Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit ... Bello! (11)

30.10.2009 (17:15) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3333×

11.kapitola: Zkoušky, škola, učení a tak pořád dokola!

Znovu jsem se v noci probrala ze sna, ale tentokrát byl jiný. Byl neuvěřitelný. Zdálo se mi o mě a Edwardovi. O tom jak jsem ho sváděla. Seděl u mě v pokoji na mém křesle a krásně se usmíval. Byl dokonalý. A já s tím viditelně počítala, protože jsem měla na sobě tu tmavě modrou košilku, kterou jsme koupily s Alicí a která víc odhalovala než skrývala. Prozatím jsem ji však měla skrytou županem.

Přišla jsem s úsměvem k němu a sedla jsem si mu na klín, přitom jsme se  dívali jeden druhému do očí. Pak se naše obličeje začaly přibližovat a rty se jemně dotkly těch druhých. Poté už jsme to nevydrželi a začali jsme se líbat tak vášnivě a dravě.

Oba jsme přerývavě dýchali a já započala plnit své předsevzetí, pochopila jsem, že je to ta pravá příležitost.
Jednou rukou jsem mu zajela pod tričko a druhou si pomalu a nenápadně sundavala župan. To se mi povedlo i přes Edwardovu snahu zadržet ho.

Když spatřil co mám na sobě, začal si mě zkoumavě měřit. To však netrvalo moc dlouho, protože jsem se mu zavrtěla v klíně a ucítila jeho vzrušení.
Nadzvedl mě a přesunul se se mnou na postel. Tam mě položil a lehl si vedle mě. Chtěl abych šla spát. Tak to teda ne! Dneska budu spát, ale sním. Řekla jsem si na povzbuzení a přetočila jsem se k němu.

Začala jsem ho líbat, ale on se stále odtahoval. Naštvala jsem se a využila toho že leží skoro na zádech a sedla jsem si obkročmo na něj.
Zachvěl se a snažil se mě sundat. Ale nepovedlo se mu to! A tak jsem ho začala dráždit. Svými dlaněmi jsem přejížděla po jeho svalech pod tričkem a nakláněla se víc a víc nad něj. Dostala jsem se až k jeho tváři. Chtěl mě políbit, ale já uhla a otřela jsem svoje rty o jeho ledovou tvář. Znovu se zachvěl a zavrčel.

Pousmála jsem se a jemně ho kousla do ušního lalůčku. To už bylo ale moc i na jeho dokonalé sebeovládání. Přetočil mě pod sebe a začal líbat můj krk. Mezitím jeho ruce putovaly po mém roztouženém těle. Ale ani já nebyla pozadu. Rukama jsem mu přejížděla po zádech a vyhrnovala tričko. Snažila jsem se mu ho sundat, bála jsem se že se bude nějak bránit, ale můj strach byl planý. Když pochopil o co se snažím sám mi pomohl a tak jeho tričko skončilo na zemi.

Poté se vrátil polibky zpět k mému krku a pokračoval níž k mé klíční kosti. Objel svými rty lem košilky a znovu zavrčel.

„Děje se něco?“ zašetala jsem.
„Ještě chvíli a nevydržím to.“ odpověděl.

„Nebraň se tomu.“ zaprosila jsem a své ruce jsem přesunula k jeho kalhotům. Zasténal a já zašeptala: „Chci tě...“
Přivřel oči, vypadalo to, že nad něčím přemýšlí a pak se mi najednou podíval hluboko do očí. Hledal tam známku strachu, ale nenašel ji tam. Mohl tam vidět jedině chtíč.

Nevydržela jsem to a přisála jsem se na jeho rty. Líbala jsem ho a rukama mu rozepínala kalhoty. Pomohl mi a tak není divu, že skončily vedle trička. Zůstal jen v boxerkách.

Náš dech se zrychloval a ve chvíli kdy Edward zajel svou rukou do mého klínu, vykřikla jsem. Jeho úsměv se roztáhl a oči mu zčernaly, nevydržel to a tu košilku ze mě serval. Zbyly z ní jen cáry. Škoda, líbila se mi.
„Koupím ti jinou a lepší.“ pošeptal mi do ucha a já se mu v tu chvíli otřela bradavkami o hruď. Zasténal a začal je dráždit jazykem. Bylo to k nevydržení, musela jsem ho mít v sobě. Začala jsem mu dychtivě sundávat boxerky, které mu vyditelně byly dost uplé. Tentokrát mi nepomohl, ale já to zvládla.

Pousmál se a začal mě líbat, poté naše těla spojil v jedno.
„Edwarde...“ zasténala jsem slastně a s trhnutím jsem se probrala. Sakra!

Snažila jsem se znovu usnout, ale už se mi to nepovedlo. Pořád jsem na sobě cítila, ty jeho ledové ruce, které lačně objížděly moji siluetu.

A tak se není čemu divit, že když jsem ho uviděla stát na parkovišti u svého auta. Začala jsem se nehorázně červenat a znovu se jsem cítila tu nehoráznou tohu po jeho těle.

Přestaň! Okřikla jsem se. Vždyť s ním budu mít hodinu biologie a divadelní zkoušku. Asi by nedopadlo moc dobře, kdybych se na něj zničeho nic vrhla a řekla mu že ho chci. Asi by mě poslali okamžitě na psychiatrii.

„Bello, nespi.“ zaťukala mi na čelo Ang.
„Co? Cos říkala?“ ptala jsem se při chůzi. Ani nevím kdy jsem se k ní přidala a začala s ní mluvit. Jejda...
„Že nemáš spát.“ odpovídala se smíchem.
„Já nespím.“ bránila jsem se.
„Ale vypadáš tak. Co se ti zdálo pěkného.“ ptala se mě.
„Hmm, ani nevím.“

„Nevíš? Aha tak to jo. Jseš na dnešek připravená?“ rychle změnila téma.
„Jasnačka.“ odpověděla jsem spěšně.

„A co ty?“ optala jsem se.
„Já taky. Umím všechno. Jak do školy tak do divadla. A co ty a Kateřina? Jak ses s tím poprala?“
„Jo, já myslím že dobrý. Uvidíme na zkoušce.“
„Kolik toho umíš?“ znovu vyzvídala.

„Skoro všechno.“ chvástala jsem se.

„Cože?“ divila se.
„No jo, já divadlo miluji a tak se mi lehce učí.“ usmála jsem se.
„Se máš.“ řekla s úctou v hlase.
„Jo asi jo.“ přikývla jsem.

Pak nás přerušil příchod profesora a my se začali věnovat výkladu.
Nejhorší to se mnou bylo při hodině biologie. Vrtěla jsem se a nechtěla jsem se za nic na světě podívat jeho směrem. Vždycky se mi vybavilo jeho dokonalé tělo. Hmmm... aaaaaaaa už zase. Nesmím na něj myslet, nesmím na něj myslet.
„Mluví na tebe.“ drcnul do mě a mnou projel elektrický výboj. No super. Už se ho ani dotýkat nemůžu.
„Bello.“ zašeptal a znovu ta rána.
„Co říkal?“ procedila jsem skrz zuby.
„Že máš jít k tabuli.“ odpověděl.

Podívala jsem se po něm a hledala v jeho tváři lež.
„Slečno Swannová, můžete jít za mnou?“ zeptal se mě znovu profesor.
„Jistě.“ vyhrkla jsem a vyskočila ze židle. Jenže to se mi stalo osudným. Zakopla jsem o svůj batoh a letěla k zemi.
„Auuuu...“ vikvikla jsem hned po té, co jsem dopadla na kolena a ruce.
„Víte co? Radši zůstaňte pro dnešek sedět.“ řekl profesor a zavolal někoho jiného.
„Pořád nešikovná.“ uslyšela jsem zabrblání od Edwarda.
„Pořád stejný morous.“ zašeptala jsem tak hlasitě, aby věděl že jsem ho slyšela.
Podíval se po mě a usmál se. Vrrrrrr, kdyby aspoň z části nebyl tak dokonalý.

Poté, zbývající hodiny probíhaly docela v poklidu. A pak přišla na řadu divadelní zkouška.
Začali jsme jako vždy, od začátku. Předehra, první jednání. Poté výstup Edwarda a dalších kluků o tom jak Petruchio zjistí, že našli ženu pravou pro něj, jen že má jedinou vadu. A to je, že je nesnesitelně výbušná a zlá.

Hortensio: Anť jsme se octli již v tom předivu,
dotáhnou chci, co zapředl jsem žertem.
Mohuť, Petruchio, opatřit ti ženu,
jež bohatá, mladá a hezounká,
jak pravá šlechtična též vychována.
Jen jednu vadu má (a dost to vady),

že nesnesitelně jest svárlivá,
a zlá a vzdorná tak nad všechnu míru,
že, byť i stav můj horší byl než jest,
ji nevzal bych za všecky doly zlata.

Petruchio (Edward): Hortensio, stůj! Ty neznáš mocnost zlata.
Jmenuj jejího otce, na tom dost.
Pustím se do ní, nechť i hlučněj řádí,
než hrom, kdy v podzim mračna rachotí.

Dořekl a mrkl na mě. Co to má sakra znamenat.

Hortensio: Baptista Minola jest její otec,
muž velmi zdvořilý a úslužný,
mě její Kateřina Minola,
pro ostrý zoubek v Padvě pověstná.

Petruchio (Edward): Jejího otce znám, ač nrznám jí.
On znal též nebožtíka mého otce.
Dřív nejdu spat, Hortensio, až ji spatřím.
Protož mi odpusť, že hned při našem
prvním potkání zas tě opouštím,
leč, kdybys chtěl mne snad tam doprovodit.

A znovu pokračovali. Byli dost dobří a nejvíce se mi pak líbila tato pasáž:

Hortensio: Jen jedinou otázku ještě, pane.
Viděl jste někdy Baptistovu dceř?

Tranio: Ne, slyšel jsem však, že má dcery dvě.
Ta jedna proslulá pro ostrý jazyk,
druhá pro zdobnou mravopečenost.

Petruchio (Edward): Tu první nechte, ta mně náleží.

Gremio: Tu práci nechte tomu Herkulovi,
těžší, než všech dvanáct Alcidových.

Petruchio (Edward): Nuž pane, chci tu věc vám vysvětlit.
Dceř mladší, za jakouž se zde honíte,
před každým otec skrývá ženichem,
a nechce žádnému ji muži slíbit,
pokud se starší dcera neprovdá,
pak bude mladší volna, dříve ne.

Tranio: V tom případu, ač jste-li onen muž,
jenž všem chce sloužit, i mně s ostatními,
a zlomíte-li led, věc dokonče, -
vezma si starší mladší uvolníte
pro přístup náš, - ten, kdož ji dostane,

tak hrubý nebude, být nevděčným.

Hortensio: To moudrá řeč, a dobře chápete.
A jelikož co ženich sem jste přišel,
musíte jako my být vděčným tomu pánu,
jemuž jsme všichni v dluhu spolčeni.

Tranio: To neopominu. Na důkaz toho
v ten večer tačte se mnou hodovat,
a na zdraví popíet našich krásek,
chcem činit tak, jak činí advokáti,
jenž před soudem se sváří, při pití

a jídle však jsou dobří přátelé.

Grumio, Biondello: Toť návrh výborný. Již pojďme hoši.

Hortensio: To v skutku dobrý návrh. Shodnuto.
Petruchio pojď, jsemť tvůj ben venuto.
(Odejdou.)

Najednou do sálu přiběhla Jessica a řekla, že paní profesorka má jít do ředitelny. A tak pro dnešek naše zkouška skončila. Domluvili jsme se na příště a odjeli domů.

Tam jsem se znovu a znovu učila. Nedělala jsem nic jiného! Pořád jsem něco držela v ruce a šprtala.
Nejjednodužší bylo divadlo i když někdy to nebyla pravda. Když Emmetta nebo Edwarda chytla nějaká jejich chvilka byli k nezadržení. Pořád se něčemu smáli, nebo naopak na něco nadávali. Skoro žádnou zkoušku si neodpustili ty jejich komentáře.

Od Emmetta byli skvělé, ale Edward měl jen hloupé narážky a nejvíc na moji osobu. Za to jsem ho nesnášela, ale přesto čím víc milovala.
Ani nevím co to se mnou bylo. Jednou bych mu nejraději prozradila že na něj nic nemám a podruhé ho nejraději dokopala.
A další zkoušku jsem už nevěděla vůbec nic! Bylo to v dobu kdy jsme zkoušeli můj výstup s Edwardem.

Petruchio (Edward): Hle, zde přichází, teď Petruchio, mluv
(Vystoupí Kateřina)
Zdař Bůh, Katuško, tak jsem zvát vás slyšel.

Kateřina (Bella): Slyšel jste dobře, ač jste neslušný.
Kdo o mně mluví, zve mne Kateřinou.

Petruchio (Edward): To věru lež, zvou zkrátka vás Katuškou,
Katuškou dobrou, někdy zlou Katuškou,
však Katuško, nejdražší Kačko světa,
Katuško z Kačkovic, cukroušku můj, Bellinko.

„Hmm teda, aha jo, promiňte zamyslel jsem se a řekl Bellino jméno. Omlouvám se už se to nestane.“ vyhrkl zděšeně a kdyby mohl byl by rudý až na prdeli.
No bezva, už si mě spojuje s Kateřinou, se mám. No, ale aspoň nějak!
„To je v pořádku.“ řekla přidušeně profesorka. Kdyby mohla řehní se ještě víc než Emmett s Alicí dohromady.

No a já je všechny probodávala nenávistným pohledem. Samozřejmě že Edwarda nejvíc, ten za to všechno může.

Měl štěstí že se na mě nedíval. On se snad poprvé styděl. Sledoval špičky svých bot do doby,než se všichni uklidnili natolik aby mohl pokračovat. Tentokrát správně.

Katuško z Kačkovic, cukroušku můj, Katuško,
neb z cukru jest cukroušek, pročež Katuško,
má útěcho Katuško, přijmiž věst:
anť všechen svět tvou vlídnost velebí,
o ctnostech mluví tvých, o kráse tvé,
ač mnohem´s krašší nežli pověst líčí,
dal jsem se pohnout vzít tě za ženu.

Kateřina (Bella): Pohnout! Aj hle! Nechť ten, kdo vámi hnul až sem,
zas vámi odtud hne. Hned jsem vás poznala,
jste hybadlo.

Petruchio (Edward): Aj hle! A jaké hybadlo?

Kateřina (Bella): Sedátko na kolečkách.

Petruchio (Edward): Pojď a sedni na mne.

Kateřina (Bella): Jeť osel nosičem a tak i vy.

Petruchio (Edward): Jeť žena nosičem a tak i vy.

Kateřina (Bella): Ne takým bláznům, pane, jak jste vy.

Petruchio (Edward): Ach Katuško, nechci tě obtěžovat,
neb vím, žes mlaďoučká a lehounká -

Kateřina (Bella): Až mnoho lehounká, by větroplach
jak vy mne mohl chytit, a přec zas
dost těžká, jak se na mou váhu sluší.

Petruchio (Edward): Jak sluší? Jak se bzučí.

Kateřina (Edward): Nu ano jako ptáček bzučivý.

Petruchio (Edward): Hřivnáčku těžkokřídlý, mám tě snad
jak jestřáb uchopit?

Kateřina (Bella): Nu ano, jak hřivnáčka hlupec chápe.

Petruchio (Edward): Vy voso, opravdu, jste velmi zlá.

Kateřina (Bella): Vosou-li já, ostnu se mého chraňte.

„Počkat!“ zastavila nás profesorka. To znamená že jsem udělala něco špatně.
„Bello, ty ho v tuto chvíli naprosto nenávidíš. Tak to tak i zahraj. Ano?“ ptala se.
„Ano.“ zašeptala jsem a přikývla.
„Nenávist je také cit... Bello!“ řekl Edward a tu Bellu jen zašeptal. Měla jsem dojem jako by to ani neřekl.
„Taky pravda. Od nenávisti je jen krůček k lásce.“ přitakávala mu.
No, jako ti dva mi mají co říkat. Zuřila jsem a tak není divu, že jsem to poté zahrála úplně dokonale. Nejvíc jsem si užila tuhle pasáž:

Petruchio (Edward): Co? Jazyk můj v tvém zadku? Aj Katuško, 
jať šlechtic jsem.

Kateřina (Bella): O tom se přesvědčím.
(Dá mu políček.)

Tak od tohodle tam budu mít hodně velkou modřinu. Ale nevadí!

Petruchio (Edward): Věř zmlátím tebe, uhodíš-li zas.

Kateřina (Bella): Pak ztracen jest pro vás erbovní štít,
mne uhodit, už nejste šlechticem,
a nejsa šlechtic jste i odzbrojen.

Petruchio (Edward): Katuško heraldik! Zapiš mne do své knihy.

„Perfektní...“ zatetelila se profesorka. A tak jsme pokračovali. A pak mě za dnešní zkoušku potřetí Edward překvapil.

Kateřina (Bella): Kde jste se naučil těm krásným řečem?

Petruchio (Edward): Jeť to extempore, vtip z matky mé.

Kateřina (Bella): Toť vtipná máť, syn jinak bez vtipu.

Petruchio (Edward): Což nejsem rozumný?

Kateřina (Bella): Jen tolik as, co stačí, byste přišel do tepla.

Petruchio (Edward): To chci, sladká Katuško, tož v tvém loži.

A Edward na mě významně mrkl. Co to bylo? Ani jsem nepostřehla, že pokračoval. Bohu dík, můj dialog je až za delší dobu.

Nakonec jsem i tuhle zkoušku přežila bez úhony.

No a tak se stalo, že se mi všechno najednou zdálo stereotypní. Zkoušky, škola, učení a tak pořád dokola, říkala jsem si, ale to jsem zatím netušila co mě čeká o víkendu za jobovku!

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit ... Bello! (11):