Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není souzeno 20. - Nebezpečí

10.10.2009 (10:00) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1544×

Jen co jsem si to uvědomila, napnuly se mi všechny svaly.

„Ahoj“ ozval se za mnou melodický hlas. Zavřela jsem oči a křečovitě se otočila. Moje tělo sice chtělo si tohohle upíra nevšímat,  bohužel zvyklost mě nutila odpovědět.

„Vůbec ses nezměnila.“ Řekl upír. Otevřela jsem oči. – světlá pleť, hnědé vlasy, lehké svaly, karmínové oči ( teď s nádechem zelené), dětská pěkná tvář.

„Taky tě ráda vidím Alecu“ řekla jsem přiškrceně. Tolik mi připomínal jeho sestru.

„Musím Arovi poděkovat, ví skoro všechno o vaší rodině“

„Proto si musel jezdit až tady?“

„Ale Ness, chtěl jsem tě jen vidět.“

„Proč?“

„Stýskalo  se mi po tobě a potom co se stalo s Jane, jsem nemohl v zámku zůstat sám!“ řekl.

Mlčela jsem, vůbec jsem netoužila s tímhle krvelačným stvořením mluvit. Za mnou se ozývali udivené vzdychy holek které byli vedle z mého „společníka“.

„Proč nemůžeš reagovat jako ony Ness?“ zašeptal mi do ucha, pak se odklonil a dal hlavu na bok.

„Alecu, nevím co chceš, a ani mě to nezajímá“ řekla jsem a rychlým pohybem odemkla auto.

„Kam si myslíš že jdeš?“ zavrčel a chytil mě za ruku.

„Domů“ odpálila jsem a snažila se mu vytrhnout.

„Ness co to děláš? Nemůžeš být milá? Jane by si to určitě přála“ řekl mile. Místo abych rozkřičela, stála jsem tam jako solný sloup. Nešlo ani o smysl té  věty, ale o obsah. Zarazilo mě, když mluvil o Jane a taky o tom že by se mnou chtěl chodit?

„To znamená ano?“ kouzelně se usmál. Vyvalila jsem oči.

„COŽE?! V žádném případě!“ vykřikla jsem a otočila se znovu k autu. Alec mě chytil za ramena a otočil mě k sobě.

„To myslíš vážně?“

„Naprosto!“ řekla jsem a vší silou jsem do něj strčila, jenže to nepomohlo.

„Pusť mě!“ rozkázala jsem mu.

„Ani mě nehne.“ Řekl a víc zpevnil stisk, docela to bolelo.

„Alecu, pusť mě!“ zakřičela jsem tak hlasitě, že všichni na parkovišti ztuhli a dívali se naším směrem.

„Ne.“ Stál si na svém.

„Si mezi lidmi, tak se tak chovej!“

„A co mi uděláš? Dáš mi svoji slabou facku? Řekneš to tatíčkovi? Já je můžu do jednoho zabít!“ řekl šeptem, ale důrazně.

„Neporušil bys pravidla“ vysmála jsem se mu. Alec zavrčel a ještě víc upevnil svůj stisk.

„Ty! o mě nic nevíš! A teď půjdeš se mnou.“ řekl a mířil do lesa.

„PUSŤ MĚ!!!“ Alec ani nehl brvou a šel dál. Vzpírala jsem se a křičela jak jsem mohla, ale stejně to nepomohlo.

„Hele!“ ozvalo se vedle nás.

„Ano?“ zeptal se, se zájmem Alec.

„Pusť ji“

„Nebo co?“ řekl a usmíval se jako sluníčko, jeho oči už byli bez čoček, ale neměli červenou barvu, nabírali černou barvu zlosti, všechno ho dopalovalo.

„Nebo uvidíš“ ten kluk byl o hodně silnější, ale na Aleca neměl.

„Nebuď směšný“ zasmál se a praštil mu pěstí do břicha.

Kluk odletěl a narazil do auta. Teď to začínalo být teprve nebezpečné, naštvaný upír. Táhl mě dál do lesa a aby to měl lehčí, chytil mě kolem pasu. Vrčela jsem na něj a zkoušela se vytrhnout, ale bylo vidět, že on nedávno jedl.

Za námi si zase někdo odkašlal.

„Co je zase, neviděl si jak ten chudák dopad? Chceš taky tak skončit?“ nakonec zavrčel a otočil se.

„No jo! Ale já tu nejsem sám“ otočila jsem se za Alecem a viděla něco jako boží pomstu.

Před námi stál strašně nádherný kluk, který měl jen kalhoty. V očích mu sršela zlost a strach. Za ním po pravé straně vykukoval KALLEN!!!  A po levé byl nějaký jiný kluk. Viděla jsem jak za tím klukem je krásná dívka. Byli jako nějaká velká bronzová socha bohů pomsty. Tohle se nemohlo vidět často.

„Ty“ zasyčel Alec.

„Ahaaaa… tak ty mě znáš? To mě těší“ zasmál se ten nejkrásnější.

„Nessie! Odvolej si je! Hned!“ zakřičel na mě.

„Nechápu tě, co tím myslíš.“

„Ty to víš, a dělej nebo uvidíš!“ pohrozil a stisknul mi ruku, až mi v ní prasklo. Vyjekla jsem bolestí. Teď už nebyli ti čtyři tak vyrovnaní, stáli rozkročmo a vrčeli?!

„Annie!“ vyjekl Kallen.

Očima jsem začala hledat, kde by mohla být schovaná, tohle by bylo pro mí moc nebezpečné stejně jako pro ostatní. Za námi přiklopýtala Annie a usmívala se, teda na stranu kde byl její kluk, na nás ne silně mračila. Pomalu přikročila ke mně.

„Ani se nehni!“ zakřičela jsem na ní a ona hned ztuhla.

Nechápavě se podívala po tom nejhezčím klukovi a ten kývl ke Kallenovi a tomu druhému. Pokývali hlavou a šli k nám. Musela jsem je bránit, oni někde měli přítelkyně a rodiče. Pro jejich dobro jsem na ně začala vrčet. Ani sebou nehli, teda hli blíž k nám.  Ani jsem nemrkla okem a už vyprošťovali mojí ruku z Alecova sevření. Znovu mi v ní křuplo, a ti kluci začali divoce vrčet.

Alec mě nakonec musel pustit a moje tělo bylo v šoku, padala jsem k zemi. Chytli mě ale jedny horké paže. Ani jsem se nepodívala nahoru, ale bylo to i v téhle situaci příjemné. Ruce mi pomohli vstát na nohy a předali mě slaboučké Annie. Zase mě táhla na parkoviště a teď k mému autu, které bylo otevřené. Nějací kluci jí pomohli nastrčit mě dovnitř a sama nastartovala.

Jeli jsme pomalým tempem k Charliemu. Pořád jsem byla jako v transu. Jen jsem znovu otevřela oči, seděla jsem doma na gauči, nechápala jsem  v podstatě jako jsem nechápala nic co se stalo dneska.

„Nessie jsi v pořádku?“

„Jo já ano, ale co Kallen není mu nic?“ nevím proč měla jsem ale nekalé tušení, malinká část mi říkala že si poradil, ale zbytek říkal že člověk proti upírovi nemá šanci, naprosto nikdy.

„Jo, za pár minut přijede“ usmála se a já si oddychla.

„Hele kde máš mobil?“

„Asi v kapse proč?“

„Kdyby tu ten kluk zase otravoval, zavolej Kallenovi dám ti číslo, oni si poradí“

„Dobře, ale stejně nechápu kde se tam vzali“

„To je jasné zavolala jsem mu“ vypískla mezitím když mi psala do mobilu číslo.

„To si nevěděla jak je ten kluk silný?“

„Kallen má kamarády a taky silné, kdybys jen věděla…“ zašeptala tak že jsem to neměla slyšet.

„Ale nevím! Nevědomost je součástí mého života, to bys mohla vědět pro změnu ty.“

„Kdybych mohla, hned bych to měnila.“

„Radím ti dobře, buď ráda že máš Kallena, že jsi od přírody hezká a že si pamatuješ svůj život. Můj život není lehký, já to vím.“

„Kdybys to ale nevzdávala bylo by všechno super“

„Jo?! Tak mi poraď, co mám dělat hmm? Řekni mi něco zajímavého, co mi pomůže přijít na něco o sobě!“

„Tak já ti teda povím-“ začala křičet ,ale přerušil ji zvuk troubení. Podívala se na mě, naposledy s usmála a vyšla z domu.

Plácla jsem sebou na gauč a přidržovala zápěstí aby mi když tak narostlo rovně. Po neurčité době rozjímání, někdo zaklepal na dveře. Do ruky jsem rychle chytla mobil a vydala se ke dveřím. Přes okno jsem viděla stát naštvaného Aleca.

Překroutila jsem si zápěstí, které už teď bylo v pořádku. Nejrychlejším pohybem, který jsem uměla, jsem našla v mobilu Kallena a nechala zvonit telefon. Musela jsem jen věřit, že to vezme. Pohybem, který byl protikladem rychlostí předešlému, sem otevřela dveře.

„Hloupá Nessie“ zasmál se Alec.

„Co chceš?Alecu?“ zavrčela jsem.

„Zdá se mi že jsem něco nedokončili.“

„Mě se zdá že ano! “ práskla jsem mu dveřmi před nosem. Jako by to něco pomohlo.

Za dveřmi se ozval ohlušující smích a najednou jsem viděla jako ve zpomaleném filmu, jak dveře se rozbíjí ve dvou a návštěvník se rve dovnitř. Běžela jsem ke schodům a brala je po dvou, vběhla jsem ke mně do pokoje a zamkla dveře, nakonec jsem jen otevřela okno a po chvíli rozjímáví jsem z něj vyskočila. Místo abych doskočila na zem, dopadla jsem do kamenného sevření upíra. Začala jsem sebou vrtět, ale on nepovolil ani o kousek své sevření svých železných paží.

„Myslíš že se mi vykroutíš?“

„Přeperu Emmetta!“ zavrčela jsem.

„Jo aha, ty myslíš jen tu horu svalů bez mozku? Mám pro tebe novinku. Myslíš, že by ti někdy ublížil? Něco zlomil nebo jen kapku poškrábal? Nemyslím si. To radši prohraje v těch jeho zápasech.“ Měl pravdu Emm by mi nikdy neublížil, ale on byl jak smyslů zbavený. Prostě taky neměl mozek, jen vztek.

„Tady už tě ti indiánští bodyguardi chránit nebudou!“

„Tak to si myslíš!“ zakřičel za ním někdo. „Nevyhnali jsme tě náhodou?“

„Pse zalez!“ zavrčel.

„Padej pryč ty i ta čuba nebo jí něco udělám!“

„Myslíš tě se bojí tvého vyhrožování?“ jasně že se bát nemohl, pes přece nemůže rozumět lidské řeči.

„Ona možná ne, ale ty bys měl!“ usmál se, chytl mě pod krkem a lehce vyzvedl na zem, otočil mě ale na ty, kteří se mě zastávali.

„Pan velký v koncích“ zasmál se. Jemu i jeho velkému vlkovi s bílou srstí bylo na očích poznat hrozná bolest.

Alec si to zřejmě užíval a bylo mu jedno, že já se tam dusím pod jeho stiskem. Věru, měl to dobře naplánované  Alice nic neuvidí. Mě si tady kliďánko udusí a ty dva vysaje, teda ne, vlka nechá, nesnížil by se k tomu pít zvíře.

„Hele Ness až budeš nahoře, pozdravuj Jane svou nejlepší kamarádku“ zase se zasmál.

Kromě jeho smích jsem slyšela tiché zakňučení vlka, které mu ale asi dodalo sílu, protože se najednou vrhl po Alecovi. Držel mě tak pevně, že jsem s ním taky spadla. Bohužel hlavou na kámen. Náraz byl tak silný, že jsem si protrhla kousek mé mramorové kůže a začala mi téct krev.

Zase jsem byla ve vzduchu a zase mě někdo odhodil, tentokrát na auto, kde jsem zůstala ležet na kapotě, která se prohnula přesně pod mými rysy těla. Kolem mě bylo na chvíli ticho. Vnímala jsem jen prudkou bolest vystřelující ze zápěstí, z hlavy a tekoucí krev, která pulzovala z mých žil které byli poháněny lehkýt třepotáním mého srdce.

„Teď si ještě lahodnější“ řekl Alec a já stihla otevřít oči, abych viděla, jak si oblizuje rty.

Přišlo zavrčení a další rána. Tentokrát jsem nechala oči otevřené. Musela jsem být mimo, protože všichni se pohybovali tak rychle. Alec odběhl do lesa a za ním ten kluk s tím vlkem. Za chvíli Alec zase přiběhl a bral mě ze země, jenže ten kluk ho podkopl a vlk se mu vrhl na ruku.Šel slyšet děsivý křik a trhavé zvuky,  viděla jsem jen vlka který se bil statečně s nesmrtelným. Svými špičatými zubami trhal na kousky mramorovou pleť která lítala všude kolem. Ten kluk nebyl pozadu a taky pomáhal.

Přes dvůr se najednou začala přenášet smradlavá vůně, která mě dusila ještě více než Alec před chvíli. Vdechla jsem ten odporný kouř a plíce se nažily ho vyhnat z těla. Rozkašlala jsem se jako nějaký starý kuřák, který vykouří minimálně dvě krabičky denně.  Poslední co si pamatuji, byli jen horké paže a zase nějaká volnost. Bylo mi jasné že se mi to asi zdá, protože najednou byla tma.

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není souzeno 20. - Nebezpečí: