Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není souzeno 11. - Vzpomínky přicházejí

15.09.2009 (21:30) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1598×

Po poslední hodině kdy jsem měla chemii jsem si to zamířila zase do hlavní budovy, abych mohla odevzdát papír s podpisami.

 ,,Viděli jste tu Cullenovou?" řekl se zájmem hlas s hlavní budovy.  Zastavila jsem se u dveří a poslouchala rozhovor který se týkal mě.

,,Ano, je jako její rodiče" pronesl mužský hlas.

,,Ano, velice pěkná" odpověděla zase žena.

 ,,To vám povím, měla jste ji vidět u mě na hodině, ta má ale ránu" Aha, tělocvikář.

 ,,Všichni se na ní dívají, to zas bude poprask" odpověděl zase jinčí hlubší mužský hlas.

 ,,Aho, jestli bude stejná jako jejich rodina. Zvedne o něco průměr"

,,Bude asi malino jinčí"

 ,,Proč si myslíte kolego?" dohadovali se dva muži.

,,Bude se více bavit s lidmi"

,,V tom máte pravdu. Cullenovi se s nikým nebavili, teda do té doby než přišla Swnová, kolem ní byl taky poprask"

 ,,A vy se divíte? byla pěkné děvče" hájila mojí matku ženský hlas. Najednou se ozval veliký smích.

,,Vzpomínáte si když jedno ráno se tu oběvil ten velký hoch s motorkou? Ředitel byl s toho na nervy"

,,Já se mu nedivím" všichni tři se tam začali dohadovat, už jsem ani nepoznala kdo mluví a tak jsem vešla do vyhřáté místnosti. Všichni zmlkli.

,,Přinesla jsem vám ten papírek" řekla jsem sekretářce za stolem.

 ,,Ano, málem bych zapoměla"

 Tak štěstí že má aspoň jedna z nás dobrou paměť položila jsem jí papírek na stůl a pomalu jsem odcházela.

 ,,Přeju vám pěkný zbytek dne slečno Cullenová"

,,Díky" usmála jsem se na ni.

Vyšla jsem z přetopené místnosti a zamířila jsem si to k parkovišti.

 ,,Týjo, to je fáro!"

 ,,Čí asi je?"

,,Lepší jsem nikdy neviděl" doléhaly hlasy s parkoviště.

Když jsem se přiblížila na okraj všimla jsem si že moje auto nejde skoro vidět. Došla jsem k autu a zeptala jsem se jednoho kluka který mi brzdil vstup do mého auta.

 ,,Dovolíš?" ostatní se začali řehnit, ani nevím čemu. Kluk zčervenal.

 ,,Ahh, Renesme to jsi ty" usmála jsem se na něho.

,,Máš skvělí auto"

,,Dík"

,,K čemu jsi dostala takové Lamboghini"

,,Ani nevím, stálo v garáži" Patrick se zatvářil zmateně a pak se jen usmál.

 ,,Tak dovolíš mi odjed a nebo budu muset čekat až do večera?" Patrick se koukl kde stojí a pak ustoupil.

,,Díky" Pomalu jsem odemkla dveře a otevřela je. Slyšela jsem údiv přihlížejících kluků. Protočila jsem panenky a zavřela za sebou dveře. Stejně jako ráno motor poslušně naskočil.

Někteří si to asi neuvědomovali, ale stáli mi v cestě. Začala jsem túrovat motor dokut se cesta neuvolnila. Hravě jsem vycouvala a namířila si to přímo do mojeho současného domu. Cestou jsem se dívala na stromy porostlé mechem velké vodní louže a na všechno co tu bylo. Zaparkovala jsem auto před domem a vylezla do okna. Zapomněla jsem že se dá chodit i dveřmi. Hodila jsem si tašku na postel a napsala papírek pro případ že bych se zdržela.

 Šla jsem se projít, nedělej si starosti. Ještě dneska mě uvidíš, při nejhorším už v posteli Nessie.

Papírek jsem položila na můj stůl a zase jsem s okna vyskočila. Rozběhla jsem se směrem od lesa co byl za domem, přes cestu, stejně jsem za chvíli skončila zase v lese. Cítila jsem čerstvý déšť, moje oblíbené počasí. Tady se mi možná bude dobře žít. Běžela jsem lesem nějakou chvíli ani jsem nevnímala půdu pod nohama, ale najednou se mi noha zabořila hlouběji než obvykle, koukla jsem se kde to stojím.

Byla jsem na nějaké pláži. Zastavila jsem se a pořádně se rozhlédla, kde vlastně jsem. Nikde jsem neviděla žádnou ceduli, takže jsem ani nevěděla kde jsem.

Pomalu jsem posouvala nohy do předu. Zastavila jsem se u nějakých skal. Tohle mi něco připomínalo, ale nebylo to úplné. Zavřela jsem na chvíli oči a tam se mi přeblíska vzpomínka. Tohle místo, tenhle pohled všechno bylo stejné, jediné co mi tady chybělo, byl velký naplavený strom. Voda ho asi smetla, neviděla jsem po měn žádné stopy, ani v samotném písku nebyly žádné otisky.

Sedla jsem si na písek a ponořila si nohy do vlažného moře. Seděla jsem tam asi celou věčnost. Chvíli jsem pozorovala vlny jak v dálce skotačí, ale pak jsem už jen sledovala jak mořské jazyky olizují útesy, chtěli se s každým úderem dostat víš, ale nějak se jim to nedařilo. Usmívala jsem se každému marnému pokusu, vlny nebyly jako já, pořád to zkoušely i po nezdařených pokusech, ale já?  já jsem se prostě nezvedla, ani jsem to nezkoušela. Nebylo proč. Nebe se pomalu přelívalo do tmavších odstínů noci. Pozorovala jsem západ slunce, asi po prvé v životě  jsem ho viděla na živo. Bylo to nádherné. Kochala bych se tím neskutečně dlouho kdyby za mnou nezapraskala větvička.

Otočila jsem hlavu. Za mnou stal velký vlk, měl plavou srst ale místy modrou. Pomalu jsem se postavila. Hlas jeho srdce mi tlačil na žízeň v krku. Zaujala jsem bojovou pozici. Vlk se na mě nevěřícně podíval, byl velký jako medvěd, aspoň bude mít hodně krve.

Chtěla jsem na vlka skočit a zlomit mu vaz, aby tolik netrpěl. Jen co jsem se ale rozběhla, vlk se rozběhl ukrutnou rychlostí směrem ode mne, přímo do lesa. Hravě bych ho předhonila, ale nemohla jsem zabít něco tak rychlého. Zastavila jsem se na místě a hleděla na prchající zvíře. Za chvíli jsem uslyšela šustění ze dvou stran. Rychle jsem zkontrolovala obě dvě strany. Na jedné straně stál velký černý vlk, ještě větší než ten předtím a na druhé stál perleťově zbarvený vlk. Oba se na mě rozvrčeli. Tamto bylo asi jejich mládě. Přikrčila jsem se a taky jsem na ně zavrčela.

Ani sebou nepohnul ani o milimetr dozadu, místo toho se pořád přibližovali. Protočila jsem panenky a otočila jsem se na stranu perleťového vlka. Lehce jsem se odrazila a už jsem letěla vzduchem, po dopadu jsem se koukla za sebe. Byla jsem párset metrů od ustaraných rodičů. Vlci se na mě nevěřícně dívali. Opětovala jsem jim jeden pohled a rozběhla se zpátky k mému domu.

Běžela jsem přibližně pět minut. Byla jsem doma moc brzo, Charlie ani nepřišel z práce. Zamračila jsem se nad mojí rychlostí. Rozběhla jsem se po cestě směrem z Forks. Za chvíli mě upoutala jedna cedule. Policie usmála jsem se. Elegantně jsem vešla a po pachu Charlieho jsem šla do jeho kanceláře. Na jedných dveřích bylo napsáno. Šerif: Charlie Swan zaklepala jsem na dveře. Nikdo se neozýval. ,

,Slečno jestli hledáte šerifa tak ten je teď dole, jestli chcete ukážu vám cestu" ozval se někdo za mnou. Otočila jsem se a následovala mého průvodce.

,,Charlie! návštěva"

 ,,Dík, Kaile" Charlie zvedl hlavu od monitoru.

 ,,Nessie, co tady děláš?" zeptal se mě. Všechny oči na mě padly, ale hned se zase zaměřili na svoji práci.

,,Doma jsem se nudila, ty Charlie? my jsme bydleli u tebe?" Charlie se zasmál.

 ,,Ne, jestli chceš můžu ti to ukázat na mapě" němě jsem přikývla. Charlie vytasil ze šuplíku mapu a ukázal mi cestu jak se tam dostanu.

,,Ty Ness?"

 ,,Ano?"

,,Kde jsi byla máš celý špinavý zadek"

 Kruci, blbý písek

,,Chtěla jsem prozkoumat okolí" Charlie si mě nevěřícně změřil, ale pak to nechal plavat. Zamávala jsem mu rukou a vyšla jsem z místnosti.

,,Dal ses na mladé zajíčky Charlie?" posmíval se mu Kail.

,,To byla moje vnučka, pitomče" a vlepil mu pohlavek. Usmála jsem se nad tím jak se brání.

Vyšla jsem zase na čerstvý vzduch a podle instrukcí jsem mířila k našemu domu. Otevřela jsem dveře, bylo to o něco jinčí než v mém domově kde bydlíme s rodinou. Podívala jsem se pořádně po prostorné místnosti, ale nic se tu nezměnilo. Žádná vzpomínka nedávala nic najevo. Sedla jsem si k piánu a začala jsem hrát Můj život. Dlouho jsem tuhle písničku nehrála. Divila bych se kdybych byla člověk že si ji pamatuju, ale nebylo to nic zvláštního. Kdyby se mě někdo zeptal co bylo na straně 35 v učebnici dějepisu a pátý odstavec hned bych mu to řekla.

Hrála jsem písničku pomalu a táhle. Když dozněla poslední nota v kapse mi zabručel mobil.

,,Halo?" zeptala jsem se.

,,Ahoj, neteřinko! copak děláš?"

,,Čau Emme, no navštívila jsem náš starý dům"

,,Ten náš nebo váš?"

 ,,Cože?" zeptala jsem se.

,,NO Bella dostala k narozeninám malý domek, nedaleko toho velkého"

 ,,Aha" potom se tam půjdu podívat.

,,Víš Emme že máš ze střední velkou obdivovatelku?"

,,Těch bylo" zasmál se do telefonu.

 ,,Ale vážně, jedna po tobě pojmenovala syna"

,,Nekecej" zahřměl Emmett.

 ,,Nekecám, Lauret"

,,Lidí, Lauret po mě pojmenovala syna" zakřičel do celého domu. Slyšela jsem Bellu jak zavrčela při jejím jméně.

Zatřásla jsem hlavou ze strany na stranu a típla mobil. Ještě jednou jsem se podívala na bílý pokoj a pomalu vyšla z domu. Zítra půjdu hledat domek od Belly. Za chvíli jsem byla doma. Charlie zrovna odemykal dveře. Postavila jsem se vedle něho. Charlie sebou cukl a skoro zakřičel.

 ,,Nessie! odpusť si ty blbé vtipy nebo mě budeš mít na svědomí"

,,A mě by potom měla na svědomí Bella, chápu"

Pomalu jsem zamířila do spíže a vytáhla maso a tři jablka.

,,Co to bude?" zeptal se Charlie.

 ,,Uvidíš" odpověděla jsem. Pokrčil rameny a šel se dívat na televizi.

Začala jsem bušit do masa.

,,Kde jsi našla klepáček?"

,,Jaký klepáček?"

 ,,To, čím naklepáváš maso"

,,Aha, nenašla, mám dost tvrdé ruce"

,,Hmmm..." obrátila jsem pozornost zase k masu a začala do něj bít.

 Když jsem usoudila že maso je naklepané vzala jsem jablko a rozpučila ho. Z jablka začala téct šťáva, rychle jsem šťávou potřela obě strany masa. Pak ještě druhým a třetím jablkem. Potom jsem se natáhla na poličku a nahmatala nějaké koření, sůl, pepř a tymián.

Od každého jsem dala kousek . Maso nabralo intenzitu smradu. Nakrčila jsem nos a strčila ho do trouby, aby se upeklo. Vyběhla jsem do pokoje a zapla počítač. Asi za půl hodiny se načetl, najela jsem  na e-mail, ale nic tam nebylo. Nechtěla jsem pořád zapínat počítač a tak jsem jí napsala e-mail s mým číslem ať mi když tak zavolá.

Z dola se vanul hnusný smrad.

MASO! vyletěla jsem z pokoje zachraňovat maso. Když jsem ho vytáhla nebylo kupodivu spálené.

,,Ness, to voní" zavolal Charlie z obýváku. Takže když to voní jemu tak to asi bude OK. Rozdělila jsem maso na dva kousky, ten větší jsem podstrčila Charliemu.

 ,,Co to je?"

,,Skus a hádej" usmála jsem se. Sama jsem nevěděla co to je. Charlie začal jíst maso, abych nevypadala podezřele sama jsem uždibovala.

,,Rodiče tě konečně naučili jíst?"

 ,,Co prosím?" vykulila jsem oči.

,,Nikdy jsi nechtěla jíst, pořád že máš radši krev a že jíst nebudeš"

,,Tak víš, musím přece jíst ve škole aby neměli podezření" ušklíbla jsem se. Když jsme dojedli děda se chytil za břicho a řekl mi.

 ,,Tak jestli takové dobroty budeš dělat pořád, tak mě rozmazlíš. Co se stalo? vždycky jsi používala vaření jako výhružku"

,,Ne-e, nikdy a tohle bylo moje první jídlo co jsem uvařila"

,,Ale ano, používala a dobře si pamatuju jak si byla naštvaná když se Jacob přiznal že snědl tvoji bábovku kterou si vyřadila, kvůli sázce s Emmettem"

 ,,Jacob? jaký Jacob? nějaký Emmettův kamarád?" Charlie se zarazil.

,,Ty si nepamatuješ Jacoba?" trefil se do černého.

 ,,NEPAMATUJU SI NIC PŘED TÍM BLBÝM KOMATEM A UŽ VŮBEC NĚJAKÝHO JACOBA CO JÍ VYŘAZENÉ BÁBOVKY" zakřičela jsem na něj a naštvaně vydupala do mého pokoje a práskla dveřmi.

Lehla jsem si na postel a zase se rozbulela. Slyšela jsem dole hlasité cupkání jedné nohy.

,,Ahoj"

,,Nessie byla v kómatu?"

,,Proč jste mi to neřekli? co kdyby se neprobudila? to bych se dozvěděl na smrtelné posteli že moje vnučka je už skoro dvacet let v kómatu?"

 ,,Mě je jedno že to nebylo dvacet let, ale jen dva! Mohl jsem to vědět"

 ,,A proč jste jí vůbec neřekli o Jacobovi?" Charlie přeříkal do telefonu celý náš rozhovor. Jeho rozhovor končil slovem Nechápu vás. Za celou tu dobu jsem nevyšla z pokoje. Přemýšlela jsem nad pláží, na které jsem dneska byla. Při téhle činnosti jsem taky usnula.

Zdálo se mi o pláži, seděla jsem na naplaveném stromě, který tam teď chyběl. Seskočila jsem s kmene a utíkala do vln.

,,Nessie" vykřikl nějaký hlas. Otočila jsem se a usmála. Běžela jsem zase zpátky. Za chvíli jsem utíkala z pláže a schovala se pod kámen. Zase na mě zakřičel nějaký hlas, nějak starostlivě. Za chvíli mě stejně našel, ale nevěděla jsem kdo.

,,Jakto že mě vždycky najdeš?" zlobila jsem se dětským hláskem.

 ,,Cítím tě" usmál se, poznala jsem to podle hlasu.

S pláže jsem spadla do lesa a přede mnou byl rudohnědý vlk.

,,On se jen směje"

,,Aha" řekla jsem vesele.

 Tady jsem byla zase o něco starší, pořád šťastná. Sen pomalu přešel do ,,nového" domu Cullenů. Viděla jsem směšný papírek na dveřích a ustavičný pláč. Bolelo mě to u srdce. Cuknutím jsem se probudila.

Z vedlejšího pokoje se ozývalo Charlieho fuňení a místy i něco říkal, ale strašně rychle. Zaměřila jsem se na jednotlivá slova.

 ,,Nějakýho blbýho Jacoba"

,,Emmettův kamarád" Toho nějak vzalo že si nepamatuji  Jacoba, asi ho má rád.

Koukla jsem se na hodiny. Byly čtyři ráno. V krku mě docela pálilo a tak jsem si zašla na lov. Blízko domu jsem skolila dvě laně a šla poklidným tempem zpátky. Dívala jsem se na stromy kolem sebe. Vše tu bylo tak známé, povědomé , ale vůbec jsem nevěděla, proč a co mi tu vlastně chybělo. Na jednom ze smrků se něco zatřpytilo po dopadu měsíčního paprsku. Udělala jsem ke smrku krok. V kůře bylo vyryté jedno slovo a dost podobné mojemu písmu. Never, pod ním bylo vyryto a dost hluboko Why? to by mě taky zajímalo proč usmála jsem se. Jakou měla spojitost dva slova. Nikdy a proč? nedávalo to smysl.

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není souzeno 11. - Vzpomínky přicházejí: