Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola III.

13.08.2009 (10:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2286×

Kapitola III.

Hlava mi třeštila tak, že jsem nebyla schopná normálně myslet. Byla jsem úplně mimo a pamatovala jsem si snad jen to, jak se jmenuji. Po chvíli začaly přicházet vzpomínky. Vybavilo se mi, jak jsem trhla volantem abych neublížila nevinné srně a pak taky to, jak moje auto sjelo ze silnice a řítilo se vstříc jistému konci. Pokusila jsem se otevřít oči, nechtělo se mi sledovat blížíce se stromy a skály. Pohled, který se mi naskytnul byl o moc příjemnější. Uviděla jsem ten nejkrásnější obličej na světě.

„Edwarde, jsem konečně v nebi?“ Zeptala jsem se omámeně.

„Ne, Bello, jsi stále naživu. Díky bohu.“ Řekl můj anděl. V obličeji měl utrápený výraz.

„Ale jak to? Vždyť jsem byla v autě a…“ Nechtělo se mi větu dokončovat. Zase se mi vybavily hrůzné obrazy.

„Já vím. Alice mi volala, viděla to. Běžel jsem za tebou a na poslední chvíli tě vytáhl ven z auta. Tebe jsem zachránil, ale tvůj Pontiac to má za sebou.“ Vysvětlil mi se smutným tónem v hlase.

„Proč si mě zachránil? Mohla jsem konečně mít klid. Nemusela bych se trápit kvůli všemu, co se stalo.“ Dedukovala jsem nahlas. Myslela jsem, že mě zase ovládne vztek, ale byla jsem plná bolesti. Bylo mi, jako kdyby se někdo snažil moje rozverné srdce rozdrtit na prach.

„Nemohl jsem tě nechat zemřít, nemohl bych pak sám se sebou vydržet,“ přiznal mi.

„Nechal jsi mě zemřít už tenkrát. Svým odchodem jsi ve mně zabil úplně všechno,“ vyčetla jsem mu. Viděla jsem, že mu to působí bolest, ale už jen jeho přítomnost mě bolela tak, že se to nedalo popsat. Skvělé, zachránil mi život a teď zase zmizí a já budu muset se zapomínáním začít od začátku.

„Já to všechno vím a moc mě to mrzí. Nedokážu to ani popsat. Nikdy mě nic nebolelo víc, než když jsem tě musel opustit,“ pověděl ztrápeně. Zatím se mi ani jednou nepodíval do očí, pohled měl stočený k podlaze.

„Tebe to bolelo? Ale prosím tě, oba víme, proč si mě opustil. Prostě jsem tě přestala bavit a tak sis šel hledat novou zábavu. Proto nechápu, proč ses tu zase objevil. Zase chceš moje srdce roztrhat na cucky a zmizet? Bavíš se tím?“ Moje výčitky byly kruté, ale bohužel pravdivé. Kolikrát jsem si představovala, jak před ním stojím a přesně tohle mu říkám, ale nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo stát skutečností.

„Tak to vůbec není Bello. Můžeš mě vyslechnout, prosím?“ Konečně se na mě podíval a čekal na odpověď. Po chvíli uvažování jsem přikývla a tak pokračoval: „Tenkrát to bylo úplně jinak. Neodešel jsem proto, že bych tě přestal milovat nebo že bys mě snad přestala bavit, jak říkáš. Odešel jsem, abych ti nemohl ublížit. Bolelo mě to stejně jako tebe, ale chtěl jsem tě chránit. Jasper tě tenkrát mohl zabít a já tě nechtěl ztratit. Myslel jsem si, že když odejdu, tak se vrátíš do normálního života a všechno bude v pořádku. Doufal jsem, že zapomeneš a zbytek života strávíš po boku člověka, který tě bude mít rád, ale hrozně jsem se spletl. Vydal jsem se do Jižní Ameriky, kde jsem se jen potuloval, lovil a myslel na tebe. Občas jsem měl nutkání vrátit se sem a říct ti, že bez tebe nemůžu žít, ale věděl jsem, že by to nebylo dobré. Říkal jsem si, že už budeš mít určitě svůj život a nechtěl jsem do něj zasahovat. Po letech jsem zjistil, že mi moc chybí rodina a tak jsem se k nim vrátil. Chtěl jsem se zeptat Alice jak se ti daří, ale nakonec jsem se ujistil, že bude lepší, když to vědět nebudu. Jenže ona měla vizi, viděla Charlieho umírat a taky to, co to s tebou udělá. Na nic jsem nečekal a vrátil se zpět sem. Celé ty roky se potuluji kolem tvého domu, ale nikdy jsem neměl odvahu zaklepat. Bál jsem se, že bys mě nechtěla vidět a přesně to se taky stalo. Ale, Bello, měla bys něco vědět. Nikdy jsem tě nepřestal milovat.“

Jeho slova mi začala dávat smysl až po nějaké chvíli. On tu celou tu dobu byl a pozoroval, jak se ze mě stává troska. Proč nezasáhl už předtím? Edwarde, proč mi tohle děláš. Jestli jsem tomu všemu dobře rozuměla, tak to znamenalo, že mě pořád ještě miluje.

„Ty… ty mě miluješ?“ Zeptala jsem se nevěřícně.

„Ano, lásko, a nikdy nepřestanu. Ty jsi to nejlepší, co mě za celou mojí existenci potkalo a já to nemůžu jen tak ignorovat. Jsi moje všechno.“ Přiznal lítostivě.

„Já to asi nechápu. Myslela jsem, že odcházíš, protože mě nemiluješ a celé ty roky jsem se s tím snažila smířit a ty se teď objevíš a oznámíš mi, že to tak vůbec nebylo? Edwarde, já jsem tě taky nikdy nepřestala milovat, ale uklidňovala jsem se pomyšlením na to, že jsi někde s nějakou jinou a jsi šťastný. To mě drželo při životě. Co mám dělat teď?“ Sypala jsem ze sebe jednu větu za druhou a po tváři mi začaly stékat slzy. Tohle mě ničilo ještě víc než jeho odchod. Věděla jsem, že jsme svůj čas promarnili a teď už je pozdě. Nemohli jsme dělat nic. Jeho slova ve mně všechno zlomila. Už jsem neměla vztek, jak bych se taky dokázala zlobit na někoho, kdo mě miluje? Zase jsem si připadala jako ta sedmnáctiletá Bella, která do něj byla bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná. Kdyby to tak šlo vrátit.

„Nevím, co máš v plánu ty, ale já jsem doufal, že bychom mohli být konečně zase šťastní. Trápili jsme se už dost dlouho nemyslíš?“ V jeho hlase byla znát naděje.

„Edwarde,“ začala jsem opatrně. Nechtěla jsem ho ranit, ale jeho slova napovídala, že se za ty roky musel zbláznit. „Podívej se na mě. Jsem stará a k ničemu. Vždyť mi za chvíli bude čtyřicet a ty pořád vypadáš na sedmnáct. Jak bych tě vůbec mohla přitahovat?“ Slzy tekly dál a já nevěděla co říct. Vlastně bylo zbytečné cokoli říkat.

„Lásko, pro mě jsi a vždycky budeš moje roztomilá nešikovná Bella. Je pravda, že ti přibylo pár vrásek, ale tvoje oči jsou pořád stejné. Vypadají přesně jako před lety. Prostě jsi to stále ty,“ prozradil mi s lehkým úsměvem na tváři. Chytil mě za bradu a políbil mě. Připadala jsem si jako tenkrát, jako když mi bylo sedmnáct. O to víc bolel fakt, že je mi teď o pár let více. Uvědomovala jsem si, kolik času jsme promarnili.

„Přestaň plakat,“ prosil mě. Nechala jsem se obejmout a položila si hlavu na jeho hrudník.

„Nemůžu, prostě to nejde,“ snažila jsem se mu vysvětlit. „Copak ty to nevidíš? Všechno je dávno pryč. Ty jsi navždy mladý a já teď vypadám jako tvoje matka. Myslíš, že bychom takhle mohli být šťastní?“ Nic nemohlo být jako dřív. Tenkrát jsem chtěla přesně tomuhle zamezit. Nechtěla jsem, aby viděl, jak stárnu. Chtěla jsem se stát upírkou, abychom mohli být po zbytek věčnosti spolu, ale teď už bylo pozdě.

„Jsem šťastný, že se tě konečně mohu dotknout, jsem šťastný, že s tebou mluvím, jsem šťastný, že se ti mohu podívat do očí. Víc už si ani přát nemohu, i když…“ Zarazil se v půlce věty a po chvíli ticha pokračoval: „…odpustíš mi?“

„Edwarde, já…“ Nevěděla jsem, co mu říct. Chtěl po mně, abych mu odpustila ty roky samoty, trápení a hořkosti. Přál si dostat odpuštění za to, že jsem dvacet let trpěla. Měl za to, že jsem trpěla kvůli němu. Možná ano, ale byla to i moje chyba. Mohla jsem opravdu začít nový život, jak si přál, ale neudělala jsem to. Byla to opravdu jen jeho vina? „… nevím jestli ti mám co odpouštět.“ Řekla jsem nakonec. Nechápavě se mi zadíval do očí a asi v nich hledal odpovědi, ale žádné tam nebyly. Sama jsem nevěděla, jak se zachovat.

„Bello, vždyť je to celé moje vina. Já mohu za to, že jsi skončila takhle. Kdybych tenkrát neodešel, tak mohlo být všechno jinak. Není den, kdy bych si to nevyčítal,“ vysvětlil mi s trpitelským výrazem v obličeji.

„Není. Kdybych tě poslechla a žila normální život, tak by sis nemusel nic vyčítat. Jenže já jsem to nedokázala. Bez tebe už nic nemělo smysl,“ každé slovo mě bolelo. Ale už to bylo jedno, všechno bylo dávno ztracené.

„Já jsem to cítil úplně stejně, lásko. Věčnost bez tebe byla najednou prázdná. Hrozně mě mrzí, že jsem se choval jako zbabělec a nedokázal jsem se ti podívat do očí,“ opět přišel ten trpitelský výraz.

„To už je teď stejně jedno, Edwarde. Na všechno už je pozdě. Těch dvacet let není znát jen na duši, ale hlavně na zevnějšku. Nic už nemůže být jako tenkrát. Jsme prostě ztracení,“ přiznat to nahlas nebylo vůbec jednoduché. Potvrdila jsem tím jen to, co jsme si oba mysleli. Byli jsme ztraceni mezi dvěma světy, mezi tím mým, obyčejným a lidským, a tím jeho, neobyčejným a věčným. V jeho světě čas nehraje roli, v tom mém je tomu právě naopak.

„Vlastně existuje jedna možnost,“ napadlo najednou Edwarda. Svýma uplakanýma očima jsem se na něj podívala a snažila se odhadnout, na co asi myslí. „Musíme hned za Alicí.“ Zavelel.

Aniž by něco vysvětlil, tak mi posbíral pár věcí a naházel je do tašky. Nechápala jsem o co jde, ale nebránila jsem se. Byla jsem pořád ještě unešená z toho, že ho vidím a tak mě ani nenapadlo zeptat se, kam se vlastně chystáme. Věděla jsem jen, že musím jít s ním. Jeho další odchod už bych nezvládla, když jsem si teď byla jistá, že mě celou tu dobu miloval a že ten cit stále trvá i přes to, jak jsem teď vypadala. Chtěla jsem být s ním. Bylo mi jedno kde a jak, ale už jsem nechtěla být ani minutu bez něj. Po těch letech trápení se mi na tváři zase objevil úsměv. Vzal mě za ruku a společně jsme šli do lesa za dům. Tam mě vzal do náručí a rozběhl se. Zastavil se u jejich starého domu. Vrátili se mi další vzpomínky. Šťastné i smutné, ale nezáleželo na tom. Nasedli jsme do červeného Porsche a uháněli do neznáma. Celou cestu jsem nepromluvila a jen si vychutnávala pohled na jeho překrásnou tvář a jeho ledový dotek. On mě co chvíli pohladil po tváři a celou cestu mi opakoval jak moc mě miluje a že všechno bude zase dobré.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola III.: