Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit...Bello!(4)

03.10.2009 (18:15) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3096×

4.KAPITOLA

Trnky a dokonalý večer

Celé dny jsem byla jako vyměněná. Chovala jsem se úplně jinak než ve škole. Usmívala jsem se, poslouchala jsem a hlavně pomalu a jistě jsem se zamilovávala do Edwarda, i když jsem si to nechtěla připustit. Jenže nebyla jiná možnost.

On se choval taky úplně jinak, stále se na mě smál a komentoval moji práci. Někdy mě tím strašně lezl na nervy, ale když jsem se rozhodla mu něco říct a podívala jsem se na něj, zjihla jsem. Nevydala jsem ani hlásku a nechala jsem ho, aby hodnotil to co dělám, ať už to bylo cokoli.

A proto nás všichni okolo začali považovat za pár. Já se vztekala a on se jen smál a neřešil to. Obdivovala jsem jeho klid. Mě všechno vytočilo a on mě krotil.

Po čtyřech týdnech jsem si začala vyčítat moje chování k němu, ať už ve škole či na začátku prázdnin. Vždyť on je neuvěřitelný, je jako můj anděl. Díky němu jsem začala i věřit v to, že by se mi jednou splnil můj sen a já si zahrála v divadle, stačilo by i školní a opravdu jen malá role, ale aspoň něco.

A proto jsem začala makat ještě víc. Snažila jsem se ukázat okolí, že dokáži být i hodná, slušná holka.

Teta ze mě byla denně na větvi. Pomáhala jsem jí s chodem hotelu a ještě k tomu jsem dělala všechny možné práce, jako úklid pokojů, pomoc v kuchyni, v jídelně, na zahradě, prostě všude. No a samozřejmě, že tetě jsem nedovolovala vůbec nic. Ta jen odpočívala, nesmí se přece nervovat, to by mohlo ublížit ananáskovy.

…...............................................................................................................................................

To ráno začalo úplně normálně. Vstala jsem, oblékla se a seběhla za tetou.

„Dneska mám pro tebe speciální úkol.“ vyhrkla teta, hned jak jsem vešla do její kanceláře.

„A ten se jmenuje?“ zeptala jsem se.

„Trnky.“ odpověděla v zápětí.

„Cože?“ nechápavě jsem na ni vytřeštila oči.

„No budeš trhat trnky a nejen ty, ale všichni mladí z hotelu.“

„Všichni?“ zeptala jsem se a v očích mi zajiskřilo.

„Ano, všichni. Jedou i Cullenovi.“ šibalsky se na mě usmála.

„Jak jedou?“ nechápavě jsem zakroutila hlavou.

„No musíte se přece nějak k tomu sadu dostat, je docela daleko. Ale nemusíš se bát, normálně tam bývá horko a slunečno. Dnes je tam, ale zataženo a zima. Tak, jak to znáš z domu i odsud.“ zamrkala na mě.

„Počkej, pořád nechápu, jak se tam dostaneme. Tolik aut nemáš.“

„Vždyť ti to říkám, proto jedou i Cullenovic děti. No vidíš, málem bych zapomněla. Máš tady řidičák viď? Pan Cullen dovolil, abys jela jeho autem, říkal, že by jste se do pěti aut všichni nevešli, ale sedm už je lepší číslo.“

„Sedm?“

„Ano sedm, ten poslední řidič je Melisa.“

„Aha, tak to jo, já netušila, že má řidičák.“

„No má, tak šup. Nelelkuj tady a běž se obléct, za chvilku vyrážíte.“ postrkovala mě ze dveří, ta nějak spěchá.

Vrátila jsem se tedy do pokoje a v hlavě mi mé druhé já radilo co na sebe: „Vem si ty džíny co mají ty díry na kolenou a to dlouhé tmavě fialové tričko s tím černým páskem. Když si k tomu dáš ty černé sportovní boty, naprosto ti to sekne.“ Musela jsem souhlasit a proto jsem to tak udělala.

Pak jsem za sebou zabouchla dveře pokoje a vyřítila jsem se před hotel. Tam už čekaly Cullenovic děvčata a byly oblečeny podobně jako já. Ještě že tak. Když mě spatřily, rozzářily se jako sluníčka a Alice se okamžitě ke mně vrhla, obejmula a hlasem jako zvonkohra řekla: „Ahoj Bello, tady máš klíčky, je to ten černý mercedes.“ a ukazovala na jedno z nádherných aut, které stálo kousek od nás. No teda ty jejich auta jsou vážně luxusní a to doslova. Oni musí mít peněz jak šlupek.

„Nechci nic říkat krásky, ale jdeme trhat švestky a ne na přehlídkové molo.“ káral nás se smíchem Edward.

„Přehlídkové molo? Kdes to kdy slyšel, aby se takhle šlo na molo?“ ptala se zděšeně Alice. Rose jí jen přitakávala a já se usmívala jako sluníčko na hnoji. No jo chlapi, módě nikdy neporozumí.

„Hele brácho tys zapomněl, že s nimi se o oblečení nemůžeš bavit? Alice by tě dokázala unudit k smrti jejím výkladem o správném oblékání.“ řehtal se Emmett.

„Já si to pamatuju, jen by mě zajímalo jak v tomhle něco udělají.“ stál si na svém Edward.

„Cože?“ naštvala se Rose.

„Víš co? Nech je, nebo ti něco udělají. Podívej, jak se tváří.“ vstoupil do tohoto sporu Jasper.

„Jak se tváříme?“ zvolala výhružně Alice.

„Ale no tak, radši se všichni připravte zbytek už jde.“ zasáhla jsem rychle a sama jsem se odebrala k autu. Holky šly hned v závěsu za mnou. Kluci se jen usmívali.

Nakonec jsme se všichni naskládali do aut a vyjeli. Cesta trvala docela dlouho, ale nakonec jsme přeci jenom dorazili na správné místo. Bylo vidět, že tam svítí hodně slunce, ale dnes byla obloha pokryta mraky. Aspoň nám nebude moc velké horko.

„Nad čím přemýšlíš, jasná?“ ozvalo se mi u ucha.

„Proč jasná?“ zeptala jsem se ho.

„Protože záříš jako sluníčko, proto.“ mrkl na mě a úplně lehce, aniž bych to skoro cítila, mě pohladil po tváři a zmizel.

Každý vyfasoval kýblíček a pustil se do práce. Trhání trnek není vůbec jednoduché. Nejhorší na tom všem je, že musíte pořád chodit vynášet plné kýble těch malých tmavě fialových potvor co si nechávají říkat trnky. Bohu dík nás tam bylo dost a tak nám šla práce od ruky.

Zrovna jsem chtěla hodit poslední hrst těch malých grcálků do kýblu, když jsem uviděla něčí bledé ruce jak ho berou do těch svých a chtějí ho odnést.

„Nesahej na ten kýblíček.“ vykřikla jsem naoko naštvaně. „Sáhneš na něj a....“ hrozila jsem mu dál.

„A co?“ zeptal se arogantně.

„A hodím po tobě tyhle švestky a ty se ti rozplácnou na obličeji.“ vyhrožovala jsem.

„Tak to risknu. Stejnak se netrefíš.“ posmíval se mi.

„Cos to řekl? Že se netrefím? Tos pos.... pokašlal!“ rychle jsem se opravila.

„Pokašlal, haha....pokaš....hahaha....ha...“ otřásal se smíchy.

„Nechápu co je na tom  tak směšného pane Cullene.“ začínala jsem být opravdu rozzuřená. Já se tady snažím, být k němu milá a on si to takhle kazí!

„Pane Cullene?“ zahýkal z posledních sil a svalil se na zem.

V tu chvíli jsem neuhlídala svůj temperament, přiskočila k němu a ty trnky jsem mu rozplácla do obličeje.

Smích ho přešel, ale teď se smíchy váleli jeho sourozenci a Alice ze sebe ještě stihla vydat větu: „Varovala tě, ty pako!“ a už utíkala pryč před rozzuřeným Edwardem.

Chvilinku jsme se všichni smáli a pak pokračovali v práci. Jenže z ničeho nic s námi nebyl ani jeden kluk a ani sourozenci Cullenovi. Kam se asi poděli? A zrovna ve chvíli, kdy jsme s holkama dosbíraly poslední trnky ze země. Malý moment jsme na ně čekaly a pak Mel napadlo: „Holky vylezem na stromy místo kluků, já tady nechci ztvrdnout až do noci.“

„Máš recht, já taky ne.“ přitakala jsem jí a už jsem neohrabaně lezla na první strom. Holky mě za chvilinku napodobily.

Vše bylo naprosto super, trhaly jsme, bavily se a smály. Jenže to bych nebyla já, kdybych špatně nestoupla na větev a sklouzla mi noha.

Vykřikla jsem, ale to už jsem nebyla na stromě. Padala jsem na zem, kam jinam že? A proto jsem zavřela oči. Najednou jsem ucítila tlumený náraz. Neležela jsem na zemi, ale v Edwardově náručí. Usmíval se na mě, už čistý a šibalsky řekl: „Ty teda dneska vyvádíš. Kdybychom se nevrátili a já zrovna nestál pod tímto stromem,“ rukou ukázal který myslel „už by jsi měla další zranění. Tentokrát však vážné. Slib mi, že už nepolezeš na stromy.“

„To ti slíbit nemůžu.“ provokovala jsem ho.

„No tak Bells, nebuď taková“, káral mě.

„Jaká taková? Co tím myslíš?“ zlobila jsem se naoko.

„Já nemyslím, jen mám o tebe strach.“ konejšil mě a skláněl se k mojí tváři.

„Brácho? Co to děláš?“ zeptal se se smíchem Emmett. Ten si teda, ale umí vybrat chvíli. Edward jen zavrtěl hlavou, jako by si něco uvědomil, postavil mě na zem a okamžitě se mrštně vyšvihl na strom a pokračoval v tom co jsem započala. No bezva. On mě snad nikdy nepolíbí.

Kluci dotrhali zbytek těch fialových potvor a najednou bylo hotovo. Docela mě to bavilo. No jo když jsem se celou dobu mohla dívat na Edwarda. Ne, dost! Na co zase při tom řízení myslím? Ještě se někde vybouráme. Musím se soustředit.

Ta cesta zpět byla snad ještě delší než když jsme jeli tam. Čím to asi bude?

….....................................................................................................................................................

„Tak co zvládli jste všechno?“ vyzvídala teta hned jak jsem vystoupila z auta.

„Ano zvládli a jak jste se měli vy? Ananásku?“ dodala jsem rychle a pohladila, teď už tetino vystouplé bříško.

„Měli jsme se perfektně Bellinko.“ přistoupila na moji hru a zlehka mě plácla po hlavě.

„Au!“ zakvílela jsem jako by to byla příšerná rána.

„Nedělej, že to bolelo, ty naše herečko.“ řekla a už mizela ve dveřích.

„Nebolelo, ale přece se nepřiznám.“ zašeptala jsem si jen tak pro sebe.

Jenže to zaslechl Emmett a okamžitě spustil: „Ty jsi vážně kvítko k pohledání. Za každou lumpárnou hledejte Bellu.“ a kdyby ho Rose nepraštila po ruce pokračoval by dál. Ještě že ho zastavila, byla bych znovu sprostá a to jsem nechtěla.

Jenže já musím mít poslední slovo a tak jsem si neodpustila moji oblíbenou větu: „Hahaha velice vtipné.“ a vběhla jsem do hotelu. Ještě jsem si však stihla všimnout jak se Edward zářivě usmál.

Vše bylo dokonalé. A ten večer, který mě čekal, se mi navždy zaryl do paměti.

Zrovna jsem dodělávala rozpočet, který teta nestihla udělat, když do kanceláře bez zaklepání vletěl Mark a vykřikl: „Padej! No slyšíš? Padej, dodělám to sám, ty si běž odpočinout. No nekoukej na mě a jdi.“ a vystrkával mě ze dveří.

Vůbec jsem nechápala co to má znamenat a tak jsem se pomalu vydala do svého pokoje. Vešla jsem, rozsvítila světlo a uprostřed pokoje jsem spatřila jídelní vozík na kterém byl tác s poklopem. Začala jsem přemýšlet co to má znamenat. Zase na mě teta něco vymyslela. To by mě zajímalo co. A tak jsem přistoupila k vozíku a odkryla poklop. Uprostřed talíře ležel dopis adresovaný mé maličkosti. Z roztřesenýma rukama jsem ho sebrala a pomalu otvírala. Stálo v něm.

Jasná....

až si budeš číst tento dopis, já budu už čekat u dveří hotelu a doufat, že se v nich za nějakou dobu oběvíš. A příjmeš tím mé pozvání na malou procházku. Nemusíš se ničeho bát, nic se ti nestane. Také to není žádný hloupý vtip, vím že bych si to u tebe „pokašlal“ a to nechci. Tak tě prostřednictvím tohoto dopisu žádám o to, aby tvá maličkost se mnou strávila aspoň malou část tvého večera. Chtěl bych ti něco ukázat. Dál už psát nebudu. Musíš se rozhodnout sama.

„Pan Cullen....“

Musela jsem si ten dopis přečíst ještě dvakrát, abych mu opravdu uvěřila. No a pak jsem začala šílet. Já jdu na rande s Edwardem Cullenem a nemám co na sebe. Proboha! Já nemůžu jít, křičela jsem v duchu když najednou někdo zaklepal. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem řekla: „Vstupte.“

A do mého pokoje vtrhla Alice jako velká voda a házela po mě něčím, co vypadalo jako oblečení. Ne, to nejen že vypadalo, ono to také bylo. A bylo nádherné, přesně takové jaké jsem potřebovala na rande s jejím bratrem.

„Jak jsi to věděla?“ dívala jsem se na ni zpytavým pohledem.

„No Edward se mi přiznal, kam tě chce vzít, no a já tušila, že jako holka budeš šílet a nebudeš mít co na sebe. A tohle se mi náhodou povalovalo ve skříni. No víš, nějak jsem neodhadla velikost, ale tobě to určitě sedět bude.“ usmívala se, jako by se nic nedělo. Vždyť co, ona mi dává oblečení. Proboha, to nemůžu přijmout.

„Alice, víš...“ začala jsem, ale ona mě nenechala ani domluvit a vyhrkla: „Nic neříkej a ber. Mi máme peněz dost neboj.“ a už jí nebylo. No tak jo, já se bránit nebudu. Né dneska, když to nutně potřebuju. Jinak bych si to nikdy nevzala. Stejnak jí to zaplatím, jen tak si věci darovat nenechám.

No za dvacet minut jsem už vycházela z pokoje připravená a napnutá jak struna.

„Ty někam jdeš?“ ozvalo se mi za zády, až jsem nadskočila.

„Ano, teto. Můžu?“ zeptala jsem se a podívala se na ni mým psím pohledem.

„No jasně, užij si to.“ okamžitě mě pustila.

„Děkuji!“ vykřikla jsem, vlepila jsem jí pusu na tvář a bříško. Pak už za mnou mohla být vidět leda tak ohnivá čára, jak jsem spěchala abych stihla Edwarda. Doufám, že ještě neodešel. No jo jenže jsem zase nedávala dostatečný pozor a už jsem letěla ze schodů. A jako zázrakem mě znovu, dneska už podruhé, Edward chytil do náručí a usmál se tím jeho pokřiveným úsměvem. Úplně se mi podlomila kolena, ještě že mě stále držel pevně ve své náruči. Asi bych jinak sletěla na zem, znovu.

„Tak jdeme?“ vzpamatovala jsem se jako první a vymanila se z jeho obětí.

„No jasně.“ řekl a postrčil mě před sebe.

Začala jsem přemýšlet: Kam mě asi vede? Co mi to chce ukázat? Není ještě moc světla?

„Ne není, brzy se setmí.“ ozvalo se mi u ucha.

„Aaaaaa.....já to řekla nahlas?“ zeptala jsem se hloupě.

„Zase jsi přemýšlela?“ usmál se.

„Ano.“ kývla jsem hlavou.

„Nechceš myslet nahlas?“ ozval se znovu.

„Hmm, ne. Ale povídat si z tebou budu ráda, jestli tedy budeš chtít.“ dodala jsem rychle.

„Jasně že budu chtít, ale teď bych to moc nedoporučoval. Je to docela vysilující.“ a ukázal před nás. Propána krále, on mě chce táhnout do toho strmého kopce? Tak to se mu teda nepovede. Ale povedlo. Vylézt to stálo opravdu za to, ale protože jsem stále padala. Edward mě celou cestu držel za ruku a chytal mě při každém zaškobrtnutí. Takže to nebylo až tak strašné. I když u vrcholku jsem si myslela, že to nezvládnu a vzdám to. Jenže to už mě Edward držel v náručí a došplhal to i se mnou až nahoru. Tam mě zlehka postavil na zem a chytl mě za ruku se slovy: „Nechci, abych byl potrestán za tvůj pád z této skály. Ještě by si tvoje teta mohla myslet, že jsem tě sem vzal jen proto abych tě zabil.“ a sám se tomu zasmál.

„No, neboj, že by tě někdo podezříval. Oni ví, že jsem strašně nešikovná a můj pád bych si zavinila sama, ale bolelo by to.“ řekla jsem při pohledu dolů a radši jsem udělala ještě jeden krok zpátky. Jenže jsem narazila do skály, teda do Edwarda. On se jen uchechtl a přitáhl si mě na svou hruď a zašeptal mi do ucha: „Dívej, je to nádhera.“ a svou dlaní zvedl mou hlavu k obzoru. To, co jsem tam viděla bylo úchvatné.

Moje oči se dívali na západ slunce, jak pomalu ale jistě zachází za stromy a ozařuje jejich koruny a oblohu za ní do zářivých oranžových barev. Měla jsem pocit, jako by les před námi hořel. Aniž bych si to uvědomila, při doteku posledních zářivých paprsků na vrcholky stromů, jsem zatajila dech. Vrývala jsem si tento okamžik do své paměti.

„Dýchej.“ ozvalo se lehce jako vánek.

Usmála jsem se a zhluboka se nadechla. Což způsobilo, že se mi zatočila hlava a kdyby za mnou nestál Edward byla bych už zase na zemi. Jenže za mnou byl a držel mě tak dlouho dokud jsem se mu nezavrtěla v náručí.

Poté si mě pomalu otočil čelem k sobě a díval se na mě tím jeho uhrančivým pohledem. Propaloval mě svýma očima a pomalu se ke mně nakláněl. Když byl jen pár centimetrů svým obličejem od toho mého, začal zkoumat můj výraz. Viděl, že se nebráním a tak odstranil i ten malý kousek co dělil naše obličeje a úplně zlehka mě políbil. Připadalo mi, jako by se o mé rty otřela motýlí křídla. Znovu se odtáhl a podíval se na mě. Když však viděl, že mám oči stále zavřené, sklonil se ke mně znovu a políbil mě. Tentokrát však déle a vášnivěji. Bylo to tak nádherné a jiné zároveň. Ještě nikdy jsem se takhle nelíbala a chtěla jsem ještě. A proto jsem se přitáhla k jeho kamenné hrudi a on se nedal dlouho pobízet a políbil mě.

Ruku v ruce jsme se vrátili zpátky do hotelu a Edward mě doprovodil až k mému pokoji. Chtěla jsem mu dát pusu na dobrou noc, ale při polibku, který mi dal on, jsem zapomněla dýchat. Pomalu se odtáhl a pousmál se. „Dobrou noc, Jasná“, zašeptal mi do ucha a mě se málem podlomily kolena.

„Dobrou“, hlesla jsem, protože víc jsem v tom omámení ze sebe nevydolovala. Znovu se pousmál a pomalu odcházel.

Před spaním v posteli jsem si opakovala celý dnešní den, byla jsem rozhodnuta. Tu fotku už nebudu potřebovat. Zničím ji a to hned.

Vylezla jsem z postele a zapnula jsem počítač, který jsem dostala od tety a vyhledala jsem v něm tu fotku. Chvíli jsem se na ni s úsměvem dívala a pak jsem ji hodila do koše a ten jsem vysypala. Byla odstraněna. Zítra ji ještě tajně vymaži z Meliného telefonu a bude konec mým pyklům proti Edwardu Cullenovi.

S uspokojením jsem vlezla zpět do postele a usínala s myšlenkou věnovanou tomu krásnému, tajemnému mladíkovi, který mě dokázal naprosto ohromit vším co udělal.

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit...Bello!(4):