Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejhezčí sen a nejhorší můra - 5. kapitola (Skupinka)

07.09.2009 (16:30) • Adell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1008×

5. Skupinka

„Dobrý den…“ řekla jsem, když mě Michael s Lukem zavedli do přijímací kanceláře. Pozdravila jsem tak nádhernou mladou hnědovlásku, která seděla za pultem. Tahle škola byla obrovská, ne jako ty u nás. Čekalo tady spoustu žáků.

„Ahoj,“ pozdravila mě ta paní, no spíš slečna za pultem „promiň, ale musíš počkat, až na konci té řady,“ řady, tak dlouhé, že tu budu čekat asi dvě hodiny. „Kdo jsi?“ znovu mi položila otázku.

„Já jsem Adie Colin. Přistěhovala jsem se a mám tu začít chodit do školy-“ utla mě: „Aha, takže nová, to jsi dneska už asi pátá. Nový mají přednost,“ To mě příjemně potěšilo, ale pátá jen za dnešek? To je dost hrozný! „Nevím proč nemůžou chodit úplně na začátku roku, je s tím jen papírování.“ Mumlala  si pro sebe potichu. „Pojď sem, nemůžu ztrácet čas, tady máš rozvrh mapku, a tak,“ Ale podávala mi další a další papíry, o kterých mi nic neřekla.. „ No a kdybys něco potřebovala… řekni nějakýmu žákovi, oni ti pomůžou, ahoj!“ Znělo to trochu jinak a tak jsem si to přeložila: Běž mám moc práce a navíc  se mi moc nelíbíš, nebudeš moc dobrá žákyně... Ale já jsem byla slušně vychovaná, tak jsem odpověděla: „Nashle!“ Chtěla jsem to říct trochu líp, ale nějak jsem to nedokázala.

Moje první hodina byla angličtina, než jsem našla učebnu zvonilo. Byla to učebna č. 1188, skoro na konci pozemku, ale to neznamenalo, že je poslední na rozvrhu jsem měla čísla jako 8963, 9845, a tak.

Zaťukala jsem na dveře, které měly být správné na angličtinu.

„Dále.“ ozvalo se z druhé strany. Vstoupila jsem, ani jsem se nepodívala po třídě a upalovala k učitelskému stolku.

„Dobrý den, já jsem Adie Colin, jsem tu nová.“ Mluvila jsem potichu, tak, že to mohl slyšet jedině ten učitel.

„Ahoj Adie, podívám se jestli tě mám na seznamu. Nech mi tady nějaký ty papíry a běž si sednout, tam do poslední lavice úplně nalevo, zatím tam budeš sama.“ Naváděla mě prstem. Byl velmi příjemný, ani nepředstavoval, což bylo dobře.

Celou hodinu povídal o anglické literatuře, kterou jsme měli začít probírat. Tak rychle to uteklo, že za chviličku zvonilo.

„Adie, mohla bys na slovíčko?“ zeptal se mě učitel, když skončila hodina. Zabalila jsem si a šla k němu.

„Zajímalo by mě co máš přečtené z anglické literatury.“ No, ano jak jinak…

„No, pane učiteli, mám pár knížek Wilsonové, Agathu Christie, Anthony Horowitz, Tolkien…“ A takle jsem pokračovala dál, tyhle knížky mi doporučila moje bývalá angčtinářka.

„Tak to jste toho četla opravdu dost, tolik jsem ani nezadával našim žákům.“ To mě příjemně  potěšilo. Když jsem sem měla odcestovat musela jsem být naučená, ne jen, že jsem musela umět angličtinu, ale mýt natčetné knihy, a podobné věci.

Chodila jsem po chodbách a hledala další učebny. Asi po páté hodině jsem hledala učebnu fyziky, hledala jsem ji už dobrých pět minut… Na chodbě jsem uviděla Jess v záplavě studentů.

„Ahoj, Jess.“ Vybalila jsem na když procházela okolo mě. „Mohla bys mi prosim, prosím tě říct, kde najdu učebnu fyziky?“Podívala se na mě jako kdyby mě nikdy neviděla.

„Jess, ty jí znáš?!“ zeptala se pohrdavě rudovláska po Jessičině levici. Mluvila hlasitěji než ostatní holky z jejich kroužku, proto jsem ji slyšela. I když to byla rudovláska, byla krásná. Měla krásně vytvarované tělo, zelené oči, žádné pihy. Zaryla se do mě pohledem, uvědomila jsem si, že teď má Jess odpovědět a napjatě jsem čekala.

„Ne, vy snad jo?!“ odpověděla stejně pohrdavým hlasem jako ta zrzka. Čekala jsem tuhle odpověď, ale přesto jsem byla překvapená.

Začala jsem si v hlavě přebírat její slova, i pro mě měla skrytý význam: „Doma budeme klidně nejlepší kamarádky, ale ve škole tě neznám.“

Zazvonilo začala jsem pobíhat po  chodbě, ale nijak to nepomáhalo. Opřela jsem se o zeď, s mou orientací bych dorazila na úplně jiný konec školy, nezáleželo na to, jestli použiju mapu nebo ne, stejně se ztratím. Achjo!!

Uslyšela jsem kroky, nehodlala jsem dostat poznámku hned první den, tak jsem se schovala za stěnu. Školník prošel okolo mě ani se mě nevšml.

Všiml, zakřikla jsem to. Vrátil se k mé zdi a pozorně si mě prohlížel.

„Ahoj, co tu děláš?“ měl velmi příjemný hlas. Postavila jsem se a odpověděla mu.

„Dobrý den, já jsem se ztratila a kdybych začala hledat pořádně ztratím se ještě víc.“ Můj hlas oproti jeho zněl nezvučně, slabě, bázlivě. Bála jsem se, to jsem si musela přiznat.

„No, a jak se jmenuješ? A co máš teď za hodinu? Já tě tam zavedu.“ Byl mi velmi sympatický.

„Já jsem Adie Colin a jsem tu nová. Mám hodinu fyziky.“ Hlas už jsem měla silnější a hezčí.

„Dobře, tak pojď, je to daleko.“ Řekl pořád tak příjemným hlasem.

***

Oběd byl v pohodě - nikdo si mě nevšímal. Školník byl tak hodný a po celou cestu mi vykládal o své rodině, pak učitelce vysvětlil mojí situaci, a vše bylo v pohodě.

Luk s Michaelem na mě mávali už z dálky, tak jsem si šla sednout za nimi.

„Tak co první den školy?“ zeptal se mě Michael.

„V pohodě, v každé třídě je to stejné.“ Pomlčela jsem o tom, jak vždycky trpím, když vstoupím do třídy.

„Je tu ale docela dost tříd, to ti neva?“ zeptal se Luk.

„Jo, je to docela problém.“ Nepřiznávala jsem se ke spoustě věcí v tomto hovoru, který trval do prvního zazvonění.

Teď jsem měla jen španělštinu a potom francouzštinu. Na španělštinu mě zavedli kluci a učebna francouzštiny byla hned vedle.

***

Domů jsem dorazila okolo třetí. Michael byl už dvě hodiny doma u počítače. Jessica přijela školním autobusem se mnou.

Snažila jsem se rychle dojít do svého pokoje, abych s ní nemusela mluvit, ale dohnala mě.

„Promiň, ale jinak to opravdu nejde.“ Řekla.

„Jen jedno: proč?“

„Ty to nechceš slyšet.“ Zašeptala zahanbeně a sklopila oči. Měla pravdu nechtěla jsem to slyšet, vždyť byla to taková blbost. Ne, blbost to nebyla, hrozně mi na tom záleželo.

„Řekni to.“ Vyzvala jsem ji. Věděla jsem, že to uslyší Michael a poví to Eli a Jeamsovi. A já chtěla, aby jí vynadali.

„Ne, nikdy. Ty víš, že bych dostala. Podívej, mám tě ráda, ale tyhle pravidla platí i pro Michaela.“ Už jsem jí nechtěla poslouchat, došla jsem do pokoje a pořádně jsem třískla dveřma.

Tašku jsem hodila na zem a skočila jsem do postele. Vzlykala jsem do polštáře.

Věděla jsem proč mě nepozdravila ve škole. Vždy když jsem se podívala do zrcadla, zděsila jsem se. Měla jsem husté, černé vlasy dole s kudrlinkami, až po pas, hrozné blankytně svítící oči, ty jsem měla po Elisabeth, která nosila kontaktní čočky, aby to nebylo poznat, a hrozně bílou pleť, jako nějaké podvyživené dítě. Nebyla jsem tlustá, ale taková jiná než ostatní holky.

Autor: Adell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejhezčí sen a nejhorší můra - 5. kapitola (Skupinka):