Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola IV.

21.08.2009 (11:30) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2212×

Kapitola IV.

Polovinu cesty jsem prospala. Snažila jsem se udržet vzhůru, ale bylo to nad moje síly. Tělo bylo zesláblé mým šíleným způsobem života a jedinou sílu nabíralo spánkem. Než jsem usnula, tak mi Edward prozradil, že míříme kamsi na Aljašku. Nebývala jsem v zeměpise žádný přeborník a spoustu věcí jsem úplně zapomněla, takže místo, které jmenoval mi připadalo neznámé. Jediné, co jsem věděla naprosto jistě, bylo to, že se za pár hodin setkám s celou jeho rodinou. Vzpomněla jsem si na okouzlujícího Carlisla, starostlivou Esmé, na usměvavého Emmetta, na mou milovanou Alici, na nenávistnou Rosalii i na Jaspera. Nebýt jeho, tak by celý náš příběh mohl vypadat jinak, ale nechtěla jsem mu nic vyčítat. On nemohl za to, čím je a i kdybych mu to dávala za vinu, tak za ty roky by ze zloby stejně nic nezbylo. Byla jsem si jistá, že budou naprosto stejní jako před těmi dvaceti lety, takže jsem se nemusela zabývat otázkou, jak moc se asi změnili. Místo toho mě trápila jiná otázka. Co řeknou na to až mě uvidí? Starou, strhanou, vyhublou… Začínala jsem z toho být nervózní, protože jsme právě míjeli vítací ceduli, na které byl název města, které předtím Edward jmenoval.

Projeli jsme celým městečkem a pokračovali dál. Cestu obklopoval hustý les. Právě svítalo, když jsme zastavili před obrovskou vilou, která byla šikovně schovaná mezi stromy. Jediné, co by tenhle „úkryt“ mohlo prozradit, byla příjezdová cesta. Velice se mi zrychlil dech a srdce bilo jako na poplach. Ano, chtěla jsem je vidět, tak moc… Ale na druhou stranu jsem se bála. Před dvaceti lety bylo všechno jinak. Alice bude asi jediná, kdo se mému zevnějšku nebude divit, musela vidět, jak teď žiji. Bude mi něco vyčítat? Bude mi domlouvat? Možná, ale stejně už je pozdě. Obavy ze setkání vystřídala beznaděj.

„Pojď lásko, všichni už nás čekají,“ řekl Edward, když jsme vystoupili z auta. Rozklepaly se mi nohy. Mlčky jsme vešli dovnitř. Čekala jsem, že se na mě hned vrhne Alice, ale nikde nikdo. Prošli jsme překrásnou halou, která byla zařízena v antickém stylu a dostali se tak do další místnosti, zřejmě to byl obývací pokoj. Všichni už na nás netrpělivě čekali. Pohled do všech těch topazových očí jsem nevydržela a po tváři mi začaly stékat slzy. Chtěla jsem je potlačit, ale nešlo to. Bylo to moc emocí najednou.

„Ach, Bello,“ zašvitořila Alice smutně a přitančila ke mně. Objala mě a řekla: „Neboj se, teď už to bude dobré.“ Objímaly jsme se docela dlouho a mně pořád jen tekly slzy. Nebyla jsem schopná cokoli říct. Ostatní také nic neříkali, jen mě smutně pozorovali. Když jsem uznala, že bych to mohla zvládnout, tak jsem se od Alice odtáhla. Pokusila se o povzbudivý úsměv.

Rozhlédla jsem se po pokoji a každému se podívala do očí. Všichni v nich měli bolest, smutek nebo možná i beznaděj. Dokonce ani Emmett se nesmál a Rosalie nevypadala naštvaně ani znuděně. To bylo poprvé co jsem v jejích očích viděla nějaký cit, že by to byl soucit? Stále ještě mi závidí moje lidství?

„To je doba, co?“ Vydala jsem ze sebe konečně, hlas se mi příšerně třásl.

„Bello, drahoušku, je nám moc líto Charlieho,“ řekla lítostně Esmé.

„Už jsem se s tím nějak srovnala, teda spíš jsem se s tím naučila žít, ale pořád mi chybí,“ přiznala jsem otevřeně. Byla to pravda.

„Díky Alici a Edwardovi tak nějak všechno víme. Moc nás to mrzí,“ ozval se najednou Carlisle.

„To je v pořádku, prostě to dopadlo tak jak to dopadlo a teď už s tím nic nenaděláme,“ pokusila jsem se o výraz typu: ‚teď už je to snad jedno, ne?‘ a pokrčila při tom rameny.

„Bello, vážně mě to moc mrzí. Nikdy si to neodpustím,“ začal se najednou omlouvat Jasper.

„To je dobrý Jazzi, já se na tebe nezlobím. Stejně to byla moje vina. Kdybych nebyla nešika, tak by se to bývalo nestalo. Vážně si nemusíš nic vyčítat,“ ujistila jsem ho. Celý můj zpackaný život stejně ležel jen na mých bedrech.

Rosalie si mě zamyšleně prohlížela. Zřejmě zkoumala každou mou vrásku zvlášť. Asi ji zaujalo i to, v jak dezolátním stavu moje tělo bylo. Možná si všimla i šedivých vlasů, které se mi sem tam objevovaly nebo ji prostě zaujal můj mrtvolný výraz. Podívala jsem se jí do očí. Namísto toho, aby svůj pohled opovržlivě strhla stranou, jak to mívala ve zvyku, se na mě usmála.

„No jinak vás moc ráda vidím,“ řekla jsem po chvíli hrobového ticha.

„To mi tebe taky holčičko,“ opáčila Esmé. „Musíš být po cestě hladová, připravím ti něco k jídlu.“ Dodala a zmizela z místnosti.

Edward mi pokynul, abych se posadila na velikou pohovku a přisedl si ke mně. Všichni ostatní udělali to samé. Připadalo mi, že jsou tak nějak nervózní. Nikdo nevěděl, co říct.

„Tak nám Bello řekni, jakej je vlastně život po třicítce?“ Porušil ticho po chvíli Emmett a usmíval se u toho. Edward po něm střelil naštvaným pohledem a zavrčel. „Pardon, mě by to jen zajímalo. Sám se toho nikdy nedočkám,“ omlouval se Emmett.

„To je v pořádku,“ uklidnila jsem Edwarda a vzala ho za ruku. Pokusil se o úsměv, ale stejně vypadal stále zničeně. Druhou rukou mě něžně pohladil po vrásčité tváři. „No víš Emme, není to taková zábava. Hned bych si to s tebou vyměnila.“ Odpověděla jsem mu a pokusila se o odlehčený tón. Bůh je mi svědkem, že jsem to ale myslela smrtelně vážně. Dala bych nevím co za to, aby mi bylo zase osmnáct, vlastně, aby mi bylo navždy osmnáct. Emmett jen smutně přikývl a dál raději mlčel.

Za chvíli se objevila Esmé s talířem plným těstovin. Voněly velice lákavě. S chutí jsem se pustila do jídla, ale nesnědla jsem ani čtvrtinu připravené porce a jídlo odložila. Rozbolel mě žaludek. Asi jsem mu za ty roky dala dost zabrat.

„Nechutná ti, zlatíčko?“ Zeptala se starostlivě Esmé.

„Ale ano, chutná. Jen nějak nemám hlad,“ zalhala jsem.

Zase se v domě rozhostilo hrobové ticho. Bylo to opravdu divné. Vůbec mi nebylo příjemně. Připadalo mi, že by se mě každý rád na něco zeptal, ale když tam byl Edward, tak si nikdo netroufl. Začala jsem z toho být zase nervózní. Těkala jsem očima z jednoho člena Cullenovic rodiny na druhého. V jejich výrazech se nedalo nic vyčíst. Jen Alice se na mě pokaždé usmála, když se naše pohledy setkaly. Samozřejmě jsem jí úsměv hned oplatila. Nakonec jsem se podívala na Edwarda, který o něčem zarytě přemýšlel. Možná o tom, co se ostatním honilo hlavou nebo o mě? O tom, co bude teď? To nemohl nikdo vědět. Alice by snad něco viděla, ale nebylo by to stoprocentní.

„Alice,“ promluvil nakonec Edward. Všichni zpozorněli. Alice se usmívala a čekala až jí její bratr prozradí, co má na srdci. „Určitě víš, proč jsme tady viď?“ Alice se jen znovu usmála a přikývla. „Takže?“ Zeptal se jí nakonec.

„Je to těžké Edwarde, neustále mění svá rozhodnutí a stěhuje se,“ přiznala nakonec sklesle Alice. Nikdo z nás netušil o čem je řeč. „Ale zrovna teď je ve Finsku. Když budete mít štěstí, tak možná… Ale za nic neručím.“

„Finsko? Okamžitě jdu zamluvit letenky,“ řekl rozhodně Edward a odešel z místnosti.

„Vy poletíte do Finska?“ Zeptala jsem se Alice sklesle. Nechtěla jsem si připustit, že by mě měl Edward zase opustit. I když jsem věděla, že náš vztah už není možné slepit dohromady, tak jsem o něj nechtěla přijít. Kdyby to na mě nebylo tak vidět, tak bych s hrdostí mohla prohlašovat, že je mi pořád osmnáct. Když jsem byla s ním, tak jsem to tak cítila.

„Ne, Bello,“ odpověděla mi Alice. „Letíš jen ty a Edward.“ Vytřeštila jsem oči. Alici asi došlo, že vůbec nechápu, co bychom tam měli dělat a tak mi položila otázku: „On ti nic neřekl?“

„Ne, co mi měl říct?“ Zajímalo mě.

„Má rád překvapení nebo co?!“ Zamumlala nazlobeně Alice a protočila panenky. Nakonec se rozhodla, že mi vše vysvětlí: „Edward přišel na způsob, jak dát zase všechno do pořádku, ale nebude to vůbec lehké. Existuje jeden upír s velice zvláštní schopností. Jmenuje se Samuel. Setkali jsme se s ním jen jednou, pár dní se u nás schovával. Jeho schopnost je tak výjimečná, že by se velice hodila Volturiovým, ale on moc dobře ví, že to by byl konec, takže se před nimi už několik staletí ukrývá. On je svým vlastním pánem a rozhodně by se mu nezamlouvalo, kdyby ho měl někdo ovládat a rozkazovat mu. Sice není vegetarián, ale je nucený živit se zvířecí krví, protože se stane, že na člověka nenarazí třeba několik měsíců. Když se mu ale nějaká lidská oběť naskytne, tak rozhodně nepohrdne.“

„Kdo jsou Volturiovi?“ Zeptala jsem se, tohle jméno mi nic neříkalo.

„To je královská upírská rodina, Bello. Jsou v našem světě velice vážení a mocní. Náš svět se řídí jejich pravidly,“ pokusila se mi osvětlit Rosalie.

„Aha a co to má ten Samuel za schopnost?“ Zajímalo mě dál. Pořád jsem nechápala, jak by nám mohl pomoct. Pochybovala jsem, že by se tohle dalo nějak dát do pořádku.

„On dokáže vrátit čas,“ řekla Alice tajemně. V první chvíli mi vůbec nedošlo, co to znamená. Klidně jsem to Alici odkývala a vůbec tomu nevěnovala pozornost. Zřejmě pochopila, že mi ušel smysl té věty a tak se na mě nazlobeně podívala. Její slova jsem si proto v duchu zopakovala: ‚Dokáže vrátit čas… Vrátit čas…‘ Teprve pak mi to došlo.

„Takže,“ začala jsem a přemýšlela, jaká slova zvolit. „On by nás mohl vrátit v čase a my bychom byli zase mladí? Teda, myslím hlavně sebe.“

„Prakticky ano, Bello, ale bude to trochu složitější. Protože se Samuel nechce přidat k Volturiovým, tak se před nimi schovává a své úkryty neustále mění. Dnes je ve Finsku, ale zítra už tam být nemusí. Moje vize se pořád mění, snad každé dvě hodiny. Docela mi to dává zabrat. To by ale nebyl největší problém. Pochybuji, že se vám ho podaří přemluvit, aby to udělal. Edward na to spoléhá, ale já si nemyslím, že to vyjde.“ Vysvětlila mi Alice.

„A proč?“ Nechápala jsem.

„On tu schopnost už roky nepoužil, zřejmě už ho to unavuje. A ještě ke všemu ji vždy používal výhradně sám pro sebe. Nevím o případu, kdy by ji použil, aby někomu pomohl. Nedávám tomu moc veliké naděje.“ Zapochybovala Alice.

„Aha, takže se nemám radovat předčasně,“ pochopila jsem. Alice přikývla na souhlas. Ta představa, že bych byla zase mladá a že bych mohla být s Edwardem mě naplňovala optimismem. Najednou jsem si byla jistá, že to vyjde, tedy aspoň jsem se k tomu upínala.

„Letenky jsou zamluvené,“ oznámil nám Edward, když se konečně objevil. „Zítra nám to letí ze Seattlu, takže se tu ještě můžeme chvíli zdržet.“

„Proč jsi mi o tom neřekl?“ Zeptala jsem se ho opatrně.

„Chtěl jsem ti to říct, ale nevěděl jsem jak,“ vymlouval se. „Ale teď už všechno víš, takže, co na to říkáš?“

„Musí to vyjít,“ řekla jsem rozhodně. „Najednou cítím, že můj život má zase smysl. Spoléhám na to.“ Edward si ke mně přisedl, vzal mou dlaň do své a jemně ji políbil. Neubránila jsem se úsměvu, zase jsem se cítila dobře.

„Máte všechno potřebné?“ Zajímala se starostlivě Esmé. Vzpomněla jsem si na svou cestovní tašku, ve které toho bylo jen poskromnu a taky mi došlo, že u sebe nemám žádné peníze a taky…

„Ach, Bello,“ povzdechl si Edward. Alice měla vizi a on ji určitě viděl společně s ní. Alespoň tak jsem si to pamatovala. „Promiň, na tvůj pas jsem si vůbec nevzpomněl.“ Omlouval se.

„Ale jak se Vám povedlo projet přes hranice?“ Ptal se Carlisle.

„Vzal jsem to menší zkratkou, takže jsme se pasy vůbec zabývat nemuseli. Chtěl jsem tu být co nejdříve,“ vysvětloval Edward. „Když hned vyrazíme, tak letadlo stihneme.“

„Takže se vracíte do Forks?“ Ptal se Emmett.

„Ano, alespoň to do Seattlu budeme mít blíž,“ oznámil všem Edward.

Všichni se zvedli z pohovek, tak jsem udělala to samé. Edward zmizel v patře, zřejmě si ještě potřeboval sbalit nějaké věci. Opět nastalo hrobové ticho. Nikdo asi nevěděl, co říct. Všichni se jen úzkostně co chvíli podívali jeden na druhého.

„Můžeme vyrazit,“ řekl Edward, nesoucí obrovskou cestovní tašku. Společně jsme vyšli ven před dům. Tentokrát si Edward vypůjčil Carlisleův nový Mercedes, aby se nám tam vešli všechny věci.

„Opatrujte se,“ řekla nám Esmé prosebně, když jsme se loučili.

„Snad to vyjde,“ zašeptala mi do ucha Alice objímajíc mě. Tiše jsem přikývla.

Bylo mi smutno, po tak dlouhé době se mi moje druhá rodina vrátila a já ji teď musela zase opustit. Na druhou stranu, nač čekat? Jestli se nám podaří Samuela najít a také přemluvit, aby vrátil čas, tak pak už mě od Cullenových nic neodloučí. Tedy krom mých vlastních rodičů, kteří budou zase živí. Úžasná představa. Zbytek klanu mě i Edwarda objal a popřál nám hodně štěstí, dokonce i Rosalie. Zřejmě se opravdu slitovala nad tím, jaká ze mě troska. Při odjezdu jsem všem ještě zamávala a pak jsem svůj pohled stočila k Edwardovi a vychutnávala si to, že je tak blízko.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola IV.: