Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyzpytatelnost - Kapitola první Začátek Konec

17.09.2009 (10:00) • Daybreak • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1356×

Tak moc bych si přála žít, tak strašně moc. Ale nejde to. Moje tělo pomalu umírá a já s tím nemůžu nic udělat. Naprosto nic. Lékaři diagnostikovali smrt už před pár lety. Docela obstojně se držím, ale nevím, jak dlouho to zvládnu. Je to strašně těžké. Málokdo by řekl, že jsem nemocná. Vypadám dobře. Jen jsem až moc bledá, ale v téhle době je to móda i když já se o tohle moc nestarám. Jediné co mě doopravdy prozrazuje, jsou temné kruhy pod očima. Nemůžu spávat, ale kdo by se divil.

Dlouho jsem si zahrávala se smrtí, ale teď, když už je pozdě, začala jsem si života vážit. Až na konci cesty. Není to ironie? Pořád si svého života nevážím. Až můj čas přijde, tak přijde a já to nemůžu ovlivnit. Ale začala jsem si všímat světa kolem. Snažím se zapamatovat každou část a každou radost tohohle světa. Vůni květin, barvy, okamžiky, všechno. Dala bych cokoliv, abych mohla žít déle. Popravdě mě na tomhle světě nic nedrží. Má matka se zabila pár dní po tom, co mi diagnostikovali mou nemoc a co se s ní rozešel Phil. Zdědila jsem spousty peněz, ale na co my jsou? Dokonce jsem byla i zplnoletěna, protože do mých osmnáctin je to jen pár měsíců. Teď, když se všechno urovnalo, se stěhuji do Forks ke svému otci.

Viděla jsem ho jako malá. Bylo mi sedm nebo osm, to nevím. Čas mě nezajímá. Když Renée zemřela, v mém srdci zůstala prázdnota. Bolest otupěla. Zůstala jen prázdnota. Měla jsem svou matku ráda, ale pro ni bylo důležité všechno ostatní než já. Dřív to bolelo teď? Teď už je pozdě se tím zaobírat. Sedím ve svém autě, poslouchám rádio a jedu k Charliemu.

Koupila jsem Lamborghini Estoque s pohonem na všechny čtyři kola patří mezi opravdu rychlá auta a já rychlou jízdu miluju, no dobře, vím, že jsou neprodejná a jen zkušební verze, ale ze svých peněz jsem si to mohla dovolit a ještě mi při tom skoro líbali ruce.

Jedu pomalu přes dvě stě kilometrů v hodině a je mi to jedno. Mám velice dobré vnímání a můj mozek je zvyklý i na takovou rychlost. Když jsem dojela do Forks nenamáhala jsem se zpomalit. Byla jsem schopna reagovat, navíc dnes jsem nebyla unavená, naopak.

Zastavila jsem u nějaké velké budovy a chvíli přemýšlela kudy dál. Byla jsem ráda za tmavá skla, za která nešlo vidět. Můj miláček strhával až moc pozornosti. Rychle jsem se zorientovala a vyrazila k Charliemu. Zastavila jsem u baráčku, který bych si nikdy na světě nespletla. Můj otec mě přišel přivítat. Když viděl mé auto, hvízdnul.

„Pěkné auto, rád tě zas vidím Bell´s,“ usmál se na mě a šel mě obejmout.

„Ahoj tati, taky tě ráda vidím,“ pokusila jsem se na něj usmát, ale moc se mi to asi nepodařilo, protože se na mě díval dost zaraženě.

„Vyrostla si,“ řekl prostě a pozval mě dál. Ukazoval mi, kde co je a nakonec mě zavedl do mého starého pokoje, kde se nic nezměnilo.

„Až si vybalíš, přijď dolů, rád bych si s tebou popovídal.“ působil dost zničeně. Asi ho smrt Renée vzala. Mamka od něj utekla a pak se s ním moc nestýkala. Otec byl náčelníkem místní policie a neměl moc času a máma byla společenská až moc. V tom se rozcházeli. Charlie byl tichý a rád rybařil, ale Renée nikdy nepřestal milovat.

Vybalila jsem si svých pár věcí a šla dolů. S Charliem jsme seděli dlouho v kuchyni a povídali si. O všem možném. On hlavně vzpomínal na Renée, z očí mu tekly slzy, ale já nemohla. Mé slzy vyschly a uvnitř zůstala jen a jen prázdnota.

Překvapil mě, když změnil téma.

„Zapsal jsem tě do školy. Dochodíš tu třetí a čtvrtý ročník,“ usmál se na mě.

Já jsem se pokusila mu úsměv vrátit. On o mé nemoci nic nevěděl. Netušil kolik léků, musím brát, a co všechno můžu a nemůžu dělat.

„Děkuji, půjdu si ještě dovybalit pár věcí, dojdu si pro ně do auta.“ řekla jsem a rychle odešla z kuchyně.

Do auta jsem si šla jen pro jeden kufr a pro malou taštičku, kde ležely mé léky. Měla jsem je ještě na měsíc a pak budu muset zajít do nemocnice. Pokud tedy ještě dojdu. Jsem v tomhle dosti skeptická. Jsem od přírody pesimista a v tomhle snad nejhorší. V pokoji jsem si vzala všechny léky, píchla si injekci do třísla a šla si lehnout. Začala na mě dopadat únava. Možná jsem to vážně přehnala.

Ráno jsem se probudila na půl pátou, jak je u mě zvykem. Vzala jsem si léky, osprchovala se a udělala si snídani. Cereálie zalité mlíkem. Nic jiného jsem nejedla. A k tomu kafe. Divná kombinace, ale já bez kafe nefungovala. Charliemu jsem připravila snídani a vyrazila do školy. Jak jsem zjistila na poslední chvíli, protože jsem trošku bloudila. Mé auto samozřejmě vzbudilo povyk, ale když jsem přijížděla, viděla jsem dvě dosti drahá auta už stát na parkovišti, tak mi to pozdvižení přišlo nepatřičné.

Vystoupila jsem z auta, vytáhla si školní tašku, zamkla a vyrazila ke škole. Hodně zvědavců se po mě ohlédlo, ale já tomu nevěnovala pozornost. Nebyla jsem nijak krásná, spíš obyčejná, takže jediný důvod byl, že mě tu nikdo neznal. Ušklíbla jsem se a vešla do kanceláře, kde seděla milá paní.

„Ach ty jsi ta nová studenta, Isabella, že? Od Charlieho?“

„Ano,“ odvětila jsem. „Isabella Swann.“

„Už tě tu očekávám. Tady máš rozvrh, plánek školy a na tady ten papír ať se ti podepíší všichni profesoři, které jsi dnes měla. Pak mi to zanes, ano? A jak koukám si zproštěna tělovýchovy. Dobře,“ mluvila strašně rychle, ale já jí rozuměla. Někdy jsem mluvila ještě rychleji než ona.

„Mnohokrát vám děkuji,“ řekla jsem a vyrazila na první hodinu. Díky bohu to byl dějepis, který jsem měla ráda.

Učebnu jsem našla, ale na hodinu jsem přišla s malým zpožděním. Měla jsem pocit, že to je spíš mraveniště, než škola.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem.

„Dobrý den, vy jste určitě ta nová studentka,“ ptal se profesor.

„Ano, jsem Isabella Swann, přišla jsem Phoenixu.“

„Dobře, posaďte se,“ vyzval mě. Ještě než jsem si sedla, dala jsem mu papír k podepsání. Usmál se na mě a mávnutím ruky mě propustil k lavici. Usadila jsem se vedle jedné dívky. Která se mi po chvíli představila jako Angela. Odvětila jsem ji a dál jsem si jí nevšímala. Neměla jsem na nikoho náladu. Nebylo mi dnes dobře a já byla unavená hned po ránu.

Další hodiny byly stejné. Probírali jsme to, co jsem znala. Charlie mě donutil si znova zopakovat polovinu ročníku, jen abych neseděla doma.

Na oběd jsem si dala salát a minerálku, ale jídla ani pití jsem se nedotkla a tak jsem jen seděla vzadu v rohu a rozhlížela se po celé jídelně. Pak celá jídelna utichla a dovnitř nakráčelo pět studentů. Byli nádherní, vlastně ne, byli přenádherní. Krásná blondýnka, s postavou, kterou by ji záviděla jakákoliv modelka. Vedla se za ruku s vysokým svalnatým mladíkem. Za nimi šel taky pár. Malá černovláska, která působila jako elf se svým poťouchlým výrazem a s jiskřičkami v očích. Na chvíli jsem si přála být jako ona a vedle ní krásný kluk, její přítel. Byl nádherný. Vlastně všichni byli nádherní, ale na toho posledního neměli. Byl jak anděl. Jeho vlasy v barvě rezy, ostře kontrastovaly s jeho bledou pletí. A jak jsem si všimla, všichni měli oči jantarové barvy. Nezajímala mě jejich krása, i když byli nepřehlédnutelní. Záviděla jsem jim jejich přátelství, rodinu. Všichni měli podobné rysy, ale bylo vidět, že to nejsou jen sourozenci. Zavřela jsem oči, protože se mi zamotala hlava. Zvedla jsem se a vydala jsem se na toaletu, abych si mohla vzít léky a píchnout si. Připadala jsem si jako feťák. Se smutným povzdechem jsem se vydala na svou poslední hodinu. K mé smůle biologie. Neměla jsem biologii ráda. Jsem zvědavá, co budeme probírat i tady. Sedla jsem si do lavice dozadu. Zavřela jsem oči a položila si hlavu na ruce na stůl. Vedle mě si někdo sedl, ale já nevěděla, kdo. Jen jsem cítila jeho jemnou přírodní vůni. Pořádně jsem se nadechla. Voněl příjemně. Zvedla jsem hlavu a v tu chvíli jsem spatřila toho zrzavého skoro anděla. Jeho tvář byla bez jediné chybičky. Oči měl skoro černé, ale já jsem rozeznala tenkou jantarovou čárku kolem panenek.

„Edward Cullen,“ představil se s jemným zavrčením.

„Isabella Swann,“ řekla jsem tiše a zaměřila svou pozornost na profesorku. Můj soused vypadal, že by se na mě nejraději vrhnul a uškrtil mě na místě. Ignorovala jsem ho. Nějak mně nezajímal, tedy mou mysl, protože mé srdce říkalo něco jiného. Měla jsem pocit, jakoby do mého života vstoupilo slunce. Smysl života. V duchu jsem si odfrkla, já žádný smysl života nemám. Možná dřív by se mi rozbušilo srdce samým vzrušením, ale dnes už ne. Nevěřila jsem ničemu a nic. Byl jen další obraz v mé mysli. Další cizí člověk, který mi jen tak propluje mým krátkým životem. Jen jedna tvář.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se mě chladným, odtažitým tónem.

„Ano, jsem. Proč bych neměla?“

„Vypadáš nezdravě,“ prozradil mi.

„Neříkej?“ začala jsem být kousavá. „Jsem v pořádku. Takhle vypadám pořád. Spíš ty se zajímej o svoje zdraví. Ty mi máš co vyprávět o tom, kdo tu vypadá nezdravě.“ Opravdu jsem neměla náladu si s ním povídat. Ale jedna z mých částí osobnosti, které bych nejraději v tuhle chvíli pohřbila někam pod zem, jásala.

Zasmál se, lehkým tichým smíchem, který rozjasnil místnost. A na jeho tváři se objevil jen jako zvláštně pokřivený úsměv. A já věděla, že tenhle úsměv mě připravil o duši i srdce. Pak už mezi námi bylo ticho. On se na mě pořád mračil a tvářil se zvláštně. Měla jsem pocit, jakoby mě rentgenoval, ale moc mu to asi nešlo. A já se ušklíbla. Byla jsem ráda, když zazvonila. Pomalým krokem jsem došla na parkoviště. Odemkla si auto a hodila batoh na zadní sedačku. Sedla jsem si za volant a na chvíli si na něj položila hlavu. Nemohla jsem vypustit z hlavy toho kluka, co seděl vedle mě. Dokonce mě přešla i malátnost a únava. Když jsem se podívala z okna, viděla jsem tu partu Cullenovců, pokud jsem to dobře odhadla, tak míří k těm dvou drahým rychlým autům, které mě zaujaly. A opravdu. Vypadali tak šťastně a já se přistihla, že zas žárlím. Tiše jsem zavrčela a v duchu se okřikla. Všimla jsem si, že těch pět na mě divně zírá. Jiné slovo se na to nehodí. Doopravdy na mě zírali a já měla pocit, že pokud neodjedu, tak je brzy seřvu. Nechápu, proč se tak dívali. Nic jsem neprovedla a pochybuji, že mě slyšeli vrčet. Na to byli dost daleko. Hodila jsem zpátečku a rychle vycouvala, i když na můj vkus to bylo pomalu. Rychle jsem srovnala řízení a vyrazila k domovu. Moje autíčko má zrychlení z nuly na sto za necelých pět sekund, a když jsem ještě přidala, podívala se do zpětného zrcátka. Cullenovi tam stáli a vypadali ohromeně. Až moc, ale mě to bavilo. Nechtěla jsem být středem pozornosti, ale k nim mě něco táhlo a já si to sama nechtěla připustit. Nemohla jsem. Nechtěla jsem se k nim vázat. Přijela jsem sem zemřít a ne žít.

Domů jsem dojela rychle, aby ne, jela jsem přes sto padesát. Snad mi to bude Charlie tolerovat. Udělala jsem si úlohy, které jsme dostali a stihla jsem vypracovat i něco navíc. Nachystala jsem Charliemu jídlo, něco jsem pojedla sama a vyrazila na průzkum. Nějak se mi nechtělo do La Push. Nevím proč, ale měla jsem tam divný pocit už od malička. Prostě a jednoduše ač se mi tam líbí, něco mě vnitřně varuje, ať tam nechodím. Možná jsem vnitřně věřila povídačkám o jejich kmenu, že pochází z vlků a oni jsou jejich potomci a mají za ochránce starší, kteří jsou vlkodlaci a ti je chrání proti upírům. Studeným, nemrtvým, pijavím. A hlavně já neměla psy ráda. Od malička. Všichni se mi vyhýbali. Vlastně i ostatní zvířata, až na kočky. Ty za mnou táhly. V duchu jsem se pousmála. A vydala se pryč. Jen tak jsem bloudila kolem Forks v lesích, které byly kolem. Vyšplhala jsem na jeden strom a usadila se nahoře v koruně. Milovala jsem výšky. Popravdě jsem ani nevěděla, kde jsem, ale věděla jsem, že trefím domu, protože mě můj orientační smysl nikdy nezklamal. Uvelebila jsem se pohodlně na větvi a pozorovala nebe. Pomalu se smrákalo a den střídala noc. Na nebi se objevovaly první hvězdy. Zavřela jsem oči a nechala se unášet sny o životě, který nebude.

Probralo mě zapraskání větvičky dole pode mnou. Uviděla jsem dvě osoby, nejdřív matně, ale pak jsem je poznala. Ten kluk z biologie a ta černovlasá malá dívka. Nechtěla jsem poslouchat cizí rozhovory a tak jsem na sebe upozornila. Oba se rychle otočili a vypadali hodně překvapeně, že mě tu nezaregistrovali. Opravdu kvapem jsem slezla dolu a chtěla se vydat pryč, když mě ta dívka zastavila.

„Kdo jsi?“ zeptala se.

„Isabella,“ řekla jsem prostě.

„Jak to, že jsme tě nezaregistrovali?“ zeptal se Edward.

„Byla jsem na stromě, nemuseli jste mě vidět?“ ušklíbla jsem se.

Vypadali vážně zaskočeně, ale dívka se vzpamatovala první.

„Já jsem Alice, Alice Cullenová,“ usmála se.

„Isabella Swann,“ zamračila jsem se. To představování mě přestávalo bavit. Ještě pár lidí se mě zeptá, kdo jsem, tak ho na místě uškrtím. Vážně jsem nespolečenský samotářský typ.

„Ty s námi chodíš do školy? A jsi dcerou náčelníka na policii, viď?“ mluvila strašně rychle, ale rozuměla jsem ji.

„Ano to jsem, přistěhovala jsem se teprve včera.“

„Nechceš jít s námi?“ zeptala se mě.

„Ne, nebudu rušit,“ řekla jsem tiše a naznačila jsem odchod.

„Ne, počkej, rádi bychom tě poznali.“

„Není třeba Alice, já nemám ráda společnost,“ ušklíbla jsem se. Úsměvy se mi prostě nedařily.

„Dobře, tak někdy jindy,“ nevzdávala se.

„O.k.“ odvětila jsem a věděla jsem dopředu, že lžu.

Edward zatím mlčel. Neřekl jediné slovo, ani se nepřiblížil, jako bych mu byla odporná a já se zamračila ještě víc. Něco uvnitř mě se bouřilo. On byl můj anděl. Nevím, jak jsem k tomu přišla, ale byl taková má tajná naděje. Ale pochybovala jsem, že by se mu mohl líbit někdo tak obyčejný a skoro až ošklivý jako jsem já, zvlášť když má kolem sebe tolik krásy. A vzpomněla jsem si na tu krásnou blondýnu.

Šla jsem domů až bolestně pomalu. Bolest mi tepala ve spáncích a já myslela, že se zhroutím. Bylo mi děsivě špatně. Jako už dlouho ne. Měla jsem pocit, že mi mozek vypoví službu a já upadnu do bezvědomí. Nakonec se to stalo. Bolestí se mi zatemnělo před očima a poslední co si pomatuji byl můj tichý výkřik bolesti a pak tvrdý pád do měkké hlíny.

Autor: Daybreak (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyzpytatelnost - Kapitola první Začátek Konec: