Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není souzeno 27.-Tvoje myšlenky jsou jendiná vzpomínka

03.11.2009 (18:15) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1581×

Rozhlédla jsem se po pokoji. Byl kdysi vymalovaný, jedna velká postel, naproti dveří bylo menší okno a jedna skříň, to bylo vše. Bylo to tu hrozně skromné, ale co bych měla čekat od dospělého kluka? Autíčka určitě ne. Stála jsem ve dveřích a dívala se na ten malebný pokoj, nevím co vněm bylo, ale mě připadal i na svoji skromnost nesmírně úchvatný. Asi jako vše z Forks a La Push.

„Budeš tam dlouho stát?“ zeptal se se smíchem Jacob. Zaostřila jsem na něj zrak, nebyl vůbec za mnou jak jsem čekala, v klidu si ležel na velké posteli, která mu stejně byla malá.

Přišourala jsem se k ní a sedla si na okraj. Jacob byl jen do půlky těla, musela jsem uznat že ho měl teda pěkně vypracované, ale nebyla mu trochu zima? Podle toho jak se choval tak asi ne, vlastně mě taky nebyla zima, i když jsem byla ještě trochu mokrá. Nestihla jsem nic říct, a Jacobovy horké paže mě povalily na postel. Trochu jsem ztuhla při tom pohybu, ale asi si toho nevšiml. Tak jsem si teda k němu „přisedla“ a opřela si záda o zeď. Jacob propletl naše prsty a zeptal se mě.

„Ness, co je s tebou?“

„Nic, jen…“ řekla jsem potichu.

„Jen co?“

„Jen nejsem na to zvyklá.“

„Na co?“

„S někým chodit, a tak.“

„Ok,“ řekl a opřel se o jednu ruku tak, aby se mi mohl dívat do obličeje. „Zeptej se mě na něco  a já ti odpovím.“

„A na co?“ zasmála jsem se.

„Samozřejmě, něco o tobě, nebo o našem bývalém vztahu.“

„Do seš jako nějakej můj soukromej deník nebo co?“

„Dá se říct.“ Řekl a odhalil všechny zuby.

„Dobře, jak dlouho mě znáš?“ zeptala jsem se.

„Od tvého narození, byl jsem při porodu.“ Řekl a vypadal strašně hrdě, ale něco se za tím výrazem skrývalo.

„Určitě ne kvůli mně.“ Konstatovala jsem.

„Ne kvůli Belly.“ Přiznal se.

„Proč kvůli mámy?“

„Víš, já jsem tvou mámu měl moc rád. Popravdě se mi nelíbilo že je těhotná.“

„Proč?“

„No jí to jako kdyby zabíjelo.“ Na tohle jsem zapomněla.

„Aha, pamatuji si na to, Rosalie mi o tom něco říkala. Prý tam někdo byl, ale vysílal negativné vlny, ty?“

„Jo.“ Zasmál se. „Popravně, vůbec se mi to nelíbilo,chtěl jsem tě vyhodit oknem.“ Prozradil strašně ubíženě.

Vykulila jsem na něj oči, takže on měl rád, moc rád moji mámu. Nelíbilo se mu že je těhotná,  a když jsem se narodila, chtěl mě vyhodit oknem. Teď tady leží, tváří se jako největší ublíženec, který prosí o promunutí. Přes hlavu mi projel další obrázek. Jacob u schodů, nakrčený v bojové pozici, dívající se mi do očí (nebylo pochyb že chce zaútočit, a já jsem cíl) najednou se narovnal, a na tváři vlivný úsměv.

„Tys na mě chtěl zaútočit?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Ne!“ skoro vyjekl.

„Ale ano, teď jsem to viděla, byl si na schodišti a v obrané pozici namířenou na mě.“

„Ne, teda jo, teda nech si to vysvětlit. Myslel jsem že Bella je mrtvá, a já ji předtím strašně… strašně… miloval.“ Poslední slovo jen pípl. „Přišel jsem dolů , a Rosalie tě krmila, dost mě štvalo že ty žiješ. Připravil jsem se do obrané pozice a chtěl vykonat úkol sama „Zabijte tu malou zrůdu, není pro kmen bezpečná, kdo se k ní dostane tak ji zabije, i s matkou“ řekl. Bránil jsem Bells ale ona byla mrtvá, takže jsem mohl dopnit úkol, myslel jsem na tebe jako na zrůdu která hned při porodu někoho zabila-“

„To sis teda pomoh.“ Odfrkla jsem si.

„Nech mě prosím dokončit.“ Usmál se, ale v očích měl strach, jen jsem kývla. „Rosalie tě zvedla a jak já jsem poprvé viděl tvůj obličej, nevinný nejnádhernější obličej světa, věděl jsem že bych to nedokázal ani kdybych chtěl, a od té doby jsem vůbec nechtěl. Pokaždé když si na to vzpomenu mám chuť se vylístak. Nevím jak jsem na to mohl vůbec myslet.“ Řekl a zatřepal hlavou zděšením.

„Aha. Jacobe?“ zeptala jsem se nejistě.

„Ano?“

„Kde byla naše první pusa a kdy jsem ti řekla, pokud jsem řekla že tě miluju?“ zadrmolila jsem tak rychle že jsem si sotva sama rozuměla. On to ale asi slyšel dost dobře, protože zase ukázal že má nádherné zuby.

„Samozřejmě venku, Edward by to asi nerozdejchal.“ Zasmál se. Zašklebila jsem se na něj.

„Chceš to vědět do podrobna?“

„Jen téma na které jsem se ptala.“

„Ok, ale bude to z mojí hlavy, jak jsem to vnímal.“

„Tvoje myšlenky je to jediné, co teď můžu použít.“povzdechla jsem si.

„Takže šli jsme zase na menší pochůzku jako každý týden. Asi třicet kilometrů, stejnak ses většinu času vozila na zádech – řekl samolibě -  Když jsme se zastavili na hranicích Seattelu, tam v jednou lesíku. Sis sedla a stěžovala že tě bolí nohy, i když jsem nechápal s čeho, protože jsem tě vážně celou dobu nesl na zádech.  Ale nabylo to jen to, měla si takovou jiskru v oku a to máš jen když máš něco za lubem, a nebo se ti strašně líbí. No tak jsem si sedl a čeklal co má zase za lubem. Sice Emmett není tvůj táta, ale máš vněm kousek něco, ostatně jako kousek někoho z tvé rodiny, naštěstí je tam nejvíc jen tebe. – zasmál se a cvrnkl mi do nosu-  Tak si tam tak seděla a dívala se na okolí. Pak ses mě zeptala jako kdyby tě to nikdy nezajímal, jako kdybys prostě nevěděla co mluvíš.

„Jacobe máš mě rád?“ zeptala ses nevinně, ostatně jako vždy když tě něco zajímá.

„No jo.“ Přiznal jsem. Co bych ti jen neřek?

„A máš mě hodně rád?“

„Jo.“ Trochu ses zamračila nad mojí odpovědí.

„A máš mě hodně hodně hodně rád?“

„To víš že jo.“ Usmál jsem se.

„Jako strejda Emmett?“

„Nee, více.“

Jen ses usmála a vstala. Chodila jsi dokola jako hladový lev, a když jsem se postavil. Jen sis skočila do náručí, jako vždy, samozřejmě. No tak jsem si myslel že jdem domů no a tak jsem se vydal. Slyšel jsem uražený zvuk a tak jsem zkoušel přijít na to proč jsi uražená. Ty nic, jen ses tvářila jako někdo komu nejvíc ukřivdili. Sklonil jsem dolů hlavu, abych se koukl jestli ti nic není. Pak z ničeho nic si zářila jako sluníčko,  tak jsem ti úsměv oplatil, a než jsem se nadál, tys byla na zemi a líbalas mě.“ Dokončil a ohromě se tomu smál. Taky jsem se zasmála.

„To je každá historka takhle lehce legrační?“

„Pokud vím, s tebou jsem se ještě nikdy nenudil.“

Bylo hezké vědět zase něco o sobě. Ale ještě něco mě zžíralo, a bylo mi trapně se na to zeptat. Asi by bylo trapně každému, možná kromě nějaké šlapky. Vůbec jsem nevěděla jak se zeptat.  Jak by se zeptal normální člověk? Ten by to asi věděl. Normální jsem nebyla kvůli svému původu a taky daru. To bylo ono, použiju svůj dar. A nezajímá tě jestli mezi námi bylo něco víc? věděla jsem, že to není dvakrát správně zformulované a tak, ale chtěla jsem to vědět. Zavřela jsem oči, a celou svou myslí jsem se soustředila jen na tuhle větu, a toho kdo to má vyslovit.

„A nezajímá tě jestli mezi námi nebylo něco víc?“ vystřeli, asi jsem si to myslela moc usilovně.

„To by mě zajímalo.“ Řekla jsem.

„Nebylo, promiň.“

„Za co se omlouváš?“

„Ani nevím proč jsem to řekl.“

Asi bych mu to měla říct, podle všeho. Začala jsem si nervózně pohrávat s pleteným prstýnkem na ruce.

„Víš, tak trochu jsem tě k tomu přinutila.“

„Cože? A jak prosím tě?“ nevěřil.

„Víš, jsem upír, a upíři mají dary. Můj dar je sdělovat myšlenky pomocí dotyku na tvář, a pak ještě když se usilovně snažím, tak můžu někomu dostavit svoji myšlenku do hlavy, a on ji bez prodlení řekne.“

„Aha, tak tos byla celou dobu ty která mě nutila říkat si to několikrát denně?“ zeptal se pobaveně.

„A co?“

„No jak si odjela, tak pár týdnů potom, jsem furt říkal Jacobe miluju tě Nessie. Ostatním jsem šel pěkně na nervy.“

„Sorry.“

„Nic, je to roztomilý.“ Rozpustile se na mě usmál.

Zase jsem si začala pohrávat s prstýnkem. Přehazovala jsem si ho z ruky na ruku, a svírala v dlani. Nikdy jsem si moc neuvědomovala že ho tam mám, prostě byl mojí součástí. Vzala jsem si ho do ruky, a pořádně prohlédla. Byly to jako kdyby dva provázky, propletené sebou. Jako dvě duše, dvě osoby a životy. Nevěděla odkud ho vůbec mám.

„Ty to ještě máš?“ zeptal se a pokynul k prstýnku.

„Nikdy jsem si to nesundala, teda jednou jo, a Alice mi hrozně vynadala že ho ztratím, taková moje starožitnost.“

„Jsem rád že se ti to i po tolika letech líbí.“ Řekl.

„To je od tebe?“

„Jo.“ Řekl a vytáhl ze šuplíku úplně stejný prstýnek.

„A kdys mi ho stihl dát?“

„Na tvoje první vánoce je to quileutský záslibní prsten, tím se vyjadřuje určité pouto, láska nebo přátelství. U mě to samozřejmě bylo z lásky, Edward silně vrčel když to uviděl, docela jsem se mu zasmál.“

„Záslibní jo? Takže ty sis mě zamluvil?“zasmála jsem se.

„Jestli to tak chceš brát tak jo.“ Usmál se taky.

„Hele Ness ty máš za dva týdny narozeniny že?“

„Jo, ty jsi to pamatuješ?“

„Mám dlouhou paměť“ zasmál se.

„Kdy máš vlastně ty narozeniny, nějak jsem to zapomněla.“ Řekla jsem a sklopila oči, cítila jsem jak se mi do tváří dere jemný ruměnec.

„Prošvihlas je, vrať se v době o minimálně tři měsíce.“ Zasmál se mi.

Založila jsem ruce na prsa a tvářila jsem se velice uraženě. Jenže Jacob měl asi nějakou mozkovou poruchu, protože se strašně začal smál. Pak do mě začal šťouchat rukou, když jsem se neměnila. Nakonec si mě jen k sobě přitáhl a o nic se nepokoušel. Objal mě kolem ramen a hlavu mi zabořil do vlasů. Opřela jsem se mu hlavou mezi ramenem a hlavou. Bylo to strašně pohodlné, jako kdyby to pro mě bylo vytvarované. Možná jsme k sobě vážně patřili. A chodit s ním mi nepřipadal jako nějaký špatný nápad. On mě miloval, jak přiznal. A já jsem k němu taky něco cítila, nebylo to vůbec v zárodu, ale já to radši držela na uzdě, protože co kdyby. Potom s ním byla docela i legrace a další plusy byly, že jsem si s ním mohla dávat mé oblíbené závody, a nakonec mi zbylo uvažovat nad tím, proč bych ho vlastně měla odmítat, málo kdy se pozná kluk, který má tak skvělé tělo.

Přejela jsem h celého pohledem, vlastně nebylo nic co by se mu dalo vyčítat. Snad jen to že mě zná až tak dobře, a já ho vůbec. Zavřela jsem oči a vdechovala opojnou vůni. Byla velni slastná, jako kdyby byl další úkaz že k sobě patříme. Z jeho kůže, sálala exotická vůně. Tu kterou mám nejradši. V divokých kombinacích. Pomalu jsem začala cítit únavu, nakonec mě stejně dostihla, ale aspoň jsem věděla že to není sen, protože ve snu se přece neusíná.

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není souzeno 27.-Tvoje myšlenky jsou jendiná vzpomínka: