Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit ... Bello! (6)

09.10.2009 (20:00) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3507×

6.KAPITOLA

Tíha zjištění

Pohled Edwarda:

Celá má existence je spojena s jedním osudem mladé dívky jménem Isabella Swannová.

Vše začalo naším příjezdem do Forks, městečka, kde stále prší. Tak jsme se přihlásili do školy a znovu se ujistili v tom, že jsme ty nejkrásnější a nejsvůdnější bytosti na této planetě. Všichni nás obdivovali až na jednu jedinou osobu. A to byla dívka, které nikdo neřekl jinak než Bella. Do té doby než jsme se nastěhovali byla středem pozornosti. A najednou jsme ji odsunuli na druhou kolej.

V okamžiku kdy nás spatřila, nás začala nenávidět. Vím to, protože můj bratr Jasper má zvláštní schopnost. Umí vycítit emoce druhých. No a pak přichází na řadu má schopnost, čtu myšlenky. Jenže u ní mi to nejde. Nevím čím to je, ale nikdy jsem neslyšel ani jednu její myšlenku a to je škoda. Možná by se nic z toho co vám teď budu vyprávět nestalo.

Byl už konec školního roku a já viděl, že Bella zase nic neumí. Rád bych jí poradil, pomohl, udělal cokoli, aby byla šťastná, jenže to ona nechtěla. Odmítala celou moji rodinu vzít na vědomí a hlavně mě. A to mě strašně štvalo! Já se do ní postupem času zamiloval, jenže to ona nesmí vědět. Nesmí znát naše tajemství, nemůže být se mnou a tak jsem ji začal v nenávisti k nám podporovat. Dělal jsem jí naschvály a ona mi je oplácela.

Někdy mě to bavilo a jindy bych jí nejraději chytil a ….. políbil. Bohu dík jsem silný tvor a udržel jsem se.

Ten jeden den jsem byl ale opravdu hnusný. Ve chvíli, kdy jí spadly učebnice na zem jsem jí řekl: „Pomohl bych ti, ale protože mě nenávidíš a už teď se tváříš tak, že by jsi mě nejraději uškrtila, jdu pryč“ a se smíchem jsem odcházel.

Okamžitě spustila lavinu nadávek. Musel jsem se tomu smát, no a moji sourozenci taky. Pak přišla pozdě na hodinu a měla být vyvolaná, jenže jí její učebnice znovu spadly a tak se zkoušení vyhnula. Ještě že tak, dostala by basu.

Celou hodinu jsem jí sledoval a zkoušel se dostat do její hlavy, nepovedlo se. No a se zvoněním pomalu utekla ze třídy. No jo, nechtěla se mnou mít nic společného. A pak jsem si všiml že jedna učebnice skončila až u mě. Rozhodl jsem se, že jí ji předám později.

Pak jsem jí ale celý zbytek dne neviděl, když nepočítám myšlenky kluků co jsou do ní naprostí blázni. Ona je však odmítá. Má kluka a je to ten největší kretén na světě. Jmenuje se Jacob Black.

A pak jsem dostal příležitost vrátit jí tu učebnici, jenže se mi nechtělo a znovu jsem jí udělal naschvál. Když opatrně vyskládala knihy na kapotu auta, schválně jsem přijel až  k ní a zatroubil jsem. Učebnice, které měla ještě v ruce jí spadly a ona začala s nepříčetným pohledem a nadávkami hledat zdroj toho troubení. Když uviděla mě, zakřičela: „To jsi udělal naschvál co?“ Já přikývl a počkal jsem než moji sourozenci nastoupí do auta. Pak jsem odjel.

Doma jsem si uvědomil, že jsem jí tu knihu nakonec nevrátil a tak jsem chtěl zajet k ní. No nejel jsem tam hned, musel jsem si skočit ještě na lov. A tak jsem u jejích dveří zazvonil přesně v osm hodin. Otevřela mi s úsměvem a chtěla se na mě vrhnout, ale když si uvědomila že tam stojím já, naštvaně si mě změřila a nasupeně vyhrkla: „Co chceš?“

„No na začátku je slušné pozdravit a nakonec při biologii jak ti popadaly ty učebnice tak...“ říkal jsem, ale ona mě přerušila.

„Zkrať to, nemám na tebe celou věčnost.“ popoháněla mě.

Jen jsem se pousmál a podával jí její učebnici.

„Spadla ti až k mojí tašce a já si toho všiml až když jsi byla pryč. No a na parkovišti jsem ti ji zapomněl dát. Tak jsem ti ji přinesl až domů.“ neodpustil jsem si dodat.

„Bezva no a teď zas abys šel“ zavírala dveře. Zachytil jsem je a donutil ji znovu otevřít a řekl jsem: „Pro příště slušnost je rozloučit se. Ahoj!“

„Sbohem.“ vyhrkla nasupeně a zabouchla dveře.

Zajímalo by mě na koho čeká. A já si tady počkám, abych to věděl.

Byl jsem schovaný už třičtvrtě hodiny a viděl jsem jak je Bella naštvaná. Asi měl přijít v osm, to se mi teda povedlo.

A pak jsem ho uviděl, vystoupil z auta a nebyl to nikdo jiný než Jacob. Jak já na něj žárlím. On takový hnusný čokl a má tu nejkrásnější holku na světě. Tu krásnou dívku, která se tak nádherně vzteká a a rozčiluje, když se jí něco nedaří.

Díval jsem se, jak se jí ten hnusný pes snaží dostat. Bránila se, ale nakonec podlehla. Tak tohle sledovat nebudu. Ach jo!

Zmizel jsem pryč a doma jsem se vztekal jak malý, ale nevydržel jsem to moc dlouho.

Přišla za mnou Alice a ukázala mi její vidění, které se jí zjevilo když ten vlk zmizel. Nachytali je rodiče a tak Bella musí na celé prázdniny na brigádu k tetě do hotelu a nesmí ani na krok. Jediné, co má povoleno, je učení, chudinka!

A najednou byl konec školního roku a já věděl, že ji celé dva měsíce neuvidím. Díval jsem se na ni jak mizí ze školních pozemků a přemýšlel jak to s ní bude po prázdninách.

„Rodino! Pojďte dolů. Něco jsme s Alicí naplánovali.“ zavolal z obývacího pokoje Carlisle.

Všichni jsme byli v sekundě dole. Je výhoda mít upírskou rychlost a nebát se ji použít.

„Tak na co jsi přišel lásko?“ ptala se s něhou v hlase Esme.

„Pojedeme na dovolenou. Alice sledovala počasí a zjistila na kterých místech nebude celé dva měsíce svítit sluníčko. Dala mi na výběr ze tří míst, ale jen na jediném je hotel, takže jsem se vás chtěl zeptat. Chcete jet?“ ptal se Carslie.

„Jasně že chceme, bude to zábava.“ začal se těšit Emmett. Rose mu přitakávala, ta se těšit teprve začínala.

Jasper to nekomentoval, souhlasil se vším co jeho Alice vymyslela. No a já to bral všema deseti, aspoň nebudu tak moc myslet na Bellu.

Jenže to se mi nesplnilo.

Hned po příjezdu nás v hotelu přivítala příjemná paní a řekla směrem k Alici: „Ne netahej se s tím...holčičko, tady Bella ti to odnese do tvého apartmá.“

A ta dívka se s úsměvem otočila, ale ten jí zmrzl na rtech, když zjistila kdo se sem na celé prázdniny nastěhoval.

„Bello no tak pohni se.“ zavrčela jí do ucha naštvaně teta.

„No jo, vždyť už jdu.“ a snažila se zvednout ze země kufr naší Alice. To se jí nepovedlo a tak jsem k ní přiskočil, odstrčil ji a řekl: „Uhni ty slaboško!“ naschvál jsem vzal dva největší kufry mých sester a odcházel. Ještě jsem však stihl zaslechnout její nadávku: „Kreténe.“

Na to vybuchl Emmett smíchy a Rose ho samozřejmě praštila. No jo, moji úžasní sourozenci.

V okamžiku kdy jsem za sebou uslyšel Alici, vybafl jsem na ni: „Proč jsi mi to neřekla?“

„A co?“ ptala se vyděšeně.

„Že tady bude Bella. Musela jsi to vidět.“

„Nemusela! Jestli si náhodou nepamatuješ, zakázal jsi mi dívat se do její budoucnosti. Plním to, nevěděla jsem to.“ klepla mě do čela a zmizela.

No jo, má pravdu, jsem blbej.

A tak jsem byl zase s Bellou. Každý den jsem se na ni mohl dívat a něčím ji pozlobit.

Jenže ona mi to všechno splatila i s úroky.

Jednou večer jsme si všichni vyšli na zábavu a samozřejmě tam dorazila i ona se svými kamarádkami. Ze začátku bylo všechno ok, až do doby, kdy na mě poštvala jednu neodbytnou blondýnu a pak ještě víc otravného gaye. To už na mě bylo moc. Sám Emmett mě od něj musel odtrhnout. Jí to naprosto bavilo, ale mě tím vytočila.

Nadával jsem na ni, ale Emmett se válel smíchy po zemi a Rosalie se ho snažila uklidnit. Jasperovi cukaly koutky, Alice jen vrtěla hlavou a já jsem do všeho okolo sebe mlátil a nadával. Když jsem ji najednou uviděl, jak nás míjí, hodil jsem na ni nenávistný pohled a Emmett se tím pádem rozesmál ještě víc. Bella jen pozvedla obočí a tentokrát nás všechny mile pozdravila:

„Ahoj všem, vidím, že se skvěle bavíte. Nechcete mi prozradit co vás tak pobavilo. Já se taky ráda zasměju.“ a podívala se na Emmetta. Ten znovu vybuchl.

„Ne to vážně nechceme!“ odpověděl jsem s velkým přemáháním.

„Hm, jak chceš krkoune.“ usmála se na mě a odcházela.

A tím mě vytočila ještě víc a já řekl: „Tohle jí nedaruju. Neměla se pouštět do boje se mnou.“

„Edwarde klid! Může tě ještě slyšet.“ krotila mě Alice.

„Ať mě slyší. Já jí to nedaruju.“ a tuhle větu jsem vykřikl hodně hlasitě.

No a myslím si, že v tu chvíli měla Bella srdce až v kalhotách. A přesně to jsem chtěl.

Alice donutila Jaspera, aby nás všechny zklidnil a tak jsme se pomalu vraceli na hrad. Cestou jsem spřádal plány, jak jí to oplatit a nakonec mě něco napadlo. Když ona, tak já si taky pohraju.

„Edwarde, už ji nech.“ vyhrkla Alice a okamžitě začala přeříkávat japonskou hymnu, zase přede mnou něco tají, ale jak chce mě je to jedno.

A tak jsem přes noc předělal svůj pokoj na neidentifikovatelnou místnost.

Když jsem druhý den Esmé řekl, že chci, aby mi Bella přišla uklidit pokoj, zděsila se a samozřejmě mě varovala: „Neubliž jí a pamatuj si, miluješ ji.“

Přikývl jsem a odešel. Pak jsem na ni netrpělivě čekal v mém pokoji a ona stále nepřicházela. Nudil jsem se a tak mě zase něco napadlo. Musel jsem se tomu zasmát a okamžitě jsem konal. Shodil jsem ze sebe všechno oblečení a nechal si jen trenýrky. Tak tímhle ji určitě dostanu.

Uslyšel jsem její hluboký nádech a výdech, pak teprve zaklepala. Vrhl jsem se ke dveřím, otevřel je a spustil jsem: „No dělej, pohni si! Chci to mít už uklizené.“ chytl jsem ji za ruku a vtáhl dovnitř.

Určitě ji vyděsilo to, že jsem skoro nahý, ale nejvíc zírala na ten pokoj, asi nechápala jak jsem to dokázal.

Začala ten nepořádek likvidovat. Po dvou hodinách úmorné snahy to měla jakž takž uklizené a proto se chtěla jít do koupelny napít. Bohužel její nešikovnost se znovu projevila, protože uklouzla na mokré podlaze a praštila se do hlavy o vanu. Poté omdlela.

Zvedl jsem ji ze země a odnášel pryč.

Po nějaké době se začala probírat a když si uvědomila, že ji nesu v náručí zrovna já, už oblečený, tak z posledních sil řekla: „Polož mě na zem.“

Moc se mi nechtělo, ale udělal jsem to. Jenže v tu chvíli se jí zatočila hlava a podlomila kolena, a já ji znovu zachytil. Její slabý vzdor jsem vůbec nevnímal a nesl ji rovnou k ní do pokoje. Otevřel jsem dveře a zamířil k posteli, položil jsem jí do ní a sedl jsem si do křesla.

Chvíli tam jen ležela a vzpamatovávala se. Když už si byla stoprocentně jistá, že znovu neodpadne, sedla si a začala se omlouvat: „Já se omlouvám, jsem nešikovná, ale už je mi dobře, tak to půjdu dodělat.“

„Cože? Zapomeň! To ti nedovolím. Ne teď a v tomto stavu.“ vyhrkl jsem a provrtával ji svým pohledem a v něm se musela odrážet má starost o ni a láska kterou k ní cítím.

Donutil jsem ji položit se zpátky na postel a varoval jsem ji: „Jestli ještě dneska vylezeš z postele a budeš se snažit uklízet. Zavolám mého otce Carlisla a ten jako doktor tě donutí zůstat v posteli dýl než jen dnes. Tak si to rozmysli!“

„Dobře, slibuji.....že nevylezu, ale.....“

„Můj pokoj neřeš a ostatní taky ne, zavinil jsem to já, tak to taky za tebe uklidím.“ kýval jsem hlavou.

„Cože? Co budeš dělat? Uklízet? Za mě? Zbláznil ses? Nejseš nemocný? Jsi ten stejný Edward Cullen kterého znám? Nebo tě nějaký mimozemšťan vyměnil? Ne to pochybuju. To by jsi se ke mně choval pěkně a neudělal bys mi ten pokoj naschvál. Jo tak teď mě zajímá co za tím je.“ začala drmolit, když si najednou uvědomila, že ji slyším a zarazila se.

Při pohledu na moji vysmátou tvář se usmála taky.

„Víš, že máš nádherný úsměv?“ řekl jsem najednou.

Nechápavě na mě zírala.

„Nechceš znovu myslet nahlas?“ zeptal jsem se se smíchem.

„Ne to vážně nechci.“ ale smála se taky.

A pak se naše konverzace rozjela naplno, asi jsem jí překvapil svým příjemným chováním.

No a tak se to stalo, že se naše cesty nenávratně protnuly.

Byl jsem naprosto šťastný a čím dál víc zamilovaný a vypadalo to, že ona taky. Jenže.....

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit ... Bello! (6):