Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaná láska - 20. kapitola - Co se stalo potom

18.08.2009 (18:30) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2653×

první písnička

Lillian:

Vždy jsem si myslela, že až budu umírat, když mi smrt bude tak blízko, promítnou se mi před očima všechny krásné chvíle, co jsem zažila. Nebylo tomu tak… Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama, cítila jsem, jak padám, slyšela jsem křik mé matky, ale i přes to se mi před očima nic nezjevovalo. Zachytila jsem pohled Edwarda, když mě viděl padat z té skály dolů. Cítila jsem, jak okolo mě proudí vzduch a mé myšlenky se točily okolo smrti… Zemřu tedy dnes?

Ucítila jsem ostrou ránu do mé ruky. Větev… jedna, druhá… postupně mě další a další větve bičovaly do každého místa na těle. Vnímala jsem tu bolest, myslela jsem, že přichází smrt, ale pořád žádné obrazy… Nic, jen údery do mého těla a mé slabé výkřiky. Už musel být konec, padám už příliš dlouho. Zrak mi sklouzl pod sebe… Zbývalo posledních pár metrů a já budu mrtvá. Navždy… Už nikdy neuvidím maminku, Edwarda, otce ani mé sourozence. Nikoho z nich, ale jednoho přeci jen spatřím. Shledám se s Patrickem, ale přesto z toho nemám takovou radost, protože mám pocit, že jsem ho zradila a taky protože vím, že Edwarda jsem milovala a miluji více.

Najednou se pode mnou něco mihlo. Zbývaly asi poslední dva metry, všechno se to muselo dít hrozně rychle, ale pro mě byla vteřina jako minuta. Naposled jsem zaostřila a viděla, jak padám na velkého šedo-rudo-hnědého vlka… A pak se vynořil obraz… První a zřejmě i poslední…

**

„Ťatii, já se či vožiiiť, plošímmm.“ Naléhala ještě malým, nezkušeným jazýčkem malá holčička. Byla moc krásná, měla dlouhé hnědé vlasy a hnědozelené oči, za ručku držela další holčičku. Ta byla proti ní tmavší, měla černé vlasy a temně hnědé oči. Usmívaly se obě na mladého muže.

„Neee, teď taťka veze mě!“ Okřikl je malý kluk a utíkal za nimi. Procpal se před ty dvě malé holčičky a omotal se mladému muži okolo nohy. Poté k nim přišla s nádherným a tak přívětivým úsměvem mladá žena. Láskyplně se usmála na všechny své děti a řekla:

„Na všechny přijde řada, pokud tátu přemluvíte.“ Obdarovala úsměvem také toho mladého muže.

„Mammíí, ale Lájen mě pledbehl.“ Pro někoho nesrozumitelné žvatlání malého dítěte, ale ona mladá žena, matka dětí věděla, co chce dívka říct.

„Lillian má pravdu, Rayene, pusť tátu a nech ať se teď sveze ona,“ řekla malému chlapci, který se nezatvářil příliš nadšeně, ale maminku poslechl. „Potom půjde Clara a bude řada i na tobě, neboj,“ povzbudila ho a pohladila po vlasech. Děvčátko přistoupilo blíže k otci a ten ji vzal do náruče.

„Chceš, aby z táty byl zase vlčák na hraní viď?“ pošeptal jí.

**

A já se zvonivě zasmála, táta mě dal na zem a najednou z něj byl podobný vlk jakého jsem viděla teď, až na ty šedé skvrny… Tohle bylo to poslední, co jsem viděla před očima… Ne Edwarda, ne Patricka, ale sebe a svou rodinu, tak jak si ji sama už nepamatuji… A hlavně jsem viděla, jak pode mnou leží můj táta. Pak už jen dopad, nebylo to tak tvrdé přesto mnou projela ostrá bolest a slyšela jsem tátovo hlasité zavytí.

Jacob:

Něco se tam děje cítím to… Nemůžu tu přece jen tak trčet. Rozběhl jsem se lesem, ale po chvíli jsem byl unavený.  V lidské podobě se tam dostanu, kdo ví kdy, pomyslel jsem si a rozhodl se, že zkusím něco, co jsem neudělal asi posledních 15 let… Naposledy, když jsem vozil děti… Pousmál jsem se nad tou vzpomínkou a soustředil se už jen na proměnu. Nakonec to vyšlo a já se po dlouhé době ocitl opět v kůži vlka, pokrývala mě srst, ale cítíl jsem sám na sobě, že už jsem starší. Zastavil jsem své přemýšlení a rozběhl se nahoru. Najednou jsem uslyšel:

„Néé, Edwarde, nééééééééééééééé…“ Byl to křik Belly, rozběhl jsem se tím směrem, ale něco mi říkalo ať neutíkám nahoru, ale jen do strany. A pak jsem uslyšel i ty vzlyky a sténání mé Lillian, která padala dolů a přitom do ní šlehaly větve. Propletl jsem se posledními skulinami, které mě dělily od místa dopadu a lehl si na zem na ono místo, kam by měla dopadnout za pár sekund… Nemohl jsem dopustit, aby dopadla na tvrdou zem. Nemohl… Třeba jí tímto zachráním život, je to sice jenom třeba... nepatrná naděje, ale i přesto, jak malá ta naděje je, cítím, že to musím udělat. Dlužím to sobě, jí a také mé Belle… Podíval jsem se na ni a spatřil jsem ty její nádherné oči a věděl, že mě poznala, že věděla, kdo tu pod ní teď leží. Věděla, že jsem její otec a taky to, jak moc ji miluji. Přišel její dopad. Příšerná bolest mi ochromila tělo a já jsem bolestně zavyl…

„Miluju tě, Bello,“ to byly mé poslední slova, ukryté v zavytí vlka…

druhá písnička

Bella :

„Néé, Edwarde, nééééééééééééééé…“ vykřikla jsem. Rose mě svírala v náruči a já viděla, jak Tanya Lillian praštila do hrudi a ona se neudržela na nohou a padala do zadu. „Tak dělej něco!“ chtěla jsem se rozběhnout, i když jsem věděla, že by bylo pozdě.

„Bello,“ řekla Rose a držela mě, když jsem už i já ztrácela půdu pod nohama a hroutila se k zemi. „Zachrání ji,“ šeptla a já nevnímala nic, jen to, že má dcera spadla z téhle proklaté skály… Že jsem ji navždy ztratila, mou Lillian. Rozostřeným viděním, protože jsem měla v očích snad milion slz, jsem zahlédla, jak Edward pustil Tanyu a utíkal dolů. Emmett mezi tím utrhl tomu druhému upírovi hlavu a běžel k Tanyi, chytil ji, aby nemohla utéct.

„Je pozdě, je pozdě…“ mluvila jsem  jako omráčená. Už to nemá šanci stihnout… a i  kdyby, ty zatracené stromy ji polámou, je tak slabá... Pomalu jsem upadala jen do sebe. Přestala jsem vnímat okolí… Obklopila mě tma a mé myšlenky o Lillian.

Ale potom tu černočernou tmu protlo hlasité zavytí a já ucítila další píchnutí v hrudi.

Tohle je snad zlý sen, chci se probudit, chci vše vrátit, chci žít zase v době, kde neexistuje nic jiného než já, Jacob, Rayen, Clara a Lillian. Kde už nejsou žádní upíři, žádné nebezpečí, ale místo toho jsem zde… Vidím, jak má dcera padá a já ji nemohu zachránit. Slyším zavytí, na které nemohu odpovědět… O kterém vlastně ani pořádně nevím, co znamená, ale přes to se cítím jakobych právě ztratila skoro vše na čem mi kdy záleželo…

„Ne!  Už víckrát ne! Už ne, prosím, už ne! Už mi nikoho neber, prosím…“ šeptala jsem do tmy.

Rosalie:

Ležela mi v náruči a vykřikovala, i když byla duchem nepřítomná. Dívala jsem se na Tanyu a jediné, co jsem k ní cítila byla chuť utrhnout jí hlavu. Bella vzlykala a pak to zavytí, které protlo ticho jako blesk z čistého nebe. Bella to musela slyšet také, nikdo z nás nevěděl, co to mělo znamenat, ale myslím, že všechny nás napadlo totéž. Jacob. Nevím sice, co s ním je, ale určitě to byl on. Jaký jiný vlk by se tady v tuhle dobu potuloval? Podívala jsem se na Emmetta. Jen párkrát v životě jsem v jeho očích viděla smutek. Vždycky jsem ho potřebovala v takovýchto chvílích, ale dnes jsem si připadala já jako ta silnější z nás dvou. Jeho oči byly tak upřímně naplněny smutkem a lítostí z toho všeho. Ať už kvůli Edwardovi, Belle, Jacobovi či Lillian, mého Emmetta to dnes zasáhlo. Podívala jsem se na něj a doufala, že vidí v mém pohledu, že jsem tu pro něj a také to, jak moc ho miluji… Trošku se pousmál a pak se podíval na Tanyu.

„Stálo ti to všechno za to??! Podívej, co jsi způsobila! A to jen pro slepou lásku k někomu, kdo tě nikdy nemiloval a nikdy milovat nebude. Pokud jsi ho opravdu milovala, jak tvrdíš, jaké je to cítit všechnu tu bolest, kterou jsi mu teď způsobila? A nejen jemu?“ řekl jí. Zírala jsem na něj s otevřenou pusou. Tohle bych nečekala… Na tváři Tanyi se něco změnilo, zjihl a po chvíli jsem měla pocit, že kdyby mohla, pláče. Ale i tak mi jí líto nebylo ani na minutu.

„No tak??! Čekám!“ zacloumal s ní Emmett, byl otřesený. Můj Emmett byl vážně zraněný. Pořád jsem si to opakovala… Přišlo mi to tak, ani nevím, jak to popsat… Ten pocit, když vidíte, že člověk, který vám je nejbližší trpí. Pomalu jsem si více a více uvědomovala vše, co se tu odehrálo… Už není Edward a Lillian, už není Lillian a Bella, možná už také není ani Bella a Jacob… Nebo, že by ano?

Předchozí kapitola

Další kapitola

Shrnutí

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná láska - 20. kapitola - Co se stalo potom: