Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejhezčí sen a nejhorší můra - 6. kapitola (Dlouhý den, dlouhá noc)

08.09.2009 (15:30) • Adell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1103×

. Dlouhý den, dlouhá noc

Slyšela jsem jak dole zavrzli dveře.

„Děcka jsem doma!“ oznámil mi hlas. Podívala jsem se na hodiny na psacím stole. Svítilo tam 18:45. Usnula jsem. Vyškrábala jsem se z postele a rozsvítila. V tom se otevřeli dveře a vstoupila Elisabeth.

„Tak jak ses měla?“ zeptala se mě mezi dveřma. Nevěděla jsem co mám odpovědět.

„Dobře.“ Ale můj hlas nezněl tak jak jsem chtěla.

„Dobře?“ ujišťovala se.

„Jo, úplně super škola.“ Snažila jsem se do hlasu dát co největší nadšení, stejně jsem jí nepřesvědčila.

„Tak jo. Za chvíli je večeře, bude Čína,“ řekla nadšeně „Kdybys cokoli chtěla řekni.“ Připomněla mi a odešla.

Převlékla jsem se ze školní uniformy do svých oblíbených šatů a sešla jsem dolů na večeři.

Všichni už byli doma a všichni se mě pořád na něco vyptávali. Byla jsem moc ráda, když jsem konečně dojedla.

„Můžu si zavolat?“ zeptala jsem se Elisabeth, která myla nádobí.

„Samozřejmě, chovej se jako doma. A klidně si vezmi telefon do svého pokoje.“ Navrhla mi laskavým hlasem.

A taky jsem to udělala, vzala jsem si telefon a vytočila velmi známé číslo ke Katty domů.

„Dobrý den, dovolali jsem se do domu paní a pana Benešových, přejete si?“ ozvalo se z druhého konce sluchátka. Byla to slečna Wilsgonová, která je taková hospodyňka v jejich domě. Slečna Wilsgonová mě měla moc ráda, protože jsem ke Katty chodila skoro pořád. Byla to stará dáma s bílými vlasy a mnoha vrásky, pracovala tam skoro 40 let.

„Dobrý den, tady Andělka Colinová, můžu mluvit s Katty?“ byl to hezký pocit mluvit zase česky.

„Ahoj, drahoušku,“ řekla nadšeně, ale hned zesmutnila. „Víš Andělko, Katka s tebou mluvit nesmí .“ Nesmí? Co je to za blbost-? Začala jsem panikařit.

„Nesmí? Stalo se jí něco? Pane bože co je sní?“ Panikařila jsem dokud mě slečna Wilsgonová nezastavila.

„Klid, nic jí není, jen jí zakázaly s tebou mluvit, ani já s tebou nesmím mluvit.“ Hlas se jí trochu zatřásl, ale hned se uklidnila.

„Proč?“ Nechápala jsem vůbec nic, bylo mi z toho hrozně blbě.

„Řeknu ti to na rovinu: Dneska ráno zatkli tvého tátu.“ Ještě pořád mi to nedocházelo.

„Kdo?“

„Policie, je obviněn ze zpronevěry.“ Řekla smutným hlasem. „Je mi to moc líto Andělko.“ Dodala.

„Děkuji-Nashledanou-.“ Dostala jsem ze sebe a zavěsila. Nějak mi nefungoval mozek, než se tahle informace dostala do mozku mohlo to trvat asi deset minut. Věděla jsem proč se mnou Katty nesmí mluvit – byla z bohatší rodiny, kde převládala tradice. Původně totiž měla Katty jít do soukromé školy, soukromé dívčí školy.

Než jsem si uvědomila co dělám měla jsem sluchátko u ucha a chystala jsem se promluvit.

„Prosim?“ Ozval se unavený, přepracovaný a nejvíc smutný hlas – hlas mé mámy, teda nevlastní. Byla tak hrozně vyřízená.

„Ahoj mami.“ Byla jsem na ni ještě trochu naštvaná, ale to teď šlo pryč. Místo toho přišel strach, strach jestli to co říkala slečna Wilsgonová je pravda.

„Ahoj, zlatíčko, jsi hodná, že voláš, ale teď se to opravdu nehodí. Budeš tak hodná a zavoláš zítra ráno?“ Ptala se mě máma. Ani jsem o tom nepřemýšlela, byla pro mě samozřejmost říct:

„Ne mami to nejde. Řekneš mi to sama nebo to mám páčit?“ Zeptala jsem se nemilosrdně, máma si jen povzdychla, protože moc dobře věděla o čem mluvím, ale chtěla zatloukat.

„Adie, nemluv na mě tímhle tónem, to že jsem od tebe 1000 kilometrů, neznamená, že si budeš vyskakovat a budeš drzá.“ Chtěla být přísná, ale nijak se jí to nevedlo, zněla unaveně a smutně.

„Mami, já nejsem drzá, ale jestli mi neřekneš co se doma děje, nemám problém zavolat slečně Wilsgonové nebo komukoliv jinýmu.“ Chtěla jsem to slyšet od ní, ale nic.

„Jsi můj Anděl, Adie, ale nechce se mi o tom mluvit, víš? Běž se vykoupat a udělat si domácí úkoly, já potom zavolám-“

„Ale mami:“ nemělo to smysl už jsem mluvila do prázdného sluchátka.

Udělala jsem to co mi řekla. Nechtělo se mi mluvit a se slečnou Wilsgonovou ani s nikým jiným. Vzala jsem si ručník a svoje oblíbený pyžamo.

Do koupelny jsem ještě nemohla, byl tam Michael. Poznala jsem ho podle hlasu – zase si povídal.

„Michaeli pohni, nejsi tady sám.“ Setřela jsem ho.

„What?“ Co? Co, to povídal? Byla jsem tak vyvedená z míry, že jsem zapomněla na angličtinu a navíc jsem mu vůbec nerozuměla. To on mě asi taky ne.

Trvalo mě asi deset minut než jsem vymyslela plynulou větu v angličtině, protože jsem se nedokázala přeladit. Normálně bych to měla ani ne za půl minuty.

„Pust mě tam.“ Prosila jsem ho.

„Jasně, ještě mi to vysvětlíš.“Zamumlal a hupem vyšel z koupelny.

Když jsem vešla do pokoje, akorát začal zvonit telefon, honem jsem ho zvedla. A čekala jsem až začne máma mluvit.

„Dobrý den, omlouvám se vám, že volám mimo pracovní dobu, ale chtěl jsem se zeptat jestli byste si mohla vzít zítra noční místo ranní?“ takový vtěrný hlas jsem snad ještě neslyšela.

„Promiňte, komu voláte?“ zeptala jsem se jak nejpříjemněji jsem uměla.

„Paní Elisabeth Quinovou.“

„Tak chvíli prosím počkejte, hned vám jí dám.“ Měli doma takový ten přepojovací telefon, jako jsou ve filmech. Zakryla jsem sluchátko a křikla dolů na Elisabeth: „Eli, máš hovor, nějaký pán z práce.“

„Díky.“ Ozvalo se ze zdola.

Tohle byl omyl, teda alespoň pro mě. Odložila jsem telefon a začala jsem se hrabat ve velké krabici, kterou jsem měla pod postelí. Měla jsem tam svoje nejoblíbenější knížky, který jsem si vzala z domu. Vytáhla jsem (sice po dlouhém rozvažování) velmi smutnou úzkou knížečku – Dva týdny s královnou.

Přečetla jsem asi jen padesát stránek, když zase pronikavě zazvonil  telefon na mé posteli.

„Prosim?“ Optala jsem se pro případ, že by to byl někdo jiný.

„Ahoj, tady Anička:“ – moje mladší sestra.

„Ahoj, tak ráda tě slyším, ale potřebuju mluvit teď spíš s mamkou než s tebou.“

„No, mamka akorát odešla, a mě napadlo, že bys chtěla vědět co se děje doma. Nejsem z toho zrovna nadšená, ale děje se to.“

„Hele, mohla bys být tak hodná a říct mi to?“ Můj hlas zněl přísněji a nadřazeněji, ale taky jsem se pořádně bála co mi řekne.

„No, mamka odešla navštívit tátu. On je ve vězení, ale nějaký předběžný, všechno se ještě vyšetřuje. Víš, oni- policie- dneska ráno přišli k nám a řekli, že tátu musí odvést, protože je podezřelej ze zpronevěry. Víc nevim ani já. Jenom to, že mamka pořád brečí a já se starám o Toníka, a představ si, že jsem dneska nebyla ani ve škole.“ Sypala to ze sebe jako, když se sype mouka, byla taky vyděšená.

„Dobře Ani, a co Toník? Spí?“

„Ne, teď ho jdu uložit. Já ti ho dám.“

Předala telefon svému malému bráškovi, a pak si ho ještě vzala a hodinu jsme mluvily. Takže jsem šla spát až okolo půl jedenácté. Přehrávala jsem si dnešek pořád dokola a taky jsem přemýšlela jestli bych se neměla vrátit domů. Možná jsem měla…

***

Vzbudila jsem se příliš brzo nebo spíš pozdě, byla černočerná tma. Vyklopýtala jsem z postele a rozsvítila lampičku na stole. Rozhodla jsem se, že se půjdu napít, protože mi hrozně třeštila hlava. Došla jsem ke schodišti, viděla jsem otevřené dveře do ložnice, tak nechala zhasnuto. Byla jsem ještě rozespalá a tak jsem se držela zábradlí.

Moje noha narazila na něco měkkého a hebkého, ale velmi pevného. Sklouzla potom jako nůž po másle utrhla mi ruku ze zábradlí. Moje druhá noha se zapřela aby mě udržela před pádem, ale neudržela mě. Neskutečně dlouho jsem padala do zadu a z mých úst nečekaně zazněl výkřik. Práskla jsem hlavou do schodu a skutálela jsem se.

Jen tak jsem ležela na zemi. Všechno mě bolelo, hlava mi třeštila tisíckrát víc, píchalo mě v hrudi – nemohla jsem se nadechnout, prostě všechno, bylo mi blbě a pomalu mě stahovala temnota. Slyšela jsem už jen přidušené výkřiky a křičící hlasy.

Autor: Adell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejhezčí sen a nejhorší můra - 6. kapitola (Dlouhý den, dlouhá noc):