Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit...Bello! (5)

08.10.2009 (14:45) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3418×

5.KAPITOLA

Večírek

Ráno jsem si přivstala a potichu se vplížila do Melisina pokoje, abych jí z telefonu vymazala tu fotku. Myslela jsem si, že to bude těžší, ale její telefon ležel na stole a čekal na mě. Bylo to snadné. Vzala jsem ho do ruky, najela do galerie a pak klikla odstranit. Tak a bylo to! Už nebudou žádné pikle proti Cullenům.

Odebrala jsem se do kanceláře, kde jsem chtěla začít pracovat, jenže židle byla už obsazena a to nikým jiným než Alicí.

„Co tu děláš?“ vyjelo ze mě jako z praku.

„Pomáhám tvojí tetě s večírkem, bude už dnes večer. Povolila mi, abych si zavolala kvůli posledním úpravám.“ vysvětlovala mi.

„Aha, tak to je perfektní. Nevěděla jsem nic o nějakém večírku.“ dodala jsem.

„Nemohla jsi, teta chtěla, abys měla aspoň trochu osobního volna a tak to před tebou tajila.“ prozradila.

Jen jsem pokrčila rameny. „Tak až budeš mít všechno zařízené, najdeš mě někde tady v hotelu. Chtěla bych ještě něco udělat. Jo a teď jsem si vzpomněla, kolik stálo to oblečení?“

„Jaké oblečení?“ tvářila se nechápavě.

„To, co jsi mi včera dala“, vysvětlovala jsem.

„Já ti dala oblečení? To je hloupost, vždyť by ti moje šaty nebyly.“ snažila se vymluvit.

„Nedělej ze sebe blbou a řekni mi kolik to stálo.“ zavrčela jsem na ni.

„Hele klídek Bells, já o žádném oblečení nevím, takže smůla.“ stála si pořád na svém Alice.

„Takže ti to mám připomenout? Dobře jak chceš. Včera pozdě odpoledne jsi zaklepala na mé dveře a vtrhla jsi dovnitř. Hodila jsi po mě oblečení a řekla jsi, že sis spletla velikost a tím pádem mi to bude. Protože jak jsi správně odhadla, šílela jsem v pokoji, že nemám co na sebe.“ vysvětlovala jsem jí to jako nějakému retardovi.

„Vážně? To si nepamatuji a kam jsi v tom oblečení šla?“ ptala se zájmem.

„Na rande s tvým bratrem.“

„Fakt? Tys byla s Edwardem?“ dělala vykulenou, jako by o tom nevěděla.

„Ne!“ vyjelo ze mě ironicky a vypadla jsem ven.

„Jak chceš Alice, já umím bojovat stejně tvrdě jako ty.“ zašeptala jsem za dveřmi a odběhla jsem.

Malý moment jsem přemýšlela nad tím, jak jí ty peníze podstrčím a pak mi to docvaklo.

Vletěla jsem do pokoje a vytáhla to oblečení. Chvíli jsem hodnotila, kolik by to mohlo stát. Pak jsem vzala peníze, které jsem si díky těm trnkám ušetřila a tajně jsem se plížila k jejímu apartmá. Jen doufám že tam nebude Jasper. Těžko by se  mi vysvětlovalo co tam dělám.

Došla jsem až tam a nikoho jsem nepotkala, což mě velmi povzbudilo. Otevřela jsem si dveře klíčkem z recepce a vešla jsem dovnitř. Potichu jsem zabouchla dveře a šla k posteli. Položila jsem tam ty peníze a chtěla jsem odejít. Když jsem se otočila, vykřikla jsem zděšením. Přede mnou stál Edward a vražedně si mě měřil.

„Co to děláš?“ ptal se naštvaně.

„Vracím to, co dlužím.“ odpověděla jsem mu.

„Jenže ty nic nedlužíš. Alice ti to dala jako dárek.“

„Hodně drahý.“

„No tak Bells, buď hodná.“ prosil mě.

„Chceš říct, že zlobím?“ ptala jsem se.

„Strašně.“ přikývl a začal se ke mně přibližovat.

„Co to děláš?“ zděšeně jsem ho pozorovala.

„Nic.“ řekl a v tu chvíli mě shodil na postel.

„Hej!“ vykřikla jsem naštvaně. Jenže mi to nevydrželo ani chvíli. Edward se ke mně sklonil a začal mě líbat.

„Pojď pryč.“ vyhrkl z ničeho nic a táhl mě za sebou.

Dovedl mě do mého pokoje a pak zmizel jako pára nad hrncem. Až pak jsem si všimla, že mi ty peníze vrátil zpět do mé kapsy a klíčky od pokoje vzal sebou. Oni se na mě snad domluvili. Měl mě hlídat? To budu chtít vysvětlit.

Ve svém pokoji jsem přecházela z místa na místo, protože jsem se nudila.

„Už můžeš jít.“ ozvalo se ode dveří a v nich stál Jasper.

„Kam?“ ptala jsem se.

„No chtěla jsi po Alici, aby tě zavolala až skončí. Už to dodělala a vyslala mě, abych ti to vzkázal. Svůj úkol jsem splnil a teď půjdu.

„Ahoj.“ řekl a už ho nebylo.

„Ahoj.“ zavolala jsem za ním.

Sešla  jsem do kanceláře, sedla si ke stolu a začala jsem pracovat. V tom se bez zaklepání ve dveřích zjevil obličej Ann, jedné pomocnice v kuchyni, která řekla: „Boubelka by tě na chvíli potřebovala v kuchyni. Mohla by jsi jít za ní?“

„Jasně už jdu.“ přikývla jsem.

„Nevíš co boubelka potřebuje?“ ptala jsem se, když jsem obcházela stůl.

„No, to je kvůli tomu večírku.“

„Jo tak večírku? Tak to ať se zeptá Alice Cullenové, ta ho má na starosti. Já o něm do dnešního rána nevěděla. Tak jí to vzkaž.“ houkla jsem na ni naštvaně a otočila jsem se na podpatku.

„Jak myslíš.“ odpověděla mi a šla  pryč.

„Proč zrovna já musím mít takový pech.“ nadávala jsem při cestě zpět do kanceláře.

„To není pech, to je štěstí.“ ozvalo se mi u ucha. A já nadskočila dva metry vysoko.

„Edwarde, ty posloucháš to co nemáš.“ kárala jsem ho.

„To dělám rád.“ vyplázl na mě jazyk.

„Rád? Tak to mi ani neříkej.“

„Už mlčím jako hrob.“

„To chci vidět. Tebe by nezastavila ani bazuka.“ posmívala jsem se mu.

„No a ty by jsi měla mít na svoji pusu zbrojní pas.“ vrátil mi to.

Jenže já se nedala a přisadila jsem si: „To máš totiž tak. Místo mozku je to k zlosti, mám továrnu na blbosti.“

„To teda máš, zase jsi mě dostala.“ přikývl mi se smíchem.

„Potřebuješ něco Edwarde?“ zeptala jsem se když jsem zasedla do tetiného křesla.

„To víte, že potřebuji, jinak bych za vámi nešel, slečno Swannová.“ přistoupil na moji hru.

„Tak co si budeš přát?“

„Jeden úsměv, jasná.“ mrkl na mě a usmál se tím jeho pokřiveným úsměvem.

„Úsměv? Tak ten dostaneš zadarmo.“ řekla jsem a mírně jsem se usmála.

„To je málo.“ poučoval mě.

„Já už to víc neumím.“ hrála jsem si na blbou.

„Opravdu ne?“ zeptal se a začal se ke mně přibližovat. Najednou mě držel v náručí a posadil mě na stůl. Tam mě začal lechtat.

„Ne, prosím už ne.“ sípala jsem bez dechu.

„No jenže já chci, aby ses pořád usmívala a když to sama neumíš musím ti pomoci.“ a přibližoval se svými prsty k mým bokům.

„Ne, už ne. Zabiješ mě. To bolí.“ vydechla jsem a on se zarazil.

„Bolí? Promiň. Já....“ omlouval se a já na něj zůstala nechápavě zírat.

„Jasně, bolí mě bránice od smíchu, ale to by jsi měl znát. Ve škole ses mi smál na každém rohu.“

„No tak o tom nic nevím.“.

„Jo nevíš?“ a dloubla jsem do něj prstem.

„Nevím.“ zašeptal a nakláněl se nade mě. „Když jsem s tebou nevím nikdy nic.“ dodal.

„Aha, tak toho bych měla využít.“ přikývla jsem a přitiskla své rty na jeho.

„To by jsi měla.“ vyhrkl po mém polibku a začal mě sám líbat.

Líbal mě velmi vášnivě a přitom mě pokládal na stůl. Objížděl rukou mé křivky a ze zadu mi zajel pod tričko. Vzdychla jsem mu do úst. Usmál se a pokračoval s líbáním. Tentokrát ale přešel na krk. Nemohla jsem to vydržet a tak jsem ho přitáhla blíž k sobě.

„O jéééé, tady je obsazeno.“ smála se Alice, když vešla bez zaklepání dovnitř.

Okamžitě jsme se od sebe odtrhli a Edward vypadal hodně naštvaně.

„Potřebuješ něco?“ zeptala jsem se té malé potvůrky.

„No vlastně od tebe nic, jen hledám tady bratra. Potřebuji pomoci z výzdobou.“ provinile se na mě usmála.

„Aha, ten večírek.“ odfrkla jsem si. „To vás nebudu rušit.“ a rozběhla jsem se pryč.

Slyšela jsem jak za mnou Edward něco křičí, ale já ho přes to bzučení v uších neposlouchala. Nechtěla jsem! Já na ten trapný večírek nepůjdu. Kdyby mi o něm aspoň teta řekla, ale ona mlčela a Alice se chová tak divně.

Byla jsem naprosto vytočená a tak jsem se vydala do zahrady. Asi si půjdu zaběhat, už ani nedokáži ovládat své pocity.

„Utíkáš pryč, jako by jsi něco podpálila a chceš to svést na někoho jiného.“ ozvalo se z poza stromu.

„Jo to máš recht, něco se tam pálí a nejspíš to bude tvoje sestra Alice.“

„Cože?“ zeptal se Emmett vyděšeně.

„Neboj, žije. Bohužel! I když bych ji nejraději upálila na hranici jako čarodějnici.“

„Taky na ni někdy mám takový vztek jako ty, ale zatím žije.“

„Aspoň nejsem sama.“

„Nejsi a nikdy nebudeš. Tenhle skrček štve celou rodinu, až na Jaspera. Chápeš že?“ a kýval hlavou.

„Naprosto!“ uchechtla jsem se.

„Nemáš chuť něco někomu provést? Mám náladu někoho pozlobit.“

„Mám a už vím i komu co uděláme. Pojď, jestli se nebojíš.“ mávla jsem na něj a už jsem mizela.

„Já a bát se? Dovol?“ ublíženě se mračil.

„Já vím že se nebojíš, ale nějak jsem tě musela vyprovokovat.“

„No jasně.“ kývl a začal vyzvídat: „Co komu provedeme?“

„Takovou malou lumpárnu Alici. Komu jinému, že?“

„Super!“ zajásal. „Jdem na to.“

„Potřebujeme k tomu...“ začala jsem, ale Emmett mě přerušil mávnutím ruky a chytil mě do náručí a začal křičet: „Pomóc, pomóc....našel jsem Bellu ležet na zemi. Něco se jí stalo.“

Pochopila jsem a ihned jsem začala dělat, že jsem omdlela.

Fungovalo to! Alice a Edward.....sakra Edward....vyběhli ven a běželi k nám.

„Co se stalo? Kdes ji našel? Ukaž, vezmu si ji sám. Musíme za Carlislem a....čemu se sakra směješ Emmette?“ naštvaně si ho měřil.

„Nachytali se oba! Hahahaha......Bello dělej ten vystrašený pohled Alice musíš vidět.“ posmíval se jim.

"Ukaž?" a vykroutila jsem se z Edwardovy náruče.

Jejich tvář se z vyděšených stala naštvaná a pak vybuchli smíchy. Jim to snad vůbec nevadilo.

„Tak tohle se vám povedlo, ale už to nedělejte. Co kdyby se jí opravdu něco stalo a já ti nevěřil?“ podíval se na Emmetta.

„Ale věřil.“ Odpověděl mu.

„Věřil!“ potvrdila přikývnutím Alice.

„No dobře, věřil, ale nemusíte jí to prozrazovat.“ káral je.

„Musí, já bych pak nic nevěděla a....“ nedopověděla jsem to,  protože mě začal líbat tak vášnivě, že jsem nemohla popadnout ani dech. Jediné co jsem slyšela bylo Emmettovo zasyčení a Alicino: „Nech toho a pojď.“ Pak mě Edward postavil na zem a pokračoval v líbání.

Nic víc nevím, protože jsem se ponořila do našeho polibku.

„Víte že jste na veřejnosti.“ uslyšela jsem za sebou hlas mojí tety.

„No a co jako? Vadí to tady někomu?“ a začala jsem se rozhlížet po nějakých lidech. Nikde nebyla ani noha, teda když nepočítám tetu s Ananáskem.

„Vlastně ne.“ a začala se smát.

Odtáhla jsem se od Edwarda a přiskočila k tetě, pohladila jí břicho a řekla: „Vidíš co s ní děláš? Normálně by mi vrazila pár facek a teď mě tady podporuje v líbání. Děkuji, děkuji, děkuji. Jsi můj nejoblíbenější a jedinej Ananásek. Konečně nebudu sama. Hurá!“

„Jo tak tys čekala pokárání, no když jinak nedáš.“ pravila teta, ale to už jsem tam nestála. Utíkala jsem do hotelu.

Celý zbytek dne jsem pendlovala mezi jídelnou a kanceláří. Zaměstnali mě u jídla. No tak to mě strašně bavilo. S holkama jsme stihly probrat úplně všechno. Přišla na přetřes i chybějící fotka v telefonu Mel. Tak jsem jim řekla, že jsem ji vymazala. Souhlasili se mnou a pak nastal ten večer s velkým „V“.

Znovu ke mně do pokoje vtrhla Alice a řekla: „Tohle ti nechala koupit teta. Já jsem jen doručitel. Tak šup hoď to na sebe a přijď dolů. Už se tam sjíždí hosté“ a zmizela.

„To ti tak budu věřit, že mi to koupila teta. Haha!“ křičela jsem za ní, ale ona už mě neslyšela.

Podívala jsem se na to oblečení a oněměla jsem. Vypadalo dokonale. Oblekla jsem si bílé tílko, na které jsem pak přidala červenou halenku s krátkým rukávem, velkým výstřihem a od prsou dolů se rozšiřující. Okolo výstřihu a prsou je našitá nařasená stužka. K tomu mi vybrala bílé sportovní sako. Kalhoty byly volnější, bokové, mírně řasené a u kotníku se zužovaly. Byly bílé barvy, s červeným vyšíváním na nohavicích. Boty byly jak jinak než bílé s červeným prošíváním. Doplňky byly stříbrné s červenými kamínky. Dokonale mi to sedělo a proto jsem chtěla vyrazit, když mě najednou ode dveří odtáhly Aliciny ruce se slovy: „Co vlasy a malovat se nebudeš?“

„Neměla jsem v plánu nic na sobě dalšího měnit.“

„Hele, když už máš takové krásné doplňky, nech je vyniknout. Sedni si, upravím tě.“ a začala. Přední vlasy mi sepnula dozadu krásnou stříbrnou sponou s červenými kamínky. Pak pokračovala na mém obličeji. Líčila mě a bylo mi jasné, že už nebudu vypadat jako já. Měla jsem pravdu, protože  když mě postavila před zrcadlo, nezmohla jsem se na slovo. Byla jsem jiná, možná i krásná.

„Super, můžeme jít.“ pochválila si svou práci a táhla mě před sebou z pokoje. Nebránila jsem se. Věděla jsem, že u ní nebudu mít šanci na útěk.

Když jsme spolu vstoupily do sálu, všichni se na nás podívali. Přemýšlela jsem, jestli je to oběma nebo jen Alicí. Spíš jen Alicí, ta na sobě měla krátké přiléhavé šaty tmavě fialové barvy. Boty na vysokém podpatku a vypadala úchvatně. Cítila jsem se vedle ní jako vzduch.

„No tak Bells, pojď.“ jemně do mě šťouchla.

„No jo, furt.“ ohnala jsem se po ní a vydala jsem se ke stolu u kterého seděla teta a na všechny se usmívala.

„Ahoj.“ pozdravila jsem ji a ona se na mě nechápavě zadívala, pak se jí rozšířily oči a ona vyhrkla: „Bello? Seš to ty? Já myslela že seš nějaká dokonalá sestřenice Cullenů.“

„No tak to určitě.“ řekla jsem sarkasticky.

„Nebuď na sebe tak zlá. Vypadáš nádherně, já věděla že se na Alici můžu spolehnout.“

„Ty jsi jí opravdu pověřila koupením tohohle?“ ukázala jsem na sebe.

„Ano.“ přikývla.

„Tak teda dík.“ vyhrkla jsem a políbila ji na tvář.

„Není zač a měla by jsi zajít za Edwardem pořád po tobě kouká.“ pokývala hlavou směrem k němu.

„No jo, vždyť už jdu.“ a vydala jsem se na druhý konec sálu za ním.

Hypnotizoval mě svým pohledem a usmíval se. Přistoupila jsem k němu a pozvedla jsem obočí.

„Vypadáš nádherně, jasná.“ a lehce mě políbil na rty.

„Vážení hosté, vítám vás zde na mém hradu a prosím vás o jedno. Užijte si to tady. Párty může začít.“ dokončila svůj proslov teta na pódiu a dala prostor hudebníkům.

Ti to pořádně rozjeli. Všichni tančili, smáli se a užívali si to. Jenže i oni si musí odpočinout a všechno utichlo. Starším to nevadilo, ale mladší generace se začala nudit. Proto Alice zachránila situaci.

„Chcete aby se hrálo dál?“ptala se.

„Ano!“ vykřikli sborově.

„Tak mi pomožte zavolat mého bratra Edwarda. Edwarde pojď nám něco zahrát.“ a začala na něj mávat.

Podívala jsem se po něm a on pokrčil rameny.

„Jen jdi.“ zašeptala jsem mu do ucha a postrčila ho dopředu.

Mezitím všichni skandovali: „Edward, Edward, Edward.“ Když vystoupil na pódium začali výskat. Ještě jim ani nezazpíval a oni z něj byli naprosto vedle.

Chytil kytaru a začal zpívat a hrát. Zpíval tak deset písní když najednou řekl: „Trochu si to oživíme, ne?“

Všichni mu sborově odpověděli: „Ano“

A on pokračoval: „Tak mi pomozte a vytáhněte za mnou na pódium Bellu. Bello no tak, pojď nestyď se.“

A holky začaly křičet: „Bella, Bella, Bella.“ a postrkávaly mě k pódiu. Tam mě Emmett chytil a postavil vedle Edwarda. Ten mi podal druhý mikrofon a do ucha mi zašeptal název písničky. Při zvuku jeho hlasu jsem se otřásla. Všiml si toho a usmál se, pak mě hlavou pokynul, že začne hrát. Kývla jsem mu, že rozumím.

Takhle jsme hráli a zpívali už skoro čtyřicet minut a já jsem začínala skřípat zuby. Přišlo mi, že to Edward dělá schválně. Chce vědět, kolik toho zvládnu a tak jsem tam zpívala ještě další půl hodinu.

Na poslední písničku jsem skočila dolů z pódia a chodila mezi lidmi. Když jsem přišla k holkám začala mezihra a tak jsme začaly všechny unisono tančit. Konečně jsme upotřebily naše zkoušky. Lidé okolo nás začali tleskat a pískat. Při refrénu jsem tančila i zpívala. U konce písničky jsme se s holkama znovu roztančily a tím ukončily píseň.

Všichni se najednou okolo nás scukli, tleskali, plácali po zádech a chválili nás. Edward se jen usmíval a pak mě o nějakou dobu později ještě zachránil ze spárů jednoho kluka, který mě otravoval. Stačilo na Edwarda hodit prosebný pohled a on k nám přišel a vášnivě mě políbil a tím ho naprosto odpálkoval. Po tomhle jeho výstupu už to žádný další nezkusil. No, možná taky proto, že jsme se od sebe celý večer nehnuli.

Byl to nádherný večer a mrzelo mě, když večírek skončil. Edward mě nakonec doprovodil k mému pokoji. Tam se se mnou začal loučit polibkem, jenže tentokrát mi to nestačilo a vtáhla jsem ho dovnitř. Nebránil se a sám začal náš polibek prohlubovat. Najednou jsem už nestála na zemi, ale ležela jsem na posteli a Edward byl nade mnou. Když jsme se od sebe odtrhli, abychom se nadechli, přešel s polibky na můj krk. Pak mi sundal tu sponu z vlasů a rozpustil mi je. Zajel mi do nich rukou. Začala jsem přerývaně dýchat. S mírným úsměvem mi sundal tu červenou halenku i s tílkem. Teď jsem na sobě měla jen bílou krajkovou podprsenku. Ale sama jsem nezůstala pozadu. Zajela jsem mu rukama pod jeho bílou košili a obkreslovala jimi jeho svalnatou hruď.  Začala jsem rozepínat jeden knoflíček za druhým. Jeho košile odletěla ke dveřím. Pousmál se nad tím a začal mi sundávat kalhoty, nebránila jsem se. Přesně tohle jsem chtěla. Chtěla jsem jeho.

Můj dech se začal zrychlovat a srdce se mi snažilo vyskočit z hrudi. Tlouklo jako na poplach. Cítil to a svojí ledovou rukou se zastavil tam, kde bilo a chvíli ji tam nechal. Pak mě znovu začal líbat, ale tak nějak jinak. Víc dravěji, jako by už to nikdy neměl udělat, jako by to bylo naposledy,  ale neřešila jsem to. Snažila jsem se mu rozepnout jeho kalhoty, ale nějak se mi to nedařilo a tak jsem vzdychla: „Edwarde, prosím....“

A to ho nevím proč popudilo, odklonil se ode mě a podíval se na mě nenávistně. Nechápala jsem to, proč ta změna?

„Co je?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„Co sis myslela, že si s tebou jen tak začnu? Tak to ses velmi mýlila. A teď mě dobře poslouchej.“ vytáhl z pod postele svůj telefon ukázal na něj a pokračoval: „Právě jsem si tě nahrál. Takže si dávej pozor na to, co budeš dělat a proti komu. Ještě jednou zkusíš ublížit mě nebo mojí rodině a pustím to ve školním rozhlase. Takže ta fotka je ti vlastně k ničemu že?“ rozesmál se tím hnusným pomstychtivým smíchem, vzal si svoji košili a odešel.

Nechal mě tam ležet, vyděšenou, zhrzenou a hlavně pošpiněnou. On si se mnou začal jen kvůli té fotce. Nikdy mě nemiloval, všechno to byla hra. Kdybych tu fotku sakra aspoň nevymazala, teď proti němu nic nemám. Nebudu se moct nijak bránit.

Co teď? Prostě budu dělat, že je neznám. Budu se chovat tak, že jsou vzduch a to odteď pro mě jsou.

Vzlykla jsem a pak se mi spustily proudy slz. Za celou noc jsem nezamhouřila oka. Ležela jsem v posteli a myslela na ty týdny strávené s Edwardem, nikdy jich nebudu litovat, ale ta bolest co teď cítím je strašná. Nechci vědět, jak budu vypadat ráno.

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit...Bello! (5):