Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit... Bello! (13)

02.11.2009 (19:45) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4203×

13.KAPITOLA

Cullenovic malé tajemství

Až teď jsem pochopila, jak je náš svět prosycen mystikou a jak moc se každý znás pohybuje v blízkosti příšer.

Vyprávěli o tom, že jejich kmen je potomkem samotných vlků, že nestárnou a jsou velmi horkokrevní a když jsem se podívala s vyděšeným výrazem po Sethovi, přikývl.

Dal mi tím na vědomí, že myslel přesně tohle. Proboha oni jsou vlci, opravdoví vlci, kteří běhají po lese a vyjí na měsíc. No páni. Seth, Jacob, Paul, Jared a ostatní jsou vlkodlaci. Pomyslela jsem si a zděsila jsem se. Ale je to opravdu to nejhorší?

Nebylo, starší pokračovali a vyprávěli, proč se z nich stali vlci. Bylo to kvůli studeným. A tentokrát mě polilo horko. Začala jsem se potit a znervózněla jsem.

Studení jsou mýtické příšery, které jsou velmi krásné a dokonalé. Přitahuje nás na nich úplně všechno.

Jejich vzhled, hlas i pach. Jsou to nejsilnější predátoři na světě.

A pak, bohudík vyprávěl i jiné pravdivé příběhy. Některé byly smutné jiné zase romantické, ale nejvíce mi v hlavě utkvěl příběh o otisku.

Tak o tomhle ráno mluvil Seth, proto nejsem pro Jacoba ta pravá. On se do mě chtěl otisknout, ale nestalo se to. Proto byl naštvaný, ale nemusel si to vybíjet na mě, srab!

Podívala jsem se  na něj a zpražila ho nenávistným pohledem. Já jsem se kvůli němu včera tak trápila a on si zatím čeká na tu pravou.

Jak já jsem vděčná Sethovi, tomu malému roztomilému chlapci, který se mi snažil pomoci a vlastně se mu to povedlo.

Odteď všechno beru s rezervou. Prvně jsem měla velký strach a nechtěla jsem mít s nimi už nikdy nic do činění, ale pak jsem si vzpomněla na Sethovu poslední větu, důvěřuj srdci.

Vždyť já je mám ráda i přes to všechno, co jsem teď slyšela. Oni za to přece nemůžou. Usmála jsem se a mrkla na Setha.

V tu chvíli si vydechl a úsměv mi oplatil, prvně jen velmi váhavě, ale když viděl, že se stále křením, jeho tvář rozzářil šibalský kukuč a uchechtnutí. Zajímalo by mě, co zase vymyslel.

Když konečně starší domluvili a rozpustili tento večerní dýchánek, rozhodla jsem se domluvit s rodiči o tom, že tu ještě chvilinku zůstanu.

„Tati? Mami? Můžu tady ještě chvíli zůstat? Chtěla bych vstřebat všechny ty příběhy a tady je na to to správné místě“ prosila jsem.

„Jasně zlato, zůstaň. Seth tě určitě doprovodí domů, že?“ ptala se máma a přitom se na něj dívala.

On jen přikývl a pak se odvrátil, aby nikdo neviděl jeho výbuch smíchu.

Všichni se zvedli a odešli, tedy až na nás mladé. Tak to bude šou.

„Tak co, Bello, jak se ti líbili legendy?“ zeptal se mě Seth a nenápadně na mě mrkl. Věděl, že už jsou dospělí pryč.

„Velmi zajímavé, jen by mě zajímalo, jak taková proměna ve vlka vlastně vypadá.“ oplatila jsem mu jeho mrknutí.

„To jsou legendy, Bello.“ posmívala se mi Leah.

Podívala jsem se po Sethovi a ten mi gestem naznačil, že ona je taky vlk, teda spíš vlčice.

„No, já jsem si myslela že zrovna ty budeš mít lepší argument, aby jsi skryla vaši pravou identitu.“ rýpla jsem si do ní.

„Cože?“ vytřeštila na mě oči.

„Vím, že vy všichni jste vlci, tak jak povídali vaši starší.“ odpověděla jsem jí.

„To je hloupost, Bello.“ snažil se chabě bránit Jake.

„Zrovna ty mlč. Nechtěl si se do mě náhodou o prázdninách otisknout? Hmm, teď mlčíš co?“ zasmála jsem se jeho výrazu.

„Dobrá, necháme téhle frašky. Bella není hloupá a pochopila kdo jsme, ale teď tě varuji. Nikomu to neříkej nemuselo by to s tebou skončit dobře.“ propaloval mě svým pohledem Sam.

„Neboj, neměla jsem to v plánu. Kdo by mi taky věřil, že?“ zasmála jsem se.

„Taky fakt.“ usmál se Jared a šťouchl do mě.

„Bezva, tak ukážete mi, jak se měníte?“ zeptala jsem se znovu.

„Myslíš, že se nepobliješ?“ ptala se Leah posměvačně.

„O mě se, moje milá, bát nemusíš.“ prskla jsem na ni vztekle.

„Holky, nechte toho.“ vstoupil do naší začínající rozepře Sam.

„Víš co? Ty radši mlč.“ vyjela na něj taky.

„Leah!“ zavrčel a ona se při zvuku jeho hlasu přikrčila. No páni, takže Sam je něco jako vůdce? Musím se zeptat.

„Mám další dotaz? Ty jsi něco jako jejich vůdce?“ usmála jsem se.

„Dá se říct, že ano.“ a zasmál se.

„Jsi velmi všímavá.“ poznamenal Quill.

„Jo, někdy mi to tam docela dobře pálí.“ řekla jsem a poklepala si na spánky.

V tu chvíli Seth vybuchl smíchy, skácel se k zemi a mezi přívalem smíchu říkal: „Můžete... haha... ji přestat... podce... podceňovat? Ona ne... není... postižená... hahaha.“

„Díky Sethe.“ a začínala jsem se smát taky.

„Jo, to je fakt.“ přisadil si Paul.

„Haloooooo, já jsem tady.“ mávala jsem na ně.

Jenže tím jsem Sethovi přivodila další záchvat a teď se k němu přidali i ostatní.

Asi po pěti minutách neustálých výbuchů se konečně zklidnili.

„To jsme se pobavili a teď bychom mohli přejít k tomu přeměnění nebo co to vlastně je. Já se toho nevzdám.“ rýpla jsem si.

„Kdo jí to ukáže?“ ptal se Seth, s ještě doznívajícím smíchem.

„Řekl bych, že Jacob, přeci jenom to byl její přítel a asi ho už viděla no to.....“ uchechtl se Sam.

„Co to?“ divila jsem se.

„Nahého....“ prskla na mě odpověď Leah.

„Jo takhle.“ a tentokrát jsem vybuchla smíchy já.

„Hahaha, velice vtipné.“ smál se sarkasticky Jake.

„No tak nebuď jak malej.“ konejšila jsem ho a plácla po zádech.

„Sedla si na mě moucha?“ neodpustil si hloupý dodatek.

„Ne, neodbytný komár.“ rychle jsem mu odpověděla a vyplázla jazyk.

„Komár... tak to je góóóóóóól!“ řehnil se Paul.

„Pánové no tak, já čekám na tu přeměnu. Nebo se měníte jen při měsíčku?“ posmívala jsem se jim.

„Ne Bells, měníme se kdykoliv chceme a nejlíp nám to jde, když nás někdo vytočí.“ zářivě se na mě usmála Leah.

„Mám Jacoba naštvat? Tak to jde jednoduše.“ konstatovala jsem polohlasně.

„Už zase se bavíme na můj účet?“ ptal se a podíval se na mě.

„Já to nedělám schválně, to oni si začínají. Na mě nebuď zlý.“ bránila jsem se.

„Ty jsi čistá jak lilie co?“ posmíval se mi Paul.

„Si piš a já se za to nestydím.“ a neodpustila jsem si na něj vypláznout jazyk.

„Jak malá.“ zaslechla jsem Leu.

„Konec téhle diskuze, ukaž jí tu přeměnu.“ poručil Sam.

„Vždyť už jdu na to.“ bránil se Jake a přešel k lesu. Tam ze sebe rychle shodil kalhoty a začal se nepřirozeně třást. Připadalo mi to, jako by měl brzy vybuchnout. A taky že ano.

Jake vybuchl a najednou naproti nám stál obrovský vlk. Ten se začal přibližovat a velmi chytrýma očima si mě měřil. Čekal jestli neuteču, ale to bych nikdy neudělala. Chtěla jsem se dotknou jeho hnědo-rezavého kožichu.

Zastavil se dva metry ode mě a zkoumavě mě pozoroval. Nemohla jsem to vydržet. Fascinoval mě a tak jsem já odstranila ten kousek, co nás od sebe dělil a zvedla jsem ruku k pohlazení. Pak jsem se zasekla a nechala ji ve vzduchu, co když se mu to nebude líbit?

Asi vytušil nad čím přemýšlím, protože sám sklonil hlavu a dotkl se mé ruky. Začala jsem ho hladit. Měl tak příjemný kožich a vypadal tak mile.

Nechápala jsem, jak mohou ničit ty studené nebo kdo to vlastně je, ale když k tomu byli stvořeni, tak asi ano.

Najednou jsem za sebou uslyšela hloupou poznámku Paula: „Hele Jaku, mám pro tebe radu. Když zůstaneš vlkem, tak tě bude mít ráda a bude tě hladit.“

Odtrhla jsem ruku z jeho kožichu a vrhla se na Paula. Vrazila jsem mu facku.

Auuu, proč musí mít všichni tak tvrdou palici? Vždyť tam budu mít další modřinu.

„Ta sedla, i když to bolí jenom tebe.“ zasmál se za mnou Jacob.

Otočila jsem se a uviděla ho už v jeho normální podobě.

„Jejda, to jsi nemohl zůstat pejskem? Ti to tak slušelo.“ rýpla jsem si.

„Bello, neprovokuj.“ zavrčel na mě.

„A jééééé, už se třesu.“ smála jsem se.

„Měla bys.“ vyhrkl a sevřel mě ve svém náručí.

„Jacobe Blacku, přestaň a polož mě na zem. Hned!“ poručila jsem mu.

„Hele, bacha na ni. Jaká rozkazovačná.“ smál se a stále mě držel.

„Brácho, pusť ji. Víš, co jsi jí včera slíbil.“ pomáhal mi Seth.

„No jasně. Promiň.“ vyhrkl a položil mě na zem.

Waw, on to vážně udělal, to jsem nečekala.

„Dobrý.“ konejšila jsem ho.

„Pojďte, půjdeme domů. Myslím, že už toho pro dnešek bylo dost. Co myslíš, Bells?“ ptal se mě Sam.

„Jo, naprosto souhlasím.“ přikývla jsem.

„Tak jo, přeji všem dobrou noc.“ vyhrkl Sam a zmizel v lese. Po něm to udělali všichni ostatní a nakonec jsem zůstala jen já a Seth.

„Díky, že jsi to na mě nebonzla.“ děkoval mi.

„Nejsem mrcha! A já musím poděkovat tobě. Teď hodně chápu a jen kvůli tvé dobré vůli. Jen by mě zajímalo, kdo jsou ti studení zač. Vysvětlíš mi to?“ zeptala jsem se a nádherně jsem se na něj usmála.

„No víš Bells, já nevím, kolik ti toho budu moct říct, ale něco málo teda řeknu. Na zbytek musíš přijít sama.“ řekl.

„Dobrá tedy, spusť.“ souhlasila jsem a čekala na jeho vysvětlení.

„Studení, jsou mystické příšery, takzvaní neživí, kteří jsou velmi krásní, bledí a nebezpeční. Jejich schopnosti jsou až k obdivu. Jsou velmi rychlí, silní, jejich kůže je ledová a tvrdá jako kámen, mi sami je dokážeme zničit pouze zuby. Také se musí vyhýbat slunci, protože by ostatní lidé pochopili, že jsou jiní. A někteří z nich mají ke všemu ještě zvláštní dar, jako by to potřebovali. A nakonec jsou nesmrtelní.

Tak to je asi tak všechno, co bych ti směl prozradit. Na zbytek musíš přijít sama. Ale ty jsi velmi všímavá a dojde ti to rychle. A znovu tě varuji, nedělej žádné unáhlené závěry. Ne všichni jsou až tak zlí.“ dopověděl a já zase nic nechápala.

Celý zbytek neděle jsem nemyslela na nic jiného. Co to má sakra znamenat, proč to řekl. A kdo jsou vlastně ti studení?

Pamalu mi to však začalo docházet v pondělí ve škole. Cullenovi jeli kempovat, protože se udělalo hezky. Okamžitě mi na mysl vstoupila věta co řekl Seth: Také se musí vyhýbat slunci, ostatní by poznali, že jsou jiní.

Ne to je blbost! Nebo není?

Od té chvíle jsem přemýšlela jen nad Culleny. Ať jsem byla kdekoli.

Studení jsou velmi krásní a bledí, to by sedělo. Jejich kůže je tvrdá jako kámen, tohle sedí taky. Pokaždé když někomu z nich v divadle vrazím, mám modřinu a s nimi to ani nehne. To, že jsou rychlí je také pravda. Nikdy jsem neviděla Edwarda, nebo kohokoliv z jeho rodiny se zadýchat. To asi nebude jen dobrá kondička. Silní, tak to jsou určitě taky, Edward mě nesl jako bych nic nevážila a Emmett jak by smet. A nakonec ty zvláštní schopnosti. Když si všechno probírám znovu, je mi jasné, že Alice ví víc než mi ostatní. Je to divné, že na to vůbec pomyslím, ale podle mě Alice vidí budoucnost. Zní to děsivě, ale asi to tak opravdu bude. Zajímalo by mě, co za schopnost má Edward nebo Emmett, Rose, Jasper a jejich rodiče. Ach jo, teď to ve mně bude hlodat do té doby než to zjistím.

Počkat, poslední věc kterou jsem si neuvědomila. Oni nestárnou.....

Okamžitě po příjezdu domů jsem zalezla do pokoje a promýšlela co bude dál. Mám se jich zeptat co jsou zač? Nebo to nemám riskovat, ale jak se potom dozvím pravdu?

Tohle je začarovaný kruh.

Celou noc jsem se strachy budila a přemýšlela koho se zeptat. Jediný, kdo mě napadl z jejich rodiny byla Alice.

Jenže jak to z ní nenápadně vytáhnout? A jestli vidí budoucnost, neviděla i to, že jsem na to přišla? Jejda nenky, to je hrozné, co mám dělat?

Všechno se nakonec vyřešilo samo, nebo spíš ta daná vědma to vyřešila druhý den ve škole.

Přijela jsem autem na parkoviště a ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak se Alice odpojila od svých sourozenců a šla ladnými kroky ke mně, dostala jsem strach.

„Ahoj Bells, jak se vede?“ zeptala se.

„Dobře a co ty? Jaký byl prodloužený víkend?“ ptala jsem se.

„Byl, skvělý, i když mi můj nejmilovanější bratr Edward lezl na nervy, nebo spíš do hlavy, ale nepomohlo mu to, nic nezjistil.“ konstatovala suše.

Pak Alice ztuhla a dívala se někam do dálky. Co to s ní je? A slyšela jsem dobře? Řekla, že jí Edward lezl do hlavy? On umí číst myšlenky?

Najednou se zářivě usmála, přikývla a řekla: „Já věděla, že na to přijdeš rychle.“

„Na co?“ děsila jsem se.

„No na to, kdo jsme.“ mrkla na mě.

„Já vím, kdo jste?“ divila jsem se.

„A ne snad? Ty jsi vážně nepochopila, kdo jsme? A proč jsi se tedy budila ze spaní a přemýšlela, jak se mě na to zeptáš?“ provokovala.

„Ty... jak to víš?“ zkoušela jsem to znovu.

„Vždyť to víš, přemýšlela jsi nad tím.“ usmála se.

„Ty opravdu vidíš budoucnost?“ zeptala jsem se a uvědomila jsem si jak strašidelně to zní.

„No vida.“ zamrkala na mě.

„Takže E... Edward opravdu čte myšlenky?“ vypravila jsem ze sebe.

„Další bod k dobru, pochopila jsi moji narážku.“ křenila se.

„Počkat, ale to musí vědět, že tu fotku nemám. Proboha...“ a vyděšeně jsem se na ni podívala.

„Ne, to je právě to. Jsi jediná koho neslyší. Nemůže se ti dostat do hlavy a to ho nehorázně deptá. A neboj, ode mě se to nedozví, já to vím od začátku.“ řekla a poklepala si na spánky.

„Jak před ním dokážeš ukočírovat myšlenky?“ zajímala jsem se.

„To jsou léta praxe.“ pozvedla obočí a dodala: „A od té doby co mi zakázal se dívat do tvojí budoucnosti a já ho neposlechla toho mám hoooodně co skrývat.“

„Zakázal? A proč?“ ptala jsem se znovu.

„Neboj všechno se včas dozvíš. A teď už víš, kdo jsme?“ zeptala se mě znovu.

„Studení...“ zašeptala jsem.

„Ano, tak nás nazývají Quilleté. Ale jak se nazýváme opravdově, to nevíš? Tak až na to přijdeš, řekni. A že jsi to ty dám ti radu. Naše strava je jiná než ta tvoje.“ pošeptala mi do ucha a zmizela.

Nechala mě tam stát, vyděšenou, vykolejenou a znovu nechápající.

Kdo tedy opravdu jsou? A pak jsem si vzpomněla na Jacobovu nadávku. Řekl pijavice... Což znamená, že pijí krev?

Proboha... oni jsou... upíři!

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit... Bello! (13):