Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 4.kapitola

09.10.2009 (17:30) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3087×

4.kapitola-Toulavá kočka

Edward:

‚Dneska bych chtěl někam vyrazit…vytáhnu někam Edwarda!...‘ Emmetovy myšlenky se mi začínaly nelíbit.

„Emmete?“ zavolal jsem důrazným, zakazujícím a dost zoufalým hlasem.

„Ale Ed-„ začal namýtat. Alice ho přerušila.

„Neboj se, Emmete.Stejně půjde.“ uklidnila ho pobaveně. Ta malá práskačka! Emmet se usmíval jako sluníčko a už spřádal plány, kam pojedeme. Já už se psychicky připravoval na protrpěný večer. Emmet je totiž docela sukničkář. Vlastně hodně. Není děvkař, to ne, v žádném případě. Jen je rád s dívkami. Často s nimi chodí,  flirtuje, líbá se, vyráží do klubů. A mě se posmívá, že to nedělám. Jenže já s lidskou holkou být nemůžu. Zaprvé-nemůžu s ní chodit, protože bych jí mohl ublížit. Už jsem to zkusil a nevyšlo to. Čímž se dostáváme k dalšímu bodu-zadruhé-nikdy nezapomenu na Bellu. To je, myslím, hlavní důvod. Od té doby, co jsem jí opustil, jsem nepotkal dívku ani upírku, která by snad jen trochu zajímala. Snad ta levná holka od hospody? Pamatuji si ji jen díky tomu, že jsem jí jako druhé osobě na planetě nemohl číst myšlenky. Možná mě moje schopnost opouští. A nebo je prostě víc lidí s bariérou, jakou měla Bella.

Vzpomněl jsem si, že jsem chtěl tu dívku navštívit v nemocnici. Zajdu tam teď, stejně bych měl Carlislovi oznámit, že s Emmetem bohužel večer někam pojedu. Šel jsem do garáže a vyjel se svým Volvem na silnici, směr nemocnice.

V nemocnici panoval klid, po chodbě se potulovalo jen pár sester s pacienty. Zamířil jsem rovnou k dveřím Carlislovy pracovny a zaklepal.

„Dále.“ odezněl mi jeho ustaraný hlas. Starost v něm se snažil skrýt, tak jsem to akceptoval a nevyptával se.

„Ahoj.“ pozdravil jsem.

„Ahoj synu. Co potřebuješ?“ ptal se mile.

„Jen jsem ti chtěl nahlásit, že večer pojedeme s Emmetem pryč.“ oznamoval jsem, jakoby nic. Vždyť vlastně ani nic nedělám, tak co. Jen mám starost, jestli je v pořádku.

„Dobře, díky. Dávej na Emmeta pozor. To je vše, co jsi mi chtěl?“ zajímal se podezíravě. Ach jo, někdy věděl víc, než Alice.

„Chtěl jsem se zeptat, jak je na tom ta dívka, kterou jsem sem včera přinesl. Je v pořádku?“

„Nevím.“ hodil na mě ustaraný pohled a pokračoval „Nevím, protože ještě tu noc utekla.“

Zíral jsem na něj s vykulenýma očima a otevřenou pusou. Zdálo se , že to cítí stejně.

„Vím, taky nechápu! Nemá ani kde spát. Většina lidí, jako je ona, by dala nevím co za to, aby si tu mohli jen tak ležet. Ona svázala prostěradla, vylezla oknem a utekla.“ říkal a kýval zamyšleně hlavou. Nemohl jsem tomu uvěřit. Kdo by chtěl raději postávat na chladné temné ulici, když může ležet v nemocnici v teplé posteli a nic nedělat. Ta dívka je čím dál tím divnější. Připomíná mi to první chvíle poznávání Belly. Její reakce pro mě vždycky byly také tak nečekané. Vždy udělala pravý opak toho, co jsem čekal. Reagovala jinak, než ostatní lidé. Tyhle dvě jsou tak jiné a přece toho spolu mají tolik společného. Nad něčím, co říkal Carlisle, jsem se zarazil.

„Svázala prostěradla a vylezla oknem?“ opakoval jsem se zdviženým obočím.

Lehce se nad tím pousmál, ale stále starostlivě odpověděl: „Ano. Roztrhala prostěradla, svázala je tak, aby měla dostatečně dlouhý a silný provaz, se kterým by se dalo lézt z okna v pátém patře.“

„Pátém?!“ vykřikl jsem vyděšeně. Ona je blázen!

„Vlastně ani nevím, jestli se jí něco nestalo. Můžu jen doufat…“ Takhle smutného jsem Carlisla snad ještě neviděl. Každý den pracoval na těžkých případech a někdy ti lidé bohužel i umřeli. Ale nikdy nebyl tak zdrcený, jako teď. Jako by ta holka byla něco víc. Ale je úplně obyčejná, dál se jí nebudu zaobírat, teď musím za Emmetem, určitě bude chtít (k mé smůle) navštívit mnoho míst.

Rozloučil jsem se s Carlislem  a jel domů. Všichni tu byli a očividně se dost nudily. Esme promýšlela detaily horské chaty, kterou si vyhlídla. Rosalie bez vetšího zájmu přemítala, jestli si má koupit šaty od Gucciho nebo od Armaniho. Jasper se rozvaloval na pohovce a znuděně pozoroval baseballový zápas. Alice se zlobila, proč je její šatna tak malá (vždyť by se tam vešly ‚jenom‘ tak čtyři auta…). Jediný Emmet byl v dobré náladě, stál před zrcadlem a zkoušel si svoje hlášky na balení holek. Nechápu, že mu na to ty holky vždycky skočí, všechny mu to baští i s navijákem. Sotva jsem vešel, Emmet už pohotově hulákal.

„No konečně, brácho! Kde jseš tak dlouho? Že ty jsi sbalil nějakou kos, cóó?“ pokřikoval ze svého pokoje jako nějaký přihlouplý puberťák. Aha, on vlastně je puberťák. Emmet nebyl upír. Jako my ostatní. Viděl nás jednou při lovu a protože jsme ho nechtěli zabít, řekli jsme mu naše tajemství a přibrali ho k sobě. Vůbec se nás nebál. Bral to, jako že je to „fákt hustý“ a pořád je hrozně veselý. Emmet do naší rodiny přinesl život. Někdy mi leze na nervy, ale umí se chovat i dospěle a je skvělý bratr. Emmet, když není upír, má na člověka velkou sílu. Carlisle tvrdí, že kdyby byl upír, byla by to možná jeho schopnost. Vlastně je tu taková možnost, že by se jednou stal jedním z nás. Emmet sám od sebe řekl, že by si to přál, ale zatím nepadlo žádné konečné rozhodnutí.

„Jdeme?“ probral mě Emmet.

„Jo, jasně.“přitakal jsem, lehce mimo. Emmet se nad tím samozřejmě rozesmál a už si to mířil na sedadlo řidiče svého Jeepu. Já jsem si sedl vedle něj, pásy jsem si pochopitelně nedával, k čemu taky.

Právě jsme jeli po mostě, míříc do centra New Yorku. Tam to nejvíc žije. A pro Emmeta tam kde to žije, jsou hezký holky. A tam kde jsou hezký holky, je Emmetův ráj. Uvědomil jsem si, že Emmet parkuje. Byli jsme před nějakým klubem, asi nějaká diskotéka. Emmet si vesele rozepínal pásy, byl už celý nedočkavý. Když jsem si všiml, že tam stojí ona. Nemohl jsem tomu uvěřit. Tohle už snad ani nemůže být náhoda. Stála tam s partičkou holek, tak v jejím věku. Dnes vypadala úplně jinak. Vlasy měla spuštěné volně, ale tak nějak upravenější. Na očích řasenku a tužku tak, e její čokoládové oči mi „braly dech“. Na plných rtech se třpytil jen lesk. Měla volné modré triko, spadlé na ramena. Džíny těsně obepínaly její vyzáblé nožky. Na nohách měla černé lodičky, tentokrát na tak pěticentimetrovém podpatku. A také byla v daleko lepším stavu, než předtím. Měla na sobě normální oblečení, ale vypadala tak nádherně, že by se svou krásou mohla měřit s leckterou upírkou. Nechápal jsem, jak okolo ní může někdo projít, bez toho, aniž by se na ni podíval.

Najednou jsem uslyšel hurónský smích, až podezřele připomínající Emmeta. Přesně tak! Emmet stál vedle auta a měl záchvat smíchu, úplně se zajíkal. Kolemjdoucí se na něj pobaveně dívali.

„Když…ty jsi…ty jsi vypadal tak…legračně…jak…jak jsi na ni civěl..“ vykoktával mezi smíchem a když to dořekl, popadl ho záchvat ještě větší. Jsem si jistý, že kdybych byl člověk, byl bych teď rudý až za ušima. Snad poprvé v životě jsem byl rád, když jsme šli dovnitř. Po chvilce jsem si ale uvědomil, že ona šla dovnitř také, takže tu někde musí být.

Zahlídl jsem ji, jak stojí na parketu, pořád s tím stejným hloučkem. Nemohl jsem z ní spustit oči. Jenže za chvíli zavadila pohledem ona o mě. Oči se jí rozšířily, tak, jak to dělaly ty Belliny a už jsem zpozoroval spíš jen šmouhu, běžící k toaletám. Emmet celé dění pozoroval. Teď už se ale nesmál, promlouval ke mně spíš tak nějak smutně.

„Edwarde, já jsem fakt rád, že sis konečně našel holku, ale asi tě zklamu. Ona není pro tebe.Tahle kočka je…toulavá.“ Právě teď mluvilo jeho dospělé já. Smutně se usmál svému přirovnání. Ale co Emmet o ní věděl? Ale měl pravdu.

„Já vím, ale nedá mi ‚spát‘.“ řekl jsem zoufale a zasmál se svému přirovnání.

„Já to chápu. Taky znám…dívku, kterou nemůžu vyhnat z hlavy. Pořád na ni musím myslet a zanedlouho se z ní asi zblázním.“ přiznal se Emmet.

„Tak proč jsi tady?“ zeptal jsem se ho nechápavě.Když jí miluje, tak proč má každý týden jinou? Teď jsem byl dokonale zmatený.

„Ona by mě nikdy nechtěla. Víš, tak jako tvoje kočka je toulavá, tahle je opak. Kočka domácí, ale ne jen tak nějaká. Drahá, vzácná, vznešená, přímo královna koček. Nemůže si ji dovolit jen tak někdo.“ vysvětloval. Už jsem z těch koček začínal být blázen, ale pochopil jsem, co mi chtěl říct.

„Takže ty si myslíš. Že na ni nemáš? hádal jsem.

Jen přikývl.

„Dobře, chápu. Co takhle přestat s těmi kočkami? zeptal jsem se.

Moc se mu nechtělo, ale myslím, že se chtěl někomu svěřit.

„Dobře.“ přijal mojí nabídku.

„Znám ji?“ začal jsem tedy. Abych se přiznal, hořel jsem zvědavostí.

„Ano“ přiznával neochotně.

„Dobře ji znám? Vím, jak se jmenuje ?Kolik jí je? Kde bydlí? O co se zajímá? vyptával jsem se dál. Čekal jsem zápornou odpověď, takových moc opravdu nebylo.

„Jo“

„Hm…“ přemýšlel jsem, na co bych se zeptal dál.

„Nebylo by jednoduší, kdybych ti prostě rovnou řekl, kdo to je?“ ptal se zamračeně Emmet.

„Bylo.“ Odpověděl jsem s širokým úsměvem. Za celou dobu rozhovoru Emmet úspěšně skrýval své myšlenky, takže jsem vážně vůbec netušil, kdo by to mohl být.

„Zamiloval jsem se do Rosalie.“ přiznal Emmet poraženě. Tak na tohle bych vážně nepřišel. Viděl jsem, že nelhal. Měl jsem z toho radost, ani nevím proč; ale pořád to byl šok. Zůstal jsem na něj překvapeně civět.

„Rosalie?! Ledová královna Rosalie?“ šeptal jsem, pořád překvapeně. Ani nevím proč jsem šeptal, asi i upírovi někdy dojde hlas.

„Já vím.“ říkal zmučeně. Bylo mi ho líto, asi jsem měl tu reakci držet ví na uzdě.

„Zaměřím se na její myšlenky a pokusím se zjistit její názor na tebe.“ navrhoval jsem.

„To by asi šlo.“ souhlasil už o něco veseleji. Emmet si nenechal jen tak kazit náladu, raději to špatné zastrčil do kouta a pokoušel se hledat ty pozitivní věci.

Byl jsem rád, že ode mě a od…nevím…té krásné dívky byla odvedena pozornost a navíc, hrát si na dohazovače by mohla být zábava.

Po zbytek večera jsme s Emmetem probíraly plno všemožných věcí a témat. Několikrát za večer jsem se pokoušel ji najít, ale nepovedlo se. Nejspíš se ztratila, když mě poprvé zahlídla, i když netuším proč. Možná se bála, že bych ji prozradil Carlislovi. Ale jak by mohla vědět, že jsem jeho syn? Když jsem ji nesl do nemocnice, byla v bezvědomí a jindy jsme se neviděli. Vůbec nechápu její reakci na mě, pro ni neznámého člověka.

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění... 4.kapitola: