Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není souzeno 13.- Řekni, že je to legrace!

25.09.2009 (11:45) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2001×

Ráno se mi do školy vůbec nechtělo a tak jsem vůbec nešla. Šla jsem se osprchovat a použila mou oblíbenou vůni orchidejí. Byla jsem si jistá, že do Belliného domu půjdu dneska a tak jsem si vzala tříčtvrteční kalhoty a jedno tílko. Vyrazila jsem z domu, nejdřív jsem musela najít velký dům, ale stejně jsem ho za chvíli našla.

,,Píp, Píp" v kapse se mi rozezněl mobil.

,,Ano?"

,,Nessie kde jsi to zase spíš?" zavolala do telefonu An.

,,Ale ne, dneska jsem vstala poměrně brzo, ale bylo mi špatně a tak jsem zůstala doma"

,,Aha, no tak se rychle uzdrav"

,,Jasně, měj sejdu si udělat čaj"

,,Pa, marode" zasmála se a típla to, zase ta přezdívka.

Za domem tekla řeka, šla jsem k ní a lehce ji přeskočila. Přistála jsem na velkém balvanu. Zase vzpomínka. ,, Víš co znamená škoda na majetku?" Kdysi jsem se vztekala. Přejela jsem prstem po kameni a snažila se vzpomenout něco víc, bohužel nic. Na kameni bylo pěkně vyryto slovo Hledej , to jsem asi považovala za ničení majetku. Usmála jsem se. Už jsem měla tři slova. Hledej, nikdy, proč? snažila jsem je dát dohromady, možná mají nějakou souvislost. Rozběhla jsem se upíří rychlostí. Kdybych byla úplný upír a dobře slyšela, kam bych postavila dům pro bráchu a jeho manželku abychom je doma neslyšeli skotačit? rozběhla jsem se kde mi nohy zatočili po téhle myšlence.

Našla jsem to. Musela jsem se usmát, byla jsem dobrá. Vyšla jsem do vnitř, byl tam jen nábytek a pavučiny. Rozhlídla jsem se po tomhle baráčku a hledala můj pokoj. Za chvíli jsem ho našla. Dřevěná postel a jedny dveře. Otevřela jsem je v domnění, že najdu něco nového, ale byla to prázdná šatna. Sedla jsem si na postel, ale nic mi to tu nepřipomínalo i když jsem se cítila jako doma.

V dálce zavyl bolestně vlk. Nechtěla jsem vidět vlka od té příhody na pláži a tak jsem radši běžela domů k Charliemu.

V kapse se mi zase rozzvučel mobil, tentokrát to bylo neznámé číslo, že by Jane? usmála jsem se té představě že nakonec nezapomněla.

,,Halo?"

,,Ty jsi Nessie?" z telefonu se ozval neznámý hlas.

,,Ty jsi kdo? a odkud máš mé číslo?"

,,Já jsem Demetrei a číslo-“

„ Jé, ty jsi od Jane kluk že? jak se má?"

,,Právě proto volám." povzdechl si. Sedla jsem si do křesla.

,,Víš, běžel jsem Jane na proti, měli jsme ještě nějaký zátah. Stihli jsme si popovídat, jak se měla u vás. Potom jsme se museli na chvíli rozdělit. Zůstala sama s Alecem. Na ně se vrhl hlouček novorozených upírů, díky svému daru je Alec všechny zneškodnil a Jane si je podávala pěkně postupně. Jenže si nevšimli, že jeden se vytratil. Byl v koruně stromů. Za chvíli seskočil k Jane a začal se s ní prát, víš ona moc dobře nebojovala, všichni spoléhali na její schopnost. No prostě se spolu začali prát a Alec s tím nemohl nic dělat, musel držet ten zbytek upírů. Jane prohrála. Ten novorozený ji roztrhal a spálil. Když jsem přiběhl zrovna házel její hlavu do ohně. Jediné co po ní zbylo byl ten řetízek který jsi ji dala" řekl mi celý příběh s bolestí v hlase.

,,Řekni že je to legrace! Demetrei! prosím řekni to" začala jsem hysterčit, moje kámoška která mě naučila zase používat jiné emoce, jiné než ty smutné by měla být mrtvá?! Ne! to nesmí být pravda.

,,Nessie, myslíš že bych žertoval o smrti svojí druhé polovičky?"

,,Ne! Ne! NE!" zakřičela jsem.

,,TO nemůže být pravda!"

,,Nessie, uklidni se. Já vím jak to bolí"

,,Máš štěstí že jsi její druh jinak bych tě okřikla že nevíš" zakřičela jsem. Pomalu mi ale docházela fakta, ona už tady není, nikdy ji neuvidím. To mělo asi společné ten nápis na stromě. Never! Why? Seacher! Pochopila jsem souvislosti. Nikdy jsem to nepsala já, psal to někdo, kdo na mě myslel, ztratil mě. Myslel že mě nikdy neuvidí, nevěděl proč. Proč, se mu to muselo stát, dost že je smutný a ještě tohle. Poslední bylo hledej, hledej příčinu? viníka? nevzdávej to a pořád hledej dokud nenajdeš? pustila jsem mobil na zem.

Strašně jsem se rozbrečela. Bylo mi děsně. Vždycky jsem měla v srdci díru, to jsem věděla. Věděla jsem, že mi něco chybí, pak přišla Jane a malinký kousek si přivlastnila, teď tu není. Měla jsem dvě díry v jednom srdci. Tu první velkou nechápala jsem proč, ji tam mám a pak tu menší a tu jsem věděla moc dobře.

Život byl tak krutý. Nejdřív podle vzpomínek co se mi zdály, minulou noc jsem byla nejšťastnější bytost světa. Potom co jsme se odstěhovali jsem byla ta nejsmutnější bytost co kdy existovala, na pár dnů jsem tohle přenechala někomu jinému a teď jsem zase nejsmutnější.

Brečela jsem kvůli mé kamarádce, brečela jsem kvůli mému životu. Necítila jsem vůbec vyčerpání, nevím jak dlouho jsem tam byla. Jenom jsem brečela a nepřestávala jsem.

Nevěděla jsem, co jsem komu udělala, že mě osud trestá. Přijdu ještě o něco? o rodinu? to by bylo to poslední co bych vydržela. Do rodiny nepatřili už jen Cullenovi a Heleovi ale taky děda Swan. Zatím jsem ho moc neznala, ale cítila jsem k němu pouto.

Brečela jsem a vzlykala. Slyšela jsem, jak kapky slz protékají podlahou a smáčí zem. Slyšela jsem všechno a bylo mi s toho na nic. Slyšela jsem zvonit mobil, slyšela jsem přijíždějící auto, slyšela jsem Charlieho jak křičí, jestli se mi něco stalo. Pořád jsem jen brečela a vzlykala. Nemohla jsem mluvit. Hlas mi zalepil obří knedlík. Zavřela jsem oči a představila jsem si Jane, mou kamarádku. Rozbrečela jsem se ještě více.

Charlie mě objímal a těšil, že to bude dobrý, pořád se ptal co mi je. Měla jsem zkaženej život. Kvůli všeho. Teď už nemělo cenu se smát, nebylo proč. Kdo to dokáže až dobrečím jestli to vůbec někdy bude. Dostane nevím co.  I když mi to Edward zakázal šáhla jsem Charliemu po obličeji a promítla mu celý rozhovor. Bolelo mě to. Bolelo mě všechno a stejně jsem necítila únavu.

Pokusil se mě zvednout ze země, ale marně. Odběhl do kuchyně a začal někomu volat. Neposlouchala jsem ho. Vypustila jsem celý svět. Ležela jsem na zemi a nevěděla jsem, co budu dělat, ani co právě dělám. Vypustila jsem z hlavy vážně všechno. Nic jsem neslyšela. Jen své srdce. Cítila jsem tu prázdnotu, cítila jsem vítr, jak profukuje díry. Zase se mi promítla vzpomínka. Už jednou jsem se tak cítila. Viděla jsem sebe a okolo mě tmu. Slyšela jsem se brečet, cítila jsem tu bolest. Tudíž, byla hned dvojnásobná.

Objalo mě několik párů studených ruk. Koukla jsem se kolem sebe. Byla tam celá moje rodina. Všichni měli obličeje skroucené bolestí. Nejvíc, Jasper a Edward. Odnesli mě do pokoje a něco na mě mluvili. Nerozuměla jsem jim. Moje bystrost sluchu přešla do úplné otupělosti. Přes hlavu jsem si dala polštář pořád jsem brečela, skoro jsem nevěděla proč.

Proč mě vzala jedna kamarádka? proč mě vzal můj vlastní život? proč to vzdal někdo kdo mě hledal? asi ze stejného důvodu jako já. Nemohl uvěřit.

Za chvíli jsem ucítila vyčerpání, nemohla jsem usnout, nechtěla jsem. Bolest by byla určitě horší, ale mé přemáhání nic nezmohlo. Ve snu jsem měla zase vzpomínky. Ne jako včera. Byly mnohem bolestnější, pořád jsem brečela. Stejně jako teď. Minulost se opakuje. Věděla jsem že to předtím bylo z jiného důvodu, ale stejně jsem trpěla stejně. Možná předtím víc.

Chtěla jsem se vzbudit, ale to nešlo. Někomu ve mě se prostě nechtělo. Zase jsem brečela. Bolestí, smutkem, lítostí a neblahou nevědomostí.

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není souzeno 13.- Řekni, že je to legrace!: