Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaná láska - 10. kapitola - Pozvání

19.04.2009 (19:00) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2998×

Pořád jsem byl v hrozném šoku z toho, co jsem se dozvěděl od Lilly. Umírá... V hlavě už se mi rýsoval plán, ale pořád jsem si jím nebyl zcela jistý, a také to nezáleží jen na mě. Dnes večer Alice a Jasper odjíždí na dovolenou, kterou jsem jim naplánoval. Alice nic nezjistila. Všichni jsme byli rádi, že nám překvapení vyšlo. Byl jsem ve svém pokoji, když někdo zaklepal, byla to Alice. Vystrčila hlavu ze dveří a spustila:

„Měla jsem vizi, Edwarde, Tanya sem už brzy příjde. Vím, že se to teď vůbec nehodí, když už víš to o Lilly, ale měl bys raději odjet, nebo ji odtud nedostaneme. V horším případě, který jsem viděla, ti to pokazí s Lillou. Ona jí uvěří, její lži, jestli se setkají. Měl bys odjet s ní. Beru si sebou i mobil na to překvapení," při těch slovech zamrkala a dál pokračovala, „takže hned, jak uvidím změnu, budu tě informovat." Povzdychl jsem si. Toho jsem se obával, že teď přijde Tanya a celé to zkazí a navíc teď, když jsme si s Lilly slíbili, že spolu budeme trávit mnohem více času.

„Děkuju, Alice, opravdu ti moc děkuju," usmál jsem se na svou milovanou sestru. Kývla a zase zmizela ve dveřích. Vzal jsem si svůj mobil a našel číslo Lillian. Vyzvánělo to hrozně dlouho a nakonec se ozval záznamník, a tak jsem řekl: „Ahoj Lillianko, až budeš doma nebo vzhůru, tak se mi určitě ozvi, mám pro tebe malé překvapení snad se ti to bude líbit." Překvapení bylo, že jsem se rozhodl vzít ji sebou, ale ještě nevím, kam... Musím nad tím přemýšlet, musí se jí tam určitě líbit. Nemůžeme tu přece zůstat, podle toho, co Alice říkala, by Tanya vše pokazila. Zase jsem se zamyslel. Lillian je tak, tak strašně překrásná. A ty její oči. Vždy, když na mě upře zrak, mé srdce by skákalo do vzduchu už jen proto, že ty oči se dívají na mě. V kapse mi zavibroval mobil. Podíval jsem se na displej a byla to Lilly. Vzal jsem to a řekl:

„Ahoj andílku," cítil jsem, jakoby se do mobilu usmála, když jsem to řekl a odpověděla mi stejným tónem lásky jako jsem jí to řekl já:

„Ahoj ďáblíku, co to na mě kuješ za překvapení?" zeptala se. Co jí mám říct? Nemůžu jí přece přiznat to s Tanyou.

„No, říkal jsem si, že bychom si osladili život," řekl jsem, nic jiného - lepšího - mě totiž nenapadlo. Nahlas se zasmála a pak se zeptala: 

„A jak si ho osladíme? To by mě vážně moc zajímalo, mimochodem, uvidíme se dnes?" Samozřejmě, že ano! Jak ji vůbec může napadnout, že bych ji nechtěl vidět. Navíc teď, když vím o její nemoci. Došla mi v té krátké chvíli další věc. Už asi vím, proč tehdy nepřišla. Asi byla v nemocnici. Rychle jsem zahnal chmurné myšlenky a pokračoval v rozmařilém hovoru.

„Lillianko, jak o tom jen můžeš pochybovat? Kde tě mám vyzvednout? A ještě... chceš k nám přijít už dnes? Alice a Jasper večer totiž odjíždí na delší dobu a já bych byl moc rád, kdybys poznala i je."

„Takže se mám rovnou psychicky připravit na tvou rodinu?" zasmála se.

„Pokud se musíš připravovat, tak to tak vypadá. Takže, kam pro tebe mám přijet?" zeptal jsem se znova.

„Tak přijeď na naše místo, těším se, Edwarde," řekla.

„Já taky a moc, tak ahoj, andílku," zažertoval jsem.

„Ahoj ďáble," řekla stejným žertovným tónem a zavěsila. Šel jsem za ostatními dolů. Měl jsem štěstí, všichni seděli v obývacím pokoji a bavili se s Alice a Jasperem předtím, než večer odjedou.

„Už si sbalená Alice?" zeptal jsem se jí s úsměvem.

„Jistě, Edwarde, a jsem moc ráda, že jsi tak hodný a přijde už dnes," usmála se na mě.

„Předbíháš," sykl jsem k ní.

„Promiň," pomyslela si, abych to slyšel jen já. V mysli ostatních byl zmatek, nevěděli, o čem to Alice mluví. Jaspera už to napadlo a tak jsem začal.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli sem mám dnes, asi tak za hodinu, přivést Lillian, abyste ji mohli konečně poznat. Alice ji chce poznat také, tak jsem se rozhodl pro dnešek, než odjede, proto mi děkovala, abyste pochopili," usmál jsem se na ně. V mysli Esme panovala radost, že konečně pozná mou lásku.

„Moc rádi ji poznáme, Edwarde," řekl Carlisle, přišel ke mně a poklepal mi po rameni a dořekl, „budeme se snažit udělat dojem, že ano, Emmette?" Všichni jsme se jeho narážce zasmáli.

„Ale noo taaakk, musí být přece nějaký ohňostroj na uvítanou, ne?" žadonil Emmett.

„Žádné takové, Emmette," napomenula ho Esme, „a ano, Edwarde, všichni ji moc rádi poznáme," líbezně se na mě usmála.

„No, Rose, zlato už se nebudeš muset trápit, jestli je pěknější, než ty už to zjistíš," popích Rosalii Emmett. Rosalie na něj hodila vražedný pohled, a pak řekla směrem ke mně:

„Víš moc dobře, Edwarde, že ji všichni rádi přivítáme, ale také víš, že mám strach, aby nic nepoznala. Nemůžeme se odhalit, to doufám víš!" Samozřejmě, že jsem to věděl. Rosalie, ani nikdo v téhle místnosti,kromě Alice a mě, netušili nic o Lillině nemoci... Svůj druhý dotaz si raději nechám na později. Až ji poznají. Jsem si jistý, že na ně zapůsobí. Přece jen přijali i Bellu... Bella byla Carlisleovi a Esme jako další dcera, nebojím se, že by Lillian nepřijali. Mám také lepší pocit z Rosalie, přeje mi to, nebude se chovat hrubě jako k Belle, cítím to. Lilla tady všechny očaruje tak, jako před časem mě.

Jel jsem na místo, kde už konečně uvidím ji. Přijel jsem a už tam čekala, když jsem ji uviděl spadla mi brada. Byla okouzlující. Rosalii se v očích ostatních jistě vyrovná, v mých ji přece jen, již dávno předčila. Měla na sobě tmavě rudé šaty se zavázáním okolo krku a bílý svetřík. Vlasy měla seplé do drdolu a dva pramínky měla spuštěné dolů, každý z jedné strany. Pramínky se jí vlnily po rameni. Jak jsem řekl, překrásná... Její pokožka byla stejně bledá jako jindy, ale tentokrát neměla ani stopu po kruzích pod očima. Stíny měly růžovou barvu a také rty měla natřené světle růžovým leskem. Měl jsem chuť okamžitě ji políbit, ale to bych zničil to, jak si na svém vzhledu dala záležet. Nemusela to dělat, líbila by se jim jistě i normálně oblečená a nenamalovaná, jako mně.

„Jsi překrásná," přivítal jsem ji a dal ji pusu alespoň na čelo, kde nic nezničím. Začervenala se.

„Děkuju, i tobě to dnes moc sluší, ostatně jako obvykle," řekla na oplátku ona mně.

„Všichni se na tebe už moc těší, tak co pojedeme?" řekl jsem a povzbudivě jsem se na ni usmál.

„Pojedeme," odpověděla a zavěsila se do nabízeného rámě. Když už jsme jeli po silnici zeptala se mě:

„Vidíš, Edwarde, tohle je to překvapení o kterém jsi mluvil?"

„Ne, ne, překvapení teprve přijde," zazubil jsem se na ni.

„Teda ty siiii, řekni mi too," prosila.

„Ještě ne, nebuď netrpělivá, všechno má svůj čas." Nedal jsem se oblomit. Nemůžu jí říct už teď, že ji chci na pár dní odvést sebou pryč. Přijeli jsme k domu a já Lillian pomohl z auta.

„Gentleman," utrousila. Usmál jsem se na ni a pomohl jí po schodem na verandu až ke dveřím, tam jsme se zastavili.

„Připravená?" zeptal jsem se. Usmála se na mě: „

Na tohle nejde být připravená, tak už pojďme," řekla a stiskla mi ruku, kterou jsem ji držel za tu její. Ruku v ruce jsme vešli do domu. Rozhlédla se a uznale řekla:

„Překrásný dům." Vzápětí jsme z haly přešli do obývacího pokoje, kde už všichni čekali.

„Dobrý večer," řekla Lillian dřív, než ji stačil pozdravit někdo z mé rodiny. Alice vypadala nějak vystrašeně. Nechápal jsem to, a tak jsem se zaměřil na její myšlenky. Slyšel jsem jak mi říka:

„Musím s tebou mluvit, Edwarde, co nejdřív," a dívala se na mě. Kývl jsem. V tu chvíli na tvář zase nasadila úsměv.

„Vítej u nás doma, Lillian," řekl Carlisle a pokračoval, „já jsem Carlisle, toto je má žena Esme a naše děti, Alice, Jasper, Rosalie a Emmett. Samozřejmě také Edward, ale toho ti představovat nemusím," a vlídně se na Lillian usmál. Alice k nám přitančila a spustila:

„Moc ráda tě poznávám," potom Lillian zašeptala do ucha:

„Díky tobě je Edward znova šťastný, děkuju ti," a šla si zpátky sednout. Věděla, že jsme všcihni slyšeli, co jí říkala a dál se líbezně usmívala.

„Také mě moc teší, že jsem vás mohla poznat. Edward o vás hrozně pěkně mluví," řekla a trochu se začervenala. Všichni jsme se potom posadili na pohovky a dali se do hovoru. Lillian vůbec nebyla pozadu, chvíli diskutovala s Jasperem o hudbě, s Alicí a Rosalií o nakupování a oblečení. Obě ji moc pochválily, jak vypadá a jaké má krásné šaty. Také chvílemi poslouchala Emmettovi vtípky a zdálo se, že se dobře baví. Potom si k ní přisedla Esme a bavily se spolu o nábytku, Lilly jí chválila interiér, i když zdaleka neviděla všechno. Chytl jsem ji za ruku a řekl:

„Tak já vám ji teď na chvíli vezmu a půjdu jí ukázat zbytek domu." Lilly se líbezně usmála a já věděl, že celé mé rodině se moc zalíbila. V tu chvíli jsem si také uvědomil, že se mnou chtěla Alice naléhavě mluvit. Naznačil jsem jí, že až po prohlídce domu. Přešli jsme již skoro celý dům a pak jsme se dostali k mému pokoji.

„Tvůj pokoj?" zeptala se přede dveřmi.

„Ano," odpověděl jsem jí a otevřel dveře. Vešli jsme a ona se opět obdivně dívala, jako na celý zbytek domu.

„Máte opravdu překrásný dům, Esme má vkus to se pozná," řekla mile. Přešla k policím, na kterých byla sbírka cd a přehrávač. Objevila tam i cd Coldplay, chytla obal a otočila se na mě s úsměvem.

„Líbí?" řekla.

„Ano, máš dobrý vkus, písničky jsou poměrně smutné," konstatoval jsem.

„Ano, to máš pravdu, ale velmi pravdivé, ne?" odpověděla. Souhlasil jsem.

„Povíš mi někdy, Lillianko, co se ti přihodilo s tím chlapcem?" zeptal jsem se a objal ji zezadu.

„Někdy ano, ale ještě nevím, kdy... nemám sílu o tom povídat, i když jsi se mnou a já na něj už skoro nemyslím. A to si občas vyčítam," řekla a trochu posmutněla. Dal jsem jí polibek do vlasů s řekl:

„Nic si nevyčítej, určitě tě miloval a určitě chce, abys byla šťastná" a objal jsem ji trochu pevněji, ale pořád jemně, aby ji nic nebolelo. Otočila se v mém náručí a pohlížela na mě zdola.

„Nevím, jestli ti to mám říct, aby sis potom moc nemyslel," řekla žertovně a usmála se, „ale... Chci, abys věděl, že díky tobě má můj zbytek života aspoň nějakou cenu," opřela si hlavu o mou hruď. Teplo v mé hrudi se ještě rozšířilo. Když vám milovaná osoba řekne takováto slova, nejde se cítít jinak, než být naplněn štěstím a láskou.

„Miluju Tě," zašeptal jsem jí do vlasů. Ano, asi to bylo brzo, ale přece jen... Já už poznám, co je to láska. Kdybych měl každému popisovat, jak šťastným mě dělá už by ho z toho bolela hlava. Je úžasná, její humor, její smích, to její obočí, její vypláznutý jazyk, překrásné oči a nakonec její čistá duše... Zvedla hlavu a podívala se na mě těma překrásnýma očima.

„I já tebe, Edwarde," řekla a potom se naše rty setkaly. Byl to polibek naplněn láskou. Oba jsme i za tak krátkou dobu, poznali, že naše duše? (jestli nějakou mám) a srdce patří k sobě. Mým osudem nebyla Bella, ale Lillian. Když náš polibek skončil, Lillian se trošku začervenala. Objímal jsem ji a přál jsem si, abych ji nikdy nemusel pustit, ale potom jsem si vzpomněl na Alice...

„Počkáš tady chvíli? Musím na chvíli skočit za Alice," řekl jsem jí. Kývla na souhlas, já ji políbil na čelo, ještě jednou ji něžně objal a potom jsem ji konečně pustil ze svého objetí. Lillian se krásně usmívala a v očích jí běhaly jiskřičky štěstí... Když jsem byl mezi dveřmi viděl jsem, jak se pomalu s úsměvem na tváři posadila na gaučík v rohu...

Předchozí kapitola

Další kapitola

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná láska - 10. kapitola - Pozvání: