Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není souzeno 22.- Co to zas dělám?

19.10.2009 (16:15) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1583×

Bože co to zase dělám? Nechala jsem se přesvědčit a na co??? Nemohla jsem vůbec pochopit že Annie stojí na straně Charlieho, nebo spíše Charlie na Anniene straně?? To je jedno, prostě mi nejde pochopit že se ti dva spolčili. No jo, sice jsem byla možná, ale jen možná ráda, jen malinkým kousíčkem. Pomalu jsem si uvědomovala s čím jsem vlastně souhlasila a to mi dokonce vykouzlilo i úsměv na tváři. Měla jsem jít s Annie zase na pláž, no a Charlie mi tak trochu poručil abych se zabývala o kluka kterého jsem viděla jen jednou. On mi jako kdyby zachránil život a tak já bych taky měla, podle Charlieho ho to hodně vzalo, ale mě taky. Nějak se mi nechce dělat mu náhradu. Nejdřív jsem odmítla, ale když jsem slyšela na každém rohu přemlouvání….   Řeči doma od Charlieho, výhružky od Annie ve škole co mim udělá, když tam nepojedu, prosebné SMS Kallena že se to s ním nedá vydržet a tak bych mohla asi pokračovat věčně.  Myslela jsem si že to přestane když budu souhlasit, ale ouha. V Annie se projevila vlastnost mojí tetičky Alice. Nikdy jsem neviděla normálního člověka aby měl takovou radost z nakupování. Jenže když já jsem tu radost nesdílela, docela jsem pochopila proč ostatní nesnáší nákupy.

Strnule jsem seděla na židli a ani se nehnula, tak jak to dokážou jenom upíři. Měla jsem jasný rozkaz. Seď a ani se nehni.

„Ness, nemyslela jsem to tak doslova.“ smála se mi Annie zatím co mi malovala oči.

„Příště až budu chtít souhlasit, tak mě radši nakopni.“

„Neboj, za chvíli budeš, oblečeš si jen oblečení pak tě učešu a půjdu na řadu já.“

„A to jdeme na pláž nebo balit ty nejvíc sexy kluky světa.“

„Ness, ti nejvíc sexy jsou od nás necelých dvacet kilometrů a za nimi právě jdeme.“

„Když myslíš.“

Annie mi konečně domalovala oči a začala mi dávat tekutý make-up, jako kdybych ho na tváři potřebovala. Pak mi ještě namalovala rty a začala si zpívat.

„Hotovo.“ zářila jako sluníčko. Podívala jsem se do zrcadla.

„Bože Annie, Ty jsi blázen. Já nechtěla být miss Word.“

„Stěžovat sis měla předtím a smyju ti to pak až já.“

„Jasně jasně, tak pojď vybírat to oblečení.“

Annie měla na posteli rozloženo několik kusů oblečení. Při jejím pohledu šlo poznat že na kalhoty můžu rovnou zapomenout, ale pro mě to nebylo nic tak hrozného. Pořád ke mně něco dávala a kroutila hlavou. Do její pětky se vešly vážně jen ty nejlepší kousky. Nakonec vybrala jedny šaty. K tomu ještě stejně barevné podpatky a pustila se mi do vlasů .

„Jak je chceš?“

„Nejlíp rozpuštěné.“

„Dobře, k tomu se to i hodí, jen ti je narovnám.“

Konečně. Když mi dorovnala poslední neposlušný pramínek vlasů, čile jsem vyskočila z židle a jí posadila na mé místo. Nejdřív jsem si vzala pudr a lehce jí ho roznesla po obličeji, pak jsem vzala černé stíny a černou tužku na oči. Když jsem dodala řasenku a ještě lehký lesk na rty mohla by soutěžit proti Rose a teta by jednoznačně prohrála. Byla jednoznačně zázrak přírody. Byla člověk a moc pěkný, všechny modelky by se mohli jít někam zakopat kdyby nastoupila na molo.

„To je to tak hrozné že mlčíš a nic neříkáš?“ zeptala se opatrně Ann.

„Ne, máš to naprosto dokonalé.“ usmála jsem se a táhla jí k její posteli.

Jako ona předtím taky i já jsem hledala něco dokonalého. Nakonec jsem jí našla taky jedny úžasné šaty, a na ní pěkně seděli.

Sice si je nesouhlasně měřila, ale já jsem jí k tomu lehce přemluvila, docela mě to přemlouvání i bavilo. Zase jsem jí vzala na židli a udělala jí vlasy. Jen lehce vyčesala do ohonu a nechala pár pramínků lítat si kde se jim zachtělo. Když se podívala na moje konečné dílo, nemohla uvěřit svým očím. Viděla jsem jak si chce sáhnout na obličej jestli je to opravdu ona, ale nesáhla. Zaklepala hlavou a usmála se na mě. Potom mě chytla za ruku a táhla k autu.

Posadila mě za volant a sama cupitala k sedadlu spolujezdce. Sice jsem nechápala její akci, ale aspoň jsem se kapku pobavila. Jak dosedla a zavřela dveře. Obě jsem dostali veliký záchvat smíchu.

„Co to mělo být?“ ptala jsem se mezi výbuchy smíchu.

„Rychlá jednací akce.“ dodala a přivodila jsi další vlnu smíchu.

I když jsem se smíchem otřásala, nastartovala jsem auto a jela na pláž. Po cestě jsme nemluvili, já jsem poslouchala vrčení motoru a dívala se kolem sebe. Nikdy jsem si toho nevšimla, ale tady ve Forks a okolí byly stromy ohnuty do různých tvarů, některé byly docela roztomilé. Dva stromy byly sobě propletené a nemohla jsem najít jednu skulinku, která by je rozdělovala, nebo tam byly zase dva mohutné kmeny stromů a tak divné zahnuté do srdce, bylo zvláštní co příroda dokázala vytvořit.

Slyšela jsem jak kole lehce přešli z tichého chodu na asfaltu na kapku hlučnější na štěrku. Byla to známka že jsme blízko. Jeli jsme kolem jediného obchodu a poutali mým autem kolem sebe pozornost. Lidé se za námi otáčeli jako kdyby v tomhle autě jela nějaká celebrita.

„Ness? Nechceš zaparkovat tady?“

„Proč?“

„Chci se projít.“

„A užívat si slávy že?“ řekla jsem a Ann se začala culit jako sluníčko.

Zaparkovala jsem teda kousek za obchodem a obě dvě jsme vylezli z auta. Když jsem si myslela že lidé na nás civěli když jsme byli v autě, tak v tom případě neumím popsat tenhle výraz. Prošli jsme kolem partičky kluků, kteří nepatřili do plážové party, poté co si zaklaply spadlé pusy a otřeli sliny, začali na nás pokřikovat a hvízdat. Tak tohle jsem si prožívala skoro každý den, ale jak jsem viděla Annie docela si to užívala. Jak si přála aspoň ví jaké to je být mnou, i když tohle asi nebyla ta nejlepší lekce, kterou bych jí někdy mohla poskytnout.

Pláž už byla kousek a tak jsem nepatrně zrychlila tempo. Ann taky byla rychlejší, protře postřehla už Kallena. Viděla jsem na jeho tváři blažený úsměv, který musel být pro člověka na tuhle vzdálenost, pouhá šmouha. Udělala jsem ještě krok, ale zastavila mě ruka on mojí kamarádky. Nechápavě jsem se n ní podívala.

„Ať si ten kousek dojdou sami.“

„Oni?“

„Jacob a Kallen.“ zakoulela očima.

„Aha, a ví vůbec že mu povedení kamarádíčci chtějí dohodit holku?“

„Ne, a ty bys sním chodila?“

„Ne.“ zakroutila jsem hlavou a začala se smát.

„Ne on to neví, protože my dohazujem jeho tobě.“ zasmála se mi.

„Ty!“ vypískla jsem.

Ann taky vypískla a běžela k moři. Běžela jsem za ní a za chvilku jí dostihla. Chytla jsem ji za paži a ona měla ten nejublíženější výraz jaký kdy svět viděl. Zasmála jsem se jí a ducla sebou do písku.

„Co ty děláš zase na tom písku?“

„Sedím.“

„Ehmm… a proč?“

„Mám ráda pláž?“

Chvíli tam ještě stála ale pak jsem slyšela tichá kroky, a čím dál tím slabší srdce. Složila jsem si hlavu na kolena a zase se dívala do dálky. V kabelce mi zabzučel mobil. Přišla mi Sms. Vzala jsem mobil do ruky a četla. Reneesme Cullenová! Nepiplala jsem se s tebou dvě hodiny, abys seděla na pláži, je mi jedno že nesnášíš příkazy, ale pojď jsem a hned!

Vstala jsem a šla tedy tam kde mě poslali. Došla jsem a všem klukům jako kdyby se zastavilo srdce, ozvalo se tiché zavrčení, které jsem nemohla identifikovat, a jako na povel se srdce zase rozběhli. Jacob se zdvořile postavil a nabídl mi místo vedle něj.

U ohně nastalo trapné ticho, pomalu jsem začala propalovat ten nejroztomilejší páreček na pláži. Kdybych tu nebyla tak konverzace pokračuje. Dívala jsem se na svoje nohy, které lehce koply do písku a snažila se vnímat jakýkoliv zvuk. Ale byl slyšet jen zvuk několika srdcí. Bylo tu ticho, až nezvykle ticho. Pomalu mi docházelo, že už jsem několik dní neslyšela výt vlka.

„Asi zemřel.“ zamumlala jsem potichu.

„Kdo?“ zeptal se můj soused.

„Co?“

„Říkala jsi že někdo umřel.“

„Jo, aha. Ten vlk co tu vyl, bylo na čase.“

„Proč nemáš ráda zvířata?“

„Ale jo, mám.Tenhle byl ale extra otravnej.“

„To někdy zvířata bývají“

„Asi máš pravdu“  přitkala jsem.

Ještě chvíli bylo ticho, ale pak se roznesl zvuky různých hlasů. Byla jsem ráda že konverzace pokračuje a není tady ticho jako u pohřbu. Na ruce jsem ucítila teplo a tak jsem k ní střelila pohledem. Stihla jsem ještě postřehnout, jak se velká hnědá dlaň. Podezíravě jsem se na něj podívala a  on se usmál tak, že bych mu možná za to i odpustila, kdyby se mě pokusil zabít.

„Hele nechceš se jít projít Ness?“ zeptal se hned jak dokončil terapii úsměvu.

Místo odpovědi jsem se zvedla a vydala se k moři. Za chvíli mě dohonil  a chytil mě kolem ramen. Musela jsem uznat, že má teda pěkné sebevědomí, ale když o něm všechny dívky v okolí sní, je asi zvyklý si dělat co chce.  Chvíli jsme šli podél břehu, a vlnky mi chladily nohy.

„Ještě máš ráda déšť?“ zeptal se z ničeho nic.

„Co?  Od včerejška se to neměnilo.“

„No naposledy, myslím že před 14lety ho měla ráda.“

„Tys mě znal?“

„A víš že jo?“ zasmál se.

„To si pamatuješ něco co se ti stalo když ti bylo šest roků?“

„Tak tebe si nejde nepamatovat.“

„Aha, tak díky no.“

„Ness? Chtěl jsem ti něco říct.“ pověděl.

Podívala jsem se mu do obličeje a on se díval někde nepřítomně. Pustil mě a pomalu šel dál. Odtrhl se od toho tématu, jako kdyby odstřihl někoho z obrázku. Docela mě to zase naštvalo. Asi po prvé co jsem tady ve Forks, zatoužila jsem vědět co mi chtěl říct. Svižně jsem ho předběhla a stoupla si mu do cesty. Na jeho tváři se vykouzlil nepřítomný úsměv. Když jsem ho propálila pohledem, hlasitě se nadechl, aby mohl začít větu.

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není souzeno 22.- Co to zas dělám?: