jsem být vzhůru ve chvíli, kdy budeme vjíždět do Forks. Chtěla jsem si ho ještě naposledy prohlédnout svýma časem pošramocenýma očima.

Dnes mi ani nevadilo, že se nebe mračilo a ronilo slzy. Jistě plakalo za nás, za náš smutný příběh a za naši nenaplněnou lásku. Obvykle by se mi chtělo plakat s ním, ale ne teď, ne dnes. Po těch dlouhých letech smutku jsem zase cítila štěstí a hlavně naději. Moje ztělesněné štěstí se na mě usmálo a chytilo mě za ruku, Edward si asi všiml změny v mém výrazu. Prohlížela jsem si každý domek, každý strom a každičký sebemenší detail tohoto městečka, které jsem už tak důvěrně znala. Jenže dnes to bylo jiné. Pokud se nám to všechno povede, tak tohle Forks nebude. Přesněji řečeno, ještě se takovým nestane. Nevím proč, ale chtěla jsem si ho pamatovat. Bude takové i když změníme minulost? Pomalu jsme se blížili k mému domu a já hořela nedočkavostí až se s ním rozloučím a ještě více jsem se těšila na to, až jej opět spatřím. Až se vrátím, tak na mě uvnitř bude čekat Charlie, budu moct zavolat René a hlavně až pohlédnu do zrcadla v koupelně, tak to zase budu já. Ta nešikovná osmnáctiletá Bella. Pohltila mě tak obrovská radost, že se mi do očí nahrnuly slzy, ale okamžitě jsem je zažehnala. Pláč by byl v tuto chvíli tím nejméně vhodným způsobem loučení. Namísto slz se mi na tváři objevil úsměv.

„Stalo se něco, lásko?“ Zeptal se mě Edward. „Nejsem si jistý tím tvým úsměvem.“

„Vůbec nic se nestalo, jen jsem si představila, jaké to bude až se vrátíme,“ vysvětlila jsem mu. Němě přikývl a také se pousmál. Byl to ten jeho překrásný pokřivený úsměv.

„Tak slečno Swanová, jste doma,“ ohlásil, když jsme zastavili před naším domem.

„Neboj, dlouho se nezdržím, jen najdu pas a hned jsem zpátky,“ ujistila jsem ho.

„Raději půjdu s tebou. Nechci tě ani na chvíli nechat samotnou, slíbil jsem ti to,“ řekl. Kývla jsem na souhlas a pak jsme oba vystoupili z auta.

Pomalu jsme přešli k domu a já se snažila odemknout vstupní dveře. Příšerně se mi třásly ruce a tak to Edward raději vzal za mě. Byla jsem mu opravdu vděčná. Ve chvíli, kdy jsme společně vstupovali dovnitř, jsem se zastyděla. Nebyl tam nepořádek, ale s luxusem, ve kterém žili Cullenovi, se to nedalo srovnávat. Pravdou je, že mi to až do teď bylo úplně jedno. Nebazírovala jsem nad tím jestli sedím na starém omšelém křesle nebo na nové kožené pohovce. Mě a Edwardovi, teď mám namysli svého kocoura, na tom vážně nezáleželo a jediný, kdo u nás za poslední roky zvonil, byl vzácně pošťák, který stejně zůstával pouze na zápraží.

„Promiň,“ omluvila jsem se Edwardovi a ušklíbla se. Ten se na mě nechápavě zadíval. „Víš, nevypadá to tu zrovna nejlíp, například jako u vás.“

„Máš zbytečné starosti miláčku,“ ujistil mě.

„Pas bych měla mít nahoře v ložnici, tedy tam jsem ho viděla naposledy,“ zapochybovala jsem nahlas.

„Tak ho pojďme najít,“ vybídl mě Edward.

Mlčky jsme vyšli staré rozvrzané schody a zamířili ke mně do ložnice. Začala jsem prohledávat šuplík komody, ve kterém jsem měla uložené veškeré důležité dokumenty. Všemožné papíry se válely jeden přes druhý. Povzdychla jsem si, není to tak dlouho, co jsem si v tom chtěla udělat pořádek, ale nakonec jsem to odložila na neurčito. Postupně jsem začala vyhazovat obsah šuplíku na zem. Rukou mi prošla kupní smlouva na dům, má školní vysvědčení, Charlieho úmrtní list a jeho závěť… Došlo mi, proč jsem přebírání těchto papírů odkládala. Nebylo příjemné si tohle všechno připomínat. Po chvíli jsem si uvědomila, že je zbytečné přebírat každý dokument zvlášť. Uchopila jsem šuplík do rukou, vytáhla jej ven a vysypala všechno na zem. Edward se na mě podíval s trochu vyčítavým výrazem, ale neřekl ani slovo. Klekla jsem si k hromádce a začala se v ní přehrabovat.

Měla jsem pocit, že jsem celou hromadu prošla už dvakrát a po pasu ani památky. Začínala jsem mít obavy. Trochu už mě brněly nohy, tak jsem si sedla a začala zase od začátku. Tentokrát jsem si dala více záležet. Po velice dlouhých deseti minutách jsem pas konečně objevila. Vítězoslavně jsem jej zdvihla nad hlavu.

„Hurá, mám ho,“ informovala jsem Edwarda a vzhlédla k němu. Stál nade mnou a vypadal jako socha. Čekala jsem, že bude mít radost, ale on se na mě ani nepodíval. Vypadal jako by ho něco rozrušilo. „Edwarde, děje se něco?“ Zeptala jsem se naléhavě.

„Budeme mít potíže,“ oznámil mi neutrálně. Snažila jsem se z jeho výrazu něco vyčíst, ale nepodařilo se mi to. Chtěla jsem se zeptat, co tím myslel, ale než jsem stačila vydat hlásku, tak se ozval domovní zvonek.

Zvědavě jsem se podívala na Edwarda a čekala, že něco řekne, ale nestalo se tak. Vyškrábala jsem se na nohy a znovu se na něj podívala. Ani se nepohnul. Chtěla jsem se zeptat o co tu jde, ale zvonek se ozval znovu, naléhavěji. Vydala jsem se otevřít. Když jsem vycházela z ložnice, tak jsem se na něj ještě ohlédla. Nezadržel mě, nic neřekl a vůbec se nepohnul, tak jsem pokračovala. Zvonek se rozdrnčel ještě jednou a tak jsem si pospíšila. Když jsem otevřela dveře, tak jsem ztuhla. Co se to sakra děje? Asi se všichni zbláznili. Naproti mně stál Jacob, kterého jsem neviděla víc jak devět let. Vypadal stejně jako když jsem ho viděla naposledy. Sakra, proč jsem zrovna já ten obyčejný člověk, který stárne.

„Bello, ty žiješ? Díky bohu,“ vydechl Jacob a objal mě.

„Jaku, co, co tu děláš,“ snažila jsem se ze sebe dostat, ale bylo to velice obtížné, když mě k sobě tak tisknul. Došlo mu, že mě dusí a tak mě pustil.

„Toulal jsem se lesem a narazil jsem na vrak auta, které spadlo z útesu. Hned jsem poznal, že jde o tvůj Pontiac. Hledal jsem všude okolo, ale nenašel tě. Měl jsem hrozný strach, že se ti něco stalo. Když jsem to auto viděl, tak jsem myslel, že jsi mrtvá, ale nebyla tam krev ani tělo. Prostě nic.“ Sypal ze sebe Jacob. Na jednu stranu byl vyděšený, ale na tu druhou byl rád, že jsem v pořádku. „První co mě napadlo bylo jít sem, ale nedoufal jsem, že tě najdu. Co se stalo? Jak to, že jsi v pořádku? A co to tady tak smrdí?“ Zadrhl se najednou a nasál do plic vzduch.

Ihned se napřímil a úplně změnil výraz. Začala jsem z něj mít strach. Střelil pohledem ke schodišti a zlostně vytřeštil oči. Podívala jsem se tím směrem také. Najednou mi došlo, proč je Jacob tak vzteklý. Nahoře stál Edward a díval se na nás dolů.

„Co ty tady děláš?!“ Vykřikl na něj Jacob nasupeně. Vypadal jako by ho chtěl zabít. Začal sebou šít a mě došlo, že je zle. „Přišel ses pobavit?! Nebo jí zase ublížit?! Tentokrát už ti to nedovolím!“ Křičel na Edwarda a snažil se ovládat.

„Jacobe, je to všechno jinak. Nech si to vysvětlit, prosím. Nechci ti ublížit,“ snažil se ho Edward uklidnit.

„Dost se přeceňuješ. Máš poslední šanci vypadnout,“ řekl Jacob se sebezapřením.

„Dobře, ale Bella jde se mnou,“ informoval ho a v mžiku stál za mnou.

„To ti nedovolím. Kdo ti dal právo se tady zase objevit a nárokovat si ji? Vypadni, vypadni dřív než se něco stane,“ varoval ho Jake vztekle. Stát mezi nimi nebyl vůbec příjemný pocit.

„Uklidni se Jaku, já s ním chci jít,“ pokusila jsem se mu to vysvětlit.

„Ty jsi se úplně zbláznila nebo co?! Vymyl ti snad mozek? Nikam s ním nepůjdeš!“ Přikázal mi.

„Půjdu, nech nás prosím odejít,“ prosila jsem ho. Oba si hleděli do očí a myslím, že mě ani moc nevnímali.

„Nikdy,“ řekl Jacob rozhodně. Došlo mi, že tohle nemůže dobře dopadnout. V očích mě začaly pálit slzy.

„Ne, ne, prosím ne,“ šeptala jsem nepřítomně. Neposlouchali mě. Oni si opravdu ublíží. Jestli jeden z nich zemře, tak se s tím asi nikdy nesmířím.

„Vážně tě nechci zabít,“ snažil se ještě Edward.

„Budeš muset,“ řekl Jake a vyskočil.

Dolů dopadl jako obrovský rudohnědý vlk. Myslel si, že tím Edwarda zaskočí, ale ten se stihnul přesunout na druhý konec obývacího pokoje. Slzy už se mi koulely po tvářích. Chtěla jsem je zastavit, ale nedokázala jsem promluvit ani se pohnout. Jen jsem tam tak stála a čekala. Tohle byl boj na život a na smrt. Věděla jsem, že jestli zemře Edward, tak už mě nic nezachrání. Ztratila bych i tu poslední naději, kterou mi teď dal. Na druhou stranu, jestli zemře Jacob, tak si to v životě neodpustím. Jenže jeden z nich zemřít musí.

Vyděšeně jsem se na ně dívala. Proplétali se mezi nábytkem v pokoji a oba opisovali jakousi pomyslnou kružnici. Pohybovali se pomalu a obezřetně a oba vyčkávali, kdo udělá první výpad. Jacob byl obrovský a silný a s každým krokem s sebou bral kusy nábytku, dělal si tím prostor. Bála jsem se, že když se na Edwarda vrhne, tak že ho může ve vteřině roztrhat na kusy. Ano, velikost byla Jacobova výhoda, ta na kterou vsázel, ale nevěděl o té Edwardově. Jacob ani v nejmenším netušil, že Edward dokáže číst myšlenky. Edward dopředu ví o každém Jakově kroku, znamená to snad, že boj vyhraje on? Opsali další kruh a jen se na sebe dívali. Měla jsem z toho všeho špatný pocit. Jacob začal své kroky zpomalovat, chce zaútočit?

„Neeee!“ Vykřikla jsem konečně, ale bylo pozdě. Ve chvíli, kdy jsem donutila hlasivky, aby se probraly k životu, proti sobě ti dva vyskočili. Srazili se a dopadli na stůl, který se pod tou tíhou rozlomil a jeho kusy se rozlétly po celém pokoji. Podlomila se mi kolena a já se zoufale posadila. Polovina stolu mi teď zakrývala výhled, takže jsem netušila, co se tam děje. Nebylo nic slyšet, vůbec nic. Po té veliké ráně, kdy spadli na stůl a ten se s praskáním rozlomil, se neozvalo vůbec nic. Zabili se snad navzájem? Tahle myšlenka mě vyburcovala k tomu, abych se postavila na nohy a šla zjistit, jak se věci mají.

Opatrným krokem jsem se přesunula do poničeného obývacího pokoje a blížila se k místu, kde ležely zbytky jídelního stolu. Čekala jsem dlouhý vyrovnaný boj, ani ve snu by mě nenapadlo, že ve vteřině bude po všem. Ještě jsem zpomalila, protože jsem se bála toho, co uvidím. Najednou něco pohnulo zbytkem desky stolu. Udělala jsem tři rychlé kroky, aby nic nebránilo ve výhledu. Od pláče už mě začínaly pálit oči a vadilo mi, že se mi vše co vidím mlží.

Pohled jež se mi naskytl vůbec nebyl pěkný. Obrovské tělo rudohnědého vlka zabralo snad půl místnosti. Vypadalo to, že se nehýbe. Ale kde je Edward? Najednou se Jacobovo vlčí tělo začalo zvedat. Bála jsem se nejhoršího, umřela ve mně veškerá naděje, která posledních pár hodin naplňovala mé srdce. Jak bych se ale vyrovnala s Jacobovou smrtí? Bolela by víc než ta Edwardova? Jacob byl opravdový přítel, kdysi dávno. Pomáhal mi vrátit se do zpátky do reality, když Edward odešel, ale stejně ho nedokázal překonat.

Najednou se pod huňatým kožichem objevila Edwardova ruka.

„Edwarde,“ zavzlykala jsem. Během vteřiny ze sebe moje láska Jacobovo tělo setřásla a objímala mě.

„Promiň lásko, mrzí mě, že si to musela vidět. Opravdu. Musel jsem to udělat. On nám nechtěl dovolit, abychom odešli. Nebyla jiná možnost,“ utěšoval mě.

Dál a dál se do mých očí draly slzy. Myslela jsem jen na to, že Jacob je mrtvý. Tohle jsem nechtěla. Všechno to byla moje vina. Kdybych tolik netoužila po tom, být zase mladá, tak by mohl žít. Neubránila jsem se dalšímu pohledu na jeho tělo. Leželo tam, tak bezbranné. Najednou se to tělo začalo hýbat. Oba jsme s Edwardem ucukli. Vyděsilo mě to a Edward se pro jistotu postavil do útočné pozice. Za pár vteřin už před námi neležel obrovský vlk, ale mrtvé lidské tělo Jacoba Blacka. Po smrti se vrátil do své původní podoby. Bylo to pro mě ještě bolestnější. Dívala jsem se na mrtvolu svého někdejšího nejlepšího přítele. Ani největšího necitu, by to nenechalo chladným. Vypadal úplně stejně, jako když sem přišel. Jen byl nahý a na krku měl stopy od Edwardových zubů. Hystericky jsem vybouchla a vrhla se na zem k němu.

„Ne Bello, teď na to není čas, musíme jít. Zbytek smečky tu bude co nevidět,“ řekl nelítostně a snažil se mě od Jacoba odtrhnout. Tím, co jsem v posledních chvílích zažila, jsem byla úplně zničená a ani se mu nedokázala bránit. Vzal mě do náručí a vydal se se mnou ke svému autu. Cestou nezapomněl ze země zvednout můj pas, který mi teď byl naprosto ukradený.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola V.: