Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit ... Bello! (7)

10.10.2009 (19:15) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3629×

7. KAPITOLA

Tíha zjištění (2)

Edwardův pohled:

No a tak se to stalo, že se naše cesty nenávratně protnuly.

Byl jsem naprosto šťastný a čím dál víc zamilovaný a vypadalo to, že ona taky. Jenže.....

Byl to den kdy se měl konat ten slavný večírek. Alice se do něj pustila s takovou vervou, že jsme ji museli někdy i krotit. No a když mi zavolala že ji mám s něčím pomoci, vyletěl jsem z pokoje jako blázen. Co chce zase měnit? Vrtalo mi hlavou?

Měnit nechtěla nic, jen po mě chtěla, abych ohlídal Bellu. Měla strach, že jí bude chtít dát peníze za ty šaty co měla na sobě na tom našem rande. Mám ji hlídat a to je to nejmenší, navíc to udělám moc rád.

Bella potichu zabouchla dveře a šla k posteli. Díval jsem se, jak pokládá peníze na postel a chystá se odejít. Jenže když se otočila vykřikla zděšením. Před ní jsem stál já a vražedně si ji měřil.

„Co to děláš?“ ptal jsem se naštvaně.

„Vracím to, co dlužím“ odpověděla mi.

„Jenže ty nic nedlužíš. Alice ti to dala jako dárek.“

„Hodně drahý.“

„No tak Bells, buď hodná.“ prosil jsem ji.

„Chceš říct, že zlobím?“ ptala se.

„Strašně.“ přikývl jsem a začal jsem se k ní přibližovat.

„Co to děláš?“ zděšeně mě pozorovala.

„Nic.“ řekl jsem a v tu chvíli jsem ji shodil na postel.

„Hej!“ vykřikla naštvaně. Jenže jí to nevydrželo ani chvíli. Sklonil jsme se k ní a umlčel ji polibkem.

„Pojď pryč.“ vyhrkl jsem z ničeho nic a táhl ji za sebou.

Dovedl jsem ji do pokoje a pak jsem zmizel jako pára nad hrncem. Asi ji to naštvalo, ale já nemohl jinak. Neudržel bych se. Chtěl jsem ji a moc.

Jenže jsem ten den dostal další příležitost mít ji.

„Proč zrovna já musím mít takový pech.“ nadávala při cestě zpět do kanceláře.

„To není pech, to je štěstí.“ zašeptal jsem jí do ucha. A ona nadskočila dva metry vysoko.

„Edwarde, ty posloucháš to, co nemáš“ kárala mě.

„To dělám rád.“ vyplázl jsem na ni jazyk.

„Rád? Tak to mi ani neříkej.“

„Už mlčím jako hrob.“

„To chci vidět. Tebe by nezastavila ani bazuka.“ posmívala se mi.

„No a ty by jsi měla mít na svoji pusu zbrojní pas“ vrátil jsem jí to.

Jenže se nedala a přisadila si: „To máš totiž tak. Místo mozku je to k zlosti, mám továrnu na blbosti.“

„To teda máš, zase si mě dostala“ přikývl jsem se smíchem.

„Potřebuješ něco Edwarde?“ zeptala se mě když zasedla do tetina křesla.

„To víte že potřebuji, jinak bych za vámi nešel, slečno Swannová.“ přistoupil jsem na její hru.

„Tak co si budeš přát?“

„Jeden úsměv, jasná.“ mrkl jsem na ni a usmál jsem se.

„Úsměv? Tak ten dostaneš zadarmo“ řekla a mírně se pousmála.

„To je málo“ poučoval jsem ji.

„Já už to víc neumím“ hrála si na blbou.

„Opravdu ne?“ zeptal jsem se a začal se k ní přibližovat. Najednou jsem ji držel v náručí a posadil ji na stůl. Tam jsem ji začal lechtat.

„Ne, prosím už ne.“ sípala bez dechu.

„No jenže já chci aby ses pořád usmívala a když to sama neumíš musím si pomoci.“ a přibližoval jsem se svými prsty k jejím bokům.

„Ne, už ne. Zabiješ mě. To bolí.“ vydechla a já se zasekl.

„Bolí? Promiň. Já....“ omlouval jsem se a ona na mě zůstala nechápavě zírat.

„Jasně, bolí mě bránice od smíchu, ale to by jsi měl znát. Ve škole ses mi smál na každém rohu.“

„No tak o tom nic nevím.“

„Jo nevíš?“ a dloubla jsem do něj prstem.

„Nevím.“ zašeptal jsem a nakláněl se nad ni. „Když jsem s tebou nevím nikdy nic.“ dodal jsem.

„Aha, tak toho bych měla využít“ přikývla a přitiskla své rty na ty moje.

„To by jsi měla“ vyhrkl jsem po jejím polibku a začal jsem ji sám líbat.

Líbal jsem ji velmi vášnivě a přitom pokládal na stůl. Objížděl jsem rukou její křivky a ze zadu zajel pod tričko. Vzdychla mi do úst. Usmál jsem se a pokračoval s líbáním. Tentokrát jsem ale přešel na krk. Nemohla to vydržet a tak si mě přitáhla blíž k sobě.

„O jéééé, tady je obsazeno“ smála se Alice, když vešla bez zaklepání dovnitř.

Okamžitě jsme se od sebe odtrhli a já začal zuřit. Moc dobře o nás věděla.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se té malé bytosti, co si nechává říkat má sestra.

„No vlastně od tebe nic, jen hledám tady bratra. Potřebuji pomoci z výzdobou“ provinile se na ni usmála.

„Aha, ten večírek.“ odfrkla si Bella. „To vás nebudu rušit.“ a rozběhla se pryč.

Začal jsem volat ať na mě počká, ale to už mě neslyšela.

„Víš moc dobře, že ti s ničím nepomůžu.“ nadával jsem.

„Ale pomůžeš!“ stála si na svém a táhla mě s sebou pryč.

Ano, pomohl jsem jí až pod podmínkou, že nás příště nebude rušit. Souhlasila a tak jsem se věnoval té výzdobě. Najednou ke mně dolehl hlas Emmetta, který volal o pomoc. Ztuhnul jsem a oba s Alice jsme běželi ven.

„Pomóc, pomóc....našel jsem Bellu ležet na zemi. Něco se jí stalo,“ křičel a já jsem měla strašný strach.

„Co se stalo? Kdes ji našel? Ukaž vezmu si ji sám. Musíme za Carlislem a....čemu se sakra směješ Emmette?“ naštvaně jsem si ho měřil a hledal jsem se na Belle nějaké zranění.

„Nachytali se oba! Hahahaha......Bello dělej ten vystrašený pohled Alice musíš vidět.“ posmíval se nám.

„Ukaž?“ a vykroutila se z mého náručí.

Naše tvář se z vyděšené stala naštvaná, ale  pak jsme vybuchly smíchy. Uf byla naprosto v pořádku. Asi toho Emmetta jednou zabiju.

„Tak tohle se vám povedlo, ale už to nedělejte. Co kdyby se jí opravdu něco stalo a já ti nevěřil?“ podíval jsem se na něj.

„Ale věřil.“ odpověděl.

„Věřil!“ potvrdila přikývnutím Alice.

„No dobře, věřil, ale nemusíte jí to prozrazovat.“ káral jsem je.

„Musí, já bych pak nic nevěděla a....“ nedopověděla protože jsem ji začal líbat tak vášnivě, že nemohla popadnout ani dech. Jediné co jsem slyšel bylo Emmettovo zasyčení a Alicino: „Nech toho a pojď.“

Nic víc nevím, protože pak jsem se ponořil do našeho polibku.

„Víte, že jste na veřejnosti.“ uslyšel jsem za sebou hlas její tety.

„No a co jako? Vadí to tady někomu?“ ptala se Bella a začala se rozhlížet po nějakých lidech. Nikde nebyla ani noha, teda když nepočítáme tetu s Ananáskem.

„Vlastně ne.“ řekla a začala se smát.

Odtáhla se ode mě a přiskočila k tetě, pohladila jí břicho a řekla: „Vidíš co s ní děláš? Normálně by mi vrazila pár facek a teď mě tady podporuje v líbání. Děkuji, děkuji, děkuji. Seš můj nejoblíbenější a jedinej Ananásek. Konečně nebudu sama. Hurá!“

„Jo tak tys čekala pokárání, no když jinak nedáš“ pravila její teta, ze srandy, ale to už tam Bella nestála. Utíkala do hotelu. Od té chvíle jsem ji neviděl.

Bohužel jen slyšel, jak si s holkami vypráví v kuchyni, moc jsem je nevnímal až když vyslovili moje jméno. Zvědavě jsem se zaposlouchal.

„Hele a co ta fotka?“ ptala se Mel mé Belly.

„Jaká fotka?“ zvědavě se vyptávala Ann.

„Ta co Bella vyfotila, ten večer co jsme byly na té zábavě.“ objasňovala.

„Pořád jsem mimo.“

„No vyblejskla Edwarda Cullena, jak se nechtěně líbá s tím gayem. A vypadá to drsně, jako by se vášnivě....“ nedořekla. Někdo ji praštil po hlavě a ona zakvílela.

„No co je? Ještě řekni, že to není pravda.“ útočila na Bellu.

Čekal jsem na její odpověď se strachem a pak to přišlo.

„Je.“ usmála se a nadechovala se, že bude pokračovat. Víc jsem ale slyšet nemusel. Utíkal jsem pryč.

Ona mě nemiluje, jen si se mnou hraje. Letělo mi hlavou. No herečka je vážně dobrá. Ale tohle jí nedaruji. To co jí udělám si za rámeček nedá a pak tu fotku ani nebude moci použít.

Bude mě to bolet a hodně, ale nedám se. Ty poslední chvíle s ní si naprosto užiji a pak se budu zase trápit.

Když jsem nad vším přemýšlel měl jsem na mále, chtěl jsem jí to odpustit, věřit jí, ale pak jsem slyšel znovu v hlavě tu usměvavou odpověď.

Nemiluje mě, ale proč si potom se mnou začínala? Jen kvůli tomu, že tady neměla toho prašivého psa? Jsem snad míň než on? Asi ano, já jsem zrůda, kvůli které se on musel stát také příšerou z legend, ale tohle jsem si určitě nezasloužil.

Nebo snad zasloužil? Byla to přiměřená odplata za všechny ty lži?

Zase jsem pochyboval o tom, že ji dokážu ublížit a pak se ve mně něco vzepřelo. Já přece tajím důležitou věc ve které jde o víc než jen o fotku a tak si opravdu zaslouží trest.

Odebral jsem se na ten večírek a těšil se na poslední chvíle s ní, protože  žádné další už nebudou. Ach jo! Povzdechl jsem si nahlas a vešel do sálu.

Byl perfektně připravený, aby taky ne, když ho vytvářela má sestra. Ale poté celou tu nádheru zakryla krása o mnohem větší. Do místnosti vstoupila Alice a Bella. Znovu jsem začal pochybovat. Jak někdo tak krásný jako ona může mít sílu udělat něco tak hnusného. Ublížit dalšímu člověku, dobře nejsem člověk, ale přeci jenom tak vypadám a chovám se tak.

Od chvíle kdy vešla do sálu jsem z ní nespustil oči, bojovali ve mně dva tvorové. Ten který chtěl Belle věřit a ten co jí to chtěl oplatit.

Začal jsem ji hypnotizovat svým pohledem ještě víc, když ke mně šla přes celý sál a chtě nechtě jsem se musel usmívat. Přistoupila ke mě a pozvedla obočí.

„Vypadáš nádherně, jasná.“ vydechl jsem a něžně ji políbil na rty.

„Vážení hosté, vítám vás zde na mém hradu a prosím vás o jedno, užijte si to tady. Párty může začít.“ velmi rychle započala i dokončila svůj proslov její teta na pódiu a dala prostor hudebníkům.

Ti to pořádně rozjeli. Všichni tančili, smáli se a užívali si to. Jenže i oni si musí odpočinout a všechno utichlo. Starším to nevadilo, ale mladší generace se začala nudit. Proto Alice zachránila situaci.

„Chcete aby se hrálo dál?“ptala se.

„Ano!“ vykřikli sborově.

„Tak mi pomožte zavolat mého bratra Edwarda. Edwarde pojď nám něco zahrát.“ a začala na mě mávat.

Bella se po mě podívala a já pokrčil rameny.

„Jen jdi.“ zašeptala mi do ucha a postrčila mě dopředu.

Mezitím všichni skandovali: „Edward, Edward, Edward.“ Když jsem vystoupil na pódium začali výskat. Ještě jsem jim ani nezazpíval a oni ze mě byli naprosto vedle.

Chytil jsem kytaru a začal zpívat a hrát. Zpíval jsem tak deset písní, když mě něco najednou napadlo a tak jsem řekl: „Trochu si to oživíme, ne?“

Všichni mu sborově odpověděli: „Ano?“

A tak jsem pokračoval: „Tak mi pomozte a vytáhněte za mnou na pódium Bellu. Bello no tak, pojď nestyď se.“

A holky okolo ní začaly křičet: „Bella, Bella, Bella.“ a postrkávaly ji k pódiu. Tam ji Emmett chytil a postavil vedle mě. Podal jsem jí druhý mikrofon a do ucha jsem jí zašeptal název písničky. Při zvuku mého hlasu se otřásla. Chtě nechtě jsem se musel usmát, pak jsem jí hlavou pokynul, že začnu hrát. Kývla mi, že rozumí.

Takhle jsme hráli a zpívali už skoro čtyřicet minut a Bella začínala skřípat zuby. A tak jsem schválně přidával. Chci vědět kolik toho zvládne a tak jsme tam zpívali ještě další půl hodinu.

Na poslední písničku skočila dolů z pódia a chodila mezi lidmi. Když přišla k holkám začala mezihra a tak začaly všechny unisono tančit. Docela mě tím překvapila, ale měly to skvělé. Lidé okolo nich začali tleskat a pískat. Líbilo se jim to stejně jako mě. Při refrénu tančila i zpívala. U konce písničky se s holkama znovu roztančily a tím ukončily píseň.

Všichni se najednou okolo nich scukli, tleskali, plácali je po zádech a chválili. Já se jen usmíval Jenže Bellu pak o nějakou dobu později začal otravovat jeden kluk. Začal jsem žárlit a tak stačilo aby na mě hodila prosebný pohled a já jsem tomu mladíkovi jednoduše vysvětlil, že patříme k sobě tím, že jsem ji políbil. Určitě si teď všichni budou stoprocentně jistí. Pomohlo to. Už za ní žádný kluk nedolezl.

Možná to ale taky bude tím, že jsme se od sebe nehnuli a nakonec jsem ji ještě doprovázel k jejímu pokoji. Tam jsem se s ní začal loučit polibkem a doufal jsem, že jí to nebude stačit. Jinak bych jí nemohl ublížit. Nezklamala! Vtáhla mě dovnitř a začala mě líbat. Nebránil jsem se a sám jsem začal náš polibek prohlubovat. Přesně tohle jsem potřeboval.

Položil jsem ji na postel a já byl nad ní. Pak jsme se od sebe odtrhli, abychom se nadechli a proto jsem přešel s polibky na její krk.

Sundal jsem jí tu sponu z vlasů a zajel do nich rukou.

Druhou jsem si připravil telefon a chtěl ho zapnout. Jenže jsem to zatím nedokázal. Čekal jsem a vlastně ani nevím na co. Měl jsem ji příliš rád na to, abych to udělal. Nezapnul jsem ho, něco mě od toho odrazovalo.

Začala přerývaně dýchat. Začal jsem se nad tím usmívat a sundal jsem jí tu červenou halenku i s tílkem. Teď na sobě měla jen bílou krajkovou podprsenku. Nemohl jsem ji však moc dlouho zkoumat. Ona sama nebyla pozadu, zajela rukama pod moji košili a pak začala rozepínat jeden knoflíček za druhým. Moje košile odletěla ke dveřím. Pousmál jsem se nad tím a začal jsem jí sundávat kalhoty, nebránila se. Přesně tohle jsem potřeboval. Chtěla mě a já jí potom ublížím. To se mi hodí.

Její dech se začal velmi zrychlovat a srdce se jí snažilo vyskočit z hrudi. Tlouklo na poplach. Cítil jsem to a svojí ledovou rukou jsem se zastavil tam, kde bilo.

Pak jsem ji znovu začal líbat, ale tentokrát víc dravěji, věděl jsem, že už ji nikdy nepolíbím a tak jsem do toho polibku dal úplně vše.

Snažila se mi rozepnout kalhoty, ale nějak se jí to nedařilo a tak vzdychla: „Edwarde, prosím....“

A to byla ta pravá chvíle. Odklonil jsem se od ní a podíval se na ni nenávistně. Viditelně to nechápala.

„Co je?“ zeptala se vyděšeně.

„Co sis myslela, že si s tebou jen tak začnu? Tak to ses velmi mýlila. A teď mě dobře poslouchej“ vytáhl jsem z pod postele svůj telefon a ukázal jsem na něj a pokračoval: „Právě jsem si tě nahrál. Takže si dávej pozor na to co budeš dělat a proti komu. Ještě jednou zkusíš ublížit mě nebo mojí rodině a pustím to ve školním rozhlase. Takže ta fotka je ti vlastně k ničemu že?“ rozesmál jsem se hnusným pomstychtivým smíchem, vzal si svoji košili a odešel jsem.

Doufám, že mi věřila a nepokusí se tu fotku použít. Jinak jsem nahranej, protože já proti ní nic nemám. Jen ji budu strašit prázdnými slovy. No jo, jsem to ale hloupý zamilovaný tvor.

Musel jsem pryč, někam, kde se můžu pořádně rozčílit a nikdo mě neuvidí. Rozběhl jsem se do lesa. Tam jsem okolo sebe začal mlátit, vztekat se a nakonec jsem se zhroutil. Sednul jsem si doprostřed mýtinu, kterou jsem přes noc z toho lesa udělal a vzlykal jsem bez slz.

Ráno jsem se pomalu vracel na hotel, když jsem ji uviděl. Stála před hotelem a hleděla do prázdna. To ji tak moc ublížilo moje odmítnutí? Ach jo. Vzdychl jsem si a pak to přišlo.

Alice vyběhla ze dveří a vrhla se na Bellu. Začala ji objímat, ale ta ji odstrkovala.

„No tak Bello! Prosím, neodháněj mě! Já nemůžu za to, že ty a Edward jste se nepohodli. Já chci být pořád tvoje kamarádka.“ žadonila ta malá potvora. Chce mi tím ještě víc ubližovat?

„Alice, já ne...“ nadechovala se Bella k dlouhé odpovědi a stále se od sestry odtahovala, když se ozval další hlas a přehlušil její vzdor.

„Nesahej na ni ty potvoro! A dej z ní ty smradlavé ruce pryč!“ zavrčel Jacob Black.

Sakra! Co ten tady chce a pak jsem to uviděl v jeho mysli. Přes prázdniny se z něj stal vlkodlak a on se přijel do Belly otisknout. Ne proboha, jen to ne! Zavrčel jsem.

Ale Alice se nedala, začala taky vrčet a řekla: „To říká ten pravý smradlavý, neupravený a.....“ nedořekla.

Bella mezi ně skočila a první otázka směřovala na Jacoba: „Co tady děláš?“

„Nemůžu za tebou přijet?“ ptal se a přitom se jí podíval zpříma do očí. Bohu dík, se nic nestalo. Neotiskl se! Uf!

„Jasně že můžeš.“ odpovídala potichu Bella.

„ Copak je lásko?“ ptal se a políbil ji lehce na rty. On je neskutečný, nedal na sobě nic znát.

„No víš....“ nedopověděla a odtáhla se od něj. Vytřeštil na ni oči.

„Udělala ti něco?“ zeptal se najednou.

Bella znovu neodpověděla, Alice ji předběhla: „Jak se opovažuješ o mě mluvit? A ještě si myslet že jsem jí něco udělala! To odvoláš“ stoupla si do bojovné pozice.

„Neodvolám!“ stál si na svém ten hnusný pes. Tak to teda ne, nikdo nebude ubližovat mojí rodině.

Vyšel jsem z lesa a přidal jsem se k mé malé sestřičce.

„Edwarde, co to děláš?“ ptala se mě zděšeně.

„Co myslíš? Bráním ty, co mám rád.“ odpověděl jsem na její otázku a pohled upřel na Bellu. Alice to pochopila. A Jakob taky, protože zavrčel:

„Hej, tak na to zapomeň! Ta je moje“ vykřikl Jacob a drcnul do mě.

„Nevěděl jsem, že ji máš podepsanou“ vysmíval jsem se mu.

„Ty pijavice hnusná“ zavrčel na mě.

„Cos to řekl ty čokle?“ naštvaně jsem se zeptal!

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit ... Bello! (7):