Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenávist je také cit ... Bello! (1)

01.10.2009 (14:30) • Dablice4 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3731×

1.KAPITOLA

To mi Bůh dělá naschvál

„Sakra!“ zaklela jsem a začala sbírat učebnice ze země. „Dneska se mi nic nedaří.“

„Pomohl bych ti, ale protože mě nenávidíš a už teď se tváříš tak, že bys mě nejraději uškrtila, jdu pryč.“a se smíchem odcházel.

„Hnusný kretén. Já ho vážně nenávidím. Myslí si o sobě, že je ten nejlepší, ale není!“ huhlala jsem si pod nosem.

Jeho celá rodina na konci chodby najednou vybuchla smíchy a on se málem svezl k zemi, kdyby se neopřel o svého staršího bratra. Připadalo mi to, jako by se smáli mně. A byla to pravda, jenže v té době jsem to ještě nevěděla.

„Slečno Swanová, nechtěla byste se konečně zvednout z té země a jít na další hodinu?“ zeptal se mě profesor.

„Ano, pane, už odcházím.“ vyhrkla jsem a spěchala pryč.

Vběhla jsem do třídy se zvoněním. Bohužel tu už profesor byl, podíval se na mě a řekl: „No tedy! Slečna Swanová se rozhodla nás poctít svojí přítomností na mé hodině. A víte co? Odložte si věci a pojďte rovnou k tabuli. Vyzkouším si vás.“

„Sakra.....“ zaklela jsem dneska už podruhé. A pokládala jsem své učebnice na lavici, jenže mi spadly a rozsypaly se, dnes už podruhé.

„Do háje! To je dneska neskutečné.“ nadávala jsem.

„Víte co, posbírejte si své učebnice a posaďte se na své místo a hlavně mlčte. I když s Cullenem určitě mluvit nebudete.“ řekl a usmál se tak přiblble, že bych mu nejraději vrazila jednu do držky a Cullenovi vedle mě taky, protože toho to viditelně pobavilo.

Sedla jsem si a snažila se nevnímat Cullenův ksicht čumící na moji maličkost. Po skončení hodiny jsem vyletěla ze třídy jako raketa. Nepotřebuji sedět ještě chvíli vedle Cullena.

A pak už byl konečně konec vyučování a tak jsem se opatrně vydala k autu a doufala, že se mi mé učebnice znovu nevysypou. Opatrně jsem je pokládala na kapotu mého auta, když za mnou někdo zatroubil a já znovu upustila své knihy na zem. Naštvaně jsem se otočila po tom, kdo zatroubil, a když jsem zjistila, že je to ten hajzl Edward Cullen tak jsem spustila i nádavky: „Ty tupče, tos udělal schválně, co?“

A on se na mě zářivě usmál z jeho auta a přikývl. Mezitím se do toho jeho nablýskaného Volva nasoukali jeho sourozenci a on se se smíchem rozjel.

Začala jsem znovu sbírat knihy a nastrkala jsem je do mého auta. Pak jsem pomalu vyjela k mému domu.

Jediná věc, která mě držela dneska ještě nad vodou, byla ta, že naši nebyli dneska večer doma a já mohla být konečně sama se svým přítelem Jacobem a mám už vymyšlený plán, co budeme dělat.

Připravovala jsem se jako nikdy předtím. Oblékla jsem si nové spodní prádlo a přiléhavé oblečení. Strašně jsem se těšila.

Naši odjeli okolo šesté a já jsem začala vařit. Jacob má přijít v osm. Tak aby bylo vše dokonalé.

Za pět minut osm jsem se ještě jednou zkontrolovala před zrcadlem a čekala jsem u dveří, abych mu mohla okamžitě otevřít. Když zaklepal, otevřela jsem dveře a chtěla se na něj vrhnout, ale zasekla jsem se protože, ten kdo stál před dveřmi mého domu, nebyl Jacob, ale stál tam Edward Cullen a vysmíval se mi do očí.

„Co chceš?“ vyhrkla jsem nasupeně.

„No na začátku je slušné pozdravit, při biologii jak ti spadly ty učebnice tak...“

„Zkrať to, nemám na tebe celou věčnost.“ popoháněla jsem ho.

Jen se pousmál a podával mi moji učebnici.

„Spadla ti až k mojí tašce a já si toho všiml, až když jsi byla pryč. No a na parkovišti jsem ti ji zapomněl dát. Tak jsem ti ji přinesl až domů.“

„Bezva, no a teď zas abys šel.“ zavírala jsem už dveře, když je zachytil a donutil mě je znovu otevřít a řekl: „Pro příště slušnost je rozloučit se. Ahoj!“

„Sbohem.“ vyhrkla jsem nasupeně a zabouchla dveře. Bohu dík už mě neotravoval.

Jenže mě k tomu všemu ještě otrávil Jake. Přišel až ve třičtvrtě na devět. Takže jsem na něj byla naštvaná a dokázal mě rozveselit až kolem jedenácté. Konečně mě udolal u televize, když mě neustálým masírováním krku donutil se na něj podívat. Jenže nebyl tak daleko, jak jsem si myslela, jeho hlava byla skoro u té mé a on tu malou vzdálenost okamžitě nechal zmizet a začal mě líbat. Líbal mě tak dlouho dokud jsem se mu nepoddala a nezačala jsem mu jeho polibky vracet. Poté se přesunul na můj krk, kde mě zasypával dalšími.

Začala jsem vzdychat a jeho to popohnalo k další várce polibků na mé rty. A najednou jsem už neseděla vedle něj, ale ležela jsem na zemi a Jake mi začal sundávat tričko. Když uviděl moji podprsenku usmál se a rychle mě zbavil zbytku mého oblečení. Takže jsem najednou byla jen ve spodním prádle.

Nato jsem se já chopila iniciativy a vysvlékla jsem mu jeho oblečení. Zbyly mu jen trenýrky. Usmál se a začal mě líbat na břiše a pokračoval směrem nahoru. Pak mi začal rozepínat podprsenku, když se za námi ozvalo hlasité odkašlání.

Lekla jsem se a podívala, kdo to je. Ve dveřích stáli mí rodiče. A oba na mě koukali jako na šlapku. Což mě hodně vytočilo.

Najednou se táta pohnul a vyhrkl: „Co to jako má znamenat? Okamžitě se oblečte! Ty jeď domů,“ ukázal na Jacoba, „a ty přijď za námi do kuchyně.“ a prstem ukázal na mě. Jen jsem naštvaně přikývla.

Tenhle den mi vážně nevychází. To bude zase tóčo.

Jim na potvoru jsem se oblékala hrozně pomalu a dlouho jsem se před dveřmi loučila s Jakem a omlouvala se mu za nevydařený večer. Vzal to sportovně a řekl, že mi zítra radši zavolá. Jen jsem přikývla a vydala se do kuchyně.

Tam seděli oba mí rodiče za stolem a pohrdavě si mě měřili.

„No co jako?“ vykřikla jsem na ně.

„Co jako? Kdybychom nepřišli, vyspala by ses ním.“ řekl věcně můj otec.

„To bylo v plánu.“ odfrkla jsem se smíchem.

„Přestaň!“ vykřikla matka.

„A s čím?“ odvětila jsem drze.

„Tak dost! Takhle se k nám chovat nebudeš. Ode dneška pro tebe platí přísný zákaz opouštění domu bez našeho doprovodu. Do školy můžeš bez nás, tam nemáš svého přítele a jinak okamžitě domů. Budeš se učit. Tvé známky jsou katastrofální a to už je konec roku. Každý večer tě budu zkoušet a o prázdninách pojedeš na brigádu. Do hotelu k mojí sestře. A ještě něco Bello, dej mi svůj telefon. Okamžitě, slyšíš? Telefon! Myslíš si, že ti dovolíme si volat a psát s tím tvým....klukem? A ještě poslední věc. Telefon dostaneš zpátky až za zásluhy!“ dopověděl můj fotr.

Podala jsem mu se slzami v očích můj telefon a pak jsem se začala nadechovat, že mu na to něco řeknu, ale pak jsem se rozhodla udělat úplný opak. Odteď nemluvím, nejím, jen se budu učit a učit a učit. Samozřejmě, že pojedu na tu brigádu, ale takové tóčo jaké tam zažijí, tam ještě nezažili a hodně dlouho nezažijí. Okamžitě jsem se otočila na podpatku a vyběhla jsem schody do mého pokoje, tam jsem se zavřela a oddala se mému smutku naplno. Slzy mi tekly proudem a v uších mi zaléhalo, takže jsem neslyšela, že moje matka za mnou přišla do pokoje a sedla si ke mně na postel. Zjistila jsem to, až když mě objala. Vytrhla jsem se jí a řekla: „Nech mě na pokoji, jsi stejně zlá jako on. A já vám taky něco řeknu. Tohle je poslední věc, kterou ode mě slyšíte vyslovenou přímo na vás. Odteď jsem ve vězení a s bachaři nemluvím. Takže odejdi a nesnaž se. Já se nedám.“ a otočila jsem se zády k ní.

Odešla a já zůstala zase sama. Jediná věc, která mě držela při životě, byl můj plán pomsty.

Zbytek školního roku jsem seděla opravdu jen v knížkách a učila se. Bohužel se to projevilo na mých známkách, které jsem si neuvěřitelně zlepšila. Což nejvíc těšilo otce, matku to těšilo taky ale byla zdrcena z toho, že s ní vůbec nekomunikuji a hlavně, že jím jen ovoce, které si sama koupím. Protože jak jsem jí napsala na papír, toho se nikdo z mých nepřátel nedotkl. Ti nepřátelé, to byli moji rodiče, což mamka pochopila a rozbrečela se. Její smůla!

Po příchodu domů z posledního školního dne jsem stihla postřehnout jen to, že jsem sbalila své věci, uložila je do kufru auta a mí rodiče mě odvezli k mé tetě do hotelu. Ten se od té chvíle stal mým domovem na dva dlouhé měsíce.

Ve vteřině, poté co můj otec zaparkoval, jsem vystřelila z auta, vzala věci a šla se zeptat tety kde se mám ubytovat.

„Tvůj pokoj je nahoře ve věži.“ a ukázala nahoru.

„No bezva.“ odpověděla jsem potichu a šla se zabydlet do mého nového pokoje. Aspoň že mám koupelnu sama pro sebe.

„Tví rodiče odjíždějí pojď se s nimi rozloučit.“ ozvalo se ze stolu, kde jsem okamžitě zpozorovala přístroj, který vypadal jako vysílačka.

Chytila jsem ho zmáčla čudlík, aby mě slyšela teta dole a řekla jsem: „S těmi bachaři se loučit nebudu.“

Pak se ještě jednou ozval tetin hlas: „Jak chceš.“ a bylo ticho.

Myslela jsem si, že to bude horší, ale teta se bohu dík změnila a nechala mě chodit aspoň na chvíli ven s holkami, co se mnou pracují. Docela jsme si padly do oka. A díky nim jsem bez jediné nehody přežila první týden, a proto jsem si myslela, že už mě nic zlého nepotká. Jenže jsem ještě netušila, koho budu to odpoledne muset ubytovat.

Stála jsem u recepce, když se mi za zády ozval nadšený hlas tety, který zrovna říkal: „Chcete se s celou rodinou ubytovat až do konce prázdnin? To je skvělé. No tak to je úžasné. Pojďte....ne netahej se s tím, holčičko, tady Bella to odnese do tvého apartmá.“

Jako vždy jsem se s úsměvem otočila, ale ten mi zmrzl, když jsem spatřila, kdo se nám sem na celý zbytek prázdnin nastěhoval.

Samozřejmě, můj úhlavní nepřítel i s celou jeho dokonalou rodinkou. To mi bůh dělá naschvál. Za co mě trestá?

„Bello no tak pohni se.“ ozval se mi u ucha naštvaný hlas mé tety.

„No jo, vždyť už jdu.“ a snažila jsem se zvednout ze země kufr té malé elfky co se jmenuje Alice. Jenže to se mi nepovedlo a tak mě Edward odstrčil se slovy: „Uhni ty slaboško.“ Zlehka zvedl dva největší kufry a vydal se do apartmá jeho sester.

„Kreténe.“ zahuhlala jsem si pod nosem a ten velký, co se jmenuje Emmett vybuchl smíchy a ta jeho bohyně jménem Rosalie ho praštila po ruce.

Nechápala jsem to, vždyť mě nemohli slyšet, nebo mohli? Ne, určitě se nesmáli mě, aspoň doufám.

Autor: Dablice4 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávist je také cit ... Bello! (1):