Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola II.

02.08.2009 (19:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2631×

Kapitola II.

Svět už začínal být mnohem hezčí, už mi nebylo tak smutno. Třetí láhev pokaždé zaručeně zabere. Dokonce už jsem si začala pozpěvovat společně s mou HI-FI soustavou. Za normálních okolností bych se styděla, ale teď mi to připadalo spíš k smíchu. Problém byl hlavně v tom, že jsem opravdu neuměla zpívat. Představila jsem si sama sebe, jak stojím na pódiu a zpívám před publikem, které se mě svými hvizdy snaží přehlušit a donutit abych vypadla. Opravdu úsměvné. Z mého zamyšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře.

„Kdo to může být? A takhle pozdě?“ Zeptala jsem se nahlas. Nebyl tu ale nikdo, kdo by na mou otázku odpověděl. Připadalo mi to směšné. Vrávoravě jsem došla ke dveřím a prudce je otevřela. Úsměv na tváři mi rychle ztuhnul. Přede mnou stál můj anděl. Vypadal přesně jako v mých představách. Byl naprosto nádherný. Ty krásné jantarové oči, smyslné rty, bledá pokožka… Ne, byl ještě krásnější než jak jsem si ho doposud pamatovala. Byla jsem okouzlena jeho krásou a také tou vůní, která mi připadala tak skutečná, ale začalo mi docházet, že se mnou není něco v pořádku. Přeskočilo mi?

„Asi bych měla přestat s tím pitím,“ vypravila jsem ze sebe a zabouchla dveře. Ochromeně jsem tam jen tak stála a jediné, co mě napadlo, bylo dopít obsah skleničky, kterou jsem měla stále ještě v ruce. Zaklepání se ozvalo znovu, tentokrát naléhavěji. Znovu jsem otevřela dveře a on tam byl. Stál tam a díval se na mě.

„Ty si jen výplod mojí fantazie, že jo?“ Zeptala jsem se, hledíc na něj. Musela jsem se pousmát, připadalo mi to vtipné.

„Ne, Bello, jsem to vážně já. Jsem tady,“ řeklo to, co se vydávalo za Edwarda. Chvíli jsem přemýšlela. Můj přelud zaklepal na dveře, stál tu přede mnou a nakonec i promluvil? Nebylo to stejné, jako když se mi o něm zdálo a ještě ke všemu jsem si byla naprosto jistá, že jsem vzhůru. Moje myšlenky se zadrhly, koukala jsem se před sebe a přemýšlela, jestli to není nějaký nejapný žert. Sama jsem se tomu musela zasmát, bylo vidět, že alkohol mi vážně zatemnil mysl. Cítila jsem se jako loutka, které někdo tahá za nitky. Připadalo mi, že se má ruka zvedla sama od sebe a natáhla se k jeho obličeji. Musela jsem udělat krok dopředu abych na něj dosáhla a dotkla jsem se jeho obličeje. Ten ledový dotyk mě vrátil zpátky do reality, najednou jako bych vystřízlivěla. Byl ledový, přesně jako tenkrát, když jsem se ho dotýkala naposledy. Opravdu je to on?

„Ed-war-de, jsi-jsi to ty?“ Vykoktala jsem.

„Ano Bello, opravdu jsem to já,“ opakoval skoro tu samou větu jako prvně.

„Já… Jak? Kde se tu bereš? Já…“ Začínala jsem panikařit. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Tělo se mi začalo třást a sklenička mi vyklouzla z ruky. Čekala jsem, že uslyším, jak se rozbije o podlahu, ale Edward ji zachytil těsně před dopadem. Tohle už se nedalo nijak přehlédnout, opravdu to byl on. Byla jsem tak v šoku, že jsem se zvrátila dozadu. Čekala jsem, že omdlím, ale nestalo se to. Jen jsem se zhroutila na podlahu a narazila si záda. Vyděšeně jsem se koukala na mého anděla, který se nade mnou skláněl. Byla jsem mimo.

„Bello, neublížila sis? Jsi v pořádku?“ Strachoval se.

„Já, nevím…“ Vyšlo z mých úst. Měla jsem pocit, jako by to řekl někdo jiný. Najednou mi připadalo, že moje tělo vlastně ani není moje. Byla jsem jen divák, který čekal, co se bude dít dál.

„No tak, Bello, mluv se mnou!“ Naléhal.

„Kde, kde ses tu vzal? Po takový době?“ Otázky ze mě vycházely samy. Pořád jsem byla v transu.

„To je dlouhá historie. Ale neboj se, už tě neopustím. Už ti nikdy neublížím,“ řekl něžně. Tahle jeho slova ve mně aktivovala bolest. Tu bolest, která mě sužovala celé roky. Chtělo se mi křičet a brečet, jenže ne bolestí. Ovládl mě vztek.

„Neublížíš? To už ani nemusíš. Už mi nemůžeš ublížit. Nepovede se ti to, protože si mě zničil a to co ve mně zbylo už je nezničitelné. Kde jsi byl celé ty roky? Kde jsi sakra byl? Kde jsi byl, když jsem tě potřebovala? Myslíš si, že si teď jen tak zaklepeš na dveře a všechno bude zase jako dřív? To ses spletl. Celou tu dobu se na tebe snažím zapomenout a zvyknout si, že už pro mě neexistuješ a ty se tu teď jen tak objevíš a tvrdíš mi, že už mě neopustíš? Budeš muset. Já tě nenávidím!“ Křičela jsem na něj, přestala jsem se ovládat. Abych mu ukázala, že to myslím vážně, tak jsem se sama vyškrábala na nohy. Všechno ve mně vřelo. „Nenávidím tě! Rozumíš? Ublížil jsi mi jak nejvíc jsi dovedl a teď si myslíš, že ti to odpustím? Proč si vlastně přišel? Podívat se na starou ubohou Bellu? Skvěle, tak tady mě máš. Ale pamatuj si, že tuhle trosku máš na svědomí ty. Vypadni, slyšíš? Vypadni z mého domu!“ On na mě jen zmučeně koukal.

„Ale, Bello, já…“ Pokusil se něco říct, ale já ho umlčela.

„Vypadni!“ Zařvala jsem, jak nejhlasitěji jsem dovedla. Vypadal ještě zničeněji, ale k odchodu se neměl. „Dobře, tak půjdu já.“ Vyštěkla jsem. Obešla jsem ho a sáhla na věšák pro klíčky od auta.

„Bello, vždyť si opilá, nemůžeš řídit!“ Pronesl vyděšeně a chytil mě svou ledovou rukou za paži.

„Jsem střízlivější než kdy před tím. Pusť mě!“ Poručila jsem mu, ale bylo mi jasné, že mě neposlechne, takže jsem paži z jeho sevření vyškubla a vyběhla ven do deště. On asi zůstal uvnitř, nechtěla jsem se ohlížet.

Rychle jsem odemkla auto a nasedla. Ruce se mi třásly, takže dostat klíček do zapalování bylo opravdu umění. Modlila jsem se, aby neotevřel dveře od mého auta a nechtěl mě z něj vytáhnout. Naštěstí se tak nestalo a já mohla odjet. Nevěděla jsem kam mám namířeno, jen jsem chtěla být co nejdál odsud, hlavně od něj. Teprve teď se spustily slzy. Jedna po druhé mi nezastavitelně stékaly po tvářích. Dupnula jsem na plyn a černou nocí se hnala do neznáma. Trochu mi to stěžoval hustý déšť, ale v těchto končinách to nebylo nic neobvyklého.

Začala jsem přemýšlet proč se vlastně objevil. Co po mně chtěl? Přišel se mi snad vysmát? Podívat se na to, jak jsem stará a ošklivá? Nebo mi chtěl ještě více ublížit? Roztrhat zbytky mého srdce? Zničil mě tenkrát a teď mě přijel dorazit? Myslela jsem si, že je daleko odsud a že se do Forks už nikdy nevrátí. Místo toho, abych se uklidnila, tak se můj vztek čím dál více stupňoval. Co to říkal o tom, že už mě nikdy neopustí? Jak si to jako představuje? Přestěhujeme se někam kde nás nikdo nezná a budeme si hrát na hodného synáčka a milující maminku? Pane bože, jak mě tohle jen mohlo napadnout. Vždyť jsem nebyla hezká ani tenkrát natož dnes, když mi obličej hyzdila jedna vráska vedle druhé. Pořád jsem nechápala, co to má vlastně znamenat. Forks jsem nechala daleko za sebou a více než stokilometrovou rychlostí se řítila do neznáma. Přemýšlela jsem o tom, že už se tam nikdy nevrátím, že prostě zmizím, aby se mi už nikdy nemohl přimotat do života. Nechtěla jsem ho vidět. Bolelo mě to přesně tak jako když tenkrát odešel. Nechal mě samotnou, nezajímala jsem ho a teď? Změnilo se snad něco? Probudilo se ve mně nutkání vrátit se zpět a zeptat se ho, proč vlastně přišel. Chtěla jsem to vědět, ale asi bych znovu neustála pohled do jeho očí, do těch překrásných andělských očí.

„No tak Bello, vzpamatuj se! Už ho nikdy neuvidíš, nikdy!“ Musela jsem to říct nahlas, abych se o tom ujistila, ale nebylo to tak jednoduché. Vztek opět přebila bolest. Proč to i po těch letech tak bolí? Více než kdy jindy? Začínala jsem být zoufalá a nevěděla, co mám dělat. Jedno bylo ale jasné. Pořád jsem ho milovala tolik jako tenkrát. Vybavil se mi jeho úžasný úsměv, což vyvolalo i další vzpomínky a další slzy. Pálily mě oči, ale nechtěla jsem zastavit. Na vteřinu jsem oči zavřela, abych jim trochu ulevila. Když jsem je pak zase otevřela, tak šlo všechno ráz na ráz. Na silnici se objevila srna. Vykřikla jsem a strhla volant na pravou stranu, abych ji nesrazila. Dupla jsem na brzdy a myslela, že mám všechno pod kontrolou, jenže na mokré vozovce mě auto přestalo poslouchat. Obrovskou rychlostí jsem sjela ze silnice a řítila se z příkrého kopce. Dole byly jen skály a stromy. Dívala jsem se tváří v tvář smrti. Za pár vteřin bude se vším konec. Napadlo mě jen to, že měl vlastně pravdu, neměla jsem řídit. Tohle už moje psychika opravdu nevydržela a já ztratila vědomí.

*****

„Jsem střízlivější než kdy před tím. Pusť mě!“ Zakřičela, pak se mi vyškubla a vyběhla ven z domu.

Byl jsem zoufalý. Chtěl jsem ji zastavit, ale stejně by mě neposlouchala. Už mě nikdy nechtěla vidět. To bylo přesně to, čeho jsem se obával. Uslyšel jsem zvuk motoru jejího Pontiacu, který se rychle vzdaloval. Neměl jsem sem vůbec chodit, že jsem Alici poslouchal. Mohl jsem tiše doufat, že by mě třeba ještě někdy ráda spatřila, ale všechny naděje se teď navždy rozplynuly. V kapse mi opět začal vibrovat telefon. Neměl jsem na nikoho náladu a tak jsem ho nechal být. Jen jsem tam stál a mlčky trpěl. Po pár minutách už mi to vibrování začínalo lézt krkem, tak jsem pro mobil sáhnul. Opět mi volala Alice. Původně jsem si myslel, že hovor odmítnu, ale byla to dobrá příležitost, jak vybít svůj vztek.

„Tak, už jsi spokojená?“ Zeptal jsem se volající.

„Edwarde, musíš jít za ní, stane se něco hrozného!“ Vyjekla zoufale Alice.

„Co? To za ní teď mám běžet jako pejsek nebo co? Sama určitě dobře víš, že už mě nechce vidět. Tebe tak ještě někdy poslechnu,“ odvětil jsem jí odměřeně a uvnitř potlačoval vztek.

„Edwarde, viděla jsem jí. Její auto za chvíli sjede ze silnice a ona zemře. Pospěš si, jinak to nestihneš,“ řekla přiškrceně. Více jsem slyšet nepotřeboval. Vyrazil jsem z domu jako šíp.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola II.: