Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění...2.kapitola

05.10.2009 (17:00) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3221×

2.kapitola-Lidé se mění, paměť zůstává

Na férovku řečeno, byla jsem už slušně zhulená. Zákazníci přicházeli, odcházeli...

Někteří přišli a nabízeli moc málo peněz, jiní přišli, viděli můj stav a sami raději odešli. A pak tu byla ta třetí skupina-muži, které to prostě neodradilo a i teď obdivovali mou (podle mě neexistující) krásu. K mému podivnému štěstí to byli většinou ti nejbohatší. Nechápala jsem to, za jejich peníze by mohli mít každou, ale nestěžovala jsem si, výdělek to byl slušný.

Udělaly se mi mžiky před očima, rychle jsem začla třepat hlavou. Ou...to neni dobrý! Už bych možná měla brzdit, ale vůbec se mi nechce, tak proč bych to dělala? Jsem takhle spokojená. Takhle se svým vygumovaným mozkem a hnusným tělem. Nechce se mi nic měnit; jednou jsem zkažená, tak ať alespoň pořádně.Pořádně jsem se napila z už několikáté lahve whisky, co sem Chris přitáhl. Byla dobrá, tak jsem si dala víc. A znovu. A ještě jednou...

To už mi ale lahev vypadla z ruky, roztříštila se o zem na miliony střípků, vyděšeně jsem vykřikla, takovým tím vřískotem, který rve uši i srdce a poslední co jsem zahlídla, než mě pohltila nicota, byl Chrisův zděšený obličej, pár pohoršených pohledů kolemjdoucích a otevírající se dveře stříbrného Volva.

Edward:

Neměl jsem co dělat, tak jsem zaparkoval před nějakou hospodou v ulici, kterou jsem projížděl. Jen jsem seděl v autě a poslouchal CD. Přemýšlel jsem tak o životě, že je ke mě krutý. Donutil mě opustit Bellu, lituji toho, ale zase-udělal jsem pro ni to nejlepší, co jsem mohl. Určitě je jí beze mě líp. Možná se dala dohromady s tím Jacobem, přál bych jí to. Teď někdy jí vlastně určitě začíná vysoká. Harvard, Darmouth, možná Yale...? Byla hodně chytrá, určitě se dostanala na nějakou takovou dobrou školu. Je teď někde na koleji s novými přáteli, stejně starými, jako ona. S přáteli, kteří jdou dál, posunují se vpřed, mají budoucnost...Ano, urřitě je šťastná a tak jsem šťastný taky, i když mám zpackaný "život".

Pak jsem si všiml dívky opírajíci se o budovu.Jsem blbec, že já si stěžuju. To k ní byl život krutý. Na první pohled prostitutka. Její oblečení toho vážně moc nezakrývalo, ale zima jí zjevně nebyla. Zahřívala se totiž snad litry alkoholu a THC. Umouněná, utahaná, opilá, zhulená...

Pozoroval jsem ji už nějakou dobu. Občas k ní přišel nějaký chlápek, vytratili se spolu, vrátili se, on zaplatil a odešel. Ona šla postávat dál. Její stav se horšil, ale tak nějak se mi zdálo, že to pro ni není žádná novinka a že tohle zaručeně není poprvé. Byla v tom už, soudě dle chování, zběhlá. I přesto, že byla taková "laciná coura", když to hnusně řeknu, na ní bylo něcofascinujícího. Přál jsem si vědět, co se jí odehrává v hlavě, znát její myšlenky...Já jí nemůžu číst myšlenky!

Railey(Bella):

A do prdele! Já jsem umřela! Co budu dělat, když jsem mrtvá?! Když jsem se probrala byla jsem si jistá dvěmi věcmi:zaprvé, že jsem zemřela a zadruhé, zajisté jsem skončila v pekle, jinak bych neměla pocit, jako by mi někdo do srdce zabodl kudlu se zájmem se v tom srdci šťoural, co nejvíc do hloubky...DOST SADISMU! Teď musím zjistit, co bude dál...Dobře jsem vědla, co jsem za člověka a na peklo jsem se připravovala.Předsatvovala jsem si černou a červenou barvu, čerty, lucifera, rohy vidle oheň, kotle, třeba nějaké mučení a podobně. Ale pípání přístrojů, nemocniční postel v nemocničním pokoji, jehly a hadičky zavedené do těla, pach dezinfekce a krve, až divné ticho, které by jste na ulici v New Yorku v žádném případě nemohli zažít  a jednoho ze sedmera bohů, kteří Vám v životě všechno dali a vzali...Ne, to jsem vážně neočekávala. I když musím uznat, že to bylo daleko větší mučení, než by byla má definice pekla. Mají to dobře promyšlené. Nebyla jsem schopná slova, dokázala jsem tam jen ležet a čučet na Dr. Carlisla Cullena-sklánějícího se nade mnou-jako idiot. Nevím jaký měl k tomu důvod, ale zdálo se mi, že ho mé probuzení potěšilo. Calisle byl prostě dobrý "člověk". On mě totiž teoreticky neznal a já bych vlastně byla ráda, kdyby to tak zůstalo.

,,Dobrý den. Jsem váš oštřující lékař, Carlisle Cullen. Jak se jmenujete?" promlouval na mě tichým milým melodickým hlasem.

,,Jsem Railey Croftová." odpověděla jsem a on to zapsal do mé karty. Nemusela jsem se bát, že mě hlas prozradí. Měla jsem ho mnohem slabší a ochaptělejší, než dřív a ten vzhled prodtě mluvil za vše, nikoho by ani nenapadlo srovnávat mě s Bellou.

,,Věk?" Po pravdě řečeno jsem v duchu začla počítat. Čas pro mě už nějakou dobu nic neznamenal. Nezajímala jsem se kolik mi je, kolikátého je dneska, jaký je měsíc, den, spývalo mi to...zajímala jsem se možná tak, kolik je hodin.

,,Přibližně osmnáct a půl, myslím." řekla jsem zahanbeně na rovinu. Slůvko myslím jsem spíš šeptem zamumlala, ale on to samozdřejmě slyšel. Mírně se nad tím zamračil, ale nechal to být, zapsal to do karty a znovu na mě upíral svůj starostlivý pohled.

,,Bydliště?"

,,Nemám." odpověděla jsem a tvrdě se tomu zasmála. Starostlivý pohled nabral na intenzitě. A jéje, že jsem si radši něco nevymyslela.

,,Zítra budeme dělat testy na drogy a jiné látky." nadhodil významně. Jistě, že to věděl, to mi došlo, ale předstírala jsem blbou, jako že mě se to netýká. Jeho tón se mi nelíbil; znělo to jako by říkal: ,,A to je jenom začátek!"

,,Jak dlouho si mě tu hodláte nechat?" zaptala jsem se, už dopředu nesouhalsně.

,,Můžeš mít otřes mozku, nebo nějaké jiné požkození, musíme tě pořádně vyšetřit...Tak dva měsíce." odpověděl s klidem.

,,Dva měsíce, zbláznil jste se?!" proč bych tu proboha mělabýt?! ,,Jak jsem se sem vůbec dostala?" Ať můžu najít toho, kdo mě sem dotáhl a vlastnoručně ho zabít...

,,Můj syn jel zrovna okolo, viděl tě nehybnou ležet na chodníku a vzal tě za mnou do nemocnice." řekl, hodně pyšně. Za to já jeho syna v myšlenkách vraždila. Doufám, že to nebyl Edward, s ním už nechci mít nikdy nic společnýho.

,,Ten váš syn je tak úžasný." poznamenala ksem jízlivě. Buď ten přímo vyzařující sarkasmus neslyšel a nebo-to je pravděpodobnější-přestíral, že ho neslyšel.

,,Ano, Edward je skvělý hoch. Má dobré srdce." horoval hrdě. Jen ne Edward, jen ne Edward! Bylo by mi jedno, že si nějaký doktor vychvaluje svého synáčka. Ale to by ten doktor nesměl být Carlisle a ten synáček Edward. Mé nejhorší obavy se splnily a mé dočasné štěstí, které mě po odchodu Cullenů navštívilo, pě po jejich návratu začalo dost rychle opouštět. Teď bych si přála, abych už vážně byla mrtvá, klidně někde v pekle, hlavně pryč něj, aby mi nemohl znovu ublížit. Když si představím, že se mě dnes zase dotýkal, jeho ledové paže mě nesly v náručí, jmoje tělo se otíralo o jeho svalnatou hruď, jeho nohy dělaly kroky pro mě, pro mou záchranu...

V téhle nemocnici nehodlám vydržet už ani do zítra, natož dva měsíce. Je čas naplánovat útěk!

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem upír, Edwarde; lidé se mění...2.kapitola: