Tak je tu další kapitola. Dával jsem jí napřed číst kamarádce a byla dost zdešená. Pořád se mě ptala, jestli je to pravda. Tak mi do komentářů pls napište co si o tom myslíte vy =D.
06.07.2009 (13:30) • Adell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1169×
3. Tohle a rodina???
Laskavá letuška mě zavedla k rodině, která stála opodál. Nebyla to tak velká rodina jako moje: táta, maminka, asi 14-tiletá holka a menší chlapec, všichni byli černé pleti. Když jsem k nim přišla začalo představování, jako první se toho ujmul otec (hlava rodiny =D). Hovořil samozřejmě plynulou angličtinou.
„Jsem James, ale můžeš mi říkat strejdo,“ Ne, to asi ne, zůstanu u Jamese. „tohle je Elisabeth, moje žena, té můžeš říkat teto, tohle Jessica,“ s těmi si budu rozumět už to vidím. „a tohle je můj syn, Michael.“ Řekl pyšně a ukončil tak výčet své rodiny. Tak teď byla řada na mě.
„Já jsem Adie,“ nechtěla jsem zmiňovat svoje celé jméno. Se všemi jsem si potřásla rukou.
„Tak myslí, že půjdeme…“ řekl James. A všichni se otočili a šli.
„Ty jsi tedy Adie, kolik ti je?“ zeptala se mě Jessica, její rodiče se očividně ptát nemuseli asi měli informace od mých.
„Teď mi bylo 13. A tobě?“
„14, příští měsíc. A co děláš… jako koníčky a tak?“ vyptávala se zvědavě.
„Tak chodím do školy,“ nepatrně se zasmála a já s ní „starám se o sourozence, plavu, a tak. A ty?“ začínala jsem mít pocit, že já se budu ptát jen , A ty?,.
„ No tak nějak stejně. Ty máš sourozence?“
„ Ano, mám. 9-tiletou sestru Ann a 2-letého bratra Toníčka.“ Toníkovo jméno jsem nevěděla jak přeložit a tak jsem to nechala tak, koukala na mě jako na blba. Tak jsem to rychle zamluvila: „Jak ti to jde ve škole?“ konečně jsem se neptala ,A ty?,. Naše konverzace probíhala celou cestu v autě a připojil se k nám i Michael.
James mi pomohl vynést kufr do patra a laskavá Elisabeth mi ukázala můj pokoj. Byl krásný dlouhá postel s oranžovým povlečením, a stejnou barvou bylo i vymalováno. Oranžová a zelená byly mé oblíbené barvy. V rohu stál psací stůl s počítačem a kousek od stolu bylo okno. Vybalila jsem si a spěchal jsem dolů na večeři.
„Dobrou chuť.“ Popřáli jsme si a všichni u stolu začali jíst. Byl hovězí vývar s nudličkami, byl moc dobrý. Polévku jsem skoro hltala jaký jsem měla hlad. Pak jsem poděkovala Eli za skvělou večeři a zeptala se jí jestli nechce pomoct.
„Ne zlato, běž se umýt než ti tam vleze Michael.“ Usmála se na mě.
Už jsem byla umytá, ale zapomněla jsem si kartáček a pastu. Kuchyně byla cestou do koupelny, a tak jsem se ani nedivila, když jsem zaslechla rozhovor mezi Eli a Jamesem.
„Je krásná a jak vyrostla.“ Povídala akorát Elisabeth. Zastavila jsem se, nebyla jsem žádný šmírák, ale myslela jsem si, že mluvili o mě.
„Mili je hodná, že nám ji půjčila alespoň na chvíli.“ Mili?? Tak říkal mamce jenom táta.
„Pamatuješ si jak nám v nemocnici řekli, že trpí zvláštní nevážnou chorobou – úbytkem pigmentu? Byla tak malá a tak rozkošná, ale nemohli jsme si ji nechat, vždyť to víš. I to jméno jsem jí daly Andělka, Adie. Mili měla moc velkou radost.“ James to říkal s takovou pýchou a úctou. Už jsem to nevydržela a proplížila jsem se rychle, tiše do koupelny.
Po tvářích se mi koulely tiché slzy smutku, ani jsem se nesnažila je zadržet. Jak mi to mohli udělat? Moji pravý biologický rodiče žili někde v Anglii. A teď mě za nimi vědomě pošlou, jak je mohli???
Michael pořád bušil na dveře a říkal, že mám vylézt nebo ty dveře vyrazí. Utřela jsem si slzy a rychle odešla do pokoje. V pokoji jsem nechala slzy aby mi zamokřily obličej. Uslyšela jsem tiché zaklepání na dveře.
„Můžu dál?“ byla to Elisabeth. Rychle jsem si utřela slzy.
„Jistě.“ Ale můj hlas nezněl tak jak jsem chtěla. Elisabeth vešla.
„Ty jsi nás slyšela, že jo?“ řekla smutným hlasem.
„Jo to slyšela.“
„Povím ti jak to bylo. Mili a James se měli moc rádi, chodili spolu a měli se brát. Pak se objevil John Colin, tvůj otčím a já. Také jsme byli nerozlučný pár, ale nějak se to zvrtlo a vyměnili jsem se. Vystřídali jsme se a nikomu to nevadilo. Uběhlo pár měsíců a Mili zjistila, že nemůže mít děti. Já jsem v té době byla těhotná, ale miminko jsem si nemohla dovolit, byla jsem mladá a rodiče by mě za to nesnášeli. Po společné dohodě jsme se dohodli, že miminko donosím a dám ho Johnovi a Mili. Ti potom odjeli do Čech, čekali až budeš starší, že ti to poví. Každý rok i několikrát nám posílali tvoje fotky. Nestihli ti říct včas, že nejsou tvoji rodiče, protože součást dohody byla, že se s tebou uvidíme až ti bude 13.“ Dokončila svou řeč a odešla se slovy: „Miluji tě, i když si myslíš, že se neznáme. Spi sladce.“ Ale já jsem měla spoustu nevyslovených otázek. Zase mě tu nechala, jako máma.
Autor: Adell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nejhezčí sen a nejhorší můra - 3. kapitola (Tohle a rodina???):
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!