Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění...5.kapitola

12.10.2009 (11:00) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3103×

5.kapitola-Odmítnutí

Bella:

Vrr, vrr. Vrr, vrr. Můj mobil v kapse začal vibrovat. Kdopak si chce zničit večer rozhovorem se mnou?

,,Prosím?" zvedla jsem to.

,,Ahoj kotě! To jsem já, Sally! Že dneska půjdeš zapařit?" žadonila a skoro šišlala do telefonu. Sally byla dobrá kamarádka a navíc-jedna z těch méně zkažených. Měla jsem ji ráda pro její milou povahu.

,,To víš, že půjdu." odpověděla jsem jí s radostí Měla jsem chuť udělat si pěkný večer a zrovna mám nějaké peníze. Po hrozně dlouhé době jsem zase jednou cítila pozitivní energii.

,,To je úžasný! V osm jsem u tebe. Vlastně za chvilku! Oh, musímse jít rychle upravit. Čauky!" přemítala roztržitě.

,,Pá." rozloučila jsem se s ní pobaveně. Bylo tak lehlké udělat Sally radost, nebo jí rozesmát. Vždy zářila jako sluníčko. Stačilo se na ní jen podívat a už Vás nakazila svou dobrou náladou. Tohle jsem jí záviděla, v dobrém slova smyslu. Že se uměla radovat ze života. Dokázala ocenit maličkocti a na všem hledala něco pozitivního. I přesto, že to v životě vůbec neměla lehlké. Když byla malá, ztratila rodiče. Pak se chytla špatných lidí, babička, která ji dostala do péče ji nezvladála a také za pár měsíců umřela. Sally je ale silná, drží se, zvládla to a za to má můj velký obdiv.

Řekla jsem si, že bych se měla obléct. Momentálně jsem byla ve skladišti, ,bydlela' jsem tu často. Skladiště patřilo dříve nejspíš bývalé, dávno opuštěné výrobně aut. Někdo mi to, myslím, říkal. Byl to nějaký uzavřený prostor, ne ulice, o to šlo většině asi nejvíc. Bylo tu dost místa a tak tady takoví ti ,slušní' bezdomovci jako já, občas nějakoudobu zůstávali. Každý si tu našel nějaký roh, koutek, místečko pro něj. Je to tu fajn.

Šla jsem k batohu a vyndala si džíny a první triko, co mi padlo pod ruku. Zjistila jsem, že je hezké. Modré, volné, obyčejné. K omu normální černé lodičky, měla jsem je ráda, nebyly tak vysoké. S vlasy se mi nic dělat nechtělo, nechala jsem je tak, jak byly. Rty přejela leskem a bylo hotovo.

Sally zazvonila jako na zavolanou.

,,Ahoj Ray, zlato, no tobě to sekne!" výtala mě Sally s otevřenou náručí  a polibkem na tvář. Vždycky jsme to tak dělaly.

,,Sall, tak dlouho jsem tě neviděla! Opravdu jsme se dlouhou dobu neviděly a stýskalo se mi po ní.

,,Tak pojď, vylez z toho svého skladu a pojď se bavit do víru velkoměsta! kričela nadšeně.

,,Ty děláš upoutávku na New York City, že ho tak vychvaluješ, či co? smála jsem se a dodala ,,A navíc-ty tu býváš stejně, jako já.

,,Jo, to máš recht." řekla zamyšleně a podrbala se na hlavě. Já už se málem smíchy válela po zemi a ona se taky rozesmála.

Sally dostala po rodičých nějaké peníze, ale koupila si auto a tak jí nic moc nezbylo. A to co jí zbylo, rozdávala chudším, i mě. Vždycky, když jsem potřebovala pomoc, byla mi nablízku. A já jí budu nadosmrti vděčná .

Vyjeli jsme tedy Sallyiním autem, přímo do centra New Yorku. Měly jsme jeden oblíbený klub, zajely jsme k němu. Potkaly jsme tu Amandu, Doru a Christy. Byly to dívky, staré asi jako já. Byly taky v phodě. Postávaly jsme před klubem a vedly zrovna veselou debatu o životě a tak vůbec. Když jsem zahlídla člověka, kterého jsem ještě asi tak přes třičtvrtě rokem považovala za svého bratra. Ammet stál u svého Jeepu a právě měl z něeho hroznou legraci. Jako vždy.  V otevřených dveřích někdo ještě seděl na sedadle spolujezdce. Osoba, božsky krásná, byla-při mém štěstí-jak jinak, než Edward. Seděl tam a zíral na mě. Počkat! Zíral na mě?! Vážně! Zíral na mě, v celé své kráse, duchem nepřítomný. Snad ani kdyby to auto hořelo, ničeho by si nevšiml. Musela jsem pryč.

,,Co takhle jít se bait dovnitř?" navrhla jsem vesele. Všechny souhlasily a dál nadšeně pokračovaly v nějaké diskuzi. Já je vnímala jen tak povchově, spíš jsem bloumala svojí myslí. Proč se na mě tak díval? Má snad nějaké podezdření? TO by byl můj konec. Nesnesla bych znovu to zklamání. Jednou řekl, že mě nemiluje a já to chápu dost jasně. Nemusí mi to objasňovat znovu, pamatuju se dokonale a myslím, že na to ani nikdy nezapomenu.

Zase jsem na sobě ucítila něčí pohled. Rozhlédla jsem se, mé oči bloumaly sálem a samozřejmě zachytily jeho zaujatý pohled. Spěšně jsem se holkám omluvila, že jdu na WC a zdrhala na toalety jako o závod. Měla jsem problém. Už delší dobu jsem zase čistá a mohl by klidně rozpoznat mojí vůni. To jsem nemohla riskovat. Drogy jsem u sebe nosila pořád, automaticky. Někdo mi třeba něco nabídl a já si to vzala, dala do kabelky, ani jsem netušila, co to je. Něco takového jsem právě objevila ve své kabelce. Tu jsem s sebou nosila vždycky. Píchla jsem si to a byla napnutá jak guma od kalhot. Radši jsem do sebe vysypala ještě obsahy nějakých pytlíčků, co jsem našla taky v obsahu své tašky. Několikrát jsem si obličej opláchla studenou vodou. Moc to nepomáhalo, ale trochu mě to probudilo. Vybelhala jsem se ze záchodů a šla k byru. Koupila si lahev Jamesona a vydala se nahoru po schodech. Tenhle klub měl několik pater a ve třetím byl hezký balkon, na který nikdo nechodil. V půlce cesty jsem se ale zastavila a usoudila, že jedna lahev je pro mě málo a koupila si ještě Ferneta. S lahví v každé ruce jem si vykračovala na ten balkon a tam se opřela o zábradlí. Nejdřív jsem otevřela Jamesona. A pila, pila, pila a pila...Až byla lahev prázdná. Chtěla jsem jí položit vedle sebe na zem, ale vyklouzla mi z ruky a přímo před vchodem, nad kterým balkon byl, se roztříštila o zem. Naštěstí tam nikdo nebyl. Samozřejmě jsem byla už značně opilá, takže jsem z toho měla hroznou srandu. Sama sobě jsem říkala ,Pšššt!, čímž jsem se smála ještě víc.

Opřela jsem se o chladnou zeď a zavřela oči. Už jsem se pomalu uklidňovala a jen poslouchala zvuky okolí. Fernet nas ebe nenechal dlouho čekat, měla jsem o v ruce, už otevřený. Tak jsem se, pořád se zavřenýma očima, napila. Ucítila jsem dvě ruce na svých bocích. Trochu jsem se lekla, ale už jsem byla zvykalá, chlapi to tak někdy dělali, aby mi dali najevo, co ode mě očekávají. Tak jsem se tomu jen pousmála a otevřela oči. Úsměv mi ztuhl na rtech, snažila jsem se nasadit normální výraz. Přetím jsem nějak nepostřehla, že ty ruce byly studené. Najednou tam naproti mě stál Edward, rce přesunul ke zdi, což bylo snad ještě horší, protože se opíral okolo mě, jednou silnou, ledovou rukou z každé strany.

,,Za kolik?" zaptal se.

,,C-cože?" vypadlo ze mě.

,,Za kolik?" tváři se pořád stejně. I když ale dělal sebvědomá gesta, nebyl si úplně jistý. Ale panebože! On se mě ptá, za kolik s ním budu spát? Jsem prostitutka, on je zákazník, co mu mám říct? Ale co, můžu si vybírat své zákazníky.

,,Proč já? Dole je plno dívek, kterých by stebou rádo šlo. A zadarmo...Takže já ti nebudu kazit zábavu a raději půjdu..." vyhrkla jsem a už už chtěla podlézt pod jeho paží, když ji posunul dolu. Zarazila jsem se, Do háje, proč já mám takovou smůlu.

,,Ale já přišel za tebou." řekl prostě, ikdyž mě to samozřejmě úplně omámilo.

,,A já odmítla." říkala jsem nejistě. Přimáčkl mě ke stěně ještě víc, ale dělal to spíš nevědomky. Naše těla byla na sobě nalepená a jeho dech mi ovíval tvář, že jsem měla problém, udržet se na nohou. Podlamovaly se  mi kolena a dýchala jsem, jako po maratonu.

,,Vážně?" zpochybňoval mé tvrzení. ,,Dám ti, kolik si řekneš." říkal tím svým svůdným hlasem. To mi vážně moc nepomáhalo.

,,Nejsem pro tebe ta pravá, nekaž se se mnou život." vydechla jsem. Jeho tozhodnutí to nezměnilo.

,,Můj život už zkažený je. Proč se mnou nechceš jít?" ptal se nechápavě. Jeho rty, jen pár centimetrů od mého obličeje a já se neměla, kam hnout.

,,Já nemůžu." zašeptala jsem zoufale a kotkem oka si razila cestu malá slza. Stékala mi po smutnou grimasou zkřivené tváři a skápla na jeho košili. Podařilo se mi vymanit z pod jeho těla, ale byla jsem moc opilá a nedokázala jít tak rychle a rovně, jak bych chtěla. Lahev pořád byla v mé ruce. Pořádně jsem se napila. Bohužel jsem šla u zdi. Takže ani ne po dvou sekundách svobody jsem se octla v té samé pozici, jako předtím. Jeho tvář se nebezpečně blížila k mému obličeji, oči mu visely na mých rtech. Snažila jsem se o krok vzad, ale nebylo kam. Přála jsem si splynout se zdí nebo ji alespoň probořit. Ale uvěznila mě tam a nechala mě napospas mému mučiteli.

Líbnul mě na rty.

,,Řekni důvod." zašeptal. Měl tak sexy hlas.

Líbnul mě znova.

,,Proč ne já?" dožadoval se důvodu ten podmanivý hlas zase.

Třetí rychlé líbnutí.

,,Proč ti navadí staří, špinaví chlápci a já ano?" Tentokrát čekal. Já ale nebyla momentálně (spíš jen mentálně) schopná slova.

Teď už bez otázek a bez lítost se vrhnul na má ústa. Drtil je svými chladnými, naprosto bez slitování. Líbal mě vášnivě, roztouženě, donutil mě pootevřít rty a jen se tomu v polibku usmál a pkračoval. Jeho rty splývaly s mými a on zapojoval i jazyk. Utápěla jsem se v tom polibku a věděla, že mě zničí. Pořád  mě náružive líbal a mé ústa se automaticky přizpůobovala, ať jsem to chtěla, nebo ne. Svou obrovskou silou si mě tiskl k sobě, nebylamezi námi ani škvírka. Pořád do toh dával stejnou touhu, jako by na tohle čekal dlouho a teď nemůže zastavit. Jako s krví-ochutnal a už nemůže přestat. A stejně jako s krví-když nepřestane, zabije mě to. Přestal, aby mi dal šanci, se nadechnout. Držel můj obličej ve svých velkých dlaních. Oba jsme teď dýchali jako o závod a mě tekly po tvářích slzy. Díval se na mě tím svým zkoumavým, frustrovaným pohledem a já sklopila oči. Nechtěla jsem, aby ve mně dokázal číst. Chtěla jsem být hloupá, špatně napsaná knížka, které by si Edward ani nevšiml. Místo toh mi on ale vždy pohlédl do očí a našel v nich přesně to, co hledal. A tak jediná možnost, jak mu to znemožnit a vyhnout se jeho pohledu, byla sklopit oči.

,,Tohle nejde." zašeptala jsem bolestně. ,,Promiň. Ale já vážně nejsem pro tebe." Vyklouzla jsem z jeho objetí a mířila si to po chodech dolů za holkama do prvního patra. Jak dlouho jsem asi mohla být pryč? Budou tam ještě vůbec? No, určitě na mě čekají, jenom vědět kde...Ale já je nějak najdu. Moje lahev Fernetu už byla prázdná, tak jsem ji vyhodila někde v druhém patře a šla po dalších schodech.

To bych ale nebyla já, kdybych nezakopla. V půlce jsem zaškobrtla a viděla jen rozmazaný obraz schodů, blížících se ke mně.  Spíš já k nim. Pak jsem ucítila tupý náraz do hlavy a vyjekla jsem. Zezhora jsem slyšela, jak sem někdo pospíchá, určitě Edward. V hlavě mi pulzovala bolest ale Edward mě nesmí vzít znova do nemocnice. Dělala se mi tma před očima, ale já se odhodlaně plazila po zbytku schodů dál. Vší silou jsem se vyškrábala na nohy a potácivě spěchala ven. Pletla jsem nohama, různě kličkovala, a přesto, že tam bylo pořád dost lidí, jsem naštěstí do nikoho nijak zvlášť nevrazila. Bolest se zvyšovala, pořád mi dávalo větší práci držet se na místě a zdálo se mi, že se mi brzy rozletí hlava. Snažila jsem se jít rychle, ale pořád jsem zakopávala a slyšela za sebou Edwardovy kroky. Ještě, že tam byli lidi a on nemohl zrychlit. Vyšla jsem ven a zahlídla náš hlouček, jak stojí u dveří. Oddychla jsem si. Pořád se mi ale šíleně motala hlava.

,,No konečně! Kde jsi byla? Vůbec jsme...Proboha! Máš hlavu od krve! vykřikla Sally.

,,Pšššt! Já vím, ale jsem v pořádku, vážně. Nic to není." uklidňovala jsem jí, ale pořád vyšilovala, asi to vypadá hrozně.

,,Rychle doktora! Doktora! Volejte sanitku!" volala dál zběsile, lidé se na mě dívaly a spěchající kroky se ozvaly. Chtěla jsem zdrhnout.

,,Jenom si zajdu..." začala jsem s výmluvou, ale neměla jsem šanci ji doříct. Zezadu mě i přes ruce objaly dvě silné, studené paže. A já si říkala, kdy už se probudím.

,,Ty nikam nejdeš." řekl celkem klidně, ale jasně, naprosto nesmlouvavě. Chtěla jsem namítat, ale dlaň velká asi tak jako půlka mojí hlavy, mi zacpala pusu.

,,V nemocnici teď nikdo nebude a na pohotovosti slouží neochotná doktorka. Vezmu ji k nám, můj otec je doktor." Já pořád hulákala do jeho ruky a nemohla protestovat. Emmet už seděl v autě. Jak mile mě Edward dotáhl do auta, nerval mě na zadní sedadla a ležící mě tam přišpendlil třema pásama, dostal Emmet svůj záchvat smíchu. Já se jenom mračila a jako již po několikáté za tenhle večer, se nemohla ani hnout. Edward spokojeně řídil a Emmet se pořád smál. Oba si tu jízdu náramně užívali. Já ztrácela krev, a vědomí.

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění...5.kapitola: