Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není souzeno 18.- Blackovi ne Blackovi

08.10.2009 (08:30) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1420×

„Převlíkni se Nessie.“

„Proč?“ zasmála jsem se.

„Bude pršet“ nadzvedla jsem jedno obočí. „Zima“ řekl, co myslel ve své minulé odpovědi.

„Jak mi Alice připomněla – jsem Cullenová a není divný, že chodím lehce oblíkaná“ Charlie se na mě zle zamračil. „Budeš nemocná“

„Jdem“ zavelela jsem a protočila panenky .

Vyšla jsem ze dveří, a zamířila si to k mému autu. Charlie si za mnou odkašlal. Pomalu jsem se otočila.

„Ness, jedem mým autem“

„Nemusíme, vezmu moje, aspoň nebudou nadávat, že jezdíš na jejích náklady“ Charlie zavrtěl hlavou a řinul si to k policejnímu autu. Byla jsem v něm rychleji než on, silně jsem práskla dveřmi.

„To auto budu ještě potřebovat“ upozornil mě.

„Tssss“ Charlie nastoupil a nevnímal mně. Jeli jsme cestou, po které už jsem párkrát jela, akorát že asi 5x pomaleji. Do La Push jsme dojeli za neuvěřitelných patnáct minut.

Před začátkem promenády domů, se mi udělalo kapku úzko. Nechtělo se mi moc pokračovat, cítila jsem, že by se to jen zhoršovalo. Musela jsem jednat. Dupla jsem Charliemu na brzdu a ten se na mě v momentě podíval s vykulenýma očima.

„Co to děláš?“ zeptal se, skoro křičel, a ještě ke všemu to znělo divně – vylekaně, podrážděně a ještě něco-

„Promiň, já si vystupuju je mi špatně, promiň. Pěkně si to užij“ udělala jsem omluvný obličej a sáhla po klice. Charlie mě chytil za zápěstí.

„Chtěl jsem tě s někým seznámit. Blackovi se ti budou líbit, uvidíš“

„Ukážeš mi je potom,mě je vážně špatně“ vytrhla jsem se Charliemu  sevření a vystoupila si z auta.

Dlouze se na mně díval, ale když viděl že si to mířím na pláž, jel dál. Pláž byl odsud  necelý kilometr. Šla jsem po pachu soli. Po cestě jsem potkala jen pár lidí, ale ti si mně naštěstí nevšímali. Teď jsem šla bez své dokonalé masky.

Slyšela jsem jak se v dálce zahřmělo. Nebe bylo na spadnutí, za chvíli bude určitě pršet.  Usmála jsem se, aspoň jedna dobrá zpráva. Cítila jsme moře blízko sebe, za chvíli jsme ho i viděla. Na písečném „kopci“ se rychle hýbala postava. Když mě uviděla, začala se hýbat přirozeným tempem. Došla jsem tak blízko, až bych mohla poznat, kdo to je, ale postava byla zády. Snědá pleť, žádné triko, atletická postava a krátké vlasy.

Stála jsem tam, a neslyšně ji pozorovala. Človíček si začal zpívat. Za chvíli se otočil a když padl jeho pohled na mě, široce s usmál. Jasně že jsem ho znala, sice jsem  ho viděla jen párkrát, ale kdo by si ho nepamatoval? Kluk, asi mojí jediné kámošky. Bohužel jsem musela nasadit masku. Když jsem k němu došla, moje tvář se mi úplně podvolila a tak jsem mohla Kallena pozdravit úsměvem.

„Ahoj Nessie!“ zakřičel až mě zabolelo v uších.

„Čau.“ pozdravila jsem, když už jsem si byla jistá, že jsem neohluchla.

„Kde jdeš?“

„Jen se projít po pláži. Měli jste včera zase akci?“ zeptala jsem se rychle, aby mi nenabídl společnost.

„No jo, sama si mně viděla, když jsem Annie vyzvedal.Říkala že tě zvala, ale nepřišla si.“

„No, měla jsem něco na práci.“

„Škoda žes nebyla, byla legrace. Přišel po dlouhé době můj kámoš myslím že-“

„No jsem tu dneska  a jestli ti to nevadí, už bych šla.“ skočila jsem mu do řeči, a pak jsem ho obešla.

Šla jsem po písku a nohy se mi nořili čím dál tím hlouběji. Bouřkové mraky se roztrhly a tak začali šumivě brečet.  Uvědomila jsem si, že na pláži nejsem sama. Naproti mně někdo šel a kopal do kamene, přibližoval se ke mně a já k němu. Nechtěla jsem ho vidět. Sklopila jsem hlavu dolů a šla dál mým směrem. Narazila jsem do něčeho tvrdého.  Nemusela jsem zvedat hlavu, abych zjistila, že jde o člověka.

„Promiň, neviděla jsem tě.“ omluvila jsem se potichu, že to stěží mohl slyšet.

„To je v pohodě, nic mi není.“ řekl smutně a jeho hlas se pokusil o úsměv.

Chraplavý hlas byl tak… tak… tak povědomý, bolestivý a smutný, zněl jako ten můj vlastní, zaujal mě. Zvedla jsem hlavu. Chlapec ji měl skloněnou dolů. Díval se na mne hnědýma očima, ale bylo to zvláštní, měl v nich tolik bolesti, jako v hlase. Zdálo se mi  že přes tu bolest ani nevidí, protože to byly takové ty slepé oči, ale u něj jsem si byla jistá, že vidí. Ale taky ty které nevnímají okolní svět.

Na chvíli zaváhal, a pak mě prostě obešel, protože já jsem se k tomu neměla.  Když jsem měla volnou cestu, pokračovala jsem dál, za chvíli jsem si sedla zase k moři, jako při každé mojí procházce. Dívala jsem se do dálky a pak mi zrak zůstal na útesech. – Mamka i babička říkali, že skok z útesu byl jeden z nejkrásnějších zážitků v životě. Bella mě jednou chtěla vzít na útesy, nic by se nám nestalo, to bylo jasné. Ale Edward a ten jeho přehnaný strach. – Položila jsem si hlavu do klína a užívala si chvíli samoty. Déšť mi teď nepřipadal radostný, ale jako kdyby mně litoval. Voda mi močila hlavu a začala prosakovat přes oblečení.

Jediné co se teď změnilo, byla moje poloha. Opřela jsem obě ruce do písku a zaklonila hlavu. Vítr který mi vlál ve vlasech,  ke mně donášel slovíčka co si kluci nahoře říkali, ale spíše to byly zvuky jejich hlasů. Tak rozdílné. Kallenův byl veselý plný života a ten druhý  plný bolesti a smutku. Mrtvý hlas, jako kdyby celé jeho tělo bylo mrtvé…

Když jsem se podívala jejich směrem, oba hned odvrátili pohledy, ale nebylo pochyb, že se ne mně dívají a povídají si o mně. Měla jsem dost svých „tajných“ pozorovatelů. Zvedla jsem se a zamířila do lesa, s tím že až vyjdu, půjdu po Charlieho stopě. Dala jsem se do běhu, abych už to měla za sebou. Les pomalu končil přesně tam  kde jsem si vystoupila. Nejdřív jsem šla směrem kam jel a u obytných domů jsem začala nasávat pachy.   Jeho pach nebyl vůbec nikde kvůli dešti, ale déšť nezvládl vymazat jediné policejní auto tady v tomhle městě. Stála jsem na dešti před cizími pozemky a zvažovala, jestli jít dál nebo ne. Na jednu stranu by Charlie dosáhl toho co chtěl a to bylo seznámit mě s Blacovými, ale na druhou stranu, bych se musela zase přetvařovat a ještě k tomu jíst. To jsem vážně nechtěla.  Rozhodla jsem se mu aspoň napsat vzkaz, aby mne nehledal. Vyběhla jsem na dvůr a upíří rychlostí si to zamířila k autu. Bylo odemknuté.  Vklouzla jsem do něj a na vizitku jsem napsala mým neohrabaným písmem, že mně najde doma. Najednou se ozval strašlivý vrzavý zvuk. Hlava mi vyletěla tak rychle nahoru, že jsem se praštila o vrch auta. Domovní dveře se velice otvírali, a za nimi šel slyšet bezstarostný smích.

Jak to jen šlo, vypadla jsem z tohohle pozemku. Bylo to pro to že už Charlie šel asi domů a hlavně kvůli toho že jsem se tady cítila tak nicotně, náladu jsem měla o poznání bolestnější a smutnější než obvykle. Běžela jsem domů jak nejrychleji jsem uměla, nadávala jsem vůbec pozor jestli mně někdo nevidí, hlavně ať jsem co nejdál od residence Blacových. Zkoušela jsem přijít na něco co bych měla společného s jejich domem, co by ve mně mohlo tohle všechno vyvolat, ale na nic jsem nepřišla.

Vběhla jsem oknem do pokoje a rychle se převlékla a přečesala vlasy. Jak jsem viděla, Charlie by tu mněl být za chvíli a nemyslím si, že by mi to prošlo v tomhle stavu… Z silnice už přijíždělo auto, a tak jsem pomalu sešla dolů. Chrlie asi neřídil jako obvykle, jinak by tu byl až za šest minut? Zapnula jsem televizi a nahodila tak obrázek úplné pohody. Svoje myšlenky, které mě obklopovali před necelou čtvrt hodinou, už byli pryč. Jako kdybych tam nebyla, jako kdybych nikoho neviděla ani neslyšela.

Slyšela jsem klíč v zámku a tak jsem si v hlavě představovala asi náš rozhovor. Rozhodně jsem nechtěla říkat, co jsem dělala, takže to musel udělat on. Musela jsem od něj „vyzvídat“ i  když mě to vážně nezajímalo. Konečně otevřel dveře a já hned vypálila se slovy jako z kulometu.

„Ahoj Charlie, tak jak ses měl u Blacků?“ Charliemu se zvýšil o dvě frekvence tep, ale za chvíli zase spadl na stabilitu. Začal mi povídat všechno dopodrobna a chodil sem a tam po domě. Namluvil toho jako já za jeden rok. Každý si myslel že je tichý, ale teď si pěkně kýval se svojí reputací.

„No, ale o nic jsi nepřišla. Ten s kým jsem tě chtěl seznámit-“ seznámit řekl se směšným odporem. „Stejně nepřišel, teda jo, ale zrovna jsem odjížděl“

„Hmmm… Aha“

„Chceš něco  k večeři?“zeptal se. Jako kdyby to nevěděl, zavrtěla jsem hlavou.

„Přišla Sue a tak nám navařila podle receptu Harryho ryby. No a Leah a Seth se vůbec nezměnili, naposledy jsem je viděl asi tak před týdnem.“ Drmolil. Nevěděla jsem o kom mluví, ale usmívala jsem se jako kdybych je znala celý život.

„Tak moment! Ty jsi byla u Billyho !“ vykřikl z nenadání.

„Ne, byla jsem na pláži a pak jsem šla domů.“

„A co ten vzkaz?“

„Ahh.. ten ? Ten jsem ti tam strčila jak jsem vystupovala, to víš, upírská rychlost.“ rychle jsem to zakecala a usmála se na něj.

Charlie přimhouřil oči, ale nic neřekl. Jen se zvedl a odešel do kuchyně. Vlezla jsem do pokoje a rychle jsem si nalakovala červeným  lakem nehty. Pomalu schnul, a tak jsem musela používat nohy. Zašroubovat lak, zhasnout, sundat si opatrně župan, při čemž jsem spadla do postele. Kdyby mě někdo viděl moje počínání, určitě by se nasmál. Poslouchala jsem chvíli Charlieho. Teda údery jeho srdce. Bilo tak pěkně, ale nemohla jsem mu ublížit! Zaprvé jsem si ho oblíbila, zadruhé Bella by mě asi zabila a za třetí bych se cítila trpně před svou rodinou, oni mě taky nevysáli na počkání.

Pevně jsem zavřela víčka a snažila se na nic nemyslet. Zase ty útržky z dětství, které mi nic ale neprozradili. Žádný nový obličej, žádný zřetelný hlas, žádné konkrétní místo, teda kromě pláže a našich domů.

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není souzeno 18.- Blackovi ne Blackovi: