Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit ... Bello! (9)

16.10.2009 (19:15) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3185×

9.KAPITOLA

Nákupy

Ach jo, ta Alice je strašná, vzdychla jsem a položila hlavu na volant. Čekala jsem než odjedou. Poté jsem se odhodlala k výjezdu sama.

Domů jsem přijela docela rychle a tam na mě čekala máma s obědem.

Při něm se začala vyptávat: „Jaký byl začátek? Těšíš se na další den? A s Cullenovic dětma jsi nemluvila?“

Usmála jsem se a řekla: „Začátek byl nudný jako vždycky. Ale jo, docela se těším. A mluvila jsem jen s Alicí. Dneska jedeme spolu na nákupy. Staví se pro mě....teda doufám“ dodala jsem tak potichu, že mě máma nemohla slyšet.

„Tak to je super. Nákupy tě určitě povzbudí a nové oblečení už potřebuješ jako sůl“ mluvila máma a strčila mi do ruky obrovskou sumu peněz.

„Ale mami...“ začala jsem, ale ona mě přerušila mávnutím ruky a dodala: „Zasloužíš si to, já ti věřím.“

„Děkuji mami“ vyskočila jsem a vlepila jí obrovskou pusu.

„Není zač“ odpovídala s úsměvem.

Vyběhla jsem do pokoje a začínala jsem se těšit. Doufám, že opravdu pojedeme.

Jely jsme! Ve dvě hodiny zaklepala a máma jí otevřela.

„Dobrý den, no páni! Doufám, že pojedete pomalu“ říkala máma, když jsem pomalu scházela schody. Nechtěla jsem sletět že?

„Ahoj Alice“ houkla jsem na ni a koukla ven. Chtěla jsem vědět co mámu tak zaujalo.

„Teda...“ vyjelo ze mě.

„Ahoj Bells. Líbí se ti? To jsem dostala jako dárek“ zasmála se tím dokonalým zvonivým smíchem.

„Líbí? Je úžasné“ odpovídala jsem a přitom obcházela to dokonalé žluté Porsche.

„No a nechceš zjistit jaké to je se v něm projet?“ zeptala se mě s úsměvem na tváři.

„No, no jasně“ zakoktala jsem se a pomalu otevřela dveře a zasedla do toho luxusu.

„Hmm....“ broukla jsem si zasněně.

Alice se vedle mě rozzářila jako sluníčko a vyjela.

No tak to byla jízda. Úchvatná, dokonalá, prostě nemám slov. Ještě když jsem v Olympii vystupovala, jsem cítila jak moje srdce splašeně bije. Taky bych chtěla někdy umět řídit jako ona.

Ale nad tímhle jsem moc dlouho nepřemýšlela. Alice mě totiž dotáhla do prvního butiku a začal nakupovací maratón.

Ta holka je šílenec, měla jsem dojem, že je shopaholik. Ale teď mi to bylo jedno. Užívala jsem si ty dokonalé oblečky, které jsme spolu vybraly a koupily. Šaty, kalhoty, halenky, trička, mikiny, svetry i bundu.

„Tak už nám zbývá jen spodní prádlo“ začala Alice, ale já ji zastavila. Potřebovala jsem odpočinek.

„Alice potřebuji osvěžení“ vzdychla jsem, ale to jsem neměla. Zrovna jsme míjely fontánu a Alice se usmála a chrstla na mě tu studenou vodu.

„Hej...“ vykřikla jsem se smíchem a udělala jsem krok k té fontáně. Jenže mi podklouzly nohy a já spadla Alici rovnou k nohám.

„To nemuselo být, taková vděčnost za takové minimální osvěžení, které mě nic nestálo.“ dusila se a pomáhala mi stoupnout. To ale neměla dělat, protože jí také podjela noha a skončila vedle mě.

Výbuch smíchu který následoval nakazil i všechny okolo nás. Když jsme se konečně vyštrachaly na nohy, nebyly jsme k utišení. Pořád jsme se smály a pošťuchovaly.

„Pojď, tady je to nejlepší“ vyhrkla Alice mezi dalším přívalem smíchu.

Jen jsem přikývla, víc jsem nedokázala.

Nakonec jsme se zklidnily až když jsme uviděly to prádlo. Bylo dokonalé.

Každá jsme si vybraly několik kousků a kontrolovaly se navzájem jak nám sedí a samozřejmě hlavně sluší.

Zrovna jsem se chtěla obléknout do mého oblečení, když se v kabince objevila Alicina ruka a dávala mi další věc.

Byla to tmavě modrá košilka, která víc odhalovala než zakrývala. Nechtěla jsem si ji ani zkoušet, ale donutila mě.

Poslušně jsem se do ní oblékla a raději jsem se ani nedívala do zrcadla. Jen jsem naštvaně vyhrkla: „No už se můžeš podívat.“

Když mě v ní spatřila, v očích jí zajiskřilo a řekla: „Super, bereme. Už se můžeš obléci.“

Brblala jsem si pro sebe, že ji stejně nikdy nepoužiju.

„Ale použiješ“ pobaveně odpověděla.

Jak mě mohla slyšet?

Pokrčila jsem rameny a přidala ji na hromadu ke všem těm věcem. S ní se stejně nemůžu hádat. Stejně nezjistí, že jsem ji nikdy neměla na sobě. Není vlastně ani pro koho.

Vylezla jsem z kabinky a šáhla jsem po mojí hromadě prádla. Jenže to tam nebylo a Alice s jejím také ne. A jak by mohla, když už stála u pokladny a platila. Já ji zaškrtím.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se jí naštvaně.

„Platím“ odpověděla jako by se nic nedělo.

„To vidím, ale máš tam i moje věci“ ukázala jsem na ně.

„Já vím, ber to jako dárek ode mě“ zašveholila a táhla mě ven.

„Jo a nic neříkej, nenechám si to vymluvit“ dodala ještě a letěla dál.

„Nemáme už všechno?“ ptala jsem se zvědavě.

„Ne, ještě mi chybí dárek pro.....“ odmlčela se, „bráchu.“ dodala rychle.

Došlo mi to, myslela Edwarda, ale co, aspoň uvidím jaké věci má rád.

No jasně, knihy. Co jiného. Vybírala docela dlouho a nakonec vzala čtyři. Tři z nich pro mě nebyly zajímavé, ale u čtvrté jsem se zasekla.

On, takový čtenář a nemá ve své knihovničce komedie od Williama Shakespeara? Tak tomu nevěřím. Tu mám i já, i když v takovém zdeformovaném stavu. No není se čemu divit, můj nejoblíbenější spisovatel. A pak mě něco napadlo, možná ji ztratil, nebo ji má stejně poškozenou jako já. Letělo mi hlavou.

Moc dlouho jsem na něj a na jeho knihy nemyslela. Šly jsme totiž z Alicí konečně na jídlo. Nebo spíš já. Ona seděla a dívala se na mě jak se dlábím. Nechápu, proč si nedala taky, ale nutit ji nebudu.

„Ukaž něco ti vezmu“ řekla, když jsme se zvedaly k odchodu. Ani jsem nestihla zareagovat a ona držela část mých tašek a všechny svoje.

„Ne, nech toho“ bránila jsem se. Tohle jí vážně nedovolím.

„Ááááááá....., do háje“ tlumeně vykřikla a zasmála se. Jedna z tašek nevydržela naše přetahování a rupla. Byla to ta s těmi knihami. Mávla nad tím rukou a každou hodila do jiné tašky.

Prý: „Aby se nerozsypaly znovu.“ Jen jsem pokrčila rameny. To je její věc.

Hlavní bylo, že mi dobrovolně vrátila moje tašky a nechala mě s nimi jít až k autu.

Zpáteční cesta byla perfektní. Celou jsme ji prokecaly a když jsme dorazily do Forks docela mě to i zamrzelo.

Před našim domem jsem vzala tašky, bylo jich docela hodně a štrachala jsem se z auta.

„Nechceš pomoct?“ zeptala se Alice s úsměvem na tváři.

„No, kdybys byla tak hodná.“ pousmála jsem se. Teď už jsem se její pomoci nebránila. Proč taky, že?

Její úsměv se při mé odpovědi roztáhl ještě víc a už držela ve svých rukou část mých tašek a kráčela ke dveřím. Tam se zastavila a počkala než odemknu.

Myslela jsem, že je odloží už v předsíni, ale neudělala to. Šlapala se mnou po schodech až do mého pokoje.

Když vstoupila, rozzářila se. Asi se jí zalíbil. Rozhlížela se okolo sebe a najednou se zasekla na mé obrovské nástěnce.

„Teda, netušila jsem, že máš ráda divadlo, citáty, přísloví a knihy“ zamrkala obdivně a přistoupila blíž.

Prohlížela si ji a já jen vrtěla hlavou. Neví toho o mě hodně, ale v tomto roce všechno zjistí.

„Hmm, no Bells já už půjdu. Bylo to perfektní, určitě si to někdy zopakujeme. Tedy jestli budeš chtít“ pozvedla obočí a zahleděla se na mě.

„Jasně že budu chtít. Bylo to super, děkuji.“ a rozešla jsem se k ní, chtěla jsem ji obejmout. Poté jsem se zasekla a zauvažovala. Co když nebude chtít obejmout?

„Ale no tak Bells, nepochybuj“ řekla, přistoupila ke mně a vřele mě objala.

„Mám tě ráda“ dodala.

„Já tebe taky“ zašeptala jsem.

„No, tak lásky bylo dost, teď už bych měla jít“ vybuchla smíchy a já se k ní vzápětí přidala.

„Ahoj“ mávala mi, když nasedala do auta.

„Čauky“ odpověděla jsem a dívala jsem se za ní jak odjíždí.

Pak jsem zavřela dveře a vrhla se do vaření. Udělám mamce radost.

Všechno se mi perfektně povedlo. Ve chvíli kdy naši vcházeli do dveří, já vytahovala z trouby pečené brambory a kuře jsem tam strčila ohřát.

„Tady to voní“ začichala máma a vlepila mi pusu do vlasů.

„Umýt ruce a zasedněte ke stolu“ poroučela jsem s hranou autoritou.

„Ty mudrlante“ plácla mě lehce po hlavě a posadila se ke stolu.

Nandala jsem jim jídlo a odběhla jsem do pokoje. Já už přece jedla.

Chvíli jsem jen tak seděla na posteli a pak jsem si radši vlezla do sprchy. Začala jsem vybalovat všechno oblečení co jsem si koupila. A úplně na konci jsem narazila na tu knihu co Alice koupila Edwardovi. Asi jí nechtěně hodila do mé tašky. No nic, zítra ji vrátím. Ale zatím si z ní kousek přečtu. Vlezla jsem si s ní do postele a začetla jsem se.

Když jsem ráno vstávala, uvědomila jsem si, že jsem usnula s tou knížkou. Začala jsem ji hledat a spatřila jsem ji, jak leží otevřená na zemi. Bohu dík neponičená. Vzala jsem ji a strčila mezi učebnice.

I když pochybuji, že ji dneska vrátím. Protože ve chvíli,  kdy jsem vyjížděla od domu začalo mezi mraky vykukovat sluníčko. Což znamená, že Cullenovi odjíždějí kempovat.

Měla jsem pravdu, za celý den jsem je nezahlédla a když jsem šla na parkoviště, ani jedno jejich auto tam nebylo.

A takto to probíhalo celý zbytek týdne. Bylo krásně a tak nebyli ve škole. No jo, ti se mají.

Když se ve škole druhý týden objevili, Alice se mi vyhýbala. Chvíli mi to bylo líto, ale pak jsem se uchlácholila slovy: „Neviděla mě a na tu knížku zapomněla.

A tak jsem to přestala řešit a začala jsem se věnovat škole a učení. Můžu říct, že se mi dařilo. Nejhorší známku co jsem dostala bylo B, a to jen proto, že Edward Cullen schválně přidal chytrou odpověď. V duchu jsem zuřila, ale navenek jsem nedala nic znát.

Po měsíci, kdy jsem sekala latinu, jak rád prohlašoval profesor biologie, jsem dostala šanci Alici tu knížku vrátit.

Stála jen deset metrů přede mnou u nástěnky. Ona sama si mě všimla a zamávala mi. Okamžitě jsem o ní přestala pochybovat. Prostě se věnovala škole a nevěděla, že ji chci něco vrátit.

Oplatila jsem její pozdrav a začala jsem hledat tu knížku. Vytahovala jsem ji při chůzi a pak s ní natáhla ruku k Alici. Jenže ta už tam nebyla, jako by se vypařila, ale místo ní přímo naproti mně stála profesorka Cárterová s vytřeštěnýma očima, které se jí postupně rozzařovaly a nakonec promluvila: „No tedy, slečno Swanová, vy mě čím dál víc udivujete“ odmlčela se a pak pokračovala:  „A vlastně ano, slyšela jsem, že jste na divadlo docela dobrá. Ale to zhodnotím sama na konkurzu. Doufám, že jste se přišla zapsat. A jinak je to: Zkrocení zlé ženy. Tak se naučte nějakou pasáž. Nashledanou“ dořekla a zmizela.

Wow, skvělé, dokonalé, úžasné! Já se smím zkusit přihlásit na konkurz do školního divadla.

„No teda, díky Alice“ zašeptala jsem s úsměvem na tváři, když jsem se vzpamatovávala a psala jsem své jméno na seznam pro dobrovolníky na to divadlo.

Tak a kostky jsou vrženy, pomyslela jsem si, když jsem si přečetla i další jména uchazečů.

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit ... Bello! (9) :