Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola I.

26.07.2009 (22:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3043×

Kapitola I.

Dnes jsem měla opravdu těžký den. Bolest hlavy jsem zahnala hned ráno Acylpyrinem, ale té žaludeční nevolnosti se ne a ne zbavit. Paní Newtonová, v jejímž obchodě pracuji už roky jako prodavačka, nic neřekla, ale bylo mi jasné, že s tím jak vypadám, vůbec nebyla spokojená. Co chvíli se na mě vyčítavě podívala, musela jsem být bledší než obvykle. Na kocovinu si asi nikdy nezvyknu. I když mi bylo špatně, tak si na mě moje zaměstnavatelka nemohla stěžovat. Všechno zboží v regálech bylo pečlivě srovnané, prach utřený a podlaha čistá. Když přišel jakýkoli zákazník, tak jsem byla převelice milá a jako správná obchodnice jsem se snažila prodat co nejlépe.

Paní Newtonová mi vždy důvěřovala, ale ve dnech jako byl právě tento, mě raději kontrolovala. Já jsem věděla, že to zvládnu, ale ona si tím nebyla úplně jistá. Byla na mě hodná. Byla jsem opravdu ráda, že jsem u nich mohla pracovat. Vlastně to bylo hlavně kvůli Charliemu. Tenkrát, když jsem u nich pracovala jen jako brigádnice, tak se okolo mě pořád motal Mike, její syn a můj spolužák. Vždycky si dělal naděje, že bychom mohli být něco víc než jen spolužáci. Jenže já jsem ho neustále dokola nenápadně odmítala. Jednou jsem chtěla Charliemu udělat radost a tak jsem si s Mikem vyrazila do kina. Když jsme se vraceli domů z Port Angeles, tak se mě Mike pokusil políbit, ale namísto sladké pusy dostal facku. Od té doby jsem od něj měla pokoj. Určitě své mamince něco řekl, protože od toho dne už se na mě tolik neusmívala a když mohla, tak mi věnovala otrávený obličej. Myslím si, že kdyby Charlie nebyl můj otec, tak už mě dávno vyhodila, ale asi nechtěla ublížit jemu. Časem se to začalo vracet do normálních kolejí a ona ke mně začala být opět milá, ale určitě jen ze slušnosti. Ten den, kdy Charlie navždy odešel, jsem v jejích očích konečně opět viděla nehranou vřelost. Vřelost, která patřila mně. Hodně mi pomohla, dá se říct, že se vším. Slíbila mi, že u nich budu moci pracovat, jak dlouho budu chtít, jenže to ještě nevěděla, že se mým nejlepším přítelem stane alkohol. Nikdy se mi nestalo, že bych se opila v pracovní době nebo kvůli tomu nepřišla do práce, ale bohatě stačil můj vzhled. Byla jsem úplně vyhublá, anorektička by mohla být mým dvojčetem. V obličeji jsem vypadala o několik let starší, mohly za to hlavně hluboké vrásky a tmavé kruhy pod očima. Prostě jsem vypadala jako troska, ale snažila jsem se tak nepůsobit, tedy alespoň mezi lidmi. Doma mi to bylo jedno.

„To je dobré Bello, už můžeš dnes jít. Já si to tu dodělám sama,“ řekla mi paní Newtonová, když jsem před pátou začala vytírat podlahu.

„Děkuji,“ odvětila jsem jí a odešla se převléct do místnosti pro personál. Plášť s logem Newtonovic obchodu jsem pověsila do skřínky a pantofle vyměnila za své tenisky. Vzala jsem si na sebe nepromokavou bundu, na rameno pověsila kabelku a vrátila se zpět do prodejny.

„Hezký víkend,“ prohodila jsem neutrálně.

„Tobě taky. Takže v pondělí kolem půl osmé,“ připomněla mi má zaměstnavatelka a zamávala mi na pozdrav. Nezapomněla přidat lehký úsměv.

Vyšla jsem do velice hustého deště. Ještě, že jsem si na sebe vzala tu bundu, jinak bych v pár vteřinách promokla na kost. Zalovila jsem v kabelce a vytáhla klíčky od svého vozidla. Přes hlavu jsem si přetáhla kapuci a rychle přeběhla parkoviště. Klepaly se mi ruce, ale i tak jsem bez problémů odemkla. Zasunula jsem klíček do zapalování svého Pontiacu Firebird, kterého mi pořídil Charlie, když už mi starý Chevy nebyl schopný sloužit, a nastartovala. Zapnula jsem stěrače a velice opatrně se rozjela. Bylo vážně špatně vidět. Cestou jsem se zastavila v samoobsluze, abych si koupila zásobu vína na celý víkend a také nějaké potraviny, abych neumřela hlady. Také jsem nesměla zapomenout na krmení a krabici mléka pro mého kocourka. Velice jednoduchý a celkem levný nákup. Dávno už jsem se neobtěžovala s nějakým složitějším vařením. Stačila mi smažená vajíčka, sendviče a podobné náhražky plnohodnotné stravy. Občas jsem si koupila předpřipravená jídla, která jsem jen ohřála v mikrovlnce. Docela mi to chutnalo a hlavně to bylo bez práce. Občas jsem se odhodlala i k objednání pizzy nebo nějakého jídla z čínské restaurace, které vám přivezou až domů, ale to jsem dělala jen velmi zřídka. Problém je totiž hlavně v tom, že jsem vegetariánka.

„Ahoj Ede,“ pozdravila jsem svého perského kocoura, když jsem konečně dorazila domů. Postavila jsem sáček s nákupem na kuchyňskou linku a konečně ze sebe sundala mokrou bundu. Edward se se mnou přiběhl pomazlit. Vzala jsem ho do náručí a pošimrala za ušima, to měl moc rád.

„Neboj, přinesla jsem ti nějaké dobroty,“ ujistila jsem ho a postavila zpět na zem. Zamňoukal, zavrtěl ocasem a čekal. V papírovém sáčku jsem nahmatala plechovku s kočičím jídlem a mléko. Z pod stolu jsem vytáhla jeho misky na jídlo a postavila je vedle nákupu. Do jedné jsem vyklopila obsah konzervy a do té druhé nalila trochu mléka. Obě jsem je postavila zpět na zem. Edward lehce přeběhl kuchyň a pustil se do jídla. Musela jsem se usmát, když jsem viděla, jak moc mu chutná. Alespoň někdo v tomhle domě neztratil chuť k jídlu.

Uvědomila jsem si, jak jsem dům v poslední době zanedbávala a rozhlédla se po kuchyni plné nepořádku. Pustila jsem se do úklidu, věděla jsem, že tak mi čas bude ubíhat trochu rychleji a já nebudu počítat každou promarněnou minutu svého bídného života. Ticho, které v domě panovalo od mého příchodu, jsem zabila ohlušující muzikou. Pustila jsem přehrávač hodně hlasitě. Dělávala jsem to často, abych nemusela myslet. V takovém randálu to prostě nešlo a mé myšlenky se ztrácely v neznámu. Připadala jsem si trochu jako robot, který automaticky dělá svou práci a nepřemýšlí při tom. Pořád lepší než jen sedět a soužit se.

Kolem půl deváté jsem měla celý dům uklizený a mohla si konečně sednout a za vykonanou práci se náležitě odměnit. S lahví vína a jednou skleničkou jsem se přemístila do obývacího pokoje a posadila se do starého křesla, které při dosedu zaskřípalo. Divila jsem se, že je ještě vůbec použitelné, ale zatím mě nezklamalo. Sáhla jsem po ovladači od HI-FI soustavy, kterou mi koupil Charlie k pětadvacátým narozeninám a pustila jsem si CD se skladbami od Debussyho. Jako první začala hrát Clair de Lune. Udělala jsem to cíleně, pouštěla jsme si tuto skladbu pokaždé, když jsem měla špatnou náladu. Vlastně to bylo každý pátek, nenáviděla jsem víkendy, protože právě v tyto dny jsem si nejvíce uvědomovala svou samotu. Tahle skladba byla vlastně to jediné, co mě spojovalo s mým andělem a to jediné mi vzít nemohl, stejně tak jako vzpomínky, mou lásku a zároveň i tu obrovskou bolest. Zase mě píchlo u srdce. Odložila jsem sklenku s rudou tekutinou na stolek a rukama si objala žebra. Za chvíli byla bolest pryč, za ta léta už jsem se ji naučila ovládat. Při posledních tónech skladby se mi vybavila jeho tvář. Byl prostě dokonalý. Po tváři mi stekla první slza, rychle jsem ji otřela hřbetem ruky.

Jedním lokem jsem dopila víno, které bylo ve sklence a dolila si. Druhou sklenku jsem vypila najednou a třetí pro jistotu taky. Potřebovala jsem, aby mě alkohol zase ovládl a zastřel mi mysl. Nechtěla jsem vidět jeho andělskou tvář, jeho pokřivený úsměv ani oči, které měly barvu tekutého zlata. Nechtěla jsem vidět nic, ale bylo to tak těžké. Dokážu konečně zapomenout?

*****

Zase jen sedí a trápí se. Ničí mě dívat se na její slzy a zmučený výraz. Kdyby měla rodinu, tak bych tu každou noc nemusel postávat a sledovat ji. Bojím se, že by se jí mohlo něco stát. Od doby, kdy Charlie zemřel tu stojím noc co noc, už je to dlouhých deset let a ona dělá neustále to samé. Když přijde z práce, tak si vezme láhev vína a pije. Jen o víkendu je to jiné, to mnohdy pije už od rána. Dům vůbec neopouští, tedy pokud nejde do práce nebo nakupovat. Bello, lásko, proč mě takhle trápíš? Proč nemůžeš žít normální život s někým, kdo tě má rád? Proč se takhle ničíš? Kdybys jen tušila, jak moc mě to bolí.

Posadil jsem se o větev níže, abych jí lépe viděl do obličeje. V kapse mi začal vibrovat mobilní telefon, tak jsem pro něj sáhl. Na displeji se objevilo: ALICE call. Co může chtít?

„Ahoj Alice,“ pronesl jsem do aparátu. „Potřebuješ něco?“

„Ahoj Edwarde, no, mně nic nechybí, ale zdá se, že ty něco potřebuješ. Udělej sakra něco! Vždyť ona se takhle úplně utrápí. Její budoucnost už lepší nebude.“ Ozvalo se na druhé straně.

„Sama dobře víš, že se tvé vize mohou změnit, když se ona rozhodne jinak. Určitě svůj život změní.“ Odvětil jsem jí.

„To jsi říkal už před pěti lety a vidíš nějakou změnu?“ Vyčetla mi Alice. Mlčel jsem a přemýšlel. „Já ti říkám jen to, co vidím. Jestli nedojde k nějaké změně, tak se za pár let upije.“

„Já… já…“ Snažil jsem se něco ze sebe dostat. „Já nevím jak jí pomoct.“ Hlesl jsem nakonec.

„Tak koukej něco vymyslet!“ Zařvala na mě a položila telefon.

Dál jsem seděl na větvi a koukal se na mojí milovanou Bellu, která už načala další láhev. To, co Alice řekla, mi nijak nepomohlo. Co můžu dělat? Jedině tam jít a po těch letech jí zase zasáhnout do života. Na to jsem ale moc velký zbabělec. Co když mě nebude chtít vidět? Jak se s tím vyrovnám? A co když mě každou noc, když křičí ze sna moje jméno, proklíná? Na druhou stranu, může mi ublížit ještě víc než to, když vidím, jak se ničí? Co budu dělat, až opravdu zemře? Celou věčnost si budu vyčítat to, že jsem s ní už nepromluvil.

Po dlouhém sebezpytování jsem seskočil na zem a rozešel se k domu. Šel jsem neobvykle pomalou chůzí. Pořád jsem nevěděl, co to vlastně dělám a hlavně, co se bude dít. Neměl bych ještě zavolat Alici? Třeba mi poradí nebo prozradí, co se stane. Srabe! Vzmuž se! Křičel jsem sám na sebe. Tohle sis zavinil sám, takže si s tím také sám musíš poradit. Sebral jsem všechnu odvahu, nadechl se a zaklepal na dveře.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola I.: