Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaná láska - 7. kapitola - Patrick

14.04.2009 (12:06) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2711×

** Před rokem **

„Mamííí, mamííí?" volala sem na mámu a nikdo se mi neozýval. Kde zase vězí?

„Mamííí, já už musím, jdu za Patrickem, přijdu pozdě, jestli se mi neozveš!" křičela jsem ze dveří do našeho domu.

„Jo, slyším tě, Lillo, utíkej ať teda nepřijdeš pozdě, ale vrať se brzy, jasné?" ozvala se mi konečně máma.

„No jooo, tak ahoj," a poslala sem směrem k ní, když už stála na schodech, vzdušnou pusu. Co je to brzy, zasmála jsem se, myslí tím, ať nepřijdu někdy v 5 ráno. Moje máma... Jedním slovem úžasná a dokonalá. Jsem jí vzhledem hodně podobná. Nikdy jsem nepotkala člověka jako je ona. Je tak strašně hodná a tu moji šílenou lásku s Patrickem toleruje. Opravdu je to bláznivé, ale já si i ve svých 17 nedokážu představit, že bych v životě měla být ještě s někým jiným! Jsme spolu už rok, už patří do naší rodiny a já do jeho. A máma, ta to toleruje ze všech nejvíc. Chápe, že chci být pořád s ním, že už ho mám jako svého manžela, že je pro mě všechno na světě... Máma taky někoho takového měla. Že by tátu? Nevím. Už abych byla u mého Patricka! Je tak dokonalý. Poznali jsme se, když se sem přistěhoval. Skamarádila jsem se s jeho sestrou Monicou. Je to má nejlepší kamarádka, ale od doby, co jsem s Patrickem, už to není tak úplné jako to bylo... Ale přeje nám to. Utěšuje mě, když se pohádame, ale to moc často není, naštěstí. Jsme tak sehraní. Mám pocit jako bychom byli dílky puzzle navazující přesně na sebe. Spřízněné duše. Přijedu k jejich domu a on už čeká venku. Pokaždé, když ho vidím zastaví se mi srdce... je tak překrásný. Má nádherné modré oči, ve kterých bych se mohla utopit pokaždé, když se do nich podívám, blonďaté vlasy trošku nagelované a má piercing v obočí. Je prostě k sežrání. Dneska měl na sobě džíny a oblíbenou bílou košili, kterou měl trochu rozeplou a já tak viděla jeho vypracovanou hruď. Tak mu to sluší! Já na sobě měla džínovou minisukni, žluté tričko na ramínka a v culíku bílý šátek.

„Ahoj zlatíčko, dneska ti to moc sluší," řekl a dal mi pusu za ucho... Teda ten ví, jak člověka úplně odzbrojit...

„Dýchej," pošeptal mi sladkým hlasem do ucha.

„Ahoj Patricku,"obejmula jsem ho, „ani jsem se nemohla dočkat, tak kam dnes vyrážíme?" zeptala jsem se. Patrick měl pro mě dnes překvapení. Je totiž den našeho výročí.

„Tak nasedej." Ukázal na své nablýskané auto a krásně se usmál. Sedli jsme do auta a jeli... Cestou jsme si vykládali a smáli se jako vždy až najednou zastavil.

„Vystupovat, beruško," řekl a políbil mě. Vždy když jsem s ním, cítím se jako v sedmém nebi. Je jako anděl. Jsem do něj hrozně zamilovaná!

„A už mi prozradíš, kdeže to jsme?" usmála jsem se na něj a hodila očkem, aby se chytil na návnadu.

„Ty jedna... nesváděj mě," řekl, ale stejně mě vášnivě políbil. Líbali jsme se jakoby jsme už nikdy víc nemohli. Dávali jsme do polibku všechno...

„Lillianko, co to na mě zase kuješ? Nejde ti totiž odolat," řekl a políbil mě na kliční kost u ramínka trička. Stydlivě jsem se usmála. Toužila jsem po něm každým dnem víc... Chtěla jsem ho tak moc.

„Já nic, to ty mě tu tak líbáš," popíchla jsem ho. Přiblížila jsem se k jeho tváři a jazykem obkreslila tvar jeho rtů. Vydechl...

„Ty jsi ale potvůrka," zašeptal chraplavým hlasem. „Pojď, radši už půjdeme," řekl, letmo mě políbil, vystoupil z auta a zachvíli byl u mých dveří a otvíral mi je. Galantní, řekl by si každý, jenže on byl takový pořád. Znamená pro mě celý svět. Vystoupila jsem z auta. Do teď jsem se vůbec nedívala, kam to jedeme. Musela jsem se pořád dívat na něj. Chvíli jsme šli a když jsem se rozhlédla, tak jsem spatřila krásu světa...

Kousek jsme popošli a stáli jsme na vyhlídce, pod námi se rozprostírala propast a nad námi už byly hvězdy. Ani jsem si nevšimla, že se tak setmělo. Skály okolo byly hnědočervené. Ano, viděla jsem barvu, protože na vyhlídce byly lampy. Dole v propadlině blikala malá světýlka... Pořádně jsem se na ně soustředila a najednou jsem to uviděla. Byl to nápis. Ze světel bylo poskládané „Miluji Tě!". Zatajila jsem dech a otočila jsem se na Patricka.

„Jak?" vydechla jsem jen.

„To víš, musíš mít známosti," usmál se a políbil mě na čelo. Objala jsem ho a zašeptala mu do hrudi:

„Ani netušíš, jak já miluju tebe, Patricku..." Objal mě ještě víc než předtím. Líbal mě do vlasů.

„Počkej tady," zašeptal. Sedla jsem si na kámen a čekala na něj, věděla jsem, že auto je blízko a neměla jsem vůbec strach. Zachvíli byl zpátky s dekou. Rozložil ji na kousek trávy, která byla opodál. Takže světlo z lampy už k nám tak nedoléhalo. Osvicoval nás měsíc a hvězdy...

„To je nádhera," zašeptala jsem, když jsme leželi v objetí na dece.

„Viď, doufal jsem, že se ti to bude líbit," řekl. Zvedla jsem hlavu, abych ho políbila. Líbali jsme se s láskou, ale i vášní. Najednou jsem se ocitla na zádech já, ne on. Skláněl se nade mnou a líbal mě. Na rtech, na šíji, na klíční kosti. Ucítila jsem jeho ruku na mém břiše pod tričkem. Nechala jsem ho, tolik jsem po tom, aby se mě dotýkal, toužila. Zajela jsem svou rukou pod jeho košili a nahmatala jeho vypracovanou hruď. Takhle to pokračovalo asi deset minut, když se odpojil.

„Lillian," řekl zase tím chraplavým, zastřeným hlasem, „miluju tě," zašeptal mi do ucha a políbil mě na krk.

„I já tebe," pošeptala jsem mu zpátky. Pořád jsme se k sobě tulili. Chtěla jsem se znovu pustit do vášnivého líbání, ale vypadal, že nad něčím přemýšlí, jakoby se o mě bál.

„Patricku, jestli se bojíš, že no... že," nemohla jsem ze sebe dostat slova, která jsem chtěla říct.

„No já jen, že já jsem při-" Z ničeho nic dal svůj prst na mé rty.

„To po mně vůbec netouží tolik jako já po něm?" projelo mi hlavou.

„Lillo, tady ne. Sice vím, jak je to tu krásné, ale ještě počkáme. Co ty na to?" a zadíval se těma svýma modrýma očima tak, že jsem zase měla pocit, že se v nich utopím, jako vždy...

„Jestli to tak chceš..." řekla jsem smutněji. Uchechtl se. „Čemu se tu směješ?" vyjela jsem na něj.

„Já jen, jak jsi sladká, když jsi nedočkavá," zazubil se na mě a já se musela pousmát.

„Ty jeden ďáble, mě tu svedeš a pak mě nechceš," vstala jsem a vyplázla na něj jazyk. Dívala jsem se na něj pohoršeným výrazem. Vyprskl smíchy. „Co je tu zase k smíchu?" začínal mě štvát.

„Zase se sladce zlobíš, lásko, to tvé pokřivené obočí. Je tak roztomilé," a opět se zazubil, najednou vstal a objal mě. „Lásko, jsi to nejkrásnější a nejbáječnější, co mě kdy potkalo, nemůžu tě jen tak znehodnotit," zasmál se. Přidala jsem se k němu a řekla:

„Jsi blázen, Patricku, však počkej ono to na tebe jednou přijde a já tě odmítnu," vymrštila jsem se z jeho náruče a vyplázla na něj jazyk. Usmál se, přiběhl ke mně a chytil mě za ruku. Šli jsme zpátky k autu.

„Byl to překrásný výlet," poznamenala jsem a dala mu pusu na hřbet ruky, kterou jsem držela v té své.

„Jsem rád, že se ti to líbilo, to byl účel," odpověděl mi a mile se na mě usmál. „Kdyby tohle prožíval někdo jiný, jistě by pochopil, proč ho tak miluju a proč nikoho jiného nebudu milovat víc," pomyslela jsem si a my nasedli do auta...

Předchozí kapitola

Další kapitola

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná láska - 7. kapitola - Patrick: